Rozloučení
Třeba mi vypsání trochu pomůže od bolesti... Takové věci se stávají, říkali mi doktoři. Asi si mysleli, že mi to pomůže. Ano, stávají se, ale nikdy mě nenapadlo, že se stanou zrovna NÁM. Když se to nedotýká vás nebo vašich nejbližších, jde to mimo.
Je mi čerstvých 28, manželovi o 9 let více. Vychováváme jeho děti z předchozího manželství a myslím, že i to byl důvod, proč jsme na miminko čekali. Pořád byl nějaký důvod, proč počkat. Až budou děti starší, až dodělám školu, ještě se na to necítím.
Každopádně v červnu 2015 jsme se definitivně dohodli a já si naivně myslela, že v dubnu ze mě bude maminka. Já naivka… Na pozitivní test jsme si počkali 8 měsíců. Jako by to bylo včera - vždycky jsem si představovala, jak romanticky to manželovi oznámím. Jenže já v šoku, v pyžamu, s počůraným papírkem v ruce stála mezi dveřmi - neschopna slova.
Byli jsme šťastní a začali jsme plánovat. Ne nadarmo se říká - když chceš Boha pobavit, řekni mu své plány. Na druhé kontrole moje gynekoložka viděla dva váčky, ale jen v jednom živý plod. Syndrom mizícího dvojčete prý je běžná věc, abych byla upřímná, ulevilo se mi. Dvě děti naráz bych asi nezvládla - tímto obdivuju matky dvojčat a vícerčat.
Do 13. týdně těhotenství jsem měla ukázkové těhotenství. Na 1. screeningu nám řekli, že čekáme chlapečka a manžel se dmul pýchou. Jenže pár dní po ultrazvuku jsem začala krvácet, žádné slabé špinění, ale kaluž krve pod nohama, když jsem vstala na záchod.
Okamžitě na pohotovost, miminko je v pořádku, placenta je na kraji branky, všechno bude v pořádku, poležte si pár dní doma a buďte opatrná. Jenže téměř po měsíci se situace opakovala, až sem si říkala, zda nemůžu mít nějaké „falešné“ měsíčky.
Opět pohotovost. Jiný lékař tam vidí malý hematom - odpočívejte a dodržujte klidový režim. Moje gynekoložka na kontrole už žádný hematom neviděla, tak jsme byli rádi a říkali si, že je vše za námi. Jenže situace se opakovala potřetí.
Člověk by řekl, že bych už měla být odolná, ale každá návštěva pohotovosti mě snad sebrala pokaždé víc a víc. Paní doktorce se nezdá množství plodové vody - ve zprávě jsem měla spodní hranici a to mě dost vyděsilo. Prý se ale stále obnovuje, tak se nemám čeho bát.
Toto mi řekla doktorka v neděli s tím, že ve čtvrtek jsem byla objednaná na 2. screening, tak napsala zprávu doktorovi, ať si na to dá pozor. Na screeening jsme se s manželem moc těšili, byli jsme trochu zklamaní, že se malej nechtěl moc ukazovat, ale vše, co se má zkontrolovat, bylo v pořádku, i ta plodová voda byla podle pana doktora v normě.
Čím nás ale překvapil, bylo, že řekl, že asi holčička. 
Takže my vlastně doteď nevíme pohlaví. Popřál mi, ať už mám těhotenství v pořádku a bez komplikací a my s klidným srdcem odcházeli z ordinace.
Následující týden se opět objevila krev, bylo to ale přes den, a tak jsem jela ke své gynekoložce, viděla tam někde malou sraženinu a do průkazky mi napsala „Nelze vyloučit vcestná placenta“. Pořád jsem ale byla jakž takž v klidu, prostě někdo takovýhle průběh těhotenství má, to se nedá nic dělat, říkala jsem si a dodržovala klidový režim u maminky se všemi výhodami.
V noci na úterý se mi zdálo, že hrozně moc krvácím, tak jsem utíkala na záchod a jen voda… Vůbec mě nenapadlo, že by to mohla být plodovka, byla jsem sťastná, že to není krev. Šla jsem spát, ale ráno se to opakovalo, volala jsem doktorce a ta říkala, ať okamžitě přijedu a že uděláme test.
