Ticho
- Prázdná náruč
- Lenkýs
- 20.07.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dlouho jsem váhala, zda se takto vyzpovídat, ale vím, že to musím udělat už pro svůj vlastní klid.
S manželem jsme se brali po 8 letech společného života. Dlouho se mi nedařilo otěhotnět, obvodní gynekolog nenašel žádný problém, manžel měl již 2 děti z předchozího manželství… Tak jsme se určitým způsobem smířili s tím, že děti mít nebudeme a že si tedy užijeme vnoučata od jeho dětí z prvního manželství.
Asi jako v každém vztahu, nastalo i u nás po nějaké době období, kdy naše manželství začalo skřípat a já reálně uvažovala o rozvodu. Na těhotenství jsem tou dobou ani nepomyslela. Jednu sobotu jsme uklízela koupelnu a vysypala se mi krabička tamponů a mně došlo, že už měla dávno dorazit menstruace.
Vyhrabala jsem někde jeden, už dlouho prošlý, těhotenský test a ten mi ukázal //. Nechápavě jsem na něj koukala a rozbrečela se. Byla to směs radosti a zároveň starostí nad manželstvím, které neklapalo zrovna jako podle telenovely. V týdnu gynekolog potvrdil těhu. Byl začátek února, já si nechala vystavit těhotenskou průkazku a manželovi k Valentýnu ji dala zabalenou spolu s fotkou z ultrazvuku.
Vztahy se mezi námi urovnaly jako mávnutím proutku. Těhotenství probíhalo vesměs normálně. Měla jsem nějaké klasické potíže jako otoky, nevolnosti… nic závažného. Bohužel mi triple testy ukázaly vysoké riziko na Downův syndrom a já musela na odběr plodové vody.
Podezření se naštěstí nepotvrdilo a výsledky nám oznámily, že čekáme zdravého chlapečka. I když o pohlaví jsem věděla od začátku těhotenství, neptejte se mě jak, ale cítila jsem to, že čekáme kluka. Na kontroly jsem docházela co dva týdny. V 29. týdnu těhotenství mi gynekolog sdělil, že je vše v pořádku a stačí, abych docházela co 4 týdny. Jak řekl, tak jsem udělala a na začátku 33. týdne jsem šla na běžnou prohlídku do poradny. Tam pro mě však přišla ta největší rána, kterou může kdy těhotná žena slyšet.
„Vašemu dítěti nebije srdíčko.“
Pamatuji si, jak jsem na doktora nechápavě zírala, o čem to mluví, vždyť jsem ráno cítila pohyby. Jak nebije srdíčko?!? Mému lékaři stékaly po tváři slzy, nabídl mi odvoz do nemocnice, ale já jsem nechtěla. Dostala jsem do ruky papír a jako ve snách jsem vyšla ven z ordinace na ulici. Zavolala jsem manželovi do práce a řekla, co se děje, pak mému otci, že potřebuji odvézt do nemocnice a šla jsem domů.
Ani jsem nebrečela, jenom jsem přepnula na autopilota, byla jsem prostě v šoku. V nemocnici potvrdili, že je moje dítě mrtvé. Dali mi na vybranou mezi císařským řezem a přirozeným porodem. Volila jsem klasický porod i s ohledem na to, co mi doporučil lékař. Zavedli mi tabletu na vyvolání porodu a já se nechala odvést na reverz domů s tím, že přijedu odpoledne.
Doma jsem si z tašky do porodnice vyházela dětské věci a šla jsem zavolat mojí mámě. Čekala jsem pochopení a místo toho jsem od ní schytala hysterický záchvat, kdy mi vyčetla, že jsem chodila ke špatnému gynekologovi, že za to můžu já, že určitě malý míň kopal… Telefon jsem jí položila a rozbrečela se.
Odpoledne jsem nastoupila do nemocnice, zavedli mi další tablety, epidural a druhý den ráno jsem porodila. To ticho… to ticho si nikdo nedokáže představit. Odmítla jsem malého po porodu vidět, neunesla bych to. Manžel se mi zhroutil. A já se reálně sesypala v momentě, kdy mi sestřička přišla oznámit, že si musíme vyřídit pohřeb.
Po porodu jsem musela absolvovat kyretáž, ale bylo mi to jedno. Kdyby mi přišli říct, že mi uříznou obě nohy, tak by mi to taky bylo jedno. Chtěla jsem jenom jít domů. Pryč z toho zlého snu. Na gynekologii nebylo místo, tak jsem musela být na porodním a všude kolem sebe jsem měla maminky se zdravými novorozenci a můj syn byl mrtvý… Po 3 dnech jsem šla domů.
Příčina úmrtí se nezjistila, pouze slabé infarkty na placentě, které jsou běžné a malý byl cca dva týdny pozadu. Odmítala jsem kohokoliv vidět, styděla jsem se za to, co se mi stalo, i když jsem za to nemohla. Ty soucitné pohledy od všech okolo byly něco hrozného. Nad vodou mě drželi naši psi. Oni byli jediný důvod, proč jsem si něco neudělala. Vím, že to zní divně, ale věděla jsem, že cítí jak mi je. 2 týdny jsem vůbec neopustila dům. Po dvou týdnech jsem si narazila bundu, kšiltovku a šla s nimi do lesa a to mi hrozně dělalo dobře.
Hodně jsem se uzavřela do sebe, ale zvládla jsem vše bez prášků na nervy, ale přiznávám, že jsem na nějakou dobu začala znovu kouřit. Nevím, jak uplynulo následujících několik měsíců, úplně mě minuly a z paměti jsem je téměř vytěsnila. Byla už zima a mně došlo, že můj muž stále víc pije… Další den jsem šla za ním, že to takhle dál nejde. Naštěstí uznal, že tohle není cesta.
