Jirko, ozvi se! Stále čekám!
- O životě
- PastikaJatrova
- 18.02.21
- Sdílet
Už to bude víc, jak 20 let, co jsem se tak bláznivě zamilovala. Byla to moje první láska. Vždy, když v létě opékáme buřty na ohni, tak si na Jirku vzpomenu.
Tenkrát mi bylo asi 10 let, když jsem na 3 týdny odjela do Jižních
Čech na
tábor. Těšila jsem se, že zase uvidím kamarády z předešlých let. Ale
ten rok to
bylo jiné. Už u autobusu jsem si všimla modrookého blonďáka, který byl
prostě
až moc hlasitý a jak už to tak bývá, zamilovala jsem se do něj dřív,
než jsem
se stihla s maminkou rozloučit.
Hned první večer bylo přivítání a seznamování se u ohně, zpívali
jsme táborové
písničky a já se nedokázala přestat na Jirku dívat. Samozřejmě si toho
všiml
a já si zase všimla, že docela často kouká i on na mě. Poprvé
v životě jsem
ucítila motýlky v břiše. Snažila jsem se motat se kolem něj a kdybych
ty
manévry měla popsat teď, tak to vypadalo asi jako když se natřásá páv
před
slepicí, akorát že já byla ten páv a Jirka ta slepice. Ach ti kluci…
Moje trápení dostat se k Jirkovi blíž trvalo zhruba týden. To totiž
byla
konečně diskotéka a prodloužená večerka. S holkama jsme se hrozně
zmalovaly,
abychom se samozřejmě co nejvíc líbily. Pro Jirku jsem musela přijít já,
aby si šel se mnou zatancovat, protože nechat to na něm, tak bych se
nedočkala. Celý
večer jsme spolu protančili. Vlastně jsme se od sebe nehli až do konce
tábora.
Dny ubíhaly a jelo se domů. Vzpomínám si, jak jsem byla hrozně
nešťastná.
Tenkrát byly jen pevné linky a vůbec nevím proč, ale telefonní číslo a
adresu
měl jen Jirka na mě, ale já na něj ne. Jen jsem věděla, že bydlí ve
Vršovicích.
Stejně jsme si slíbili, že další rok určitě pojedeme zase. Jenže pak se
tábor
zrušil a nejelo se nikam a já byla zase hrozně nešťastná, protože se
Jirka
neozval.
Už neubíhaly dny, ale týdny a měsíce, já si občas vzpomněla, ale zase
hned
zapomněla… Až jednou… Zvonek… Otevřít šla máma. Samozřejmě, že
přede
dveřmi stál Jirka se skateboardem v ruce a jestli půjdu ven. Myslím, že
jsem
tenkrát ani nedýchala. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Přiznal se mi, že
telefonát
furt odkládal a když už zavolal, tak zjistil, že číslo už neexistuje
(už
existovaly mobilní telefony, pevná se zrušila) a nedávno při úklidu
pokoje
našel lístek s adresou, a že mě chtěl vidět.
Kolik nám bylo? Asi tak 14-15 let.
A už to tu bylo zase. Já na něj číslo neměla, ale on moje číslo jo.
Fakt nevím
proč. Jestli si svoje číslo nepamatoval? Každopádně mi slíbil, že se
ozve.
Neozval…
Jirko, jestli tohle čteš, číslo mám furt stejně. Čekám teda, že se
ozveš! 
. Kamarádka takhle v 15 poznala v Chorvatsku
chlapce ze Slovenska, který za ní pálil, vyměnili si sice adresy, ale
několik let ticho po pěšině, ozval se asi po 4-5 letech a nakonec to
dopadlo tak, že se vzali a už mají dvě děti 
No ráda bych tomu věřila, že se toto děje v 10 letech, ale bohužel nevěřím
Uplne vidím jak se od sebe nehnete, tomu klukovi by bylo brutálně trapně a navíc tohle v sobě děti prostě nemají. Stejně jako by nedokázal po 4 letech přijít za někým koho vůbec nezná domů, styděl by se až na půdu a desetiletá holčička ho tak oslovit prostě nemůže.
Pokud Jirka nebyl vedoucí.
Ale jinak držím palce, at se Jirka ozve..