Sofie, první dítě. A myslím, že i poslední
- Porod
- Sofie22112019
- 09.03.20 načítám...
I když na to vzpomínám ráda, tak už porod asi nechci zažít.
Těhotenství bylo neplánované, byla jsem v šoku, když jsem se to dozvěděla. Vůbec jsem nevěděla, jak to říct partnerovi, byly jsme spolu jen rok. Ale vždy jsem říkala, že kdyby se to stalo, nikdy miminko nedám pryč… Přece jen to je ta pravá láska na celý život. Partner to vzal skvěle.
15.11. jsem byla na kontrole u svého doktora, měla jsem vyšší tlak (mám normálně vyšší tlak), ale i trochu bílkoviny v moči. Řekl mi, ať se okamžitě zabalím a jedu do nemocnice (cca. V 10 h.). No tak jsem to řekla přítelovi, a jelikož jsme dělali pokoj pro malou, tak jsme měli v plánu jet ještě pro podlahu, a taky jsme jeli. Sbalila jsem si doma tašku, rozloučila se s milovaným psem a jeli jsme. Nemocnici jsme měli 4 km. V 16:00 jsme dorazili. Řekli nám, ať chvilinku počkáme. Z chvilinky se staly 3 hodiny. Tak už jsem si říkala, že to asi nebude tak kritické, když mě nechaj tak dlouho čekat, než mě vyšetří. Když už mě konečně vzali na vyšetření, sestřičce nešlo nastavit monitoring, vždy jí to sjelo, až asi na pátý pokus. Vše bylo ok.
Řekli mi, že je vše v pohodě a ráno že mne pošlou domu, že teď, asi cca ve 21:00, mě nebudou propouštět. Odvedli mne na pokoj (chtěla jsem nadstandard, protože nemám ráda nemocnice, nikdy jsem v nemocnici neležela, tak jsem chtěla aspoň soukromí a klid, ale ten neměli volný). Když jsem šla ve 21:30 na další vyšetření, monitoring a laborka byly v pohodě, řekla jsem, že chci podepsat revers. A najednou měli i nadstandard. Nehledě na to, že trvalo asi další 2 hodiny, než mi přinesly propouštěcí zprávu.
Hned jsem přítelovi říkala, že v téhle nemocnici rodit nebudu.
Celý týden nic, bylo mi dobře.
Ve čtvrtek 21.11. 2019 jsem měla divný pocit, poprosila jsem přítele, jestli nemůže jet domů a v pátek nejít do práce. Jelikož dělá v Německu. Celý den jsem fungovala, přítel přijel, koukali jsme na filmy a ve 23:15 jsem si říkala, že musím spát, že můžu rodit každou chvilku, ať jsem ready. Pes zalehl přítelovi nohy, tak jsem se zvedla, že vypnu televizi. A najednou rup, jako kdybych se počurala. „Zlato, asi mi praskla voda,“ přítel vyletěl a hned byl oblečenej s taškou v ruce, já sotva stihla vylézt z postele. Oblékla jsem se a jelo se.
Před nemocnicí nebylo místo na zaparkování, tak jsme to nechali o dvě ulice dál. Přítel běžel přede mnou k nemocnici a já za ním cupitala s pupkem a nestíhala mu, pořád jsem na něj volala, ať zpomalí, že nerodím, jen mi praskla voda.
Vzali mne hned vyšetřit. Opravdu mi praskla voda. Cca ve 2 hodiny ráno mne dali na normální pokoj. Než jsem usnula, byly 4 hodiny ráno. V 5 h. mi přišli změřit teplotu. V půl 7. mě vzali na monitoring, v 8 mne přesouvali na předporodní pokoj. Pořád se nic nedělo. Přítel přijel kolem 15. h., dali jsme si na chodbě kafe, teda já čokoládu. A řekla jsem mu kolem 16. h., ať jede domu za pejskem a že mu kdyžtak zavolám, že chci spát, abych měla sílu. Tak jsem si lehla, v 16:12 jsem měla bolesti, tak mne dali na monitoring. Volala jsem s kamarádkou, která má už 3 děti, a ta říkala, že mám často kontrakce, že to bude venku do 22 h.
