Zobrazuji pouze komentáře k záznamu Promiň, miláčku, zpět na záznam v deníčku můžete jít ZDE.

Přečtěte si také

Deník ticha: Odejít znamená přežít

Deník ticha: Odejít znamená přežít
  • Anonymní
  • 30.05.26
  • 1095

Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Gerberka
3791
25.9.13 09:45

@tanik1912

Aha, tak tebe tak trochu tlačí čas – to je jasné. Přeju, aby se druhé zadařilo co nejdřív!! :kytka:
Já měla u prvního 27, tak jsem si říkala – v pohodě, druhé zvládnu po třicítce – a opravdu se mi to splnilo. A to manžel je o 17 let starší, takže v době narození druhého měl 51 let – a naprosto v pohodě a super táta!!

Ještě jsem chtěla napsat, že u toho prvního mimča jsem nedokázala pochopit, že okolí ode mě jakoby „očekávalo“ tu usměvavou a spokojenou maminku od prvního okamžiku a v těch prvních týdnech doma a já to vůbec nedokázala. Nechápala jsem, jak ostatní můžou být tak unešení z mimina, které já se celý den snažím nějak utěšit a oni si přijdou na hodinku na návštěvu a rozplývají se nad ním – tohle bylo už naprosto mimo moje chápání. Takže jsem se vždycky nějak přetvařovala a ve skutečnosti bych nejradši vykřičela nahlas, jak je to strašný, já padám únavou a chtěla bych nejradši všechno „vrátit“, jak to bylo.

Ale říkám – to kojení mi šlo dobře, tak jsem si říkala, že to se mnou ještě není tak hrozný…. A nějak jsem se z toho postupem času dostala sama.

Podruhé to bylo úplně o něčem jiném – podle mě z jednoho největšího důvodu, a sice, že jsem si vše dokázala představit, jak to asi bude a na co se připravit (kupříkladu na to nevyspání) – i když opak byl pravdou. Já byla vyspaná, mimčo spokojené a doma jsem se opravdu skoro nudila!!
:D

  • načítám...
  • Zmínit
tanik1912
16666
25.9.13 09:46

@Cuarentena ja mam zatim jen to jedno…
a na to brno jsem se ptala jen proto, ze jsem te homeopaticce napsala, kdyby znala nejakeho jejiho kolegu z Brna, at da vedet, kdyby jsi chtela.
jinak ona je kousek od Brna, teda vetsi kousek, ale je od Kyjova, ale myslim, ze uz pacienty nebere..

  • načítám...
  • Zmínit
novo123
25.9.13 09:47

Ahoj zakladatelko, tady se přidám do klubu, rodila jsem taky v lednu (potkali jsme se v jedné diskuzi). U prvního jsem to měla úplně stejně, prostě peklo až do roka. Když to tady tak čtu, tak v některých větách se úplně vidím, jako např. nechat ho někde u kašny a zase žít jako dřív nebo to čekání, že někdo přijde a vezme si ho a já budu mít zase klid, litovala jsem, že jsem chtěla dítě, přemýšlela, jak se vůbec možný v tomhle fungovat, nevyspaná, vyřízená, celý den poslouchat ječení, přesně, jak tu někdo psal robot na domácí práce a péči, nic víc. V roce se to srovnalo a u druhýho porodu strašná pohoda. Kluci jsou miláčci, od začátku je jenom ňuchňám, ani stín nepříjemných pocitů, vzbudí mě uprostřed noci a já jsem ráda, že si je můžu pochovat :lol: :oops: U druhého už to bude ok, neboj. Mě tehdy ještě doráželo to, že mi nikdo nepomáhal a neustále mi lezla na návštěvy tchýně a přišlo mi, že má z té mojí zoufalé situace ještě radost, že se mi normálně vysmívá. Takže u druhýho porodu jsem řekla, že může přijít na návštěvu o víkendu, ale celodenní návštěvy v týdnu tak čtyřikrát denně nepřipadají v úvahu!!! :pocitac: Tehdy totiž když už malej náhodou usnul, tak ona přišla v sedm ráno, takže jsem vstávala zase kvůli ní :pocitac:. Je pravda, že se o tom nemluví, ale vždycky když jsem to řekla, tak mi bylo od dané ženské řečeno, že to měly stejně :mrgreen: Určitě je to odvaha to přiznat nahlas, moc se to nesluší, máme vypadat nadšené z miminka a ne jako trosky :palec:

  • Upravit
tanik1912
16666
25.9.13 09:50

@novo123 juuu, jasne, ahoj, pamatuju si te… a diky, dava mi to silu, ze u druheho uz to snad bude v pohode… :dance:

  • načítám...
  • Zmínit
St. Estephe
4637
25.9.13 09:50

@Cuarentena Tri, viz metriky. ;)

