Psychika snažilky č. 119 Jak to všechno začalo
- Snažení
- Christienka
- 16.12.09
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak to všechno začalo aneb věřím na šťastný konec a začátek nového a krásného :) Po několika vašich přemlouváních jsem se rozhodla napsat něco o sobě...
V dětství a pubertě si to člověk umí všechno krásně vysnít… Kolem 22 svatba, za 2 – 3 roky první dítě, hned jak skončí rodičovská po 3 letech, tak zrovna porodím druhé dítě, všichni budeme šťastní a spokojení nejlépe v krásném domečku a všichni se budeme mít rádi. Vždyť všechno je, jak má být a nikde žádný problém. Ve 14 přišla poprvé tetka (MS) a i když rodiče o takových věcech, zvlášť díky tatínkovi, nikdy nemluvili a slovo menstruace apod. berou téměř za sprosté, tak jsem věděla o co jde.
Byl to docela šok a byla jsem z toho celá taková vykolejená a pobulela jsem si, ale člověk si zvykl a už to bral jako normální. Hold hormony dělají s ženskou svoje. Ale však co.. to že to strašně bolí, občas jsou křeče, zvracení a blbá nálada, za to musím být přece ráda, vždyť je to pro to, abych později mohla mít miminko, nejlépe hned jak si řekneme s manželem.
Za pár měsíců se mi to ale nějak nezdálo a i když bylo vše pravidelné a dostatečně otravující, musela jsem na gyndu.. Vyklepaná holčička stojící před kozou a už jen slyší vylezte si nahoru, jste panna, tak vás vyšetřím přes konečník. Ufff to je ale humus (to jsem ještě neměla ani tušení, jak půjdu za pár let dobrovolně na mobilizaci páteře taky tak - v souvislosti s metodou Mojžíšovou), no je to zánět, tu máte mastičku a čípky a nazdar. A tak se mi čas od času zopakoval nějaký ten zánětek, i když hygiena na 1. Už jsem se i bála koupat v rybnících, ale vymluvte to otci, který řekne, že jste bárbína a ať nevyvádím.
Později člověk stejně zjistí, že je jedno v čem se koupe, jestli v rybníku nebo v bazénu, chytne se to všude. Roky běžely a všechno bylo relativně v pořádku, já šťastně zamilovaná, zatím ještě stále panna a nová jinak v pohodě paní gynekoložka mě slušnou holku v 17 navádí, že jsem divná, že ještě nespím s klukem, že až mi bude víc, tak budu stará a teď jako mladá si mám užívat. To jsou mi ale šoky. Asi by byla radši, kdybych k ní přišla jako středoškolačka s miminem v břiše nebo na potrat, ne? Nebo že bych žila hodně z vesela a přinesla si nějakou lepší nemoc než jen ten zánětek?
Asi v 21 se objevila bolest v břiše a gyndařka našla cystu, ale řekla, že do 2 cm je to v pohodě a já mám jen 2,4 cm. Nějak mi to nesedělo, ale když říkala, že je to dobrý, snažila jsem se jí věřit. Další návštěvu už byla prasklá a protože bolesti nepominuly, přišla moje první laparoskopie. No a kromě volné tekutiny břišní tam pan doktor našel srůsty – prý zřejmě po přechozeném zánětu, tak je odstranil a naznačil, že by bylo dobré začít se snažit o dítě. Jenže ještě bylo brzo, svobodná, studentka, přítel student… Pak jsem jela do lázní. Měsíc potom mě nechal přítel. Po nějakém tom zklamání a nedůvěře ve všechny chlapy jsem se za další 2 roky vdávala se svým nynějším manžílkem.
Manželství s ním je moc krásné a nikdy nebudu litovat. Je sice tak hodný, že jsme na to i doplatili a měli hodně stresů, nervů a slziček, když z lásky k sourozecům půjčil hodně penízků a kvůli marné víře ve vrácení jsme dlouho odkládali snažení se o miminko, protože z čeho by jsme ho přece živili, když jen splácíme a splácíme. Tři roky po první operaci jsem měla už zase tak velké křeče břicha i při styku to bolelo, takže jsem zase chodila po doktorech, ti ale nevěděli, co mi je, tak jsem jim oznámila, že to zase budou srůsty, že mám s tím už zkušenosti a že už to fakt nevydržím, že sice půjdu nerada, ale ať mě pošlou na operaci.
