Šílený strach a neskutečná vděčnost

Začalo to rozumovým rozhodnutím a skončilo strachem a vděčností...

Již na gymnáziu jsem si plánovala, že první dítě chci do 25 let a do té doby si uspořádám život (práci, vztah, bydlení). Vše jsem si postupně začala plnit, až nadešel čas na splnění toho největšího plánu. Ve stejný rok, kdy jsme plánovali miminko, jsme také chtěli svatbu v Řecku. S ohledem na možné těhotenství jsme svatbu měli před sezónou, abych případně necestovala s velkým břichem.

Prášky jsem vysadila začátkem března, o Velikonocích jsme byli v Lednici na Moravě a svatbu jsme měli v druhé půlce května. Prodloužený víkend v Lednici byl naprosto skvělý. Úžasné prostředí, úžasné ubytování, milá společnost a samozřejmě i vynikající víno. Po návratu z Moravy jsem po pár dnech začala mít takové tušení…

V noci se mi zdály naprosto šílené sny a pořád, připadala jsem si nafouklá jako balón a cítila jsem pnutí v prsou. Celkem běžné příznaky menstruace, ale stejně jsem měla divný pocit. Pro jistotu jsem si koupila test a měla co dělat, abych si ho hned neudělala. Čekat na promeškanou menstruaci jsem už nevydržela a krátce před očekávanou menstruací jsem si ten test udělala a ejhle, 2 čárky.

Nevěděla jsem, zda se mám usmívat nebo ne. Šla jsem s tím papírkem za tehdy ještě snoubencem a řekla, že v Řecku budeme už 3. Jeho reakce nereakce mi moc nepřidala. Sama jsem si připadala zmatená, ačkoliv jsme to plánovali. Mamce jsem volala asi den poté a řekla jen, že mám pro ní novinu, která není vůbec jistá. Hned věděla, co tím myslím a byla nadšením bez sebe, prý ten nejhezčí dárek k 50. narozeninám. Její nadšení a radost mě tak trochu postrčila k tomu, abych se i já začala radovat.

Celé těhotenství probíhalo v pořádku, přestože já jsem se osobně cítila pod psa. Sice jsem s nadšením plánovala, jak bude vypadat pokojíček, co všechno z výbavičky pořídíme, jak budeme s prckem jezdit na procházky, cvičit atd. Přesto všechno jsem se nedokázala radovat z těhotenství tak, jak se píše v mnohých časopisech. Navíc poté, co jsme zjistili, že jsem těhotná, nám začalo umírat jedno zvíře za druhým… Říká se, že když se má někdo narodit, někdo jiný zemře.

Těhotenství a všechny testy jsem brala pořád čistě z rozumové stránky. Musí to být protože… Může se stát to a to… Z ničeho jsem si moc nedělala hlavu, i když sem tam mě pochybnosti a strach dostihly.

Nastal den D týden před termínem. Porod byl rychlý a bezproblémový. Stále jsem nepociťovala tu neskonalou a bezmeznou lásku na první pohled, o které se stále píše a mluví. Nepřicházela ani první týdny po porodu. Ne že bych svou vysněnou dcerku neměla ráda, ale chyběla tomu ta euforie, jiskra.

Změna nastala cca ve 4. měsíci, kdy mi takzvaně znovu narostla pupeční šňůra a já se konečně dokázala naplno radovat z každého pohledu a úsměvu toho nádherného miminka. Brečela jsem jak želva pokaždé, když jsem někde viděla něco byť jen malinko dojemného.

S pupeční šňůrou ale přišel také strach o toho drobečka. Strach takový, jaký jsem dosud nezažila. Strach z naprostých banalit i z naprosto neskutečných až sci-fi situací. Najednou jsem si nedokázala představit, že bych měla být byť jen hodinu bez své dcerky. Samozřejmě byly i chvíle, kdy bych ji přetrhla jak hada, jak mě doháněla k šílenství, ale stačil jeden její upřený pohled, jeden úsměv a já jsem byla ztracená v jejích šedých očích.

Přečetla jsem zde několik smutných deníčků, kdy maminky přišly z nějakého důvodu o miminko. Je to strašně smutné a pro mě nepřestavitelné. Jen při pomyšlení na takovou ztrátu mě bytostně bolí u srdce. Ten strach je až šílený. Zároveň ale díky těmto smutným skutečnostem z okolí jsem neskonale vděčná za to, že mám zdravou holčičku, že nebyl žádný problém, že jsme spolu a můžeme být spolu každý den, každou hodinu i každou minutu.

Každé ženě, která přišla o miminko bych ze srdce chtěla popřát pevné nervy a aby neztrácely naději. Obdivuji každou ženu, která se s tím dokázala poprat a jít dál.

Jsem neskonale vděčná a děkuji všem nebeským silám za to, že mám krásnou a zdravou dcerku. Bojím se o ni stále a stále se bát budu, ale miluji ji nade vše. :-*

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
loven
2170
6.11.15 07:37

Pěkný deníček… jo některé věci jsou jinak než by jsme si přáli :nevim: :hug: ale nakonec… blahopřeji k miminku

  • načítám...
  • Zmínit
LennaZS
2527
6.11.15 08:14

Chápu tě, dodnes mám až panický strach o děti. Dceru jsem do šesti let chodila kontrolovat několikrát za noc, jestli dýchá. Teď už je to lepší. Jediné, co můžu..nemyslet na to a pomáhat těm, co takové štěstí jako já neměli. A taky se modlit, že nás nic takového nepotka, ale osud je nevyzpytatelný..

  • načítám...
  • Zmínit
reinkarnace
4471
6.11.15 19:41

Jen bacha, aby se ten strach nepřenesl časem na dítě. deníček celkem čitelný ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Lanear
281
6.11.15 20:27

No s tím strachem.. radila bych ho zpracovat. Na děti se přenáší všechny naše city a emoce, a emoce strachu není příjemná nikomu. Dítě se pořád bude cítit z toho v ohrožení a svázané, to vše pochopitelně probíhá v podvědomí (u většiny lidí), následně může být pesimistické, nervózní nebo nevyrovnané, také mu to může brát emoční volnost.. Strach prostě svazuje. Jinak musím ocenit, jak je vše jasně napsané, i když nějaké takové úzkostné..

  • načítám...
  • Zmínit
Leenuska
2606
7.11.15 06:04

Ahoj, tvůj denicek je zajímavý ale jak už holky tady píšou, moc se nestresuj ať tvá holčička taky není vynervovana. Já jsem přišla o chlapečka ve 27tt, bolelo to hodně ale časem se ta bolest otupila a zmirnila, ted mám 16m dvojcatka a největší strach jsem o ně měla v těhotenství ale o své děti se budeme strachovat až do konce života. Malé preji at je hlavně zdravá a at má spokojenou a usmevavou maminku. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
SKgirl
450
7.11.15 08:20

Děkuji za reakce

Deníček byl napsán po přečtení pár ne zrovna veselých příběhů…prostě momentální nutkání se z toho vypsat, tak možná proto vyznívá až moc úzkostně :nevim: Je ovšem pravda, že v otázkách svých nejbližších jsem úzkostnější, než by bylo asi nutné. Táhne se to se mnou od smrti mého otce krátce po mých sedmých narozeninách, ale pevně věřím, že za ty roky jsem se s tím naučila pracovat :palec: Poporodní blues mám za sebou, tak teď už by na mě mé obavy nikdo nepoznal :kytka: asi… :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář