Prostě to tak mělo být II

Samozřejmě jsem se jako každá prvorodička bála. Bolesti, aby bylo vše v pořádku, zda to bude probíhat alespoň trošku podle toho, jak jsem si přála. Nečetla jsem stohy knih, nevyhledávala informace o alternativních porodech. Jen jsem v sobě cítila, že narození nového človíčka je prostě přirozená věc a jako k takové bych k ní ráda přistupovala.

Když jsem viděla, jak zvládla moje ani ne kilová králice porodit tři mláďata, že přesně věděla, co má dělat, kdy se má oškubat a vystlat si chlupy hnízdo, říkala jsem si, že to musí příroda nějak zařídit i u lidí.

Jenže pak si člověk přečte, jak spoustě maminkám musejí píchat vodu, vyvolávat kontrakce oxytocinem, po mnoha hodinách bolestí vše ukončuje skalpel…

Napište si ale rozumný porodní plán! Nepatřím mezi lidi, kteří by se povyšovali nad odborníky, kteří na to mnoho let studovali, nechtěla jsem nic diktovat a už rozhodně jsem nehodlala na svých přáních trvat v případě, kdy by to jakkoli ohrozilo dítě.

Chtěla jsem, aby v porodnici věděli, že mám nepříjemný pocit z přípravy, nechtěla bych moc zásahů, hlavně nic neurychlovat. Věřila jsem, že to příroda nějak zařídí. Jediné, o čem jsem byla pevně přesvědčená, že budu vyžadovat, pokud to stav dítěte dovolí, byl bonding. To vše splňovaly Neratovice, proto jsem si je vybrala.

Miminko se rozhodlo přijít na svět den před termínem. Stále tvrdím, že je to po mně, že já také chodím na schůzky dřív. Když mě v půl druhé v noci vzbudil divný pocit v břiše, ještě jsem doufala, že to je jen dozvuk večeře.

Jenže… Za prvé jsem poslední dva dny již moc nejedla, protože nebyl hlad. Naopak na záchodě jsem trávila času dost - prostě se tělo připravovalo. A za druhé se ta zvláštní „bolest“ vracela pravidelně po 12 a 15 minutách. Nechtěla jsem budit manžela, z předporodního kurzu jsem si pamatovala, že dokud nejsou kontrakce pravidelné 5-7 minut, nebo neodteče plodová voda, nemusím se znepokojovat.

Je zvláštní, že se nedostavovala žádná panika, jen myšlenka, že dítě bude mít pěkné rodné číslo - 155115. Po dvou hodinkách se kontrakce přece jen zesílily a jeden vzdech probudil manžela. Jak by ho normálně nikdo z postele nedostal, nyní byl čilý od první chvíle. Navíc v tu chvíli praskla voda.

V minulém deníčku jsem psala, že jsme museli porodnici změnit dva dny před porodem, cestu jsem tam ani neabsolvovali. Dojezd měl být hodinu a čtvrt, my to stihli za 50 minut. Možná to bylo brzkou ranní hodinou, možná silným autem, nebo prostě jen manželovým strachem, když jsem mu oznámila, že kontrakce jsou najednou po pěti minutách. Na strach z neznáma nebyl čas.

Ano, našla jsem si to taky díky tomu, že tam rodil můj gynekolog, ale to by byla fakt náhoda, kdyby tam byl, že? No, a při prohlížení těhotenské průkazky asistentka prohodila: „Vy jste chodila k doktorovi? To ho uvidíte, má dneska službu.“

Při příjmu byl nález tři centimetry. Po asi hodině, kdy mi natočili monitor, ale především kontrakce zesílily a všechna bolest směřovala do zad, byl verdikt stejný. Teď přišel čas paniky. Proboha tolik bolesti a nic se neděje?! Porodní asistentky vlídně uklidňovaly, že díky tomu mají čas na přípravu. Sice jsem si klystýr nepřála, ale byla jsem ochotná kývnout na cokoli, když mi vysvětlily, že by to mohlo zmírnit bolesti. Každopádně mi daly dostatek času na to si vše promyslet. Navíc se pokaždé strašně omlouvaly, že mě ještě nemohou vzít na porodní pokoj, protože byly všechny obsazené. Snad by mi to bylo i fuk, kdybych si nepřála jít do sprchy, aby ty bolesti zad aspoň trochu polevily.

Bez nadsázky byly příšerné.

