Utéct tak někam daleko!

Život na mateřské a ještě v době karantény je lehce stereotypní a tak se občas zasním nad fotkami, co na mě vyskakují, většinou jako vzpomínky z FB. K blogu jsem se nikdy nedostala kdo by to četl, že. A tak mě napadlo vyprávět svoje vzpomínky formou deníčku tady, budeli to někdo číst. Je to deset let, co se mi v hlavě zrodilo bláznivé rozhodnutí... Utéct daleko.

Je tomu přesně 10 let, byl podzim, pošmourno a já měla v hlavě zmatek. Byla jsem v nevyhovujícím vztahu s žárlivým despotickým manipulátorem a můj letní pokus z toho vztahu utéct skončil fiaskem. Bylo to na vědecké stáži v Německu, kde jsem našla nové přátelé, novou lásku a zjistila, že se dá žít úplně jinak, než jsem v té době žila. Bohužel ale návrat domů, který měl spočívat ve sbalení si věcí a odstěhování, dopadl tak, že jsem se mu omluvila a pokračovala v životě s ním. Asi nemá smysl popisovat proč, kdo v takovém vztahu někdy byl, tak to pochopí. A normální člověk by to nejspíš nepochopil ani po vysvětlování. Prostě mě zase utvrdil ve dvou typech pocitů, jednak, že se změní, že jsem vše špatně chápala a on je vlastně úplně jiný. A pak taky to, že jsem stejně k ničemu, hnusná a neschopná, nikdo by mě vlastně nechtěl a ten druhý si ze mě beztak jen dělal srandu.
Zavřela jsem ze strachu ty otevřené dveře plné změn a možností, šanci dělat doktorát v Německu a navíc jsem tehdejšímu příteli slíbila, že už do zahraničí nikdy, nikdy v životě nepojedu. Bylo mi 23 a život byl přede mnou celkem zřetelně nalinkovaný.

Až do dne, kdy jsem na nástěnce našla letáček inzerující roční stáž v Japonsku. Tu zemi jsme s přítelem oba milovali. Navíc stipendium bylo dost velké a byla šance, že po roce přivezu domů balík. Teda balík pro mě, která do té doby měla tři paralelní brigády a i ta nejlépe placená byla za méně než 100 za hodinu. Říkala jsem si, budeš tam jíst suchou rýži, a zbytek přivezeš domů… A na peníze, na ty on hodně slyšel, mohla bych mu třeba koupit auto. Pro mě to zase byla šance mít někdy dítě, které on nechtěl. „Můžeš ho mít, když si na něj našetříš, vše budeš dělat sama a zařídíš, aby mě neobtěžovalo.“ Bože, slyšíte v tom taky, jak blbá jsem byla??
A v neposlední řadě, šance že mě vezmou byla téměř nulová. Hlásilo se zhruba 2 tisíce lidí z celé Evropy na 20-30 míst. Tak to mi přece musí dovolit, aspoň se přihlásit!

Už jen vyplnit aplikační formulář se zdálo nad mé síly. Obří excel se roloval dolů i do boku na mnoho stran a já na svém malém ntb měla problém se vyznat v tom, zda jsem něco nepřeskočila. Navíc jsem každé páté slovo hledala v překladači. Proboha, mě fakt vzít nemůžou. Motivační dopis na úrovni eseje gymnazistky jsem dala ke kontrole jednomu doktorandovi u nás na fakultě. To bylo asi jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem mohla udělat.
Francouz s perfektní angličtinou mi nejen zkontroloval mou angličtinu, ale prakticky přeškrtnul celý dopis a napsal kompletně nový, který zněl jako skromná a přitom zvučná báseň oslavující mé kvality a životní úspěchy. Večer jsem si ho četla před spaním a říkala si: „Vážně? Tak skvělá jsem? To jsem všechno dokázala? Vždyť mě nemůžou nevzít.“ Tedy, ne, že by si něco vymyslel, ale realitu v mých očích nudnou dokázal pozvednout na úroveň mladé ambiciózní vědkyně.