Najednou šílený bolesti. Nikdo nikde. Sama na pokoji. Vůbec jsem neměla pojem o čase. Sem tam se mihla nějaká sestra. Říkala, že nerodím. A já, že rodím, že to bolí a že nemůžu sedět, ležet, chodit… nic. Pak odešla a byla jsem tam zas sama. Cca asi hodinu a půl. Myslela jsem, že se pozvracím nebo omdlím. Brečela jsem a opravdu řvala bolestí a zoufalstvím. Byla jsem prvorodička, nevěděla jsem, co se to děje, jestli je to normální nebo ne. Sestra mi přišla říct, ať tak nekřičím a že do hodiny mne přesunou na porodní box.
Konečně se to nějak hnulo. Přesunuli mne. Sestra řekla, ať si dám sprchu. Nepomáhala, spíš naopak. V 19:54 jsem psala přítelovi pojeď! Napsal v 19:58, že je tu. A najednou tam byl. Byla jsem tak ráda, že je tam. Napustila jsem si vanu, ale po cca 10 minutách jsem říkala, že už tlačím. Tak jsem vylezla a šla si lehnout na to lehátko. Pořád mne nutili, abych chodila, ale já prostě nemohla. Chudák přítel snáší špatně krev a hrál všemi barvami. Já na něj jen křičela pití, mluv na mne a mačkej mi tu ruku!
Už jsem prostě musela tlačit, sestra říkala, ať ještě netlačím, že ublížím dítěti. Pořád dokola mi to opakovala, ale já si trvala na svém. Ještě jsem je prosila o něco na bolest, ale to mne seřvali, že pak tu budou mít 3 dny zfetovaný dítě. Pak to šlo ráz na ráz. Asi 4× jsem zatlačila a úleva! Malá byla venku! Ale neplakala. Já jsem skoro omdlela, říkala jsem, že je mi špatně. Dali mi kyslík a hadr mokrej na hlavu. Já sem jen čekala, jestli zapláče, a nic, pak jen jakoby zakňourala. Ptala jsem se, jestli je v pořádku. A byla. Dali mi ji a já se jí tak omlouvala, že jsem jí mohla ublížit. A pak jen „Ty vole, je to vůbec holka?“ Ujistili mne, že ano. Sofie – * 22. 11. v 21:54, 51 cm a 3 870 g.
Museli mne sešít. To jsem držkovala na ně, že tam a tam mi to neumrtvili a že mi musí říct, až tam dolů mi budou sahat, že se jich vždy leknu. Všichni se smáli a ptali se přítele, jestli takhle brblám a diskutuju i doma.
Malá je pořád hodná, nepláče moc. Jsou jí teď 3 měsíce a spinká celou noc, od 22:00 někdy teda až od půlnoci, ale spí do 7 do rána, nají se a spinká dál do 10.
PS: Jsem hrozně ráda, že jsem tam měla přítele. Říkala jsem si, že to zvládnu sama, na co tam ho mít. Stejně tam nevydrží. Ale on vydržel až do konce. Prý brečel, ale já ho neviděla, schoval se za mne. A teď vím, že bez něj bych to nezvládla.
Přečtěte si také
Zadní vrátka do vlastního života: Hledám jistotu bytu, nebo sebe?
- Anonymní
- 27.04.26
- 1283
Sedím večer u šálku čaje a listuji realitními inzeráty. Tenhle mě zastavil. Malý byteček, 1+kk, slušná lokalita.
Tchyně, která si myslí, že všechno ví lépe: Dělá ze mě úplného amatéra
- Anonymní
- 27.04.26
- 2785
Každá tchyně má svůj způsob, jak se vyjadřovat k životu svého dítěte a jeho rodiny, ale co dělat, když její rady začnou přerůstat v kontrolu? Jak jsem se naučila zvládat neustálé komentáře, které...