Tam mi doktor, co mě operoval oznámil, že už nenašel vůbec moje orgány jak to všechno bylo srostlé, ale po 3 hodinách na sále to zvládl, navíc mi profoukl vejcovody a ještě odstranil nějaký vřídek na čípku a poslal ho na hystolku. Břicho mi vyplnil speciální tekutinou, která tlačila na rozřezané srůsty, ať se zase hned neudělají.
Byla to šílená bolest, ale po asi 2 měsících jsem už zase běhala jako srnka 
Navíc mě nešili, ale lepili, tak jsem nemusela ani na odstraňování stehů. Hystolka dopadla dobře, tak byla radost veliká 
Jen zase oznámili, že ani po dalších léčbách antibiotiky jsem se pořád nezbavila streptococa agalactiae. A zase už slyším, jak se mám hned začít snažit s manželem o dítě. Jé kéž by.. Říkali jsme si, jak by to bylo úžasné, ale jak ho uživíme? zatím si to nemůžeme dovolit.. musíme počkat. A zase uplynul rok. Opět jsem absolvovala návštěvu na gyndě a pan doktor (změna gynekologa na doporučení) mi téměř při vstupu oznámil, že jsem jasný adept na umělé oplodnění, tak jsem na něho civěla a začaly mi další pěkné stresy.
Říkala jsem si, jak něco takového může říct, vždyť jsme se ani nezačali ještě snažit a čekala jsem nějaké povzbuzení. Navíc mi oznámil, že už jeden vaječník ani nenašel, že je asi zase srostlý. A tak jsem si s manželem řekla, že nemáme co ztratit a okamžitě jsme se začali snažit o mimi … bylo to na začátku listopadu 2008.
Miminko pořád nikde, a tak mi doktor doporučoval nějaké drahé léky a vnutil mi moje první ovulační testy. Řekl, že si jich mám v daný měsíc udělat minimálně 10 vždy ráno, jak se probudím. Další měsíc jsem ho navštívila nešťastná, že má pravdu, že opravdu neovuluji, že se druhá čárka neobjevila, jen hodně slabounce, spíš jsem ji tam vidět chtěla. Hned mi napsal recept a já v lékárně vyfasovala 7 krabiček léků, pěkně jsem si zaplatila mimo jiné 30 Kč za každou položku a už jsem utíkala celá zdeptlá domů. Hned jsem si zodpovědně začala pročítat příbalové letáky a zjistila jsem, že to jsou všechno hormonální léky.
Nějak mi to pan doktor zapomněl sdělit. Docela jsem se vyděsila, protože vím, že já s těma svýma migrénama hormony nesnáším a celou dobu, co jsem brala antikoncepci, tak jsem měla migrény i 2× do týdne, což byl život na pytel. Teď je mám už „jen“ 2× – 4× do měsíce. A tak jsem si sedla k PC a několik hodin jsem courala po netu. Řekla jsem si, že ve všem se na doktory spoléhat nemohu. I hnusáka zlého streptococca agalactiae jsem si nakonec vyléčila sama díky info z netu, což za 5 let léčby různými antibiotiky doktoři nezvládli!
Nedokázala jsem se smířit s tím, že by mi ho „léčili“ až podáním antibiotik při porodu. A tak i tentokrát jsem si to brouzdala po netu a dozvěděla se, že ovu testy se mají dělat odpoledne až tak mezi 14. - 18. hodinou, že by se předtím nemělo tak 2 hodiny pít, aby ten hormon byl v moči zaznamenaný a že i přesto všechno se může stát i zdravé ženské, že občas má anovulační cyklus. Tak jsem žádné prášky nebrala a zkusila si další testíky a k mé radosti se tam objevily 2 čárky, juchuuu. Radostnou novinku jsem oznámila na gyndě a pan doktor byl velice překvapený, když jsem mu oznámila jak ty testy, které i sám prodává, fungují. A tak jsem opět změnila gynekologa, protože takového opravdu nepotřebuji a k mé radosti ten nový a nynější dokonce našel i můj „ztracený vaječník“ V té době jsme už byli pozvaní s manželem na genetiku..s podezřením na nějaký ten problémek. Stres to byl hrozný.
Málem jsem se před budovou Fakultní nemocnice otočila na patě a běžela třeba do Shopingu, ale paní doktorky i sestřičky byly naštěstí moc moc milé, což je tady docela neobvyklý jev. Jen jsme si povídali, pak doplňovali už popsané papíry o rodině z obou stran vč. všech nemocí. Při zjišťování jsem se dozvěděla, že mi hrozí z obou stran dvojčata, že jsem měla mít staršího sourozence, který se v bříšku ale nezvládl udržet, stejně tak babiččiny dvojčátka. A pak to dlouhé čekání na výsledky - snad 2 měsíce. A najednou je tu ten den – zvoní telefon, u manžela dobrý, u vás problém.
Hned ve mě ztuhly všechny žíly v těle a ptala jsem se o co jde a oni, že se to dozvím za pár týdnů u nich. Snažila jsem se z nich vytáhnout informace, ale jen neurčitě mi řekli mě nesrozumitelné, tak jsem si to hledala zase na netu a našla jsem, že mám nějakou chromozomální vadu. No a na návštěvě mi řekli, že kromě té vady mi hrozí postižení dítěte, nedonošení dítěte s potratem a taky že mám vysokou srážlivost krve, takže si zřejmě v těhotenství budu píchat injekce a že musím na podrobnější vyšetření na hematologii, ale že se nemám bát, že byli i horší a všechno nakonec bylo v pořádku. Na hematologii jsem čekala několik hodin na řadu o hladu, aby mi vzali 8 ampulek krve. A po dalších 2 měsících čekání! jsem se dozvěděla výsledky. Řekli mi, že vše, co mi na genetice řekli není až tak pravda, resp. je, ale vše je v normálu, protože když je ten daný problém od 1 do 10 % ještě je velká šance na dobrý konec a já mám asi 0,5 % takže žádný problém a nic nehrozí! 
jen kvůli té krvi musím jíst kyselinu listovou a „béčka“ nejen v době těhotenství ale už pořád a jen ty potraty mi hrozí… Spadl mi kámen ze srdce. A co ta chromozomální vada? No tu prý v rodině dědíme a když jsem v pořádku já, tak doufám, že bude i mimi Ale stresy jako hora. Už ale uběhlo spoustu dalších měsíců a těhu se nedostavilo.
Možná, že jednou ano…měla jsem snad všechny příznaky včetně hladu v noci, ale pak v přesný termín se dostavila MS 
Byla nějaká divná, o hodně víc bolavá a intenzivnější co do množství, ale na gyndě už mi jen bylo sděleno, že možná to bylo mimi a možná ne. Už to nezjistím a jen si říkám, že to sice moc bolí, ale snad to bylo a snad jsme schopní zplodit dítě, že tentokrát příznaky nebyly jen psychického původu jako obvykle. A tak se snažíme dál a stále nic.. a čím dál víc slyším, jak na to nemám myslet a nebo jestli už jsem těhotná, že už roky přibývají. A vidím, jak to všechno kolem těhotní… Před půl rokem mě navíc manžel odvezl do nemocnice s akutním slepým střevem, který už nebyl zrovna ideální a museli střeva vzít trošku víc a bylo mi oznámeno, že mám očekávat pooperační srůsty 
Takže následovaly zase lázně. Cvičím metodu podle Mojžíšové, pojídám kyselinu listovou, popíjím čaj z kontryhele a dál se snažíme. Někdy jsem plná nadějí, jindy v depresích. Teď bych měla jít na gynekologii, aby se to začalo řešit víc, ale když si představím, že budu zase chodit po všelijakých dalších vyšetřeních a přece jen budu muset začít brát zřejmě ty prášky, které mi neudělají moc dobře, moc se toho bojím. Snad ale pomůžou k vytouženému miminku a nebudu jen tiše truchlit (přesto, že jim to přeji) nad kočárky kamarádek, kterým to spadlo nečekaně nebo téměř okamžitě do klína.
Chtěli jste o mé osůbce vědět víc a já doufám, že to na vás nebylo až moc dlouhé 
a dočetli jste to až do konce
Přeji vám všem snažení se šťastným koncem. 
Přečtěte si také
Tchyně nám pomohla s bydlením. Teď má pocit, že jí patří celý náš život
- Anonymní
- 27.06.26
- 3060
Tchyně nám finančně pomohla s bydlením a já jí za to byla opravdu vděčná. Jenže od té doby má pocit, že může rozhodovat o všem: o zařízení bytu, výchově dětí, našich dovolených i o tom, jak...
Švagrová pojmenovala dítě po mé zesnulé dceři. Nikdo nechápe, proč mi to vadí
- Anonymní
- 27.06.26
- 2412
Když moje švagrová porodila dceru, měla jsem z ní upřímnou radost. Ta ale zmizela ve chvíli, kdy oznámila její jméno. Od té doby je mezi námi napětí a část rodiny si myslí, že reaguji přehnaně.
