Sofie, první dítě. A myslím, že i poslední
- Porod
- Sofie22112019
- 09.03.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
I když na to vzpomínám ráda, tak už porod asi nechci zažít.
Těhotenství bylo neplánované, byla jsem v šoku, když jsem se to dozvěděla. Vůbec jsem nevěděla, jak to říct partnerovi, byly jsme spolu jen rok. Ale vždy jsem říkala, že kdyby se to stalo, nikdy miminko nedám pryč… Přece jen to je ta pravá láska na celý život. Partner to vzal skvěle.
15.11. jsem byla na kontrole u svého doktora, měla jsem vyšší tlak (mám normálně vyšší tlak), ale i trochu bílkoviny v moči. Řekl mi, ať se okamžitě zabalím a jedu do nemocnice (cca. V 10 h.). No tak jsem to řekla přítelovi, a jelikož jsme dělali pokoj pro malou, tak jsme měli v plánu jet ještě pro podlahu, a taky jsme jeli. Sbalila jsem si doma tašku, rozloučila se s milovaným psem a jeli jsme. Nemocnici jsme měli 4 km. V 16:00 jsme dorazili. Řekli nám, ať chvilinku počkáme. Z chvilinky se staly 3 hodiny. Tak už jsem si říkala, že to asi nebude tak kritické, když mě nechaj tak dlouho čekat, než mě vyšetří. Když už mě konečně vzali na vyšetření, sestřičce nešlo nastavit monitoring, vždy jí to sjelo, až asi na pátý pokus. Vše bylo ok.
Řekli mi, že je vše v pohodě a ráno že mne pošlou domu, že teď, asi cca ve 21:00, mě nebudou propouštět. Odvedli mne na pokoj (chtěla jsem nadstandard, protože nemám ráda nemocnice, nikdy jsem v nemocnici neležela, tak jsem chtěla aspoň soukromí a klid, ale ten neměli volný). Když jsem šla ve 21:30 na další vyšetření, monitoring a laborka byly v pohodě, řekla jsem, že chci podepsat revers. A najednou měli i nadstandard. Nehledě na to, že trvalo asi další 2 hodiny, než mi přinesly propouštěcí zprávu.
Hned jsem přítelovi říkala, že v téhle nemocnici rodit nebudu.
Celý týden nic, bylo mi dobře.
Ve čtvrtek 21.11. 2019 jsem měla divný pocit, poprosila jsem přítele, jestli nemůže jet domů a v pátek nejít do práce. Jelikož dělá v Německu. Celý den jsem fungovala, přítel přijel, koukali jsme na filmy a ve 23:15 jsem si říkala, že musím spát, že můžu rodit každou chvilku, ať jsem ready. Pes zalehl přítelovi nohy, tak jsem se zvedla, že vypnu televizi. A najednou rup, jako kdybych se počurala. „Zlato, asi mi praskla voda,“ přítel vyletěl a hned byl oblečenej s taškou v ruce, já sotva stihla vylézt z postele. Oblékla jsem se a jelo se.
Před nemocnicí nebylo místo na zaparkování, tak jsme to nechali o dvě ulice dál. Přítel běžel přede mnou k nemocnici a já za ním cupitala s pupkem a nestíhala mu, pořád jsem na něj volala, ať zpomalí, že nerodím, jen mi praskla voda.
Vzali mne hned vyšetřit. Opravdu mi praskla voda. Cca ve 2 hodiny ráno mne dali na normální pokoj. Než jsem usnula, byly 4 hodiny ráno. V 5 h. mi přišli změřit teplotu. V půl 7. mě vzali na monitoring, v 8 mne přesouvali na předporodní pokoj. Pořád se nic nedělo. Přítel přijel kolem 15. h., dali jsme si na chodbě kafe, teda já čokoládu. A řekla jsem mu kolem 16. h., ať jede domu za pejskem a že mu kdyžtak zavolám, že chci spát, abych měla sílu. Tak jsem si lehla, v 16:12 jsem měla bolesti, tak mne dali na monitoring. Volala jsem s kamarádkou, která má už 3 děti, a ta říkala, že mám často kontrakce, že to bude venku do 22 h.