Když se pokoj konečně uvolnil, další monitor a vyšetření. Najednou osm centimetrů. Příprava by se nestihla, to mě uklidnilo, horká sprcha ulevila. Manžel držel hlavici, já rozpláclá o gymnastický míč mezi kontrakcemi jen bezduše odpočívala.

Tady je na místě říct, že ač jsem si nebyla úplně jistá přítomností partnera u porodu, byla jsem nakonec velmi ráda, že tam se mnou byl. Držel sprchu, nosil vodu, dával hroznový cukr, při porodu otíral čelo. Naštěstí nedělal žádné hloupé vtipy, zbytečně se neptal, spíš se stal tichou podporou, přesně takovou, jakou měl být. A aspoň na vlastní oči zjistil, že skutečně nejsem taková bolístka, co by to bez epidurálu nedala. 

Chtěla jsem si zvolit porodní polohu, která by mi nejvíc vyhovovala - měla jsem představu, že si tělo samo řekne. PA ale radila, že na porodním lůžku to bude nejlepší, ale že záleží na mně. Pro bolest zad jsem se nechtěla už někam lézt a zkoušet, už mi to zkrátka bylo jedno. Jediné, co jsem si přála, bylo, aby dítě bylo v pořádku venku. I s nástřihem jsem souhlasila, když mi to PA radila. Studovala na to, věřila jsem jí.

Možná to teď zní, že jsem byla vmanévrována do něčeho, co jsem nechtěla. Možná to tak bylo. Ale mělo to tak být. Když přišel čas tlačit, byla jsem už vyřízená. Vlastně jsem pořádně nespala, bolesti byly urputné, netlačila jsem úplně nejlépe.

Miminku klesly ozvy. Všichni se sice tvářili, že se nic neděje, PA mi jen říkala, že mimčo postoupilo hodně dolů a tam se mu v úzkém prostoru už moc nedaří (což bylo naprosto logické). Aby bylo malé brzy venku, dohlížející doktor mi pomohl tlakem na břicho. Ano, skákání na břicho se nesmí, ale tohle nebyl horor, který jsem si představovala. Neskákal, ani na mně nevisel celou vahou, pouze předloktím při kontrakci, které mimochodem vyvolával lochtáním bříška, pomáhal tlačit ven. Takhle by mi v jiné poloze vážně nikdo nepomohl.

Poslední dvě tlačení jsem už byla na pokraji sil… a najednou… „Podívej.“ Naše dítě bylo venku. Zdravé. A ihned bylo na mém bříšku. Manžel si mohl přestřihnout pupeční šňůru. Děťátko pouze sestra zkontrolovala a přikryla, aby neprochladlo, ale celou hodinu jsem ho držela já, i když mě doktor zašíval. Byl to nepopsatelný pocit. Po hodince bylo jen základně ošetřeno, změřeno a zváženo. Na to, že mi týden před porodem doktorka v Neratovicích tvrdila, že váhu miminka odhaduje na 2700, maximálně 2900 gramů, vážil prcek tři a půl kila.

Takže, i když jsme se neobešli bez jistých zásahů, byly minimální a ve výsledku malicherné. A navíc ve srovnání s jinými jsem skutečně měla krásný a přirozený porod, žádné vyvolávání, prasknutí plodových obalů, žádný oxytocin, žádný epidurál. Žádné desítky hodin, od prvních bolestí, co ještě ani bolestmi nebyly, bylo miminko venku za devět hodin.

A že mě nastřihli? Stejně mě miminko natrhlo na jiném místě, nikde není napsáno, že by to neodnesla i hráz. A nebýt prasklé kostrče, po týdnu bych ani nevěděla, že jsem rodila, jak rychle a dobře jsem se hojila.

A proč tedy „vše bylo tak, jak mělo“? Těhotenství jsem si sice neužívala tak, jak bych si přála, ale porod jsem měla krásný. I když byl můj muž občas na ránu, v tu nejdůležitější chvíli byl správnou oporou. Přestože nám bouchla porodnice a museli jsme jet úplně jinam, bylo to to nejlepší, co nás mohlo potkat. Úžasné prostředí, výjimečný přístup personálu jak při porodu, tak na oddělení.

Přišla jsem o zvířecího mazlíčka, kterého nikdy nikdo nenahradí… ale mám zdravé a nádherné dítě, které mi otevřelo úplně nové obzory.