  • načítám...
  • Zmínit
evick2
3540
25.9.13 09:53

@tanik1912 Ahoj tak já to měla podobné, ale neměla jsem těžký porod, řekla bych že byl dokonce snadný a docela i pěkný(jestli se to o porodu dá říct). Ale já se stresovala okolím.
Já zase nechápala tu všeobjímající lásku, kterou každá cítila…
Po porodu jsem necítila nic, byla jsem ráda že to mám za sebou, 2hodiny na porodním sále jsem se modlila aby nezačal plakat protože jsem nevěděla jak bych ho utišila! Každou návštěvu ode mne všichni chtěli slyšet jak jsem neskonale šťastná a jak krásný pocit to je. No šťastná jsem nebyla, bradavky do krve, netekla ani kapka, Honzík plakal hlady :( ALe přesto se já blbuňa usmívala a každému kývla jako že ano nic hezčího jsem ještě nezažila. Doma totéž a jak jsem si postěžovala hned mi byla předhozena sestra která přirozenou cestou děti nepočne, nebo řečeno: Nojooo to jsou dětičky, jsi čekala že bude na baterky???
Takže jsem se dál usmívala a uvnitř krvácela z pocitu, že mě nikdo nechápe a pak jsem to obrátila proti sobě s tím, že jsem asi teda porouchaná. Procházky nejprve prokřičel, později spal jen v kočáře takže jsem zimou, mrazem, vodou, deštěm lítala několikrát denně aby alespoň trochu spal. V noci budíčky i 12× a k tomu péče o babičku a její dům. Kolikrát jsem plakala že už to nezvládám, že jsem příliš unavená. Odpověď pokaždé ta samá: Máš cos chtěla, některý děti prostě nespí, to musíš vydržet! Jenže do kdy jsem to měla držet???
Nikdy mě tedy nepřepadalo myšlení že bych ho někomu dala, spíš záchvaty vzteku na to mé zabedněné okolí…
V 10m jsem utla noční kojení a začala učit usínat samostatně. Čím „mobilnější“ se stával tím se všechno zlepošovalo, už se unavil a prospal a já za tu dobu stihla péči o babičku a vše kolem. S příchodem roku už jsem vesele chrupali přes noc.
Když jsem zjistila další těhotenství tak se ve mě svářely pocity na jednu stranu jsem se těšila a na druhou děsila co zas příjde s tím že mám ještě batole k tomu. Povedlo se, že jsou kluci přesně dva roky od sebe. Porod druhého byl taky krátký ale příšerně bolestivý, doktor do mě pral jednu kapačku za druhou s tím že mi to pomůže.. no to je už jedno ALE Když byl venku- tak zase nic- zase žádný příval štěstí, takže jsem se duševně připravovala na půl roku děsu a pak mi ho přinesl manžel a zkoušeli jsme přisátí a najednou mě tu vážně nedržela gravitace ale můj druhý syn! Bylo to tak kouzelné, nepopsatelné. od té chvíle jsem ho nechala z ruky. Mlíko jsem měla hned druhý den takže Daniel byl naprosto spokojené, přibírající, spavé, úžasné miminko. Ty 4dny v porodnici jsem si moc užila. Chovala jsem, ňuňala ho, hladila, každé koupání si užívala. Skoro celý měsíc jsem chodila s úsměvem na rtech. Byla jsem v hormonálním rauši. Teď jsou Danečkovi 2 mesíce a je to pořád to spavé, usměvavé, hodné miminko. Honzík-první syn je též naprosto zlatý. I když tedy procházíme lehkým odbobím vzdoru, všechno zvládáme levou zadní. Absolutně nechápu proč jsem s Honzíkem pořád nestíhala. Jsem ráda že je toto období pryč. Ale nelituji ho, ano Honzíka jsem si neužila jako miminka za to jsem si ho užívala později na max a do vlastně do dnes naše láska roste. Přeju Ti aby Tě potkalo totéž co mě, protože to jsem opravdu nečekala a nikdy si nemyslela, že mě potká. :hug: :kytka:
Píšu ve spěchu tak snad to dává smysl :oops:

  • načítám...
  • Zmínit
jenika1
3030
25.9.13 10:20

Myslím, že se nemáš za co stydět a je dobře, že to píšeš. Ono tady se spíše objevují deníčky, kdy při prvním pozitivním testu ženu zachvátí neskutečná mateřská láska a opěvné básničky, deníčky na porody, děti jsou tady často. Ale život ukazuje i jiné stránky a myslím, že velká většina žen se s narozeným dítětem zžívá postupně a mateřská láska prostě pomalu narůstá. Někdo má i poporodní deprese, ale za to nikdo nemůže. Zvládla jsi to dobře a myslím, že mnoho žen si při přečtení ulevilo, že to není nic nenormálního, když nezahořely hned.

  • načítám...
  • Zmínit
Aneta.Berg
1128
25.9.13 10:32

@Kalla1412 Zvláštní je to pro člověka, který s tím nemá zkušenosti a to já zatím jsem. Jinak si myslím, že ÚNIK, ÚTOK a LÁSKA patří mezi nejsilnější životní instinkty a musí být hrozně těžké jít v reálu proti nim. Autorka deníčku to zvládla a za to má obdiv ona i její okolí.

  • načítám...
  • Zmínit
FreeLady12
27281
25.9.13 10:35

Táni :hug:
Moc dobře, že jsi napsala tento deníček. :kytka:

Snad to pomůže i jiným co mají podobné pocity a snad se dočtou, že všechno bude OK, tak jako u tebe :hug: Myslím, že takových žen může být víc, ale stydí se o tom mluvit… Toto téma ještě není tak „otevřené“, ale jednou jistě bude :kytka:

Myslím, že mohu mluvit za všechny z naší skupiny a napsat: „Máme tě rády a nemáš se za co stydět či cítit vinu. Problém jsi si racionálně uvědomila a začala ho řešit a všechny teď víme, že Isabelinu miluješ nejvíc na světě“ :*