I dnes, po třech letech, tady při psaní brečím. Vztah s mojí matkou doteď není v pořádku, přestala jsem ji považovat za svou matku, několikrát jsem se s ní pohádala, protože dávala za vinu vše mému lékaři a roznášela toto po městě, kde žijeme. V nemocnici mi na rovinu řekli, že kdybych ležela na přístrojích a tohle se stalo, nestačili by ho ze mě včas vyndat.
Stalo se, příroda patrně věděla, co dělá, a já to tak beru. Víc stejně neudělám. Za synem chodíme na hřbitov, celé jsme to tak nějak ustáli a zvládli. Před dvěma lety jsme se rozhodli jít do IVF, ale pouze jeden pokus, víc ne. Jsem teď v 6. měsíci a čekáme Adélku a já doufám, že až budu rodit, tak mi budou praskat bubínky od toho, jak bude křičet a neuslyším zase jenom ticho… už bych to asi znovu nezvládla.
Přečtěte si také
Tchyně mi odmítla pohlídat děti. O hodinu později jsem ji potkala na rande
- Anonymní
- 08.07.26
- 2291
Když se nám po dceři narodila dvojčata, náš život se během pár dnů obrátil vzhůru nohama. Manžel byl od rána do večera v práci, já doma se třemi malými dětmi a byla jsem ráda, když jsem si stihla v...
Dcera šla „jen“ ke kosmetičce. Když otevřela dveře, nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 08.07.26
- 1612
Když Aneta oslavila osmnáctiny, samozřejmě dostala nějaké peníze od celé rodiny. Říkala, že je utratí, jak nejlépe to půjde. Čekala jsem, že si koupí nějakou parádu, nový telefon nebo si něco...
Přihlásila jsem dceru na 5 příměstských táborů. Po prvním dni chtěla zůstat doma
- Anonymní
- 08.07.26
- 1509
Prázdniny jsou dlouhé a naše dovolená s manželem není nekonečná. Když jsem letos přemýšlela, co s dcerou, příměstské tábory mi přišly jako skvělé řešení. Aničce je pět let, vloni byla na jednom a...
Manžel mě podvedl s ženskou, která ho vyždímala jak citrón. Teď mě chce zpátky
- Anonymní
- 08.07.26
- 1036
Pepovi jsem už odpustila několik nevěr. Ale naposledy už pohár přetekl. Našel si mladou a krásnou a oznámil mi, že si nemůže pomoct. Prý se zamiloval a chce konečně žít naplno. Po tolika letech už...
Cesta za dítětem lemovaná diagnózami, které nikam nevedou
- xxnejtxx
- 08.07.26
- 347
Už je to čtrnáct let. Čtrnáct let, co se moje tělo rozhodlo mlčet. Bylo mi patnáct, když se menstruace začala ztrácet – občas vynechala měsíc, pak dva, pak se odmlčela úplně.
Přestala jsem dětem vymýšlet program. Nečekala jsem, co se stane
- Anonymní
- 07.07.26
- 9919
Měla jsem pocit, že dobrá máma musí dětem neustále něco plánovat. Výlet, tvoření, hřiště nebo návštěvu. Pak přišel jeden den, kdy jsem už na další program jednoduše neměla sílu. A právě tehdy mě...
Tohle moje děti udělaly při příjezdu k babičce. Nejdřív mě to hodně zamrzelo
- Anonymní
- 07.07.26
- 7949
Dřív se moje děti nemohly dočkat, až skočí babičce kolem krku. Dnes ji obejmou, dají si koláč a za chvíli už běží ven za svým programem. Nejdřív mě to mrzelo. Pak jsem si uvědomila, že je to...
Důchodce z našeho domu nás přiváděl k šílenství. Pak jsme zjistili pravdu
- Anonymní
- 07.07.26
- 4609
Když jsme se před pěti lety nastěhovali do našeho domu, všichni nás hned upozorňovali na jednoho souseda. „Na toho pána si dejte pozor. To je největší prudič v domě,“ říkali.
Vyzkoušela jsem radu psycholožky, jak nehádat se s manželem. Dodnes toho lituju
- Anonymní
- 07.07.26
- 2855
S manželem jsme spolu patnáct let a hádáme se úplně stejně jako většina párů. Kvůli nádobí, dětem, penězům, dovolené nebo tomu, kdo zase nechal otevřenou lednici. Poslední dobou jsem ale měla...
Manželka to chce snad pořád. Když odmítnu, vyhrožuje, že si najde milence
- Anonymní
- 07.07.26
- 3246
Je mi něco přes padesát, manželka je o dvanáct let mladší. Nejsme spolu zase tak dlouho a musím přiznat, že mě na začátku její sexuální energie bavila. Po několika nepovedených vztazích jsem si...
gratuluji k Adelce a preji uz je slzy stesti 
at je Adelka zdravá holčička a už se jen radujete.
Já zažila „jen“ kyretáž v 1. trimestru a nesla jsem to špatně. Co jsi zažila ty, si nedovedu představit. Mrzí mě, že tě máma nepodržela a ještě ti naložila 
Jsem moc ráda, že konec deníčku je optimistický. Držím palce, ať vše dopadne dobře a ty se brzy dočkáš zdravé holčičky, která vám bude dělat radost 
andílek v nebi na ní určitě dohlíží.
A jednou třeba i sourozence pro ni 
posílám objetí a at si Vás miminko zase najde a s lepším koncem 