Přinesla jsem vložku, test dělala přede mnou, negativní i z vložky, i z následného stěru. To už jsem ale byla neklidná a řekla jsem, že by mi snad bylo líp v nemocnici. Říkala, že mi to klidně napíše, ale že si myslí, že si mě tam stejně nenechají. Ve zprávě bylo napsáno „pro neklid pacientky“…
Samozřejmě, že jsem byla neklidná, když jsem dva měsíce na střídačku krvácela, špinila a teď do toho ta voda!!! V nemocnici se tvářili, jako co tam vůbec dělám, když test byl negativní. No nic - asi pro klid pacientky si mě tam nakonec nechali a já si říkala, že teď už jsem pod dohledem, že to bude dobrý.
Když jsem se šla sprchovat, sestřička po mně chtěla vložku na test. Nikdo mi nic neřekl, tak jsem v klidu usnula, že asi je vše ok. Ráno přišla doktorka, že je jí to hrozně líto, ale že je to ta plodovka a ve 21. týdnu těhotenství se nedá nic dělat. Konec, zhroutil se mi svět, chtěla jsem umřít a nevěřila jsem tomu, že kvůli jednomu testu má všechno skončit.
Nechala jsem si zavolat doktora, který se mi to snažil vysvětlit. Že nevěří na zázraky a že je pro ukončení těhotenství, že i kdybychom to uměle udržovali do toho 24. týdne těhotenství, že nám nikdo nedokáže říct, že miminko bude zdravé. Druhý den, že se udělá ultrazvuk a budeme se muset rozhodnout.
Bylo to hrozné, sice jsem ještě necítila pohyby, ale podle ultrazvuku jsem věděla, že miminko žije, to ho mám jen tak zabít? Když už jsme spolu vybojovali půlku? Co když se rozhodnu pro vyvolání potratu a pak z pitevní zprávy se dozvím, že vlastně vše bylo ok? Ale co když se rozhodnu pro to neukončovat a narodí se postižené miminko? Dokážu s tím žít? Nebo mě to dožene za týden a potratím někde sama doma? Chci to? Nejhorší noc v mém životě…
Druhý den ultrazvuk rozhodl za nás. Vůbec žádná plodová voda. Všichni lékaři se shodli, že to je situace, která nedává šanci na přežití…
Podepsali jsme tedy s manželem papíry a poprvé zavedli tablety na vyvolání, že prý 99 % žen potratí do 24 hodin. No já nikdy nemám nic normálně, takže já se tam trápila 3 dny.
Teď bych chtěla popsat, jak samotný potrat probíhal. Kdo se na to necítí, nečtěte dál, ale mě tenkrát takovýhle informace pomohly, když jsem nevěděla, co mě čeká…
První bolesti se dají přirovnat k menstruaci, nic hrozného, prostě pobolívání břicha, na které si doma ani nevezmete prášek. Postupně přecházejí k bolestem větším, začínají přicházet v intervalech, ale pořád to nebylo nic tak hroznýho. Sestřičky se ptaly, zda chci prášek na bolest, ale já stále odmítala, protože jsem čekala něco o dost horšího, tak to přece nebudu plýtvat na takovýhle „obyčejný bolesti“.
Když už se bolesti nedaly vydržet, zavolala jsem sestřičku a prosila o něco na bolest. To bylo cca 7 hodin večer, první menší bolesti přišly v 5… Myslela jsem si, že mi dá něco na bolest a já se budu trápit a čekat dál, ale zavolala paní doktorku s tím, že se jde na to.
Doktorka mě vyšetřila, říkala, že to pěkně klesá, ale stále nejsem dostatečně otevřená. Vylekala jsem se, že budu muset projít těmi 10 cm jako u klasického porodu, ale doktorka mě „uklidnila“ tím, že 5 bude snad stačit. Následující cca 2 hodiny mám jako v mlze, psychika prostě udělá své, pamatuji si, že jsem chvílema měla záchvat pláče a paniky, celá jsem se klepala, i když jsem se sebevíc snažila být v klidu.
