Týden plný stresu
- Porod
- Anonymní
- 11.02.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Akutní sekce. Ahoj maminky dlouho jsem přemýšlela, zda to sem napsat či ne. Jelikož určitě nejsem jediná, kdo si tímto prošel, tak bych se i tak s vámi podělila o můj příběh a neskutečně silný týden v mém životě!
Mé těhotenství se schylovalo ke 34 tt, kdy jsem šla do poradny na běžnou kontrolu. Lehla jsem si na postel a čekala, až se doktor podívá na naše miminko přes ultrazvuk! Vždy to byl pro mě nepopsatelný zážitek vidět, jak ve mně ta maličká bytost roste! Ale to je zážitek určitě pro každou z nás v tomto krásném období.
Najednou přišel pan doktor se slovy: „Tak se podíváme, jak se maličkému vede.“
Najednou pan doktor začal celkem divně něco brblat. Ptala jsem se tedy, zda se něco děje a měla jsem opravdu strach! Nikdy se takto nechoval, srdíčko bylo na ultrazvuku krásně vidět! Tak co se sakra děje?!
Pan doktor se na mě otočil a říká: „Maminko, pošlu vás na krev a na velký ultrazvuk do nemocnice, miminko je malinké na to, v jakém stádiu těhotenství jste a nerad bych něco zanedbal!“
Najednou mě polilo nehorázné horko a měla jsem strach jako nikdy v životě! Již před 3 týdny mi doktor tvrdil, že miminko je maličké, tak proč nezasáhl dříve?! Proč vše dělá až na poslední chvilku?!
Oblékla jsem se a šla jsem si k sestře pro žádanku na krev a ultrazvuk. Krev odebírají hned pod ordinací, takže jsem tam šla hned a nejspíš to byl osud! Najednou vidím, jak ze schodů za mnou běží sestra z gynekologie a říká: „Pojďte prosím se mnou zpět nahoru, pan doktor se rozmyslel pošle vás rovnou do nemocnice na pozorování, něco se mu nelíbí…“
Přišla jsem nahoru, kde doktor již držel přijímací papíry do nemocnice. Rozbrečela jsem se a volala jsem přítelovi, který byl v práci a do nemocnice mě odvézt nemohl. Musela jsem si odvoz do nemocnice shánět sama - lékař nezařídil!
Celou cestu z domova do nemocnice jsem probrečela, protože jsem nevěděla, co mě čeká a vůbec, co se děje! Nikdo nebyl schopný mi nic říct. Sestra v nemocnici byla „velmi příjemná“ a od začátku bylo vidět, že si prostě nerozumíme! Těšila jsem se na další směnu.
V nemocnici mi udělali slibované odběry (krev, moč) a ultrazvuk, kde mi řekli, že se jim to nelíbí, miminko se špatně vyživuje, má málo plodové vody, patologické průtoky do placenty a stále je natočeno koncem pánevním. Ptala jsem se, co se tedy bude dít dál?
Lékařka mi na to odpověděla: „Nejspíš vás nepotěším, ale naše porodnice není vybavená na porod tak malého miminka, proto vás nejspíš budeme muset převézt do jiné porodnice.“ 50-100 km od domova! Dále pokračovala, ale uvidíme podle výsledků, zda to bude potřeba nebo ne. Bylo to pondělí 12.9.2016
V úterý 13.9.2016 ráno přišla na pokoj vizita s primářem, kde proběhlo vše jako na každé ranní vizitě s tím, že výsledky jsou jen z poloviny hotové a zatím to vypadá dobře! Oddychla jsem si a volala jsem domů tuto radostnou novinu! Šla jsem si lehnout zpět do postele a odpočívat, v noci jsem toho moc nenaspala.
Po 2 hodinách odpočinku za mnou přišla sestra se slovy: „Za chvíli za vámi přijde pan primář.“
Ptala jsem se, zda se něco děje a sestra odvětila, že neví. Čekala jsem tedy na příchod primáře. Najednou se otevřely dveře a primář vešel se slovy: „Nemám pro vás dobré zprávy,“ a pokračoval: *"Ve 12 hodin (zhruba za 45 minut) pro vás přijede záchranka a odveze vás tam, kde mají vybavení na to, aby vás v případě předčasného porodu zachránili i s miminkem. My tady zachráníme maximálně vás. Neskutečně jsem se rozplakala a nešlo to zastavit, volala jsem domů a nemohla jsem ani mluvit! Přítel se divil, co se děje, když jsem mu zhruba před třemi hodinami volala, že je vše v pořádku a že do porodu bych mohla jít ještě domů.
