Tak moc jsme se těšili
Po téměř dvou letech snažení o miminko jsme s přítelem podstoupili ICSI. Hned na první pokus jsem otěhotněla a mělo začít to nejkrásnější období našeho života. Moc jsme se na to maličké těšili, ale někdo tam nahoře rozhodl, že musíme ještě chvilku počkat.
Byl čtvrtek 25. 8. 2011 a my byli na cestě do Prahy na screeningové vyšetření v II. trimestru. Byla jsem 20+5 tt a byl to přesně týden, kdy jsem poprvé ucítila pohyby našeho drobečka. Moc jsme se s přítelem těšili, až to maličké uvidíme. Po cestě jsme si dělali srandu, po kom bude mít prstíčky a po kom bude krásné.
Když nás sestřička zavolala, že už jsme na řadě, tak jsme se rozzářili a spěchali jsme honem dovnitř, abychom ji už viděli. Sestřička se nás zeptala, jestli chceme vědět pohlaví. Ale my řekli, že ne, že si myslíme, že je to holčička, ale necháme se překvapit. Bylo nám jedno, jestli to bude holčička nebo chlapeček, jen jsme vždy říkali, ať je zdravé! Nejdříve miminko začali měřit, a pak že nám ho prý ukážou. Jenže po chvilce všichni zvážněli a zavolali pro pana doktora. Už jsem věděla, že je něco špatně, ale stále jsem si říkala, že se dá určitě něco dělat.
Pak nám ale pan doktor řekl, že má naše miminko moc vážně nemocné ledviny, a to tak, že i když bych ho donosila, tak by po porodu zemřelo. Řekl nám, že nemám žádnou plodovou vodu, a to proto, že miminku vůbec nefungují ledviny a nečůrá. Díky tomu, že nemám plodovou vodu, se miminku nemůžou vyvíjet ani plíce. A také nemá místo, aby správně rostlo. Řekl nám, že nám nemůže říci, abychom se rozhodli pro ukončení těhotenství, ale že šanci, aby se uzdravilo, nemá. Také nám nabídl, že zavolá další lékaře, pokud budeme chtít, abychom si byli jisti, že se nespletl. Také nás poslal ještě ten den na genetiku, kde nám paní doktorka řekla to samé, bohužel. To už se zhroutil i přítel.
A tak mi řekli, že mám 29. 8. v pondělí nastoupit do nemocnice. Ty 4 dny byly neskutečně dlouhé a já si jen stále opakovala PROČ? Myslela jsem, že se zblázním. Byla to ta největší bolest, jakou jsem kdy cítila. Myslela jsem si, že mi pukne srdíčko. Můj přítel byl ale úžasný a snažil se dělat vše proto, abych alespoň chvilinku myslela na něco jiného. Vytáhl mě den před nástupem do nemocnice na tak šílenou túru, že se mu opravdu povedlo, že jsem myslela na něco jiného. Alespoň chvilinku.
V pondělí jsem si cestou do Prahy připadala, jako když mě vezou na popravu. Strašně jsem se bála. Bála jsem se toho, co se bude dít. Toho, že si nikdy maličké nepochovám. Toho, jak to zvládnu. Dala jsem si věci na pokoj a šla jsem ještě na jeden ultrazvuk, abychom se přesvědčili, že se lékaři nespletli. A bohužel nespletli. Pak mě poslali na odběr pupečníkové krve. Normálně se chodí na odběr plodové vody, ale jelikož jsem žádnou neměla… Jelikož už bylo hodně hodin (příjem trval asi 4 hodiny, moc nespěchali), tak mi řekli, že s vyvoláním porodu začnou až druhý den. Přítel se mnou mohl být i přes noc na pokoji, ale bohužel nemohl, máme doma totiž dva pejsky, o které se musel postarat.
Bylo tedy úterý 30. 8. a mně zavedli do pochvy tyčinku, která měla porod spustit. Ale nic se nedělo. Tak mi zavedli tyčinky 2. Ale ani to nepomohlo. Pan doktor mi řekl, že pokud se nic nezačne dít, tak mi zítra píchnou injekci. Ale jelikož běžně se injekce píchá do břicha do plodové vody a já ji nemam, musí mi píchnout jinou do zadečku. Ale tato injekce je agresivnější. Pak přišla sestřička a řekla mi, že po té injekci mi bude hodně špatně, nejspíš budu zvracet a taky budu mít průjem. No skvělé, už takhle jsem byla vystrašená a teď ještě tohle.
První injekci mi píchli v 6 hodin ráno. Sice jsem nezvracela, ale špatně mi bylo hodně a měla jsem šílený průjem a křeče v břiše. Před 8 hodinou to ustávalo a dělalo se mi lépe. Ale přesně na minutu v 8 hodin přišla sestřička a píchla mi další. A zase se to celé opakovalo. V 10 hodin další a ve 12 hodin další. A stále nic. Ve čtvrtek 1. 9. se to vše opakovalo, ale to už jsem dostala jen 3 injekce. Po té třetí jsem začala mít malé bolesti, asi po 10 minutách. Přítel mě vzal do zahrady, abych se procházela a že snad už začnu rodit. Asi kolem 17. hodiny mě odvezli na sál, že to snad už přijde. Přítel jel domů, dohodli jsme se, že to tak bude lepší.