Personál byl skvělý, opravdu musím říct, že milionový, a to doktorka byla těhotná, musel to pro ni být taky hrozný zážitek. Doktorka říkala, že si myslí, že by mi pomohlo se jít projít, že se rychleji otevřu, jenže mě se po lécích hrozně motala hlava, tak jsem to odmítla.
Zkusili jsme teda přetočení na bok. Tam to bylo lepší, doktorka mi poradila, jak dýchat, a konečně asi zabral nějaký z léků a já si chvilku odpočinula. Párkrát jsem zahekala bolestí, doktorka vždycky přiběhla a zkontrolovala, co se tam dole děje. Párkrát do mě strčila prsty a pomohla mi s tím roztahováním, bylo to dost nepříjemné, ale asi nezbytné, aby to trochu urychlila.
Najednou jsem začala mít pocit, že už potřebuju tlačit, jako když potřebuju na velkou. Doktorka říkala, že je to ono, dole vše bylo připraveno, tak nebylo na co čekat. Místo nástřihu mi paní doktorka jen pomohla tím, že mi jakoby přidržela hráz, já jednou zatlačila a bylo po všem.
Pamatuju si tu úlevu, taky to, že jsem křečovitě měla celou dobu zavřené oči, abych malé neviděla. Nejsem ten typ člověka, kterému by to pomohlo. Chtěla jsem si nechat vzpomínky jen z ultrazvuku. Zaslechla jsem 21:46 a 395 g. To je jediné, co si pamatuju.
Paní doktorka se pak snažila ze mě dostat placentu, nejdřív tlačením, pak ona prstama, taháním za pupečník, což nebylo příjemné, ale nic oproti tomu, co už jsem měla za sebou. Nakonec se rozhodla, že se pojede na sál a rovnou mě vyčistí. Pak už jsem se probudila na JIPu, odeslala jsem SMS všem, co to prožívali se mnou, a usnula.
Ráno jsem se probudila, sestřička říkala, že musím na záchod a osprchovat se, dělala jsem hrdinku, že jsem v pořádku, vyskočila z postele a pak se do ní zase rychle vrátila. Motala se mi hlava, pískalo mi v uších, zatmělo před očima. Tenhle stav trval až někdy do odpoledne, asi jsem nějak špatně snášela tu narkózu. Každopádně na večer mě pustili domů. Myslela jsem, že to nejhorší mám za sebou, všichni se loučili a říkali, že příště se určitě setkáme za lepších okolností.
Přijela jsem domů a padlo to na mě, strašným způsobem. Už nemám bříško, v listopadu nebudu maminka, snesu pohledy a otázky lidí, co nebudou vědět, co se stalo? Ne, nechci teď nikoho vidět. Snesu jen manžela, který mi neskutečně pomáhá. Nezvedám telefony, neodpovídám na zprávy, tohle si musím odtrpět sama. Ale proč já? Proč my? Asi osud.
Je to týden, je mi líp, dostala jsem prášky na zastavení laktace, zatím nic, tak doufám, že ani nic nezačne… Ležím doma, je čas oběda, stále jsem v pyžamu, mezi lidi se nechystám, ale alespoň už trochu funguju. Někdy slyším smutnou písničku nebo vidím reklamu v televizi a padne to na mě, ale snažím se mozek zabavit jinak…
Snad bude líp…
Přečtěte si také
Nechala jsem děti manželovi a odjela. Reakce mojí mámy mě zarazila
- Anonymní
- 24.09.26
- 1826
Mám dvě skvělé děti a musím říct, že na nedostatek pomoci si stěžovat nemůžu. Moje máma hlídala odjakživa velmi pravidelně a já jí za to byla vděčná. Jenže se postupně stal zvykem vzorec, který mě...