Zabalila jsem si tedy věci a čekala jsem na příjezd záchranky. Seděla jsem na chodbě s taškou a flaškou vody a vyčkávala. Najednou se otevřely dveře, do kterých vtrhl velice nepříjemný pán a spustil: „Tak kde je ta ženská na ten převoz?!“
Moje pocity? To se snad nedá ani popsat - z jednoho stresu do druhého. Nakonec jsem jízdu s tímto „velice příjemným“ pánem nějak přežila, ale bylo to fakt nic moc. Dorazili jsme do cílové porodnice. Vylezli jsme ze sanity tašku jsem si nesla sama, pán byl velice ochotný totiž.
Přišli jsme na příjem porodnice a pán pronesl: „Mám tady tu těhotnou, kam s ní mám jít?“
Naštěstí paní na recepci byla velice příjemná a řekla: „To je ta paní s tím malým miminkem?“
„Ano, to je ona.“
„Tak rovnou na porodní sál.“
Zhrozila jsem se a vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. Přišli jsme nahoru na příjem na porodní sál, kde mi udělali různá vyšetření a ptala se, jak časté jsou kontrakce. Vyvalila jsem na ně oči a říkám: „Kontrakce? Já žádné nemám.“
Na to mi paní řekla, že je to divné když mi je v původní porodnici doktor vyvolával. Ovšem jsem o ničem takovém nevěděla. Píchl mi injekci, ale řekl, že je to na správný vývoj plic miminka. Byla jsem zděšená a nevěděla jsem, co na to říct. Dál se mě paní asistentka ptala, jestli jsem přišla po svých - řekla jsem, že ano. Na to mi řekla, že to je taky nějaké divné protože v papírech mám napsáno, že jsem pouze ležící pacient. Nestačila jsem se divit, co ze mě původní porodnice udělala.
Po tomto jsem strávila dva dlooouhé dny na JIPce a potom mě dala sestra na gynekologii na pokoj mezi maminky v očekávání. Zde jsem ale taky dlouho nezůstala. Pátek 16.9.2016 se mi stal osudným dnem mého života! V 17:00 přišla sestra s monitorem na ozvy, které nebyly nějak slavné a rozhodly o tom, že musím podstoupit akutní císařský řez.
Nikdy jsem nebyla pod narkózou, nikdy jsem nebyla na žádné operaci. Bylo to pro mě nepředstavitelné! S hrůzou jsem se sestry zeptala, kdy tedy na tu operaci půjdu, a odvětila mi, že v 17:30 mám zamluven sál. No nevěděla jsem, co na to říct, ten strach byl nehorázný, protože miminko přestávalo dýchat a víc jsem nevěděla! Stihla jsem zavolat domů, ale vzhledem k tomu, že jsme byli tak daleko, tak přítel viděl malého až v inkubátoru a mě, až když mě vezli z dospávacího pokoje.
V 17:30 tedy začala operace, v 17:34 se už malý narodil (1740 g a 44 cm) a museli ho resuscitovat. Od té doby žádnou podporu dýchání nepotřeboval a dýchá sám! Po probuzení z narkózy jsem se na malého ptala, ale nikdo nebyl schopný mi ani slovo sdělit, jen jsem věděla o tom, že má silnou infekci a nepřijímá potravu. Bylo mi hrozně, chtěla jsem ho vidět, jít za ním, ale můj stav mi to nedovoloval.
Malého jsem viděla až 48 hodin od porodu! Malé bezvládné tělíčko za sklem. Byl to pro mě hrozný pohled a nikomu bych to nepřála! Ale on je bojovník! Po deseti dnech, kdy zdolal infekci a začal nabírat na váze, jsem ho dostala k sobě na pokoj a od té doby jsme jen spolu! A já jsem ta nejšťastnější a nejpyšnější máma na světě, že to takhle zvládl.
Zanedlouho to bude 5 měsíců, ale stále mi to přijde, jako by to bylo včera! Je to neskutečný pocit, stát se maminkou!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1548
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 910
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1577
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 652
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 385
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20329
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2584
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2864
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2577
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1735
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....