První spánková regrese aneb agrese, deprese, regenerace

Čtyři měsíce. Období, kdy už jsem měla pocit, že jsme konečně našli rytmus. Miminko usínalo, já dýchala, svět měl jakž takž strukturu. A pak — jako když někdo shodí věž z kostek — přišla první spánková regrese.

Najednou neexistovalo nic jako “noc”. Jen série mikrospánků, převalování, kňourání, velkého křiku a nekonečného nošení. Cítila jsem se jak strážkyně majáku na pobřeží chaosu. Oči těžké, ruce bolavé, hlava plná mlhy… ale jela jsem dál.

A právě v tomhle období se ukázalo, jak sama člověk může být, i když v bytě není sám. „Partner“ se objevil jen tehdy, když křik pronikl až k němu. Vpadl do ložnice jak kontrolor vynášející rozsudek: „Můžeš ho utišit? Já se fakt nevyspím,“ procedil, jako by miminko bylo můj osobní projekt, který ruší jeho důležité noční směny spánku.
A než jsem stihla cokoliv říct, byl pryč. Zavřely se dveře. A ticho. Jeho ticho.

Já zůstávala s malým v náručí — houpala, kojila, nosila, zkoušela všechny cviky, co existují, a ještě pár, které jsem si asi vymyslela. A když nám došly síly, přišla ta nejtišší a nejpravdivější chvíle: občas jsme plakali oba.

On, protože regrese je jako malý vnitřní bouřkový mrak.
Já, protože jsem měla pocit, že to táhnu sama. A protože jsem byla unavená až do dřeně.
Ale pak přišel první úsměv mezi nářky. První desetiminutové spaní bez probuzení. První noc, která nebyla boj, ale jen náročná. A já si uvědomila, že jsem to nevzdala. Ani jednou. Ani ve čtyři ráno, ani pátou noc za sebou.

První spánková regrese nás semlela… ale taky mě naučila, že jsem mnohem pevnější, než jsem si myslela.
A protože humor je poslední energetická tyčinka pro unavené mámy, napadlo mě jedno jediné:
Prosím, někdo začněte vyrábět trička „Přežila jsem první spánkovou regresi“. Já to budu nosit i do sprchy.

Teď jsme ve fázi první zoubky hned po regresi, držte pěsti.