Najednou šílený bolesti. Nikdo nikde. Sama na pokoji. Vůbec jsem neměla pojem o čase. Sem tam se mihla nějaká sestra. Říkala, že nerodím. A já, že rodím, že to bolí a že nemůžu sedět, ležet, chodit… nic. Pak odešla a byla jsem tam zas sama. Cca asi hodinu a půl. Myslela jsem, že se pozvracím nebo omdlím. Brečela jsem a opravdu řvala bolestí a zoufalstvím. Byla jsem prvorodička, nevěděla jsem, co se to děje, jestli je to normální nebo ne. Sestra mi přišla říct, ať tak nekřičím a že do hodiny mne přesunou na porodní box.
Konečně se to nějak hnulo. Přesunuli mne. Sestra řekla, ať si dám sprchu. Nepomáhala, spíš naopak. V 19:54 jsem psala přítelovi pojeď! Napsal v 19:58, že je tu. A najednou tam byl. Byla jsem tak ráda, že je tam. Napustila jsem si vanu, ale po cca 10 minutách jsem říkala, že už tlačím. Tak jsem vylezla a šla si lehnout na to lehátko. Pořád mne nutili, abych chodila, ale já prostě nemohla. Chudák přítel snáší špatně krev a hrál všemi barvami. Já na něj jen křičela pití, mluv na mne a mačkej mi tu ruku!
Už jsem prostě musela tlačit, sestra říkala, ať ještě netlačím, že ublížím dítěti. Pořád dokola mi to opakovala, ale já si trvala na svém. Ještě jsem je prosila o něco na bolest, ale to mne seřvali, že pak tu budou mít 3 dny zfetovaný dítě. Pak to šlo ráz na ráz. Asi 4× jsem zatlačila a úleva! Malá byla venku! Ale neplakala. Já jsem skoro omdlela, říkala jsem, že je mi špatně. Dali mi kyslík a hadr mokrej na hlavu. Já sem jen čekala, jestli zapláče, a nic, pak jen jakoby zakňourala. Ptala jsem se, jestli je v pořádku. A byla. Dali mi ji a já se jí tak omlouvala, že jsem jí mohla ublížit. A pak jen „Ty vole, je to vůbec holka?“ Ujistili mne, že ano. Sofie – * 22. 11. v 21:54, 51 cm a 3 870 g.
Museli mne sešít. To jsem držkovala na ně, že tam a tam mi to neumrtvili a že mi musí říct, až tam dolů mi budou sahat, že se jich vždy leknu. Všichni se smáli a ptali se přítele, jestli takhle brblám a diskutuju i doma.
Malá je pořád hodná, nepláče moc. Jsou jí teď 3 měsíce a spinká celou noc, od 22:00 někdy teda až od půlnoci, ale spí do 7 do rána, nají se a spinká dál do 10.
PS: Jsem hrozně ráda, že jsem tam měla přítele. Říkala jsem si, že to zvládnu sama, na co tam ho mít. Stejně tam nevydrží. Ale on vydržel až do konce. Prý brečel, ale já ho neviděla, schoval se za mne. A teď vím, že bez něj bych to nezvládla.
Přečtěte si také
Dcera přijela z tábora s tím, že chce telefon. Ty ale měly být zakázané
- Anonymní
- 02.09.26
- 1042
Připadám si jako v detektivním pátrání. Dcera odjela na tábor, kde v pokynech bylo vysloveně napsáno, že veškerá elektronika je zakázaná. Ona sama ještě telefon nemá a nehodlám jí ho pořizovat dřív...
Dřela jsem od dětství, ale hvězda ze mě není. Dnes jsem jen šedý průměr
- Anonymní
- 02.09.26
- 1462
Ani vlastně nevím, jak mám začít. Možná se z toho jen potřebuju vypsat, protože ten pocit ve mně bobtná už od dětství a v poslední době mě doslova pohlcuje zaživa.
