Sbohem, můj chlapečku

Pár dní už přemýšlím, zda sem napíšu, co se mi stalo... čeká mě ještě velký kus cesty, který budu muset ujít, pořad doufám, že je to jen zlý sen.

Nešťastná žena po potratu Sbohem, můj chlapečku Zdroj: Canva

S přítelem jsme si minulý rok řekli, že jsme připraveni na druhé miminko. Začali jsme se snažit. Za dva měsíce si říkám, že je mi nějak divně, prsa nateklá, obličej jako teenager… říkám, že to třeba může být k menstruaci, která měla dorazit za pár dní. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomovala, že by se to mohlo povést takhle rychle. Pořád jsem to přisuzovala menstruaci.

Čekám pár dní… MS nikde, začíná mi docházet, že můžu být těhotná, ale zatím jsem nikomu nic neřekla. Den na to jsme jeli nakoupit a když jsem mezi tou zeleninou viděla bílé papriky, v tu chvíli to pro mě bylo jako kdybych viděla zlato. Hned jsem pro ně běžela a v autě snědla s chutí rovnou 4 najednou. Ale počkat… Vždyť mě obvykle paprika nechutná a už vůbec ne bílá… že by byl už čas na test?

5 dní zpoždění, jdu do lékárny pro test, běžím domů a švihem rovnou na záchod. Test jsem udělala, čekám čekám… NIC… vyhodila jsem ho do koše, volám kamarádce a ta mi povídá: “Nechala si ho pořádně zaschnout? Podívej na něj znovu.”

Tak jdu k tomu koši, test beru do ruky a co tam není? Ano, dušík… skáču radostí… už jedno škvrně doma mám, ale těhotenství s malým jsem zjistila na preventivce, takže test nebyl potřeba, ale to je jiný příběh.

Koupila jsem si ještě jedno balení, abych mohla obden kontrolovat, jak jde čárka vidět víc a víc.. po týdnu tam byla přímo dálnice a já už věděla, že těhotenství je jisté a tak jsem test ještě ten večer ukázala příteli. Ženy, to bylo radosti.

První kontrola vše Ok, mimi v pořádku, srdíčko tluče.

První screening: ultrazvuk dopadl na jedničku, ale… jedno velké ALE. Další týden po odběru krve mi volali z genetiky, že vyšly špatně výsledky, a že je tam riziko 1:87, že miminko může mít Downův syndrom, a že doporučují odběr plodové vody… Já v šoku na vše řekla, že ano, dali mi termín a já si pamatuji, jak jsem to volala příteli, ten mě uklidňoval, že všechno dopadne dobře. V tu dobu jsem byla 13+6 a termín mi dali na 18. týden. Čekání bylo hrozné… ještě týden před samotným odběrem jsem byla u svého doktora a ten se mě ptal, zda chci vědět pohlaví. Říkám, že určitě ano… Aaaaaa… je to kluk!!

Přesto, že jsem si přála k synovi holčičku, byla jsem šťastná. Vždy jsem si říkala: Bože, hlavně, ať je zdravej…

Teď přišel den D… na genetice mi doktor udělal ultrazvuk, vše vysvětlil, dal podepsat papíry… Já věděla, že tam je riziko… i když jen 1 %, ale prostě jsem věděla, že kdyby se to nedej bože potvrdilo, že nebudu mít na to takové dítě vychovávat… Odběr proběhl v pořádku, ani to nebolelo. Doporučili odpočívat, hlavní výsledky na Downův syndrom budou max. do dvou dnů, zbytek do dvou týdnu.

Tak a teď jen čekat… druhý den mi volá cizí číslo a já si říkám: A je to tady… V tu chvíli si jen pamatuju: “Vaše miminko je zdravé, syndrom se vyloučil a čekáte chlapečka.”
Bože, jak jsme byli šťastní!

  • 22. 12. 2021 jsme měli druhý screening… VŠE Ok! Takové štěstí, že máme zdravého chlapečka.
  • Užili jsme si Vánoce, svátky, Silvestr… dostali jsme pro malého nějakou výbavičku, vše vypadalo ideálně…
  • 4. 1. 2022 - přišla babi, pekly jsme štrůdl, udělali si hezký den. Já šťastná, pozitivně naladěná, takhle dobře mi nikdy nebylo.
  • 5. 1. 2022 - babička si bere na hlídání malého, prý abych si odpočinula. Super, trošku času na sebe, přítel v práci, udělám si vlasy, pustím si film, celý den všechno v pořádku…
  • V 17:30 - přijel přítel domů. Poprvé přes bříško cítil pohyby i on. Byli jsme tak šťastní.
  • V 18:30 - přítel sedá do auta a jede přes celé město vyzvednout malého.
  • 18:50 - vstávám a jdu na záchod, ale… Co to sakra je? Najednou strašný tlak na spodek, břicho jako kámen… Volám příteli a nic. Říkám asi, že už jedou domů. Najednou šílené bolesti, tlak byl větší, pocit na tlačení. Kluci pořád nikde, volám mamce (bydlí pár pater pod námi), běží nahoru a ihned volá záchranku. Byli tu do sedmi minut, dali magnesium a mezitím přišel přítel. Když viděl, co se děje, nemohl se ani hnout, nemohl ani najít moji peněženku a kartičku… Odvezli mě.
  • 19:30 - příjem do nemocnice - “Vyklenuté plodové vaky, je nám líto, ale s tím už se nedá nic dělat, musíte porodit…” V tu chvíli se mi zastavil svět. Po pár minutách volám partnerovi, ať přijede, že rodím… Byl tam do 20 minut, mamka zůstala doma se synem a všichni jen čekali… Praskli mi plodovou vodu, kontrakce se rozběhly ve velkém…
  • 21:00 - stále nic..
  • 21:50 - vyšetření, doktor říká, že to každou chvíli přijde a až budu mít pocit, ze chci tlačit, tak ať jdu na to.
  • 22:10 - naše malé miminko se narodilo… Bohužel už bez tepu. “Je nám to moc líto, ale jste mladá a můžete mít dětí ještě spoustu. Doma na vás čeká syn.” Ano, jsem mladá a děti mít můžu, ale nikdy to nezmění fakt, že jsme zrovna jedno ztratili… tohle není útěcha…
  • 22:30 - vyšla placenta, přišla sestra, že nás s přítelem nechají o samotě a zda chceme malého vidět, ale odmítli jsme. Toto bychom neunesli ani jeden. Někomu to možná může přijít sobecké, ale já prostě nemohla. Tak moc jsme plakali…
  • 23:40 - převoz na pokoj, prášky na zastavení laktace, na uklidnění a kapačka na stažení dělohy.
  • 8:40 - vizita, všechno v pořádku. “Můžete jít domu…” Přijel pro mě přítel a já se nemohla dočkat, až uvidím syna.