  • načítám...
  • Zmínit
PavluškaH
902
25.9.13 10:37

Ahoj, měla jsem to dost podobně, prostě ta zodpovědnost za toho človíčka mě úplně dostala. Podivné pocity, jsem začala mít asi za 2dny po porodu.Do půl roku to byl fakt děs, já si myslím, že největším spouštěčem bylo kojení. Časem to bylo lepší a lepší. Částečně mi možná pomohly Bachovy esence. Teď čekáme druhého chlapečka a já se už teď bojím, aby to neprobíhalo stejně, snad ne…

  • načítám...
  • Zmínit
ikyki
25.9.13 10:39

Chápu Tě…měla jsem podobné pocity, přesně po porodu jsem ji jen hladila ale víc nic a doma o bylo peklo starala jsem se mechanicky a jn protože jsem musela…chtěla jsem být samaa mít zase svůj klid…TEĎ bych za ní položila život a přesn jako Ty mám ohromné výčitky…tenhle stav je návalem hormonů naprosto normální a máš můj veliký obdiv za napsání deníčky…mělo by se otom více mluvit aby to pomohlo matkám co jsou rovna v té saamé situaci

  • Upravit
AngelLilly
8781
25.9.13 10:39

:hug:
Moc pěkný deníček :kytka:

Myslím si, že je velmi dobře, že jsi se odvážila sepsat všechny Tvoje pocity. A věřím, že právě tento deníček může pomoci maminkám se stejným problémem, aby se nebály a otevřeně se dokázaly o tomto bavit.

Děkuji Ti za tento deníček :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Magnificata
1618
25.9.13 10:43

Neboj, malá ví, že jí miluješ a je spokojená, to že jste měly náročnější rozjezd nic neznamen. Důležitý je, že jí teď miluješ.
Tyhle stavy jsou hormonální a ty za to nemůžeš. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
TereuliJa
2090
25.9.13 10:50

J8 to sice nezažila ale mám pro to pochopení hormony dokážou kolikrát hodně a i ta psychika všechno. Dcerka si to určitě nebude pamatovat a přeji vám spousta krásných zážitků :-)
Já teda jako miminka zbožňovala to bylo to nejsladší na světě :D, teď tu mám skoro tříleťáka a začínám přemýšlet, jestli nejde někam vrátit :D. Ne, ne vážně ne ale dokáže být opravdu protivný a drzý. Pořád držkuje, odmlouvá a nic na něj neplatí :zed: Doufám že to nějak vyřeším, nebo toho jednou nechá 8o :roll:

  • načítám...
  • Zmínit
St. Estephe
4637
25.9.13 10:56

Ještě bych dodala jednu věc. Je potřeba nesrovnavat. To, že někdo vydrží víc a déle, neznamená, ze jiný se nesloží při desetine nalože a ze další nevydrží třikrát tolik. Každý jsme jiný. Kolem mě holky brecely, ze se jim dítě budi po dvou hodinách ve dne v noci, mne dítě jednu dobu nespalo pres den vůbec a v noci se budilo po patnácti az dvaceti minutách, někdo jiný je na tom třeba ještě hůř. Takže nepomerovat a nabídnout tu pomocnou ruku. ;)

  • načítám...
  • Zmínit
ejinecka
4293
25.9.13 10:58

Ahoj,
taky jsem si prošla poporodní depresí, já to naštěstí začala řešit už měsíc po narození…ale i tak vím moc dobře, čím sis procházela…je dobře, že si to začala řešit, teď už bude jenom dobře ;)
Velmi dobře si pamatuju na den, kdy jsem opět nabyla pocit radosti ze života, předtím jsem si myslela, že už to v životě nemůže přijít a že budu stále pod tím černým mrakem..taky jsem o tom psala deníček a doufám, že nás bude víc a víc, aby si i ostatní maminky, které se za to stydí, uvědomily, že nejsou samy a rozhodně se nezbláznily, je to pouze nemoc, ze které se dá vyléčit ;)

  • načítám...
  • Zmínit
verulicek
25.9.13 11:00

Teprve na potomka čekáme, také je plánované a chtěné miminko…ale popravdě se na jedné straně bojím. Myslím, že to co tu píšeš zažívá hromada matek, jen se to bojí přiznat. Jsem sama zvědavá, jaké to bude a jak se s tím sama srovnám. :think:

  • Upravit
ejinecka
4293
25.9.13 11:01

Jinak u mě bylo velkým spouštěčem kojením, u něj jsem propadala úplnýmu zoufalství, takže jsem kojila jen 14 dní :( Já naštěstí měla v pediatričce to největší pochopení, sama mi i radila a povzbuzovala ( zažila to totiž také)..

  • načítám...
  • Zmínit
ejinecka
4293
25.9.13 11:07

@verulicek poporodní blues zažívá dost maminek, ale ten trvá tak 3 týdny, pokud jsou deprese i dále, je záhodno je už řešit, každopádně se tím vůbec nestresuj, všechno se ti může vyhnout, já měla poporodní depresi až u druhého dítka a byla vyvolaná určitou věcí u porodu - strach o miminko, chvilku nebyly slyšet ozvy..většinou zárodky deprese vznikají u porodu a potom si to maminky ani neuvědomí-nepamatují, mně k tomu přivedla až jedna známá na Mandale, díky které se mi otevřeli oči a uvědomila si, že tato situace proběhla…

