Ticho
- Prázdná náruč
- Lenkýs
- 20.07.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dlouho jsem váhala, zda se takto vyzpovídat, ale vím, že to musím udělat už pro svůj vlastní klid.
S manželem jsme se brali po 8 letech společného života. Dlouho se mi nedařilo otěhotnět, obvodní gynekolog nenašel žádný problém, manžel měl již 2 děti z předchozího manželství… Tak jsme se určitým způsobem smířili s tím, že děti mít nebudeme a že si tedy užijeme vnoučata od jeho dětí z prvního manželství.
Asi jako v každém vztahu, nastalo i u nás po nějaké době období, kdy naše manželství začalo skřípat a já reálně uvažovala o rozvodu. Na těhotenství jsem tou dobou ani nepomyslela. Jednu sobotu jsme uklízela koupelnu a vysypala se mi krabička tamponů a mně došlo, že už měla dávno dorazit menstruace.
Vyhrabala jsem někde jeden, už dlouho prošlý, těhotenský test a ten mi ukázal //. Nechápavě jsem na něj koukala a rozbrečela se. Byla to směs radosti a zároveň starostí nad manželstvím, které neklapalo zrovna jako podle telenovely. V týdnu gynekolog potvrdil těhu. Byl začátek února, já si nechala vystavit těhotenskou průkazku a manželovi k Valentýnu ji dala zabalenou spolu s fotkou z ultrazvuku.
Vztahy se mezi námi urovnaly jako mávnutím proutku. Těhotenství probíhalo vesměs normálně. Měla jsem nějaké klasické potíže jako otoky, nevolnosti… nic závažného. Bohužel mi triple testy ukázaly vysoké riziko na Downův syndrom a já musela na odběr plodové vody.
Podezření se naštěstí nepotvrdilo a výsledky nám oznámily, že čekáme zdravého chlapečka. I když o pohlaví jsem věděla od začátku těhotenství, neptejte se mě jak, ale cítila jsem to, že čekáme kluka. Na kontroly jsem docházela co dva týdny. V 29. týdnu těhotenství mi gynekolog sdělil, že je vše v pořádku a stačí, abych docházela co 4 týdny. Jak řekl, tak jsem udělala a na začátku 33. týdne jsem šla na běžnou prohlídku do poradny. Tam pro mě však přišla ta největší rána, kterou může kdy těhotná žena slyšet.
„Vašemu dítěti nebije srdíčko.“
Pamatuji si, jak jsem na doktora nechápavě zírala, o čem to mluví, vždyť jsem ráno cítila pohyby. Jak nebije srdíčko?!? Mému lékaři stékaly po tváři slzy, nabídl mi odvoz do nemocnice, ale já jsem nechtěla. Dostala jsem do ruky papír a jako ve snách jsem vyšla ven z ordinace na ulici. Zavolala jsem manželovi do práce a řekla, co se děje, pak mému otci, že potřebuji odvézt do nemocnice a šla jsem domů.
Ani jsem nebrečela, jenom jsem přepnula na autopilota, byla jsem prostě v šoku. V nemocnici potvrdili, že je moje dítě mrtvé. Dali mi na vybranou mezi císařským řezem a přirozeným porodem. Volila jsem klasický porod i s ohledem na to, co mi doporučil lékař. Zavedli mi tabletu na vyvolání porodu a já se nechala odvést na reverz domů s tím, že přijedu odpoledne.
Doma jsem si z tašky do porodnice vyházela dětské věci a šla jsem zavolat mojí mámě. Čekala jsem pochopení a místo toho jsem od ní schytala hysterický záchvat, kdy mi vyčetla, že jsem chodila ke špatnému gynekologovi, že za to můžu já, že určitě malý míň kopal… Telefon jsem jí položila a rozbrečela se.
Odpoledne jsem nastoupila do nemocnice, zavedli mi další tablety, epidural a druhý den ráno jsem porodila. To ticho… to ticho si nikdo nedokáže představit. Odmítla jsem malého po porodu vidět, neunesla bych to. Manžel se mi zhroutil. A já se reálně sesypala v momentě, kdy mi sestřička přišla oznámit, že si musíme vyřídit pohřeb.
Po porodu jsem musela absolvovat kyretáž, ale bylo mi to jedno. Kdyby mi přišli říct, že mi uříznou obě nohy, tak by mi to taky bylo jedno. Chtěla jsem jenom jít domů. Pryč z toho zlého snu. Na gynekologii nebylo místo, tak jsem musela být na porodním a všude kolem sebe jsem měla maminky se zdravými novorozenci a můj syn byl mrtvý… Po 3 dnech jsem šla domů.
Příčina úmrtí se nezjistila, pouze slabé infarkty na placentě, které jsou běžné a malý byl cca dva týdny pozadu. Odmítala jsem kohokoliv vidět, styděla jsem se za to, co se mi stalo, i když jsem za to nemohla. Ty soucitné pohledy od všech okolo byly něco hrozného. Nad vodou mě drželi naši psi. Oni byli jediný důvod, proč jsem si něco neudělala. Vím, že to zní divně, ale věděla jsem, že cítí jak mi je. 2 týdny jsem vůbec neopustila dům. Po dvou týdnech jsem si narazila bundu, kšiltovku a šla s nimi do lesa a to mi hrozně dělalo dobře.