Partner v 55 letech už dítě nechce. Já ho chci, uvažuju, že si to „zařídím“
- Anonymní
- 27.06.26
- 1359
Láska si nevybírá a neptá se na datum narození v občance. Když jsem před čtyřmi měsíci potkala Igora, věkový rozdíl devětadvaceti let jsem vůbec neřešila. Je mi šestadvacet, jemu pětapadesát, ale...
Manžel chce třetí dítě, já už ale nemůžu. Bojím se, že mi to nikdy neodpustí
- Anonymní
- 27.06.26
- 797
Máme dvě děti, domácnost, práci a každodenní kolotoč, který mě vyčerpává víc, než si manžel připouští. On by si přál ještě třetí dítě, protože sní o velké rodině a dalším miminku. Já ale cítím, že...
Chlap v base, 2 děti na krku a rodičák k smíchu. Stát mě hodil přes palubu
- Anonymní
- 27.06.26
- 903
Včera jsem stála u pokladny v supermarketu, v peněžence poslední dvě stovky a v košíku jenom ty nejlevnější plíny, mléko a pár rohlíků. Když mi prodavačka řekla výslednou částku, udělalo se mi...
„Zničili jste mi budoucnost.“ Tohle nám syn řekl po přijímačkách
- Anonymní
- 26.06.26
- 5540
Věděla jsem, že nepřijetí na vysokou školu syna zasáhne. Nečekala jsem ale, že místo zklamání přijde vztek. A že za svůj neúspěch začne obviňovat nás.
Muž chtěl třetí dítě, já už ne. Vyřešila to za nás až jeho vážná nemoc
- Anonymní
- 26.06.26
- 2131
O třetím dítěti jsme se začali bavit ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že konečně zase začínám dýchat. Děti byly větší, nocí ubývalo, život se pomalu skládal do nějakého rytmu. A právě tehdy přišel...
Vydělávala jsem víc než manžel. Rodičák mě ale srazil na úplné dno reality
- Anonymní
- 26.06.26
- 1852
Ještě pár měsíců před porodem jsem měla pocit, že máme s manželem věci nastavené fér. Oba jsme pracovali, já dokonce vydělávala o trochu víc než on. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela jako nad něčím...
Doma máme klid, děti a účty. S jiným mužem jsem si vzpomněla, že jsem žena
- Anonymní
- 26.06.26
- 1630
Doma nemáme hádky, křik ani velké drama. Máme funkční manželství, děti, účty a každodenní provoz, který navenek vypadá úplně normálně. Jenže mezi mnou a manželem už dávno není blízkost, touha ani...
Jsem jeho milenka a chřadnu čekáním. Bojím se, že ženu nikdy neopustí
- Anonymní
- 26.06.26
- 1054
Už tři roky miluji ženatého muže. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že se mnou zažívá něco, co nikdy předtím nepoznal, a že chce být jednou se mnou. Jenže pořád neodchází. Říká, že ho s...
jinak jela bych hned z toho blázince 
vadily mi to, jak táhli 2 košíky naplněný až přetejkaly a rozčilovaly se, jaký jsou fronty…přesně jsem viděla, jak tu paní odvezou na boží hod se žlučníkem, ale tu kachnu si přeci neodpustí…prostě v tý době pro mě vánoce ztratily to kouzlo, kdy jsme s mamkou vykarjovali to cukroví a chodily ho tajně ujídat, jak nám ve vaně plaval ten kapr a já milovala tu osmaženou tátovo housku do rybí polívky…a jak se mamka ztratila po večeři a najedonou se v ložnici rozvítil stromek a zazvonil zvoneček a my běželi rozbalovat dárky…no úplně se mi tlačí slzy…tak toho už nechám 
Tak se poplepším 
budeme na horách, achch jooo zase bude s námi 
Tak jsem hodila takový pokus nás přítomných. 
Se srůsty sis tedy vytrpěla 
TAk teď už jen hurá do CAR a strach nech doma,tam nám přeci můžou jen pomoci 
)
že bych byla první??
dlouhé to bylo a Christi - přeju, aby už to všechno mělo konec - ne dobrý, ale ten nejlepší…třeba i dvojnásobná radost v podobě těch dvojčátek, co vám hrozí!!!
tak vzhůru do boje…my všechny 