Druhý obří kus práce odvedl můj vedoucí doporučujícím dopisem, nad kterým jsem duševně masturbovala hned další večer. „Bože, já jsem tak skvělá, musejí mě vzít!“
Se sevřeným žaludkem jsem nesla tlustou obálku na poštu a odesílala do Belgie. Tím jsem to pustila z hlavy. Je to jasný, nevezmou mě, jsem k ničemu. Ale aspoň už nemusím vyplňovat ty hloupé excelovské formuláře. To už byl leden.

Trvalo asi měsíc, než přišlo vyhodnocení prvního kola. První kolo spočívalo v tom, že těch cca 2 000 kandidátů seškrtali na 100 a každý z nás dostal šanci ucházet se o dvě různé pozice. Pro mě to bylo celkem jednoduché, jen jedna firma odpovídala mému zaměření. Vybrala jsem si dvě pozice ve stejné firmě, během 3 dnů sesmolila nové motivační dopisy (stále jsem vycházela z té ódy, kterou na mě napsal francouz, jen jsem pozměnila pár větiček a odeslala). Přede mnou měly být cca 2 měsíce čekání.

Jenže uběhlo pár dnů a Japonsko zasáhla událost, kterou si možná starší zde pamatují: Zemětřesení, tsunami a poškození jaderné elektrárny ve Fukušimě.
„Musíš odstoupit, vykašli se na to,“ říkali mi příbuzní. Jenže já miluji adrenalin a navíc věřím tomu, že ani blesk neudeří dvakrát do stejného místa. Když jsem skákala tandemový seskok padákem ze 4 km, také jsem si vybrala letiště, kde se asi měsíc předtím při tandemu pasažér i s instruktorkou zabili. Přece si musí dát sakra pozor, aby se to po měsíci nestalo znova, no ne?

Pak přišla další jobovka. Firma, kterou jsem si vybrala, tak z programu odstoupila. Japonská ekonomika byla zasažená a některé firmy se rozhodly zaměřit se na jiné priority než zaučování stážistů, kteří po roce zdrhnou… dostala jsem na výběr nějaké alternativní možnosti a asi 48 hodin na napsání nových motivačních dopisů. Co tam ale napsat, když moje zaměření vůbec neodpovídalo náplni práce těch nových firem? Nakonec jsem něco napsala, ale moc šancí jsem tomu nedávala.

Na konci května, přišlo emailem rozhodnutí. Nevzali mě. Život šel dál…

Přečtěte si také

Deník: Život na vedlejší koleji (3. díl)

Deník: Život na vedlejší koleji (3. díl)
  • Anonymní
  • 05.05.26
  • 438

Víkend byl peklo. Znáte to, holky – takový ten hrozivý klid před bouří, kdy se na manžela usmíváte, podáváte mu ovladač, ptáte se, jaký měl den, a v duchu ho přitom porcujete tupým kuchyňským nožem.

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
PenelopaW
2977
4.11.20 11:14

Sama teď mám tendenci bilancovat a vracet se do minulosti, vybavují se mi vzpomínky, které jsem vytěsnila, přemýšlím, jak by se můj život vyvíjel, kdybych jako buchta neseděla kvůli příteli doma a vyjela třeba na Erasmus, kdybych kvůli němu neopustila slibně rozjetou kariéru a nepřestěhovala se… No, když nic jiného, neměla bych svého muže a s ním děti, ale asi stárnu a přemýšlení se mi poslední týdny pořád vrací :-). Bylo to čtivé a jsem moc zvědavá na pokračování ;).

  • načítám...
  • Zmínit
Bellino
2101
4.11.20 11:58

Aspoň jste to zkusila a nevzdávala se. A to se cení.