Příspěvek upraven 25.09.13 v 11:08

  • načítám...
  • Zmínit
verulicek
25.9.13 11:19

@ejinecka no s manželem se moc těšíme, mimčo se nám povedlo napoprvé a kvůli práci budu odcházet v 5. měsíci na PN tak doufám, že se doma budu nudit a že se budu těšit na nějaké to vzrůšo po porodu. Navíc mám moc hodného a ochotného muže a věřím, že mě v krizových chvílích podrží. :hug:

  • Upravit
Folinka
2485
25.9.13 11:27

Zakladatelko, vůbec si to zpětně nevyčítej. Já myslím, že takových žen je mnohem víc, než si myslíme, jen se o tom nemluví. Opravdu by mě zajímalo, kolik by nás bylo, kdyby každá otevřeně promluvila o svých pocitech v prvních měsících mateřství. Já to mám velmi podobné jako ty, po porodu prvních 14 dní peklo na zemi, dodnes (7 týdnů) stavy pohody střídající se se stavy totálního zoufalství. Přitom vím, že se nic hrozného vlastně neděje, ale nedokážu se těm pocitům bránit. Nemám ráda třeba kojení, ale zařekla jsem se, že aspoň do 3 měsíců to zkusím vydržet. Jestli jsou opravdu ženy, které se do dítěte hned zamilují a mateřství si moc užívají, tak jim skutečně závidím. Cítila jsem (a cítím dodnes, i když ne pořád) všechno, co tady ženy v příspěvcích popisují - zoufalství, že chci zpátky svůj život, že to nezvládnu, že bych dítě někomu raději dala (no ve skutečnosti nedala, ale ten pocit je velmi silný) atd. atd.

  • načítám...
  • Zmínit
Gerberka
3791
25.9.13 11:46

@verulicek

buď v klidu, to určitě zvládneš! :palec:

Mně by tenkrát hrozně pomohlo, kdybych věděla, že takové pocity nejsou zas až tak výjímečné, že to tak má třeba hodně maminek…jenomže před 13 lety v roce 2000 jsem neměla žádný internet, kamarádky byly bezdětné, neměla jsem se s kým poradit nebo kam „vypsat“ - jako třeba zde na takovýchto diskuzích. Když jsem si už v pár předchozích deníčcích zde přečetla, že tak, jak jsem to měla já, má hodně maminek, tak jsem zírala a zjistila, že jsem opravdu vlastně úplně „normální“.

Ale já myslím, že díky tomu, že kojení mi šlo (to bylo to JEDINÉ, co mi šlo), tak jsem - zřejmě - tu „pravou“ poporodní depresi neměla..těžko říct. :nevim: Každopádně já jsem odbornou pomoc nevyhledala, nějak jsem se s tím poprala sama, no…Chtělo to čas, ale hlavně - SPÁNEK - já vůbec nebyla připravená na to nevyspání a i kdyby mě někdo dopředu na to připravoval, tak bych mu stejně nevěřila (jak se znám…).

@evick2

dává to smysl a klobouk dolů.
Jak jsem psala - já jsem naprosto nechápala, jak okolí (zejména tchýňka) může nad tím malým tak jásat, nedávalo mi to smysl, protože já byla vlastně nešťastná a jako bych neviděla východisko, myslela jsem, že to tak bude napořád…když někdo přišel na hodinku na návštěvu a pak odešel a já celý den nebyla schopna uvařit, uklidit, posbírat prádlo atd. atd…

  • načítám...
  • Zmínit
asco
25.9.13 12:01

Měla sem také něco podobného u prvního syna a taky sem jen tiše kývala jak je to super jak sem štastná ale nebyla…Asi na tom neco bude že ten zárodek deprese se klube už třeba během těhotenství a porodem se to jen prohloubí…mě se syn narodil v 35+5 císařem měl 2,7kg byl strašně maličkej vubec sem nevěděla co s nim a přesně když my ho za par hodin přinesli ukázat tak jako kdyby my přinesli jiné dítě a ne moje bála sem se ho dotknout…Trvalo to taky nějakou dobu než sem se srovnala a moje tchýně my to vubec neusnadnovala pořád sem to slyšela že sem si neužila žádnou bolest při porodu(když sem se zbudila po narkoze myslela semm že je to muj konec takovou bolest sem snad vživotě nezažila myslela sem že umřu do toho sem dostala horečky do 3měsíců se zasmát, kýchnout nebo zakašlat nemyslitelný do roka sem si nebyla schopná normálně z lehu sednout no děs běs..nechci nikoho strašit druhý císař byl ok)pak jak je to možný že já sem tak velká a mám tak malí dítě to že je nedonošenej jí nezajímalo a pak že sem nekojila(všude roztrubovala že sem k ničemu že nemám mlíko) jen sem to zkoušela a pak to prostě po měsíci vzdala. zhubla sem za 8m o 18 než sem měla před porodem…Vubec sem netušila že něco takovího je jako poporodní deprese prostě sem jí věřila že sem k ničemu…Je to věc o které se moc nemluví a to je škoda…Dceru mám sice taky císařem taky nedonošenou a taky měla pod tři kila ale už sem to neřešila bylo to prostě jiný tam proběhla téměř okamžitě láska na první pohled přesně opak co u syna byla sem v euforii hrozně dlouho nemohla sem se toho nabažit teprve tehdy sem cítila to co cítí většina žen po porodu dítěte a řádně si to užila a říkám to i všem ostatním že u druhého dítěte to bylo super a když to nezkusíte tak to vědět nebudete…Takže přeji zakladatelce i všem ostatním co si tímto prošly u prvního dítěte aby tohle už nezažily a druhé dítko si užily plnýny doušky :D