„Vyděláváš málo,“ vmetl mi muž. Přitom sám svůj potenciál v práci nevyužívá
- Anonymní
- 02.09.26
- 1209
Čtyřicetpět tisíc čistého měsíčně. Na to, že nemám žádné extra speciální vzdělání a cizí jazyky zvládám jen tak tak, mi to přijde jako velmi slušné peníze. Pracuji v kanceláři, kde koordinuji...
Začíná SuperStar a mně je zase patnáct. Pamatuju dobu, kdy jsme to milovali
- Anonymní
- 02.09.26
- 198
Když slyším reklamu na nejnovější SuperStar, okamžitě se mi vybaví moje dospívání. Byla jsem tehdy ve věku svých dětí.
Bylo mi 8, když jsem se mámy zeptala, jak vznikají děti. Její odpověď nezapomenu
- Anonymní
- 02.09.26
- 1277
Bylo mi osm let a byla jsem ve věku, kdy děti začínají být zvědavé. Jednou jsem se mámy zeptala, jak vlastně vznikají děti. Čekala jsem nějaké vysvětlení. Možná trapný rozhovor, při kterém se...
Sousedka mě kritizovala, že děti často hlídá manžel. Prý je to moje povinnost
- Anonymní
- 01.09.26
- 3334
Když jsem si nedávno povídala se sousedkou, vůbec jsem netušila, že se během pár minut dozvím, jak špatně si vedu jako manželka a matka. Začalo to úplně nevinně. Sousedka se mě zeptala, kde mám...
Máma se vrátila k příteli, který ji málem zabil. Mám o ni obrovský strach
- Anonymní
- 01.09.26
- 2417
Je mi 25 let a mamce 45. Celý život tak nějak pořád hledá toho pravého. Nikdy jsem jí v tomhle moc nerozuměla. Ona prostě nedokáže být sama. Tři manželství, tři rozvody a několik dalších vztahů jen...
Dcera nechce jezdit k tátovi. On tvrdí, že ji proti němu navádím
- Anonymní
- 01.09.26
- 1199
Po rozchodu jsme se s bývalým domluvili, že dcera u něj bude každý druhý víkend. Jenže poslední měsíce před odjezdem pláče, bolí ji břicho a prosí mě, abych ji tam neposílala. Když jsem to začala...
„Mít jedináčka je sobecké!“ řve tchyně. Přitom sama vychovala jen jedno dítě
- Anonymní
- 01.09.26
- 6480
Náš syn je na světě zázrakem. Můj porod byl jedno velké trauma, na které do smrti nezapomenu – nastaly vážné komplikace a lékaři na sále bojovali o život můj i o život miminka. Zvládli jsme to jen...
Život mě zkouší ze všech stran. Zvládnu to?
- kristyna dostalova
- 01.09.26
- 801
Ani nevíš, že procitneš a svět ti přinese tolik věcí, o kterých můžeš polemizovat. Pro ženy i muže je to leckdy náročné, ale zároveň krásně vyvážené období plné vzpomínek.
nebo to myslíš, jako ironii?
Vážně jsem byla ráda, že už jsem na místě. Ale já jsem zas narozdíl od autorky na nemocniční prostředí zvyklá a nevadí mi tolik.
To vše je samozřejmě v tuto chvíli velmi předběžné. Teď si užívej svoji princeznu. Posílám hodně zdraví a síly 
Já rodila 39 hodin, neotevirala jsem se ani přes vyvolavacku, nakonec mi pomohl až oxytocin. Prcek nebyl sestouplej, takže jsem ho v kontrakcich ještě musela dostat dolů, ale zvládnout se to dalo a z porodniho pokoje jsem na oddělení šla po svých. Trauma z porodu nemám, i když jsem 2 noci nespala a bolelo to jako blázen. Nevím no, ani trpitelskej denicek bych o tom nepsala 🤷🏽♀️ Jsem půl roku po porodu a druhé dítě chci.