Utéct tak někam daleko!
- O životě
- BlaZenkaB
- 04.11.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Život na mateřské a ještě v době karantény je lehce stereotypní a tak se občas zasním nad fotkami, co na mě vyskakují, většinou jako vzpomínky z FB. K blogu jsem se nikdy nedostala kdo by to četl, že. A tak mě napadlo vyprávět svoje vzpomínky formou deníčku tady, budeli to někdo číst. Je to deset let, co se mi v hlavě zrodilo bláznivé rozhodnutí... Utéct daleko.
Je tomu přesně 10 let, byl podzim, pošmourno a já měla v hlavě zmatek. Byla jsem v nevyhovujícím vztahu s žárlivým despotickým manipulátorem a můj letní pokus z toho vztahu utéct skončil fiaskem. Bylo to na vědecké stáži v Německu, kde jsem našla nové přátelé, novou lásku a zjistila, že se dá žít úplně jinak, než jsem v té době žila. Bohužel ale návrat domů, který měl spočívat ve sbalení si věcí a odstěhování, dopadl tak, že jsem se mu omluvila a pokračovala v životě s ním. Asi nemá smysl popisovat proč, kdo v takovém vztahu někdy byl, tak to pochopí. A normální člověk by to nejspíš nepochopil ani po vysvětlování. Prostě mě zase utvrdil ve dvou typech pocitů, jednak, že se změní, že jsem vše špatně chápala a on je vlastně úplně jiný. A pak taky to, že jsem stejně k ničemu, hnusná a neschopná, nikdo by mě vlastně nechtěl a ten druhý si ze mě beztak jen dělal srandu.
Zavřela jsem ze strachu ty otevřené dveře plné změn a možností, šanci dělat doktorát v Německu a navíc jsem tehdejšímu příteli slíbila, že už do zahraničí nikdy, nikdy v životě nepojedu. Bylo mi 23 a život byl přede mnou celkem zřetelně nalinkovaný.
Až do dne, kdy jsem na nástěnce našla letáček inzerující roční stáž v Japonsku. Tu zemi jsme s přítelem oba milovali. Navíc stipendium bylo dost velké a byla šance, že po roce přivezu domů balík. Teda balík pro mě, která do té doby měla tři paralelní brigády a i ta nejlépe placená byla za méně než 100 za hodinu. Říkala jsem si, budeš tam jíst suchou rýži, a zbytek přivezeš domů… A na peníze, na ty on hodně slyšel, mohla bych mu třeba koupit auto. Pro mě to zase byla šance mít někdy dítě, které on nechtěl. „Můžeš ho mít, když si na něj našetříš, vše budeš dělat sama a zařídíš, aby mě neobtěžovalo.“ Bože, slyšíte v tom taky, jak blbá jsem byla??
A v neposlední řadě, šance že mě vezmou byla téměř nulová. Hlásilo se zhruba 2 tisíce lidí z celé Evropy na 20-30 míst. Tak to mi přece musí dovolit, aspoň se přihlásit!
Už jen vyplnit aplikační formulář se zdálo nad mé síly. Obří excel se roloval dolů i do boku na mnoho stran a já na svém malém ntb měla problém se vyznat v tom, zda jsem něco nepřeskočila. Navíc jsem každé páté slovo hledala v překladači. Proboha, mě fakt vzít nemůžou. Motivační dopis na úrovni eseje gymnazistky jsem dala ke kontrole jednomu doktorandovi u nás na fakultě. To bylo asi jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem mohla udělat.
Francouz s perfektní angličtinou mi nejen zkontroloval mou angličtinu, ale prakticky přeškrtnul celý dopis a napsal kompletně nový, který zněl jako skromná a přitom zvučná báseň oslavující mé kvality a životní úspěchy. Večer jsem si ho četla před spaním a říkala si: „Vážně? Tak skvělá jsem? To jsem všechno dokázala? Vždyť mě nemůžou nevzít.“ Tedy, ne, že by si něco vymyslel, ale realitu v mých očích nudnou dokázal pozvednout na úroveň mladé ambiciózní vědkyně.
