To nevymyslíš
- O životě
- phoebe003
- 14.12.15 načítám...
Jak se může všední den změnit v nevšední zážitek plný emocí. :D
To je den! Celé dopoledne makám. Žehlím, peru, uklízím, vařím a starám se o Vendulku. V 16 hodin jedu pro děti do školy - nezdá se mi zvuk motoru. Ráno byla v pohodě. Moje běžná, klidně si bublající Felicie, řve jak tygr. Hmm, asi dírka ve výfuků. Jedu dál.
Dojedu pro děti a jedem na kroužky. Eli má ve Vratislavicich aerobik a Adam v centru capoeiru. Cestou musím výzvědnou Mišáka, který dává auto na servis do Renaultu. Když odvezu Elis a jedu s Adou, volám mu, jak na tom je. Prý teprve vyrazí z centra, takže se pro něj pak musím otočit ve vraťáku. Oukej.
Nadšeně mu sděluji, že mám děravý výfuk a auto řve. Prý na to mrknem. Fajn. Vysazuju Adama na capoeiře a jedu zpět do Vraťáku do Renaulta pro mého může. Ten sedí v kanclu a řeší s technikem, co a jak (vedle auta má postavené nové lyže, které posléze asi naložíme do mého auta). Muž vychází z kanceláře a šine si to k mému Ferarri.
Po poslechnutí zvuku auta se mnou souhlasí, že je to skutečně děravý výfuk a že na to doma kouknem. Je cca 17:15 hodin a my vyjíždíme z Vratislavic zpět domů do Ruprechtic. U PKO moje auto náhle začalo vydávat zvuk, jako když zavřete tygrovi nohu svěráku. Mám strach sešlápnout plyn i brzdu. Hrozný zvuk. Do toho řve Vendulka hlady.
Doma koukáme oba pod auto a zjišťujeme, že výfuk polevil v místě sváru a ne, že je tam dírka. Ale že celý výfuk upadl. Super. S tímhle se nedá jezdit! Co teď? Za 30 minut musím vyzvednout Adama z capoeiry. Muž má auto v servisu, moje je nepojízdné a bavorák nemá technickou. Vendy řve ještě víc. Jsme v řiti! Tramvají to nestihnu. Musím nakrmit řvoucí Vendulku.
Volám mamce, zda mi půjčí její auto. Ta souhlasí a chystá se za mnou přijet. Po 10 minutách mi volá, že za jejím autem stojí auto mého táty, kterému se nelze dovolat a klíče má u sebe. Jde tedy do bytu pro náhradní klíče od Sharana. Couvne s tátovým autem a chce vyjet se svým. Jenže ejhle. Při vyjížděni se ji kousne ruční brzda a stojí napříč zahradou. Auto se nehne. Blokuje všechny sousedy.
Co teď? Zoufale mi volá a vysvětluje situaci. Sakra. Co mám teď dělat? Michal jde za chvilku na fotbal. V tom všem shonu, nahánění mého taťky, který nebere telefon si Míša uvědomí, že na parkovišti před Renaultem nechal stát lyže. A sakra. Jsme bez auta. Jsou tam do šesti. Michal v trenkách. Já připravuju Vendyně jídlo. Je za 15 minut 6 hodin.
Kde je telefonní číslo na servis? Kde jinde, než v mém autě. Prosí mě, abych tam došla. Převléká se. Já ale jít nemůžu. Krmím Vendulku. Ta se jídlu brání. To je stres. Odkládám řvoucí, a asi hladové dítě do ohrádky. V bačkorech letím přes rozblácený dvorek do auta a zpět rychlosti blesku jen v tričku. Je mi zima, mám vztek. Že řvoucího dítěte, které odmítá být v ohrádce mi lezou nervy i ušima.
V hlavě mi lítá jediná věta. Nemám auto a zítra musím s dětmi do školy! Co budu do prd*le dělat? No nic. Oblíkám řvoucí dítě a beru ho ven. Nezbývá mi nic jiného, než jet autem bez technický - mám stažené půlky, ale co bych pro děti neudělala. Když chci přehodit autosedačku do auta bez technické, zjišťuju, že je plné letních pneumatik - tam nenacpu ani jedno dítě. Natož tři! Kde mám muže? Vendy řve!
Po krátké chvíli, která se mne zdála nekonečna se objevuje můj muž. Hbitě mu sděluji, co a jak, načež vytahuje pneu z auta a rve ho do mého (bez výfuků nepojízdného povozů). Cpu tam Vendulku - řve! Cpu tam další dvě sedačky. Uff. Snad to stihnu. Je za 5 minut 18 hodin.
Sedám do auta, startuju - řvoucí dítě utichlo, a tak se staženýma půlkama jedu pro syna. Stíhám to. Synátor po chvilce vychází s partou kamarádů. Urguji ho, ať sebou pohne, že musíme k babičce pomoct jí s autem. Dopadá na mě milión otázek, proč nemám své auto. V tu chvíli jsem tak dutá, že na ně neznám odpověď.
V tutéž chvíli volá moje mamka. Táta je doma. Pěkně ji vynadal. Při couvání s jeho autem si nevšimla, že je baterie připojena na nabíječku. Jak couvla, kabel přetrhla. Táta supí. Její auto nepojízdné, moje nepojízdné, další bez STK a poslední v servisu. Dělá si ze mě dnešek srandu? Vendula řve! Co mě ještě čeká?
Nic. Jedu k našim. Táta mi prý půjčí jeho pojízdné a funkční auto. Přijedu tam a tatík mi hned ve dveřích vynadá, že se o své auto nestarám a že si za ten upadlý výfuk mužů sama. Oukej. Přijímám - nebudu se s ním hádat nemá to smysl. Vztekle odcházím. Tohle nemám zapotřebí.
Nasedám do auta bez STK, telefonicky sdělují svému muži, jak jsem pochodila a že tedy jedu jeho autem do vraťáku pro Eli, že mi táta ve svém vzteku na mamku auto nepůjčí. (Opět se staženým zadkem startuju), všude jsou policajti kvůli fotbalu.
„Prosím, ať mě nikdo nezastaví!“
Vendulka řve! Dojedu pro El. Při čekání na ní volám tátovi a snažím se mu vysvětlit, že za shnilý výfuk opravdu nemůžu. Moje argumenty jsou stejně platné jako hrách na stěně. Proto se vzdávám a se smíšenými pocity se do telefonu loučím, než se naštvu a řeknu něco nehezkého.
Přichází Eli a jedeme domů. Ada vzadu baví řvoucí Vendulku. Doma honem úkoly, honem vykoupat děti a uložit. Vendulka opět řve. Nebude a nebude spát. Ted je 21:22. Já sedím na gauči, vyšťavená, jak zákon káže, a píšu tenhle román. Děti spí. Halleluja. Jdu si dát panáka.
Děkuji všem, které dočetly až sem a doufám, že vás můj deníček pobavil. 
Přečtěte si také
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 464
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 1337
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 763
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 3454
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 1049
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 4453
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 3367
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1710
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1802
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 1270
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
a muj obdiv autorce!!:)