Hodně jsem se uzavřela do sebe, ale zvládla jsem vše bez prášků na nervy, ale přiznávám, že jsem na nějakou dobu začala znovu kouřit. Nevím, jak uplynulo následujících několik měsíců, úplně mě minuly a z paměti jsem je téměř vytěsnila. Byla už zima a mně došlo, že můj muž stále víc pije… Další den jsem šla za ním, že to takhle dál nejde. Naštěstí uznal, že tohle není cesta.
I dnes, po třech letech, tady při psaní brečím. Vztah s mojí matkou doteď není v pořádku, přestala jsem ji považovat za svou matku, několikrát jsem se s ní pohádala, protože dávala za vinu vše mému lékaři a roznášela toto po městě, kde žijeme. V nemocnici mi na rovinu řekli, že kdybych ležela na přístrojích a tohle se stalo, nestačili by ho ze mě včas vyndat.
Stalo se, příroda patrně věděla, co dělá, a já to tak beru. Víc stejně neudělám. Za synem chodíme na hřbitov, celé jsme to tak nějak ustáli a zvládli. Před dvěma lety jsme se rozhodli jít do IVF, ale pouze jeden pokus, víc ne. Jsem teď v 6. měsíci a čekáme Adélku a já doufám, že až budu rodit, tak mi budou praskat bubínky od toho, jak bude křičet a neuslyším zase jenom ticho… už bych to asi znovu nezvládla.
Přečtěte si také
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 1140
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 585
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
Syn nechce dávat babičce pusu. A ona je naštvaná, že ho k tomu nenutím
- Anonymní
- 15.09.26
- 358
Vždycky jsem si myslela, že dát babičce pusu na přivítanou je přece úplně normální. Jenže můj syn to tak necítí. A já jsem se kvůli tomu dostala do nepříjemné situace mezi ním a vlastní mámou.
Kamarádka mi děkovala, že jsem zachránila její manželství. Netušila ale proč
- Anonymní
- 15.09.26
- 619
Když mi Klára před dvěma lety zavolala, že se její manžel Martin chce odstěhovat, byla jsem u ní během půl hodiny. Seděla na zemi v obýváku, plakala a nechápala, co se s jejich manželstvím stalo.
S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
- Anonymní
- 15.09.26
- 307
Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...
Po týdnu ve školce přišel syn, že mají vši. To snad musí být vtip!
- Anonymní
- 14.09.26
- 1603
Musím říct, že jsem po prázdninách čekala, že syn chvíli ve školce zůstane, než padne s první chřipkou. Když přišel domů s tím, že má asi vši, a následovala SMS od učitelky, měla jsem za to, že si...
Švagr si našel novou přítelkyni. Můj muž ji zbožňuje až moc
- Anonymní
- 14.09.26
- 4141
Bratr mého muže byl dlouhé léta starý mládenec. Já s manželem už máme dvě děti a klasickou rodinnou domácnost, kdy se každý den přeme o to, kdo umyje nádobí. Před nedávnem se ale švagr zamiloval a...
Syn se stydí za obyčejný telefon. Ostatní ve třídě mají dražší modely
- Anonymní
- 14.09.26
- 3126
Náš jedenáctiletý syn má všechno, co potřebuje, přesto se mezi spolužáky cítí chudý. Nemá značkové tenisky ani nejnovější telefon a začal se za nás stydět. Nevím, zda ho učíme znát hodnotu peněz,...
Manžel chce druhé dítě. Já při té představě cítím jen strach
- Anonymní
- 14.09.26
- 1121
Naše tříletá dcera byla vytoužená a miluji ji nade všechno. Těhotenství, porod a první měsíce mateřství mě ale dostaly na hranici sil. Manžel začal mluvit o druhém dítěti a já mu nedokážu přiznat,...
Čtyři dny ve školce a zase rýma. Září sotva začalo a já už propadám zoufalství
- Anonymní
- 14.09.26
- 625
Milé maminky, přišla jsem si k vám trochu postěžovat. Je to u nás naprosto nekonečný příběh. Dcera byla celé léto zdravá. A to chodila mezi děti, byla dost v kolektivu, lítala pořád někde venku,...
gratuluji k Adelce a preji uz je slzy stesti 
at je Adelka zdravá holčička a už se jen radujete.
Já zažila „jen“ kyretáž v 1. trimestru a nesla jsem to špatně. Co jsi zažila ty, si nedovedu představit. Mrzí mě, že tě máma nepodržela a ještě ti naložila 
Jsem moc ráda, že konec deníčku je optimistický. Držím palce, ať vše dopadne dobře a ty se brzy dočkáš zdravé holčičky, která vám bude dělat radost 
andílek v nebi na ní určitě dohlíží.
A jednou třeba i sourozence pro ni 
posílám objetí a at si Vás miminko zase najde a s lepším koncem 