Chtěla jsem si přivydělat pronájmem pokoje. Spolubydlící si spletl byt s hotelem
- Anonymní
- 24.09.26
- 2442
Když mi letos zvedli nájem, začala jsem přemýšlet, jak si trochu ulevit. Bydlím sama ve větším bytě a jeden pokoj jsem stejně používala jen jako skladiště. Řekla jsem si, že ho nabídnu někomu, kdo...
Kroužky nám měly zpříjemnit podzim. Místo toho máme každý den závody s časem
- Anonymní
- 24.09.26
- 2520
Když se mě někdo v létě zeptal, na jaké kroužky budou děti chodit, měla jsem z toho ještě docela radost. Připadalo mi to jako hezká součást podzimu. Děti budou mít nějaké aktivity, najdou si...
Doma se pořád hádáme o peníze. Manžel prý jen vydělává a já na rodičáku utrácím
- Anonymní
- 24.09.26
- 854
Dokud jsme neměli Anežku a já chodila do práce, peníze jsme nikdy moc neřešili. Každý jsme měli svůj účet a bylo to v pohodě. Jenže na rodičovské jsem přišla o svůj příjem a co si budeme povídat,...
Pořád si stěžuju, že mi je zima. Manžel už mě prý nemůže poslouchat
- Anonymní
- 24.09.26
- 899
V poslední době je mi pořád zima. Stačí, aby se venku trochu ochladilo, a já už vytahuju mikinu. Ráno mám studené ruce, večer si beru ponožky a když sedím delší dobu na gauči, nejraději se zabalím...
Jsem organizovaná, ale iritují mě ženy, co přesypávají mouku do krabiček
- Anonymní
- 23.09.26
- 9048
Občas mám pocit, že bych potřebovala mít život víc pod kontrolou. Pak otevřu sociální sítě a vidím kuchyň, kde má někdo přesypanou mouku do nádoby s popiskem FLOUR, a okamžitě chuť organizovat svůj...
Odmítla jsem opilého šéfa. Od té doby mám v práci peklo a přemýšlím o výpovědi
- Anonymní
- 23.09.26
- 1996
Pracuji v jedné marketingové agentuře. Jsem tu už pár let a vždycky to bylo fajn. Můj šéf je sice trochu zvláštní člověk, ale vždycky jsem s ním tak nějak vycházela. A pak jsme jeli na...
Myslela jsem, že manžel chodí jen s kamarády na pivo. Pak jsem zjistila pravdu
- Anonymní
- 23.09.26
- 3000
Manžel mi roky říkal, že když jde večer ven, sedí s kamarády v hospodě. Nikdy jsem to neřešila. Máme děti, práci, hypotéku a každý občas potřebuje vypadnout z domu.
Měli jsme se nastěhovat k sobě. Po jeho návrhu uvažuji spíše o rozchodu
- Anonymní
- 23.09.26
- 11800
S přítelem jsme spolu dva roky a náš vztah fungoval do teď skvěle. Když přišla řeč na společné bydlení, přišlo mi to jako přirozený posun. Dohodli jsme se, že se přítel nastěhuje ke mně i se svým...
Zjistila jsem, že moje děti mají úplně jinou představu o tom, co je drahé
- Anonymní
- 23.09.26
- 2089
Věta „Mami, kup mi to, stojí to jen dvě stovky“ mi nedávno doslova vyrazila dech. Vlastně jsem si do té doby ani moc neuvědomovala, že moje děti žijí v naprosté nevědomosti. Tak nějak jsem myslela,...
přeji Ti ať se zase co nejdříve zadaří a tentokrát bez komplikací 
Takze tobe se urcite taky postesti a mimi prijde. Moc ti to preji, jen bych proste moc nespechala a odpocinula si 
Ještě rok po tom mi vadilo vidět miminka a těhule. Pak se to zpravilo a už mi vadil jen detsky plac cerstve narozených deticek. Protoze tenn jsem slyšela pres zed kdyz jsem o malého prichazela.Drz se…i na nas se znovu usměje stesti 
)zmalovaná, obtloustlá a nechtělo se jí ani vstávat na pravidelné krmení. O to mi to přišlo jako větší nespravedlnost.