Druhý obří kus práce odvedl můj vedoucí doporučujícím dopisem, nad kterým jsem duševně masturbovala hned další večer. „Bože, já jsem tak skvělá, musejí mě vzít!“
Se sevřeným žaludkem jsem nesla tlustou obálku na poštu a odesílala do Belgie. Tím jsem to pustila z hlavy. Je to jasný, nevezmou mě, jsem k ničemu. Ale aspoň už nemusím vyplňovat ty hloupé excelovské formuláře. To už byl leden.
Trvalo asi měsíc, než přišlo vyhodnocení prvního kola. První kolo spočívalo v tom, že těch cca 2 000 kandidátů seškrtali na 100 a každý z nás dostal šanci ucházet se o dvě různé pozice. Pro mě to bylo celkem jednoduché, jen jedna firma odpovídala mému zaměření. Vybrala jsem si dvě pozice ve stejné firmě, během 3 dnů sesmolila nové motivační dopisy (stále jsem vycházela z té ódy, kterou na mě napsal francouz, jen jsem pozměnila pár větiček a odeslala). Přede mnou měly být cca 2 měsíce čekání.
Jenže uběhlo pár dnů a Japonsko zasáhla událost, kterou si možná starší zde pamatují: Zemětřesení, tsunami a poškození jaderné elektrárny ve Fukušimě.
„Musíš odstoupit, vykašli se na to,“ říkali mi příbuzní. Jenže já miluji adrenalin a navíc věřím tomu, že ani blesk neudeří dvakrát do stejného místa. Když jsem skákala tandemový seskok padákem ze 4 km, také jsem si vybrala letiště, kde se asi měsíc předtím při tandemu pasažér i s instruktorkou zabili. Přece si musí dát sakra pozor, aby se to po měsíci nestalo znova, no ne?
Pak přišla další jobovka. Firma, kterou jsem si vybrala, tak z programu odstoupila. Japonská ekonomika byla zasažená a některé firmy se rozhodly zaměřit se na jiné priority než zaučování stážistů, kteří po roce zdrhnou… dostala jsem na výběr nějaké alternativní možnosti a asi 48 hodin na napsání nových motivačních dopisů. Co tam ale napsat, když moje zaměření vůbec neodpovídalo náplni práce těch nových firem? Nakonec jsem něco napsala, ale moc šancí jsem tomu nedávala.
Na konci května, přišlo emailem rozhodnutí. Nevzali mě. Život šel dál…
Přečtěte si také
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 26
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 31
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 84
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 92
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 87
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 2146
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 979
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
Syn nechce dávat babičce pusu. A ona je naštvaná, že ho k tomu nenutím
- Anonymní
- 15.09.26
- 589
Vždycky jsem si myslela, že dát babičce pusu na přivítanou je přece úplně normální. Jenže můj syn to tak necítí. A já jsem se kvůli tomu dostala do nepříjemné situace mezi ním a vlastní mámou.
Kamarádka mi děkovala, že jsem zachránila její manželství. Netušila ale proč
- Anonymní
- 15.09.26
- 1032
Když mi Klára před dvěma lety zavolala, že se její manžel Martin chce odstěhovat, byla jsem u ní během půl hodiny. Seděla na zemi v obýváku, plakala a nechápala, co se s jejich manželstvím stalo.
S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
- Anonymní
- 15.09.26
- 508
Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...
. Bylo to čtivé a jsem moc zvědavá na pokračování 
.
Jenže i tak se občas přistihnu, že mě přepadá taková až nepříjemně sentimentální nálada a stesk. Nic nebude jako dřív, bohužel i bohudík 
udělat tu správnou kuličku a také si mnozí pak umí říci o vyšší plat, lepší pozici, atd..) Je skvělé, že ten zahraniční doktorand zvládl na jedničku napsat motivák i pro někoho jiného. 
Jen tu první noc se budil na kojení po cca 2hodinách. 
Během studia je to studijní stáž, až po dokončení Mgr., Ing. (atd.) se to považuje nás za vědeckou..Ale to není zas tak podstatné, těším se na pokračování příběhu.. 
