Ta má ale vlasů
Byla jsem poprvé těhotná, milovala jsem svoje těhu bříško a doufala jsem, že vydržíme až do našeho krásného termínu porodu pátek 13. března 2015, ale...
- 4
Leden 2015 - v klidu na vysoké škole dodělávám zkoušky, všechny jsem zvládla a nastává čas odpočinku. Chtěla jsem ležet, protože kterýkoliv pohyb už byl pro mě těžký, tak jsem ležela v posteli a dopisovala bakalářku. Jenže všude řádila chřipka a nevyhnulo se to ani nám doma. Muž byl naštěstí zdravý, tak jsem se odebrala léčit k našim, kde stejně byli všichni nemocní.
No byl to hnus, bylo mi hrozně, mohla jsem jenom ležet, jinak se mi motala hlava, ale v leže mě zas šíleně pálila žáha. Měla jsem hrozné záchvaty kašle, a tak to bříšku dávalo pořádně zabrat. Po dvou týdnech, kdy mi bylo čím dál tím hůř, jsme se rozhodli zajet na pohotovost, aby mi poradili, které léky můžu a které ne. Byla sobota večer a naneštěstí jsme natrefili na velice „milou“ paní doktorku, která mi ve finále řekla, že to musím vydržet a vyležet.
V úterý jsem byla na své první kontrole v porodnici u mého porodníka. Zapsal mi CS 4, s tím, že porod vidí na začátek března, že mi dává tak 14 dní. Jo, kdyby věděl. Bylo mi ale čím dál tím hůř, a tak jsem o dva dny později, ve čtvrtek, šla za svým obvoďákem s tím, že mi nic nezabírá. Vzal mi krev a okamžitě antibiotika. Díky bohu za ně.
V pátek večer šel muž do hospody, nicméně oznámil, že nic nepil, že má prostě divnej pocit. V noci mě vzbudily poslíčky. Trošku jsem se kroutila, ale šlo u toho ještě spát. Na poslíčky jsem byla zvyklá, tak jsem si říkala, že to nic není. V 7 ráno už mě to ale nebavilo, jak nemůžu pořádně spát, tak jsem se rozhodla jít do vany. Napustila jsem si vanu s představou, jak mě poslíčci přejdou.
Muž mezitím pořád vyspával a já se ve vaně kroutila a pak mi došlo, že to asi nejsou jen poslíčci, když neustávají. Po hodině strávené ve vaně jsem se vrátila do postele a pomalu probudila muže, že mi není moc dobře a že bychom měli zůstat dnes doma. Pustili jsme si seriál a muž si pomalu začal všímat, že se v určitých intervalech kroutím. Pořád mi říkal, ať jedem do Motola, že mě tam zkouknou. Protestovala jsem.
Moje představa úplně narvanýho Motola, že mě odbydou, že nemám ani pravidelné kontrakce, ani voda mi neodtekla, to se mi nelíbilo a oznámila jsem, že nikam nejedu, že mě stejně pošlou domů. Pak jsme se šli projít. Zvláštní, ale chození mi hodně pomáhalo. Kolem 11. hodiny muž oznámil, že mě prostě do Motola odveze, že mě prostě prohlídnou a basta. Už jsem neměla moc síly protestovat.
Ještě jsme se zastavili u našich, kde jsem měla všechny formuláře potřebné s sebou. Koukali docela vyděšeně, že už bych měla rodit. Kolem 12. jsme dorazili do Motola. Samozřejmě nebylo kde zaparkovat, zaparkovali jsme až pěkně daleko, no ale já zas byla ráda, že se můžu projít na čerstvém vzduchu. Tím, že byla sobota, tak všechna oddělení byla zavřená a museli jsme zvonit.
Zazvonili jsme si u sestřičky, jestli by nám vydala kartu, že mám kontrakce. Jakmile jsme vešli do chodby, tak na nás koukla a pěkně protivným tónem zahlásila: „No to bych chtěla vidět, jaké máte kontrakce, když jdete po svejch.“ No neměla jsem chuť se s ní vybavovat, popadli jsme kartu a šup směrem porodní sály.