Myslím, ze v tu dobu mi ještě pořádně nedošlo, co se stalo… až když jsme přijeli domu a já viděla ty věcičky, přítel to nestihl dát pryč…

Ta bezmoc, pocit prázdnoty, najednou tu náš chlapeček nebyl. A tím začalo nejhorší období v našem životě… Nikomu jsem nemohla zvednout telefon, venku se mě každý známý ptal, kde mám břicho…

Diky bohu za mého syna Matýska, díky němu jsem se musela držet i když po večerech jsme s přítelem byli v háji… vlastně díky synovi jsem se hned musela vrátit do “normálního” života. Ale nebyl ani jediný den, kdy jsem na to a na malého nemyslela. Bolí to. Strašně moc. Bude mi chybět celý život…

Takže, můj malý miláčku, nikdy jsem neměla tu možnost tě poznat… vidět tě vyrůstat… Ale řeknu ti jednu věc: Navždy tě budu milovat, nikdy na tebe nezapomenu. Vždycky budeš můj druhý syn, moje druhá láska.

Ale teď už tě maminka musí nechat jít, protože tvůj velkej bráška mě potřebuje…
Doufám, že nám brzy pošleš dalšího sourozence a že na nás budeš dávat pozor. Milujeme tě, Maminka, Tatínek a bráška Matysek ❤️

Všem maminkám nebeských miminek přeji, aby brzo našly // a drželi svůj poklad v náruči.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
2
23.1.22 12:26

Myslím, že jsem zažila dost podobný scénář, jako vy :( takže přesně vím, jak se cítíte. My o naší holčičku přišli ve 22+3tt kvůli zánětu. Je to nepopsatelná bolest. Myslím na Vás. Opatrujte se.

  • Zmínit
  • Nahlásit
65
23.1.22 14:33

Smutný příběh, držte se, bohužel ten svět opravdu není tak růžový jak se občas zdá.

  • Zmínit
  • Nahlásit
6807
23.1.22 20:35

Hodně sil do dalších dnů :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
42
23.1.22 20:55

@Jana092 moc mě to mrzí :( Mate pravdu, bolest je to nepopsatelná, chceme se zase brzo o miminko pokusit, ale ten strach z toho ze se to stane znovu… :,( Také se držte, přeji hodně sil, je to šílený :hug: :,(

  • Zmínit
  • Nahlásit
42
23.1.22 20:55

@fenny dekuji :kytka:

Příspěvek upraven 23.01.22 v 20:56

  • Zmínit
  • Nahlásit
1076
24.1.22 12:48

Ten konec mě rozbrecel :(
Moc smutný příběh, krásně napsaný …
Kristýnko, celé rodině hodně sil, držte se :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
6.2.22 18:11

Je to hrozne co se ti stalo, ale ver, ze to jeste neni to nejhorsi. Synacka jsi sice porodila, neradovala jsi se s nim.
Ja mozna budu muset taky brzo rict “Sbohem muj chlapecku” svemu synovi, ktery onemocnel rakovinou. Je to o to horsi, ze je dospely a zazila jsem s nim spousty radosti. Od chvile kdy se narodil, pres prvni krucky, uspechy ve skole, studia, promoce, uspechy v praci a naposled svatba.
Drzim palce at mas brzo dalsi miminko. A mysli na nas at nemusim rict to “Sbohem muj chlapecku”. Ja uz dalsi dite mit nebudu….

  • Nahlásit
1040
12.3.22 22:39

Je mi to moc líto. :( S bílou paprikou mě to pobavilo, já zase ujížděla v těhotenství na červených paprikách, bílé jsou bez chuti. :D Ohledně těhotenského testu to moc nechápu, vždyť na všech testech se píše, že se má výsledek kontrolovat do 5 minut, nerozumím, proč plno ženských zkoumá duchy na zaschlém testu. Napadlo mě, jestli to nemohl způsobit odběr plodové vody, ale to je jen teorie. Jen mě překvapuje, že vám nenabídli neinvazivní prenatální testování, většinou to nehradí pojišťovna a je to drahé, ale nehrozí po tom potrat. Na tom jsem byla já, mně to teda kvůli nějakým zdravotním problémům proplatila pojišťovna. Přišla jsem o chlapečka ve 22. týdnu.

  • Zmínit
  • Nahlásit