  • načítám...
  • Zmínit
Mutlice
3724
4.11.20 14:40

@PenelopaW Možná ta divná covidová doba tohle probouzí. Mě to totiž postihlo taky. Poslední dobou bilancuju a nostalgicky vzpomínám. U mě to tedy nastartovalo narození miminka. Bylo vymodlené, pět minut po dvanácté po mnoha nezdarech, a ačkoliv kariéru jsem si užila, cestovala a projela fakt lán světa, poznala zajímavý lidi, zažila mnohé, přesto… svírá mě pocit, že jsem všechno nestihla. Najednou se jeden kolotoč zastavil a druhý, úplně odlišný, rozběhl. Miminko bylo v plánu, a cesta k němu složitá, takže vůbec nelituju, je to přirozený posun a za nic na světě bych ho nevyměnila :srdce: Jenže i tak se občas přistihnu, že mě přepadá taková až nepříjemně sentimentální nálada a stesk. Nic nebude jako dřív, bohužel i bohudík ;) Taky jsem zvědavá, kam deníček povede.

  • načítám...
  • Zmínit
vrbule
3353
6.11.20 05:47

Ahoj děvče. Pěkně napsané a čtivé. Manipulátoři dokážou i z inteligentní dospělé ženy udělat nesvéprávné dítě. Doufám, že se ti jinak daří dobře, už jsem o tobě dlouho neslyšela :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Astyna88
781
6.11.20 15:03

@Mutlice

Mám podobné pocity. S manželem hledáme pozemek na stavbu, do toho zase kolečka lékařů s prostředním synem. Kolikrát jsem stala na balkoně a říkala si, že sem nepatřím, že jsem někde, kde vlastně ani být nechci… No a další den přišel manžel s tím, že skončil v práci, svou vysněnou náhodou nasel na druhém konci republiky a mě to najednou vše dávalo smysl. Proč mě nevzali na částečný úvazek do práce, proč dítě nevzali do soukromé logoskolky… Vše má svůj smysl a důvod, i to, proč nyní balancujeme na hraně psychiky a koukáme do minulosti…

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
6.11.20 16:41

Jojo, ono se nic neděje náhodou a vše, co se nám zdá špatný, bývá k něčemu dobrý. Já kdybych zůstala na VŠ, z které jsem na nátlak expritele odešla, bo tvrdil, že nám sehnal práci a bydlení v jiném městě - nic z toho nebylo, a nejspíš kecal, ale já díky tomu získala nejdřív zajímavou roční praxi od UP a po jejím skončení místo, kde jsem byla (včetně dvou mateřských) víc jak 15 let - prostě jsem v tu správnou chvíli byla na správným místě, resp. zrovna narazila na dobrou příležitost. A díky tomu, jak mě bývalej zklamal (nejen s těmi sliby, co jimi nezarmoutil a skutek utek, ale celkově - a když se ohlidnu zpět, mysl, že tam určitý manipulativni chování bylo), mám teď dvě krásný šikovný děti s chlapem, kterej sice nikdy nebyl na sladký recicky a nesliboval, ale věděl, co chce a i pro to něco dělal. Jo, občas si taky říkám, jaký by to bylo, kdyby se nám to s bývalým nepodelalo tou mojí ztrátou důvěry v to, že chce něco změnit, a jeho dělání mrtvyho brouka (s nextkou č. 2 čekal neplanovane asi po roce mimino a najednou vlastní bydlení problém nebyl, ani jiný věci, na který se mně vymlouval) a hádek z toho pramenícich, ale asi to tak prostě mělo být (prosím nechat anonym).

Každopádně doufám, že tenhle příběh má ještě pokračování a hlavně šťastný konec!

  • Upravit
Jahudka82
16985
6.11.20 16:46

@PenelopaW Jo, to si taky říkám občas, jestli není škoda, že jsem nikdy nesebrala odvahu vypadnout někam aspoň na pár měsíců - bavila mě angličtina, můj sen byl procestovat USA, Kanadu, Skandinávii…

  • načítám...
  • Zmínit
PenelopaW
2977
6.11.20 18:58

@Jahudka82 Smutné je, že na Erasmu to bylo za pár korun, teď už člověk musí šetřit na letenky a pobyt pro vícečlennou rodinu :-).