Přijala nás velmi milá mladá porodní asistentka a vybídla mě, abych se svlékla, že mě prohlídne. V tu chvíli ale další kontrakce, poprosila jsem jí aby minutku počkala. U toho jsem jí vyprávěla, jak určitě nerodím, že kontrakce jsou nepravidelné a voda neodtekla. Porodní asistentka se lehce pousmála a prohodila: „Ale maminko, vy už jste na 5 cm, to vypadá, že dnes budete už mít své miminko.“
Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. „Sestřičko, já jsem ale teprve 37+1tt, to je moc brzy.“
Vybídla mě, abych si pobrala věci a že půjdem na hekárnu na monitor. Vzala jsem si věci, vykoukla z kabinky ven na muže a prohlásila, že už jsem na 5 cm a že dneska rodíme. Rychle jsem utíkala na monitor a porodní asistentka se mnou vyplňovala formuláře (díky bohu, že jsem je předvyplnila den předem, vůbec mi to nemyslelo). Kontrakce mi skákaly jak divé a já byla na hekárně sama. V ten den skoro nikdo nerodil.
Porodní asistentka koukala do mé karty a říká: „Vy tu máte napsáno, že vás má rodit doktor V****.“
Říkám: „Ano, je to můj známý a jsme domluvení.“
„No, je mi líto, volali jsme mu, ale jede s dětmi na jarní prázdniny, je na českých hranicích.“
„No výborně,“ blesko mi hlavou.
Když jsme skončili na hekárně, tak mi porodní asistentka oznámila, že půjdem rovnou na porodní sál. Muže poslala do auta pro mé věci, ať pak přijde rovnou za námi. Na porodní sál jsem šla pěšky a sestřičky na mě koukali, prý že jsem šikovná, že jdu po svých. Mezitím mi udělala sestřička přípravu a když přišel muž, tak mi rovnou pomáhal do sprchy. Sprcha mi vcelku pomáhala, akorát jsem měla problém, že když jsem stála, tak se mi hrozně motala hlava a v sedě mě to hrozně bolelo jak už maličká byla nízko.
Muž byl vyplašenej, že rodíme tak brzy. Byla jsem hrozně ráda, že tam mohl být se mnou, byla to neskutečná podpora, stačilo, že tam jen seděl. Nemohl se na mě koukat, jak trpím, tak se to snažil zlehčovat a sledoval graf kontrakcí a vysledoval jistou posloupnost a vždy mi oznamoval, kdy přijde další kontrakce. Pravidelně jsme chodili do sprchy, ale kontrakce se pořád stupňovaly.
Pak přišla sestřička s paní doktorkou, která mě bude rodit. Pozdravila mě, představila se a vypadala moc mile. Sestřička ze skříňky vytáhla obří nůžky s tím, že mi praskne vodu. Nedokázala jsem si představit, jaké to bude, ale když jsem viděla ty nůžky, šly na mě mrákoty. Vodu mi praskla v kontrakci a necítila jsem vůbec nic. Jen jsem cítila, jak ze mě vytéká teplá voda. Po prasknutí vody se kontrakce mnohem zesílily. Po třetí hodině už byly fakt nesnesitelné a tak jsem volala sestřičku, že už to fakt dost bolí.
Zeptala se: „Ale vy nechcete epidurál, ne?“
Oznámila jsem, že okamžitě chci všechno, co mi pomůže. V tu chvíli mi to opravdu bylo jedno. Tak řekla, ať jdu ještě do sprchy, že za chvíli anesteziolog přijde, ale že jsem šikovná mladá, že bych to zvládla bez toho. Anesteziolog nepřišel, asi prostě mají radši, když ženy rodí bez epidurálu a já jsem teď ráda, že jsem ho neměla. Sestřička přišla a napíchla mi do ruky kanylu, že mi dá něco na bolest. Zapůsobilo to teda ohromně, kontrakce mi upadly na minimum a já v tu chvíli vyčerpáním usnula, ale vnímala jsem.
Nicméně psychickej zápřah to byl i pro mého muže, tak když viděl, že jsem usnula, tak sklopil hlavu do dlaní a s myšlenkou, že ho určitě neslyším prohlásil: „No tímhle tempem tu budem do rána.“
No v tu chvíli jsem ho opravdu chtěla praštit, ale byl taky vyčerpanej. Po hodině přišla sestřička a když zjistila, že mi kontrakce ustaly, rychle mi napíchla oxytocin, že kontrakce zas musíme rozjet. To byla opravdu jen chvilka a kontrakce zas už obrovské, že jsem to chtěla mít za sebou. Ale hodně jsem si odpočinula a nabrala síly. Půl hodiny na to jsem zvonila, že už chci tlačit. Najednou tam naběhli pediatři, doktorka, sestřičky a šlo se na to.
