Spíme, nespíme, spíme, nespíme....

Tak jo. Nečekala jsem, že se po porodu vyspím, opravdu ne. Ale spaní - nespaní našeho robátka je jak na houpačce. A protože vím, že nejsem sama, kdo má nespavce (byť dle tchyně má každé dítě usnout v postýlce a spát celou noc - abych nenasazovala na tchyni, mám obavy, že tenhle názor sdílí i moji příbuzní), přece jen je to občas na prášky.

Už když jsme měli malé miminko, bylo spaní problém. Ideální případ nakojím - usne nefungoval, ještě tak v kočárku za jízdy. A noci? Ve dvě jsem kojila, přebalila a následně jsem se snažila uspat. Stála jsem u postýlky jak pako, hladila jsem tu malou paličatou hlavičku a zpívala všechno, co mě napadlo a co mělo aspoň trochu pomalý rytmus. Obyčejně to končilo tak, že ve 4 začínal chlapeček natahovat, protože chtěl spát a nešlo mu to, tak se pouštěl vysavač, který fungoval naprosto zázračně a jeho vynálezci bych dala Nobelovu cenu. Teď, trochu s křížkem po funuse a po přečtení aspoň nějakých publikací, bych asi uspávala jinak, ale co už.

Postupem času, jak rostl, se nám upravil režim na spaní po obědě a v noci, přičemž uspávání jako takové už je většinou v pohodě. V 16 měsících. Konečně. Teď má o měsíc víc a náš večerní rituál je následující: Syn dostane dudlík, položím ho do postýlky, on si čapne medvídka a postaví se, abych si ho vzala k sobě. Teda teď už přeleze sám. Takže se přitulíme k sobě, lehounce mu zpívám a on se mi hrabe ve vlasech, usíná kolem 20.00 a většinou tak, že má obě ruce v mojí ofině. Přeložím ho do postýlky a když mám kliku, spí. Když mám smůlu, probudí se po 45 minutách, po hodině nebo po hodině a půl a musím uspávat znovu. Pak se budí kolem půlnoci, průměr je tak půl dvanáctá, i když někdy vydrží až do tří. Takže ho znovu stěhuji k sobě a snažíme se usnout. Jednu dobu jsem se snažila vydržet neusnout, abych ho mohla znovu přestěhovat do postýlky, než jsem to vzdala, taky se potřebuji vyspat.

Teď už to zní skoro idylicky, že? Bohužel. Občas (asi tak každou druhou noc) se probudí, už u mě v posteli a nemůže zabrat. Tak se vrtí a hrabání se v mých vlasech se mění na regulérní škubání, jako bych za to mohla, ale pořád leží. Když je takhle vzhůru dvě hodiny, nastává čas na chleba, sežmoulá kůrku, dá si čaj a pak usne snáz. (Tchyně tvrdí, že se budí hladem, ale už jsem i zkoušela změnit večeře a bez efektu).

Včera to miláček ještě „vystajloval“. Přelezl ke mně už v jedenáct, dostal čaj a ležíme. Před půlnocí pořád nespal, zahazoval dudlík i čaj, tak dostal patku chleba. Tu snědl, zapil (a hrnek čaje byl fuč) a zase odmítání dudlíku a brek. Zuby? Tak jsem při baterce našla calgel, natřela dásničky - a nic, naopak se natvrdo probudil. Lezl po mamince, chtěl i po tatínkovi, ten zuřil, že se potřebuje vyspat, tak jsem přesunula dítě mezí sebe a postýlku - a začalo přelézání do postýlky a zpátky. Strašná zábava, dokonce se smál! Pak jsem ho násilím držela u sebe a už to začínalo vypadat nadějně, zklidnil se, že by světlo na konci tunelu? Možná, kdybych nezjistila, že je mokrý. Už se mi dlouho nestalo, že by plínka nevydržela! Takže přebalit, převléct. To zvládám po tmě, ovšem ještě nikdy to nebyla taková zábavná hra!

Utíkat mamince po posteli s nahou prdelkou, paráda, ne? A další smích. Když jsem ho konečně převlékla, vrátili jsme se v čase a opět odmítání dudlíku a brek. Znovu calgel a teď bez výsledku. Tatínek prohlásil, že má žízeň, jo, poradit on umí, jenže čaj už došel a on odmítl hlídat, než dojdu dolít, že ho mám dát do postýlky. Takže ještě ke všemu řev, protože postýlka je asi bakaná. Vrátila jsem se s čajem, který byl za neustálého řevu odmítnut. Tatínek už naštvaně odešel spát jinam. Naštěstí jsem přinesla i další chleba, takže sežvýkal kůrky napil se a po chvíli usnul. A až do rána veget. Jenom teď nevím, jestli to byly zoubky nebo hlad, ale když vezmu, kolik toho za odpoledne a večer snědl…

No, po obědě dáme šlofíka a připravíme se na další noční spací souboj.