  • Upravit
bořková
10709
25.9.13 12:21

@tanik1912 Ahoj :mavam: Měla jsem to podobně :nevim: Naše starší první měsíce probrečela ve dne v noci, byla jsem moc unavená a bezradná, naštvaná a ní, na sebe a na všechny kolem :roll:, hlavně na ty, kteří moje vyčerpání nedokázali pochopit a ještě mi nespokojenost mimča dávali za vinu…
Postupně se to ale spravilo a když jsem čekala druhé, byla jsem rozhodnutá, že v případě podobných pocitů také navštívím specialistu :palec:
S druhou to jde zatím velice hladce, až tomu skoro nechce pořád věřit :D, bude jí taky 8 měsíců… Holky mám od sebe přesně 2 roky, takže mě antikoncepční starší ségra, jak říká náš pediatr, neodradila :D…a k tomu všemu plánujeme další, myslím, že taky nikterak dlouho čekat nebudeme :)

Myslím, že tohle zažívá víc maminek, než se přizná… :hug:

Tak přeju hodně štěstí, zdraví vám všem a neboj, malá určitě moc dobře ví, jak moc ji máte rádi :hug:

Příspěvek upraven 25.09.13 v 12:23

  • načítám...
  • Zmínit
zlodcera
13183
25.9.13 12:28

Musí být hrozné něčím takovým projít.. Jsi moc statečná, že jsi to zvládla a umíš o tom mluvit. Určitě tím pomůžeš spoustě maminek, které si procházejí tím samým :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Veru87
6660
25.9.13 12:44

Táni :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: vždyť ty jsi tak fajnová baba a skvělá mamča, teď jste s Izabelkou báječná dvojka a to je to hlavní. Izabelka si z prvních měsíců nic pamatovat nebude, hlavně potřebuje svou mamku mít v pohodě, takže žádné výčitky a užívej si tu lásku a váš vztah. Máš hodné miminko, krásně spinká…tak buď ráda děvče, nebo ti půjčíme ty naše rošťáky ve skupině co nás vysávají dnem i nocí :mrgreen: :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
Ali-Ali
11117
25.9.13 12:57

@tanik1912 @Cuarentena
ja si taky myslim, ze kojeni (u nekterych) umocnuje ty negtivni pocity :nevim:
ja jsem zacala kojit uplne v pohode, maly se krasne prisal, i kdyz byl cisarem a prilozeny az po 8hod. prvni dny tezka pohoda. pak problemy, bolesti a ja se pred kazdym kojenim normalne trasla a hypnotizovala hodinky, abych jeste nemusela :roll: nenavidela jsem kojeni a neuvedomovala jsem si to, i kdyz to zni silene. porad jsem chtela kojit :zed:
kdybych se na to vykaslala driv, mohla jsem si prcka driv zacit uzivat.

  • načítám...
  • Zmínit
Ali-Ali
11117
25.9.13 13:03

@verulicek
nejdulezitejsi je si to pripradne uvedomit a rict to nahlas aspon manzelovi nebo mamce, kamaradce…
ja jsem mela stesti, ze manzel i nasi si toho vsimli sami, ze mi zacina lehce hrabat a brali si maleho, jak jen to slo. nejhorsi je, kdyz se clovek jeste snazi nasadit usmev a tvarit se, ze je desne v pohode a stastny :roll:

  • načítám...
  • Zmínit
bořková
10709
25.9.13 13:09

@Ali-Ali určitě souhlasím :palec: blbé ale je, jako to bylo u mě, že mi nevěřili a mysleli, že jen přeháním :evil: Dodnes někteří rodinní příslušníci vzpomínají na to, jak jsem byla „hotová a nezvládala to“ :zed:

  • načítám...
  • Zmínit
verca.d
5658
25.9.13 14:28

Ani nevíš jak Ti rozumím milá zakladatelko :hug:
A oceňuji Tvoji obrovskou sílu „vyjít s kůží“ na trh!!! :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
nepř. Medulen
25.9.13 15:59

Ahoj, moc díky za tento deníček, i díky němu a díky množství komentářů pod ním jsem si uvědomila, že to, co jsem prožívala po porodu já, je celkem normální a neměla bych kvůli tomu mít výčitky (které dodnes mám, prckovi jsou teď 2 měsíce). Nikdy bych se asi k tomu, co teď píšu, otevřeně nepřiznala, ani manželovi ne, protože manžel prcka úplně zbožňuje od první vteřiny. Moje výčitky pramení z toho, že když jsem byla s prckem v nemocnici, zažívala jsem velmi podobné pocity jako ty - tzn. pocit, ať už si ho někdo konečně odnese, pocit, že ho nechci, že to nezvládnu, že chci, aby bylo vše jako dřív před jeho narozením. Ale největší výčitky mám z něčeho jiného - malému se asi dva dny po porodu rozjela poměrně těžká žloutenka, takže mi ho vzali na tři dny na novorozeneckou JIP pod lampu a nosili mi ho pouze každé 3 hodiny na kojení na maximálně 20 minut, jinak nesměl z toho světla pryč. Když mi doktorka řekla, že mi ho musí vzít, tak mě hned začala uklidňovat, ať z toho nejsem smutná a ať nepláču, že to bude brzy dobrý. Jenže já nejenže nebyla smutná, nejenže jsem neplakala, ale byla jsem v tu chvíli hrozně ráda, že si ho odnesou, že se o něj postará někdo jiný, že ho budu mít vždycky jenom na tu chvíli na kojení a pak si ho zas vezmou pryč. Hrozně se mi v tu chvíli ulevilo, a bylo mi jedno, že je prcek nemocný!! :oops: :oops:. Dneska bych si za to nafackovala a za malého bych opravdu dýchala a kdyby mi někdo řekl dnes, že mi ho na tři dny vezmou, tak z toho budu vyřízená, ale po tom porodu jsem prostě zareagovala takhle a fakt si to dodnes vyčítám.. :?

