Sama

Původně jsem ani deníček psát nechtěla, ale nějak to na mě večer padlo a půjdu se vypovídat.
Odjakživa jsem silný introvert, vždycky jsem měla velký problém hledat přátele, neumím poradně navazovat vztahy, snad jen přes internet jsem schopna nějaké větší komunikace.

Ale k věci. Jsem na mateřské téměř 9 let, s malými pauzami, kdy jsem se na několik týdnů- měsíců vracela do práce. 3 děti, manžel časově náročná práce, takže se vidíme jen u večeře. Nikdy mi nějak nevadila samota, nepotřebovala sem partu kámošek, stačila jedna dobrá. Manžel je pravý opak, přátele získává hrozně snadno, hned se s každým dá do řeči, v práci je obklopený spoustou různých lidi, takže mě nechápe.

Ale dnes to na mě padlo, když si vezmu svůj život, krom muže a dětí nemám poradně žádnou blízkou osobu, pořádně nikoho na pokec, na kafe, svěřování, povyražení… Pořád jen dokola stejný stereotyp, děti, domácnost. Možná už mi z toho trochu hrabe. V poslední době jsem se nějak odcizila i s kamarádkama z dob školy, krom toho, že se všechny odstěhovaly mimo rodné město a sejdeme se tak jednou do roka, tak ani nikdo nemá čas si třeba pokecat přes zprávy.

Každá řeší svoje problémy, práci, já funguju jako vrba, když má někdo chuť si postěžovat nebo hledá radu ohledně nějaké životní situace, ale necítím tam to opravdové přátelství, není to takové to, že bysme jedna za druhou dýchaly, jestli mi rozumíte.

Vlastně mi to donedávna ani nepřišlo, až do chvíle, kdy jsem byla pozvána na rozlučku se svobodou mojí ségry. Máme spolu dobrý vztah, ale každá jsme v jiné životní fázi a moc často se nevidíme. Po absolvování té akce mi došlo, ze ji vlastně hrozně závidím, vždy byla v kolektivu oblíbená, kamarádek má hromadu a jsou to taková ta přátelství, že jsou opravdu jako sestry, jezdí spolu na dovolené, často se navštěvují, mají stejnou práci, koníčky, jejich muži si spolu rozumí, prostě značka ideál.

Ani se zbytkem rodiny nemám bůhvíjak úžasné vztahy, krom ségry jsem v kontaktu akorát s mamkou, ale ten vztah není moc vyrovnaný, nesu si hodně křivd z dětství, jsme různé povahy, takže ani mamka mi není úplně blízká. Druhá taková situace, kdy mi došlo, ze jsem sama, byla moje vlastní svatba.

Muž má spoustu přátel, velkou rodinu a se všemi vřelé vztahy. Měli jsme svatbu o více jak 70 hostech a víte co? Já tam neměla vůbec nikoho, ani mamka nebo segra se neobtěžovaly dojet na oslavu, segra mi byla odsvecit obřad, protože sem ani neměla komu říct, aby mi šel za svědka a pak i s mamkou šly domu a na oslavě sem byla doslova sama, obklopena jen manzelovo kamarady a příbuznými. Půlku večera jsem tam seděla u stolu, sama a bylo mi do pláče.
Tohle asi pochopí málokdo, možná ten kdo je na tom podobně a vlastně ani nevím, co od deníčku čekám. Asi sem si to chtěla jen trochu uspořádat a vylit si srdíčko, ulevit frustraci.
Neradte mi, ať se snažím seznámit, zkouším to, ale je to marné. Už sem se dala do tolika skupin, snažila se navázat kontakt ve skole, na hřišti, na synovo kroužku, ale je to marné, marné, marné, proste to s lidma neumím.
Třeba tenhle deníček bude aspoň útěchou těm, kteří jsou také sami. Třeba někomu pomůže přečíst si o tom, že v samotě není sam