Lžu všem o otci svého dítěte. Pravda je horší, než si myslíte!
- Anonymní
- 27.04.26
- 2342
Když se pravda skrývá pod vrstvou lží, zůstává jenom otázka, jak dlouho to člověk dokáže utajit. Příběh o matce, která lže o otci svého dítěte, se neodehrál v žádné pohádce. Je to můj pravdivý příběh.
Návrat z porodnice do cizího: Tchyně mi „vylepšila“ byt a manžel ji brání
- Anonymní
- 27.04.26
- 1637
Dneska mě pustili z porodnice. Měla jsem se cítit jako nejšťastnější ženská na světě – v náručí si nesu malého Adámka, venku svítí sluníčko a konečně se vracím do svého „hnízda“. Jenže to hnízdo...
Život na vedlejší koleji (2. díl)
- Anonymní
- 27.04.26
- 850
Celou noc jsem nespala. Marek vedle mě odfukoval s naprostým klidem člověka, který má svědomí čisté jako čerstvě vyprané povlečení. Nebo jako někdo, kdo je prostě skvělý lhář.
Tohle byl šok! Moje 16letá dcera je těhotná po intimní hře na mejdanu
- Anonymní
- 26.04.26
- 5753
Dcera otěhotněla. Ve druháku na střední. Teď musí jít na potrat a po zbytek života se s tím budeme všichni srovnávat.
Druhou dceru jsem porodila po 25 letech. „Je to nezodpovědnost,“ prohlásila máma
- Anonymní
- 26.04.26
- 1970
Když se narodila moje mladší dcera, bylo mezi ní a její sestrou pětadvacet let. Někomu to dnes může připadat skoro neuvěřitelné, ale zároveň to ukazuje, jak dlouhý dnes může být reprodukční věk ženy.
„To dítě neumí ani kopnout do míče.“ Manžel těžce nese, že syn není po něm
- Anonymní
- 26.04.26
- 2691
Potřebuji si postěžovat na svého muže. Po dvou dcerách se nám narodil syn, po kterém Michal tolik toužil. A protože je sám nadšený sportovec, hlavně fotbalista, těšil se, že Máťa bude po něm. Už...
Ve dvaceti jsem si připadala tlustá. Dnes bych za tu postavu dala cokoli
- Anonymní
- 26.04.26
- 969
Je to už nějaký ten pátek, co jsem oslavila čtyřicítku. A musím říct, že poslední měsíce mám pocit, že si moje tělo dělá doslova, co chce. Vždycky jsem dbala na pohyb a snažila se jíst v rámci...
Ex si dělá jedno dítě za druhým a naši dceru využívá k tomu, aby se o ně starala
- Anonymní
- 26.04.26
- 1304
Pořídila jsem si dítě s chlapem, který zkrátka nevydrží s jednou ženou. To jsem samozřejmě tehdy nemohla vědět, protože já byla „ta první“. Máme spolu šestnáctiletou dceru Elišku a on si od té doby...
nebo to myslíš, jako ironii?
Vážně jsem byla ráda, že už jsem na místě. Ale já jsem zas narozdíl od autorky na nemocniční prostředí zvyklá a nevadí mi tolik.
To vše je samozřejmě v tuto chvíli velmi předběžné. Teď si užívej svoji princeznu. Posílám hodně zdraví a síly 
Já rodila 39 hodin, neotevirala jsem se ani přes vyvolavacku, nakonec mi pomohl až oxytocin. Prcek nebyl sestouplej, takže jsem ho v kontrakcich ještě musela dostat dolů, ale zvládnout se to dalo a z porodniho pokoje jsem na oddělení šla po svých. Trauma z porodu nemám, i když jsem 2 noci nespala a bolelo to jako blázen. Nevím no, ani trpitelskej denicek bych o tom nepsala 🤷🏽♀️ Jsem půl roku po porodu a druhé dítě chci.