  • Upravit
brumdinka
25123
25.9.13 17:32

Ahoj je moc dobře, že si tento deníček napsala, spoustě maminek může pomoct…

když se narodil můj první syn (leden 2004), tak si taky pamatuju, že sem byla chvíli mimo, když sem s malym přijela s porodnice…moje mamka tehdy byla celá vyděšená, že mám snad laktační psychozu..ale tak hrozný to nebylo (a mamka trochu zveličovala)…měla sem jen menší poporodní blues, jelikož najednou bylo uplně všechno jinak a mě jen chvilku trvalo, než sem se s tim srovnala :andel: myslím že je to u prvního dítěte naprosto normální jen někdo se s tim srovná hned, někdo trochu později a někdo potřebuje pomoc odborníka…u druhého dítěte už to byla těžká pohoda 8) - a je to naprosto normální :kytka:

p. s. pokud pořád cítíš pocity viny, který jsou ale neopodstatněné, jelikož ona tu lásku cítí… tak mohu doporučit bachovky… naprosto úžasná věc - www.bachovyesence.cz

p. s.2 jinak jak tak sem pročítala komentáře, tak děvčata postupem času budete rádi, že to dítko je chvilku někde jinde, až už u babičky nebo na kroužku popř. na táboře či někde venku s kamarádama a aspoň na chvilku se ho „zbavíte“ :mrgreen: což se ale vůbec nevylučuje s tím, že ho nadevše milujete a nedali by jste ho za nic na světě :srdce: a je to naprosto normální, jelikož nikdo nikoho nevlastníme a i ty děti jsou naprosto svobodní a nesmíme se do budoucna bát je „pustit“ :andel:

Příspěvek upraven 25.09.13 v 17:39

  • načítám...
  • Zmínit
pomenkova
26842
25.9.13 17:37

Jsi dobra, ze jsi to umela rozpoznat a vcas vyhledala pomoc, ono to ocekavani jak to bude krasne, to jsem zazila taky a musim rict, ze jsem si dceru uzivala az kdyz byla starsi doslova ji miluju cim dal vic, cim vic se projevuje a mluvi..
ja myslim, ze jsi super mama, takova co si to prizna a nemusis se bat, ten okamzik uz prisel ve chvili kdy jsi nad tim premyslela a plakala. :kytka: Lepsi nez o tom nepsat, nemluvit, nejit to nikam resit-podle me jsi super mama, jen o tom jeste nevis :hug: :hug: :hug: :hug: :srdce: :srdce: :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Dr. Čarodějka
118
25.9.13 17:48

Úplně to chápu! My byli odděleni na 14 dní a pak nám trvalo sžívání dlouho… Každá to prožíváme jinak. Držím palce, ať se daří a jsem na Tebe hrdá, že to také někdo umí říct nahlas! :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
veada
106
25.9.13 18:32

Ahoj nečetla jsem všechny komentáře, možná už to někdo psal, ale já být tebou tak bych to určitě Isabelce nikdy neříkala. Sestra mojí babičky měla v těhotenství obrovské zdravotní komplikace, které bohužel přetrvaly pak i po porodu. Její manžel jí v době těhotenství napsal dopis, ať jde radši na potrat. Nakonec nešla, ten dopis z nějakého důvodu schovali a jejich dcera, moje teta, si ho přečetla. Už byla dospělá, sama měla dvě děti a viděla, jak je její maminka těmi komplikacemi v těhotenství doživotně poznamenaná, přesto rodičům nikdy nedokázala odpustit, že uvažovali nad potratem. Dokonce si vsugerovala, že ji vždy chtěli míň než její sourozence, i když to podle všeho nebyla vůbec pravda. Řešila to dokonce i s psychologem a to se to dozvěděla v dospělosti!

  • načítám...
  • Zmínit
ostlužina
2468
25.9.13 20:35

Ahoj, já měla u starší dcerky něco podobného, dodnes si to vyčítám. K malé jsem neměla vztah, jednou jsem od ní utíkala, štěstí, že přišel manžel, taky jsem s ní chtěla švihnout o zem nebo mě napadaly takové myšlenky jako že by bylo snadné na ni šlápnout. Trvalo to docela dlouho, kupodivu to přešlo samo od sebe, ale vyčítat si to budu snad pořád. Teď je to moje holčička. Syn se narodil 20 měsíců od malé a to byla láska na první pohled. Ještě nedavno jsem ho měla radši než malou. Ale to už se srovnalo a mám je ráda oba stejně.

  • načítám...
  • Zmínit
Tiger-lily
35438
25.9.13 20:39

:kytka: Konec dobrý, všechno dobré. A obdiv, že jsi to veřejně napsala.

