Toxoplasmosa aneb "Už negůgluj!"

Bylo nebylo.. nebo jak že ty pohádky začínají? Toto je pohádka ne-pohádka, ale díky šťastnému konci se to dá za pohádku považovat. Tak tedy vezmeme to od začátku.
V listopadu 2018 jsem poprvé otěhotněla. Bylo mi čerstvě 22 let, věk prý ideál. Moje gynekoložka mi tuto radostnou zprávu v lednu potvrdila a brzy mě poslala na tzv. první velký ultrazvuk (už v 11. týdnu). Pan doktor naznačil něco o tom, že je zatím velmi brzy, takže když neviděl na UTZ ledviny a močový měchýř miminka, tak nad tím mávl rukou, že v tak brzkém těhotenství je to normální a poslal mě domů s tím, že je vše v nejlepším pořádku. Po prvním trimestru začala moje gynekoložka čím dál častěji mluvit o úbytku plodové vody, ale dál to taky neřešila. Protože se od 20 let léčím s hypertenzí (vysoký krevní tlak), tak jsem kromě gynekologie byla také hlídaná na kardiologii. A byl to pan doktor z kardio, který mě poslal do nemocnice do rizikové poradny na Obilní trh v Brně.

První vyšetření proběhlo u paní doktorky ne v rizikové poradně, ale v obyčejné těhotenské poradně, protože jsem se špatně objednala. Paní doktorka mě vyšetřila a na moje dotazy ohledně miminka a jestli to bude dobré odpověděla, že : „V 17.týdnu fakt plody nezachraňujeme“, objednala mě do rizikové poradny a poslala mě domů. Před nemocnicí jsem se doslova sesypala současnému manželovi do náruče. Můj muž je však optimista, takže mě znovu poskládal a věřili jsme dál ve šťastný konec. Na kontrole v rizikové poradně mi paní doktorka dodala další naději, protože konstatovala, že nějaká voda tam ještě je a že určitě nebude tak zle, jak to vypadá, že jsem určitě jen špatně pochopila náznak první paní doktorky. A objednala mě na druhý velký ultrazvuk k paní asistence. Pamatuji si, že jsme na něj šli na narozeniny mého muže, 7.5.2019. Natěšená jsem si lehla, manžel si sedl vedle mě a chytl mě za ruku. „Paní Rozmahelová, nemáte žádnou plodovou vodu, obávám se, že to miminko nemá ledviny a bez nich nemůže přežít.“ Slova, která nikdy nezapomenu. Stejně nezapomenu ten pocit, kdy jsem se otočila na mého optimistického muže, který mi mačkal ruku a… po obličeji mu tekly slzy. A mně vlastně taky. Další postup: doplnění plodové vody aby šel udělat ultravuk + odběr placenty, vyšetření srdce miminka, hospitalizace a pak se domluvíme, co dál. Všechno šlo celkem rychle, na ultrazvuku (s vodou) mi paní doktorka potvrdila, že miminko nemá ledviny a močový měchýř, takže jediná možnost je ukončit těhotenství. Chtěla ještě vyjádření z utz srdce, kde to jiná paní doktorka též potvrdila.

Večer mě pustila z nemocnice domů a domluvila mi přednostně ukončení těhotenství ve FN Bohunicích, vše proběhlo 9. 5. 2019 a děkuji paní asistence, že zařídila, aby tam mohl být muž se mnou a že to všechno proběhlo tak rychle a nemusela jsem s tím vědomím být déle, než bylo třeba.
Mnoho z vás teď možná přestane číst, protože tohle není šťastný konec. A proč to teda píšu? No protože tohle souvisí s následujícími řádky a bez toho by to nemohlo být kompletní. Ale teď už bude ta šťastná část, slibuji…

Kvůli tomu, co se stalo, jsme museli absolvovat genetické vyšetření, nicméně termín byl v nedohlednu a stále jej posunovali. V srpnu jsme dostali zprávu z pitvy a doporučení se začít snažit až po genetice. No já jsem ještě kvůli některým dalším okolnostem úplně změnila gynekoložku - to bylo opravdu moje velké štěstí. A protože jsem vždycky měla tak trochu svoji hlavu, tak jsem v září prohlásila naše snažení za zahájené (ano i přes doporučení počkat na genetiku). Začátkem listopadu 2019 jsem byla poprvé u svojí nové gynekoložky, která mi řekla, že „tato menstruace bude síla“. 18. listopadu jsem si udělala těhotenský test - pozitivní. Paní doktorka mi to v prosinci potvrdila, a protože je žena činu, na nic nečekala a objednala mě na genetické vyšetření hned počátkem ledna k soukromé lékařce na Reprofit do Brna (děkuji!!). Paní doktorka z Reprofitu mi doporučila odebrat ještě krev na některé další věci - toxoplasmosa byla mezi nimi. A ejhle, 6. 1. 2020 ráno telefonát od mojí nové gynekoložky, abych okamžitě přijela a že pojedu do nemocnice na infekční, protože mám toxoplasmosu. Po první hořké zkušenosti jsem se zhroutila (protože toxoplasmosa přeci znamená konec, že jo, to víme z biologie). Všechno šlo dost rychle - gynekoložka mi vrazila do ruky žádanku a řekla, že máme rovnou jet. Na infekčním ve FN Brno mi mladý pan doktor odebral krev a „na slepo“ nasadil Rovamycine s tím, že když bude krev pozitivní, tak budu brát tyto antibiotika, pak se odebere plodová voda a podle ní se uvidí dál. Ale že často bývá falešná pozitivita u těhotných, takže zatím mám být v klidu. Jasně, v klidu… okamžitě jsem začala googlit „toxoplasmosa v těhotenství“ a nebo „toxoplasmosa v prvním trimestru“. Přísahám, pročetla jsem toho strašně moc a vždycky stejný výsledek - postižené miminko nebo potrat. A co bych dala za něco pozitivního. Jenže já už byla stejně rozhodnutá - bojovat. Takže začal maraton - infekční (Rovamycine mi zůstal až do porodu), odběr plodové vody, častější ultrazvuky, stres.. a já googlila a googlila. Manžel mi nadával, dost často mi bral telefon z ruky a říkal „Prosím tě, už negoogli!“ Já ale prostě potřebovala nějaký šťastný konec. Velkou porci naděje mi přinesly výsledky odběru plodové vody „Paní Rozmahelová, je to negativní!“, ozvalo se z telefonu. A mně spadl jeden velký šutr ze srdce. Druhý šutr spadl, když na ultrazvuku ve 22. týdnu bylo vše v pořádku. No a pak už si mě hlídali v rizikové poradně v nemocnici (přímo paní asistentka, která je opravdu člověk na svém místě).

A miminko přibíralo, všechno bylo přesně tak, jak má být. 27. 7. 2020 se mi narodilo moje největší štěstí. Po porodu byl další maraton - krev jí brali častěji, než by člověk chtěl, musela na utz mozku, ledvin, na dětské infekční, na vyšetření očního pozadí… Vždycky všechno dobrý. Naše malá toxoplasmosu vůbec neměla, to potvrdily nakonec několikáté krevní testy. A já mám konečně svůj šťastný konec… ne na googlu, ale přímo v náručí.

Ráda bych touto cestou poděkovala (snad se to smí) jmenovitě paní doktorce Pivovarníkové, panu doktoru Mihalčinovi, paní doktorce Doubkové a paní asistence Gerychové. Všechno jsou to lidé na svém místě a všem jim vděčím za naše malé velké štěstí. ¨