Na porodním sále jsem ležela 6 hodin a poslouchala, jak jiné maminky rodí, a jak jejich miminka pláčou. Bylo to hrozné a zároveň krásné. Nevím proč, ale nemohla jsem brečet, nevím, prostě to nešlo. Každopádně opět se nic nedělo. Bolesti přešly a mě zase odvezli na pokoj. Ráno přišla sestřička, že mi píchnou injekci. To už jsem se zhroutila a ubrečená jsem volala příteli, že už nemůžu, že to nevydržím.
Kolem 9. hodiny mi tedy píchli injekci. Opět jsem měla průjem, nevolnosti a křeče. Ale asi po hodině jsem si uvědomila, že už to nejsou ty křeče co včera. A to už mě vezli na sál. Jenže personál se změnil. Už tam nebyl ten hodný pan doktor, ani ta hodná porodní asistentka. Teď se ke mně chovali jako bych to všechno podstupovala jen tak z nudy. Pan doktor mi dal najevo, co si o mně myslí, a nebylo to nejspíš nic hezkého. Sestřička mu tedy musela našeptat, proč tam jsem, a pak už na mě raději nemluvil. Nikdo mi neřekl, co se bude dít. Řekla bych, že porod šel rychle. Myslím, že bylo kolem poledne, když jsem maličkou porodila. Řekla jsem sestřičce, že ji nechci vidět, ale chtěla jsem. Chtěla jsem říct: „je krásná, že ano“, chtěla jsem ji vidět, chtěla jsem si ji pochovat a chtěla jsem ji slyšet. Proč? Proč to nešlo?
Trvalo mi asi 3 měsíce, než jsem maličkou nebo maličkého nechala odejít. Poslali jsme lampióny štěstí a rozloučili se. Uvědomila jsem si, že ji musím nechat jít, aby se mohla tam nahoře uzdravit a zase se nám vrátit. Věřím, že se nám vrátí to samé miminko. A je jedno, zda to bude holčička nebo chlapeček, ale tentokrát už bude zdravé. A v to já nedoufám, JÁ TO VÍM!
Přečtěte si také
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 601
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 516
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Vezla jsem sousedku do města. V autě mě seřvala, že nemám děti
- Anonymní
- 05.06.26
- 1219
Říká se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Minulý týden jsem se o pravdivosti tohoto přísloví přesvědčila na vlastní kůži a upřímně – pořád mi nad tím zůstává rozum stát. Že jsou lidé...
Koupili jsme chatu. Příbuzní si myslí, že u nás mohou trávit prázdniny zdarma
- Anonymní
- 05.06.26
- 846
Na chalupu jsme šetřili několik let. Žijeme v paneláku a byl to náš sen. Mít možnost vyrazit na víkend, o svátcích nebo během dovolené do vlastního místa obklopeného přírodou. Nedaleko je krásné...
Soused si pořídil venkovní udírnu. Od té doby nemůžeme v létě otevřít okna
- Anonymní
- 05.06.26
- 300
Když jsme před třemi lety koupili starší domek na kraji obce, byli jsme šťastní. Po letech v bytě jsme se těšili na zahradu, terasu a prostor pro děti. Nejvíc jsem se těšila na letní večery s...
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 3222
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
Manžel chce dát syna do lesní školky. Já se bojím bláta, klíšťat a nemocí
- Anonymní
- 04.06.26
- 992
S manželem se vůbec nemůžeme shodnout na tom, kam v září nastoupí náš čtyřletý Toníček. Nechávala jsem ho dlouho doma, protože jsem nemusela spěchat do práce. Jenže teď už nastal čas, aby se...
ChatGPT se stal třetím rodičem. Dcera se chodí raději radit za ním než za mnou
- Anonymní
- 04.06.26
- 523
Julie je v náročném pubertálním období a poslední dobou se mi čím dál víc vzdaluje. Přijde ze školy, hodí tašku do kouta a zavře se v pokoji. Snažím se s ní povídat, zajímat se o to, co prožívá,...
Syn odjel se školou do Itálie. Kvůli jedné hlouposti málem přišel o celý výlet
- Anonymní
- 04.06.26
- 1173
Lukáš je v deváté třídě. Po náročném školním roce, který se točil hlavně kolem přijímaček na střední, si konečně může užívat zasloužený odpočinek. Se školou nedávno vyrazil na týdenní pobyt do...
Chtěla jsem se vrátit do práce brzy po porodu. Na realitu jsem nebyla připravená
- Anonymní
- 04.06.26
- 945
Do práce jsem se chtěla vrátit sama. S mužem jsme se domluvili, že po šestinedělí nastoupí na rodičovskou on. Nebylo to rozhodnutí z nutnosti ani tlak zvenku, spíš jsem měla pocit, že mi to pomůže...
Je mi moc líto, čím jste si prošli 
Přeju, ať se vám vrátí vaše miminko co nejdřív zdravé 
.
a tobě přeji, aby se ti vaše milované miminko také vrátilo plné síly a zdraví 