  • načítám...
  • Zmínit
Natali13
590
25.9.13 21:26

Moc krasny denicek, Tani! :hug:
Jsi skvela mama a Isabelka nadherna a uzasna holcicka. :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
delice
1906
25.9.13 21:30

To bylo poporodní blues, taky jsem to měla u obou dětí, jen s tím rozdílem, že poprvé mě to naprosto dostalo, nevěděla jsem, co se děje, nic jsem necítila, jen jsem brečela. Zamilovala jsem se do něj asi týden po porodu, když mu odebírali krev a on tak plakal, já začala taky a zaplavil mě ten pocit, na který jsem čekala. Při druhém jsem měla blues taky, ale malého jsem milovala hned, jak mi ho dali do náruče a on na mě dlouho koukal vyvalenýma očima a ani nemuknul. Byla jsem z toho paf a bylo to tam :palec: Jo, hormony :)

  • načítám...
  • Zmínit
Nepr. m.veru
25.9.13 21:51

Ahoj, moc dekuju za denicek, jsem stastna, ze nejsem v tomhle sama!
Mala ma 3 mesice, od porodu jsem vyrizena, doma nic nestiham, chodim jak zombie. Vetsina dne je ok, ale kdyz mala vic jak chvilku jeci, chyta me amok. Myslenky hrozny, jednou jsem na ni i kricela, pak si to zas vycitala. Pritom ji miluju a nezkrivila bych ji ani vlas.
Manzel me bohuzel nepodpori, naopak do me rype, proc je doma binec a jakto ze nic nestiham… Jsem stastna, kdyz muzu na hodinu utect na nakup a nechat mu malou doma na hlidani.
Pred 2 tydny jsem se mu vecer slozila, v placi mu vylicila, ze jsem uplne v haji, ze me to samotnou stve, ze doma nic nezvladam, a ze bych to nejradsi vsechno vratila zpatky a dite nemela. Postupne se od te doby davam do kupy, on se snazi omezit hloupy kecy… Tak cekam, kdy to uplne prejde a do male se naplno zamiluju…

  • Upravit
ágat
435
25.9.13 22:00

Dekuju za tento deníček…jsi skvělá, že jsi ho napsala…myslim, že to pomohlo hodně maminkám…včetně mně :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
paola white
12743
25.9.13 22:30

@tanik1912 vůbec se tím netrap. co se stalo nemůže se odestát. buď jí dobrou mámou teď to je to nejlepší co pro ní můžeš udělat :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Eteas
8164
25.9.13 22:34

Důležité je, že sis to uvědomila a začala to řešit a teď je vše v pořádku a všechnu tu lásku ji vynahradíš… nevím, zda tě takto ty první měsíce vnímala či nikoli, ale určitě je z ní teď spokojené a šťastné miminko, které je milované svou maminkou… vinu cítit nemusíš, rozdávej lásku, to je pro ni nejdůležitější, buď na světě pro ni :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
zzuzzinda
274
25.9.13 22:49

Koukám, že tímhle deníčkem jsi pomohla hodně maminkám říct nahlas, že to nebylo tak ideál. Já nad tím celý den dumám a uvědomila jsem si, že takový ten příval se mi objevil, když Adamovi bylo 6 týdnů a řval nám alarm monitou dechu, chlap k němu přiběhl dřív a já slyšela, jak na Adama křičí, zvedá ho bezvládného z postýlky a Adam lape po dechu a začíná hrozně brečet. Pak mi ho dal do náruče a v tu chvíli jsem si řekla, nikomu tě nedám a ten pocit, že by nemusel být…NAštěstí všechno bylo v pořádku a Adam byl fakt zlaté miminko, takže pak to bylo dobrý. A jak tu píšou ostatní, u druhého dítka jsem si to užívala od začátku. Bára brečela, když nebyla u mě a u mě spinkala jen v mé posteli nebo v náruči nebo když dvě spolumiminka plakala, jinak brečela. Byla dost uplakané dítko, mamánek a nespavec, ale stejně jsem si to užívala :) S Adamem byli brzy sehraní ve spaní po o. i v blbinách. U něj v posteli nebrečela, s ním spala dlouho a tvrdě…Pohoda :)

  • načítám...
  • Zmínit
Anushka
995
25.9.13 22:52

Mateřství je něco, na co tě nikdo nepřipraví dostatečně. Ale jsi silná, že jsi to dokázala překonat a věřím, že už bude jen a jen dobře!

Pro mě byl první půl rok s první dcerou hrozný, ne že bych ji nemilovala, ale vůbec jsem si to neužívala, nebavilo mě to, přišlo mi to hrozně nudné a nevděčné být doma s dítětem, které mě vnímá téměř jen jako zdroj potravy. Trvalo to, než se to zlomilo. Ale je potřeba si říct, že i negativní pocity k mateřství patří a je potřeba s tím bojovat a to jsi zvládla :hug:

Přeji už jen krásné chvilky s malou!