  • načítám...
  • Zmínit
PenelopaW
2977
6.11.20 19:02

@Astyna88 Kdysi jsem četla jeden rozhovor v Marianne, kde duchovní vyprávěl, jak dostal od nějaké farní ovečky vyšívaný obrázek Poslední večeře. Když dárek vybalil, koukal na něj nejprve z rubové strany a divil se, co to je, nedávalo mu to smysl. Viděl jen změť barevných bavlnek a uzlíků. Pak látku otočil a pochopil. A tuhle historku použil jako příměr, že náš život občas vypadá jako ta barevná míchanice, která je zdánlivě nesmyslná, divná a matoucí, ale pak se obrázek po nějaké době obrátí a vše je jasné :-).

  • načítám...
  • Zmínit
Jahudka82
16985
6.11.20 19:35

@PenelopaW to je hezký 👍

  • načítám...
  • Zmínit
EMicina
22479
7.11.20 18:17

@PenelopaW Připojuji se - to je hezký.

  • načítám...
  • Zmínit
BlaZenkaB
2896
8.11.20 14:42

@PenelopaW Krásné, souhlasím :srdce:
Nakonec jsem tam fakt odjela, napíšu pokračování, až bude trochu času 8)

  • načítám...
  • Zmínit
Floriska
646
10.11.20 09:04

@PenelopaW Souhlasím, příběh je hezký. Těším se na pokračování. :-)
A jen tak mimochodem, dnes se dá jet na Erasmus i při kombinovaném (dříve dálkovém) studiu.. Tak to třeba jednou, až odrostou děti,, vyjde nebo si to jde dát jako plán na důchod. :-) I takoví Erasmáci dnes jsou, jak jsem slyšela od kamarádky. A skutečně studují a i zapadají do kolektivu.. 8)

Erasmus neskončí, je to nejúspěšnější program EU. A taky už se díky němu narodilo přes milion miminek. :mrgreen:

Jen to asi v 23 letech nebyla s vysokou pravděpodobností ještě vědecká, ale studijní stáž.;-) A k tomu doktorandovi - je fakt, že chlapi jsou většinou v tomhle celkově sebevědomější, umí se vychválit líp než ženy, je to znát i v jejich motivácích a CV. (Někteří umí z každého s odpuštěním prdu :roll: udělat tu správnou kuličku a také si mnozí pak umí říci o vyšší plat, lepší pozici, atd..) Je skvělé, že ten zahraniční doktorand zvládl na jedničku napsat motivák i pro někoho jiného. :-)

Příspěvek upraven 10.11.20 v 09:33

  • načítám...
  • Zmínit
Floriska
646
10.11.20 09:20

@Mutlice Cestovat půjde s miminkem (později děťátkem) i dál, to jen díky téhle době, jak dřepíme doma, to vypadá, že to půjde těžko..Také se s mužem občas takhle zasníme.. Ale stihli jsme těsně před druhou vlnou korony se 7měsíčním miminkem akční zářijový prodloužený víkend v Čechách (nemáme auto a byla to první větší cestovatelská akce s miminkem) a malý to snášel skvěle a bavilo ho to, má rád nové věci, nové podněty. :D Jen tu první noc se budil na kojení po cca 2hodinách. :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
BlaZenkaB
2896
10.11.20 10:17

@Floriska jo je pravda že jsem byla ještě student, ale ta stáž byla ve volném čase a samostatně jsem dělala na projektu na publikaci. Tak nevím jestli jsem to špatně pojmenovala tak se omlouvám :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
Floriska
646
11.11.20 11:59

V pohodě, já jsem spíš přemýšlela, zda jsi nezačala VŠ v 17ti.. 8o Během studia je to studijní stáž, až po dokončení Mgr., Ing. (atd.) se to považuje nás za vědeckou..Ale to není zas tak podstatné, těším se na pokračování příběhu.. :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Yasmin2
41
24.11.20 15:19

Hezke, tesim se na pokracovani :)

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Utéct tak někam daleko! (2. díl)