Zkusila jsem v kontrakci zatlačit, ale prý špatně. Netušila jsem, že se dá tlačit i špatně. No tak jsem to zkusila znovu a prý už to bylo dobře. Na každou kontrakci jsem několikrát tlačila, všichni mi drželi nohy, muž za ruku. Mezi kontrakcema vždy mi koukla paní doktorka mezi nohy a řekla: „No téda, ta má ale vlásků!“
No asi při páté kontrakci jsem měla pocit, že opravdu prasknu. Zatlačila jsem ještě jednou a malá byla venku. Hned začala plakat a byla nádherná. Ptali se mě, jestli chci malou na bříško. Hrozně moc jsem chtěla, ale v tu chvíli jsem nemyslela na nic jiného, aby malou nejdříve ošetřili, aby byla v pořádku. Pořád jsem na ni koukala. Paní doktorka oznámila, že jsme to zvládli bez nástřihu. Nevěřila jsem tomu, smířila jsem se s tím, že se mi nástřih nevyhne. Nicméně mi prý na každou stranu dá steh, že mě maličká lehounce potrhala. Vůbec nic jsem necítila.
Mezitím sestřičky řekly: „Tak, tatínku, pojďte fotit.“
Miláček se zvednul a poprosil je, jestli nemají kapesník. Po tváři mu tekly slzy jako malému klukovi. Šel malou fotit při vážení a já na ně pořád koukala, zatímco mě šili. Když mě došili, dali mi tlusté ponožky a přikryli, byla mi hrozná zima, jak mi spadly orgány. Všichni pogratulovali a odešli a my s maličkou byly konečně spolu.
Byla tak nádherná a vlasatá, už chápu to pálení žáhy. Nechali nás tam společně asi hodinu a já byla vyčerpaná, ale pořád jsem koukala na to naše malé štěstí a muže, jak stojí nad ní a maličká ho drží za malíček. Po hodině přišli pediatři, že si ji vezmou a pak mi ji dají až na šestinedělí. Když malou odnesli, řekla jsem chlapovi, že nemá cenu, aby tam byl a ať si jde domů odpočinout.
Odjel a stavil se ještě za našima, aby jim řekl, že jsme to zvládli a pak šel slavit. Mě mezitím nechali na porodním sále ještě další dvě hodiny, abych si odpočinula. Pak mě převezli na šestinedělí, pomohli do sprchy a pak se zeptali, jestli se cítím na to mít malou u sebe.
Bylo asi 9 večer a já ji chtěla k sobě. Celou noc jsem nezamhouřila oči a jen na ní koukala. Byla tak krásná a maličkatá. Na šestinedělí byli moc milí, akorát já pořád brala antibiotika, měla jsem hrozné záchvaty kašle, což při kojení, kdy mě hrozně bolela prsa, byla fakt paráda. Ten kašel mě přešel až tak po 10 dnech a po konzultaci s gynekoložkou, to byla příčina předčasného porodu.
21.února 2015 v 17:00 hodin se nám narodilo největší štěstí - dcera Andrea. Byla narozená teprve 37+1tt, ale s krásnými mírami - 2840 g a 48 cm. Apgar skóre 10-10-10. Od prvních bolestí až do narození malé uplynulo cca 15 hodin.
Myslím, že na prvorodičku krásný porod. Porod byl v tu chvíli opravdu nesnesitelný, ale dvě hodiny po porodu jsem byla na nohou a v kondici, že bych mohla rodit znovu. V porodnici jsme měli trošku problém s kojením, ale vše se spravilo a máme nejkrásnější a nejhodnější dceru na světě. A rozhodně pořádně vlasatou. 
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1153
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 680
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1183
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 500
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 305
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19068
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2519
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2747
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2470
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1651
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Gratuluji k mimcu 
) jinak já pro příště si chci malou nechat u sebe pořád..když jsem se ze sálů stěhovala na pokoj, ani nevím, kde v tu dobu byla
jediný rozdíl vidím v tom, že je to Brňanda a skoro bez vlasů 