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
25.9.13 23:21

Bezkonkurenčně jeden z nejlepších deníčků, co jsem tu četla. Klobouk dolů a sedám na prdel. :kytka:
Já to měla v lecčems podobné, v lecčems jiné. Syn byl počat tak nějak napoprvé (ano, vím, že sem měla štěstí jak prase), těhotenství bezproblémové, porod dlouhý, strašně dlouhý. Na sále pohoda, ale spíš teda euforie z toho, že už je po tom porodu, než z dítěte. Po převozu na pokoj jsem s menšími přestávkami spala 4 hodiny a dala si po 24 hodinách konečně jídlo, pak teprve jsem se odvážila jít na sesternu, aby mi prcka přivezli. V porodnici tak nějak OK, doma první týden v pohodě.
Pak ho začaly trápit koliky a začalo něco jako noční můra, která trvala přes půl roku. V noci zlaté spící miminko, od rána řvoucí ďábel. Kolikrát jsem se ráno ani nechtěla probudit, protože to znamenalo další strašný den a nekonečné čekání na večerní úlevu. Pokud bych měla rozhodovat jen sama za sebe a nemusela řešit manžela, jeho rodinu, moji rodinu a okolí, tak by skutečně do toho Babyboxu šel… a asi by se mi po něm tehdy ani nestýskalo. Když si ho někdo vzal v kočárku ven, tak jsem byla šťastná jak blecha, že mám volno… a zároveň se děsila okamžiku, kdy mi bude dítě vráceno. Na návštěvách, cvičení atd. byl miliónovej, po příjezdu domů děs běs. Z romantické představy o hodném miminku, u kterého stíhám domácnost, svoje koníčky a připadně ještě nějaké další aktivity, to byl strašný pád na hubu.
Teď už je to mnohem lepší, kluk tolik neřve, hraje si sám, vypadá to, že je to na dobré cestě. Dřív jsem chtěla děti relativně brzo po sobě. Teď váhám, protože se toho prvního půlroku strašně bojím. Vážně hrozně moc. Ale zároveň vím, že čím déle to další dítě budu odkládat, tím méně se mi do něj bude chtít.
A taky už vím, že jsem měla tehdy vyhledat odbornou pomoc, protože hrát si na supermanku, která si ani nepostěžuje (protože na návštěvách byl fakt zlatej a těžko by někdo uvěřil, co prožívám, navíc jsem v soukromých věcech veliký introvert), fakt nemá cenu. Pokud by se podobné problémy objevily i u případných dalších dětí, tak doufám, že to rozpoznám dříve a začnu to aktivněji řešit pomocí odborníků. Někdo se stane mámou hned, někomu to trvá. Mně to trvalo cca 7 měsíců a stydím se za to.
Na rozdíl od ostatních holek nemám koule na to, abych to napsala pod svým nickem a děkuji za respektování anonymity. Jim všem posílám velké objetí :hug: a děkuju, že jste sem taky napsaly.

  • Upravit
cernobilka
577
25.9.13 23:54

Rozumím ti, strašně moc. I já se na syna moc těšila a nakonec to bylo úplně jinak. Nerozuměla jsem tomu, ale moci, tak jsem utekla. Prvního půl roku jsem si prošla peklem. Dnes si myslím, že jsem měla nějakou formu laktačky a děkuji Bohu, že jsme to se synem oba přežili. Druhý půl rok byl také těžký, ale pomalu se to zlepšovalo. Co to je opravdová mateřská láska a jak může být silná, jsem začala poznávat až mnohem později. Úplně mě ta síla porazila, neznala jsem to. Dnes se moc bojím, jaké to bude podruhé. Nechci, aby se to opakovalo, ale nevím, zda se tomu dá nějak zabránit.

Příspěvek upraven 26.09.13 v 00:13

  • načítám...
  • Zmínit
mismurka
2853
26.9.13 12:37

Děkuji za tento deníček, jsi skvělá, že jsi o tom napsala, věřím, že to může pomoci dalším maminkám.
Celé rodině hodně úsměvu na tváři :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Šalvějka
3284
26.9.13 13:51

Nebyla jsem na tom takhle brutálně, malýho jsem se už od začátku ráda dotýkala a kojila ho, ale taky se ve mě pořád praly myšlenky, že vlastně vůbec nevím jestli ho chci, kolikrát mě napadlo, že to byl blbej nápad si miminko pořídit, do toho jsem měla úzkosti a celkově mi nebylo dobře. dnes je to jiné, dýchala bych za něj, udělala bych pro něj snad cokoliv na světě :srdce: ale holt to nebylo hned a myslím, že takových maminek je spoustu, jen se o tom moc nemluví, protože se za to lidé stydí.

  • načítám...
  • Zmínit
ferinka
3813
27.9.13 13:05

Mám kamarádku, která s tím nejspíš bojuje, ale moc často se nevídáme, já už nejsem na mateřské. Snažím se jí aspoň častěji volat a když to jde, nabídnu se jí dělat společnost, mám pocit, že dělá jako by bylo všechno v pohodě, většinou si najde nějakou výmluvu, ale já cítím, že tak v pohodě není, přitom jí to tímto způsobem nechci říct, nevím jak na to, nechci aby se urazila a třeba se ještě víc uzavřela do sebe, za chvíli bude mít její malej 3 měsíce a právě, že dělá takové věci jako co nejvíc s ním jezdí venku, hlavně aby spal, pořád s ním někde jezdí, neužívá si to, pořád prý brečí a teď mi naposled řekla, že malej se stal závisláček na tatínkovi, když on je doma, tak nebrečí, když jí pomáhá, ona ho nakrmí a dá mu ho odříhnout…apod. ona obstará tu potřebu, koupání, přebalení, kojení a tatínek ho pak má u sebe, ona si ho asi nemazlí a řekne, že se stal závisláčkem, nevidí, že je to tím, že on chce být u toho, kdo mu dá nějakou tu něhu, dotyk, kontakt. Mám o ni strach, když si to nedokáže přiznat a nikdo by ji v žádném případě neodsoudil, i kamarád, její muž nám řekl, že je od porodu jak vyměněná.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Prý je už tři roky nešťastný!

Isabelka