Utéct tak někam daleko! (2. díl)

Na konci května přišlo emailem rozhodnutí. Nevzali mě. Život šel dál…
Začala jsem si zařizovat, co budu dělat dál. Byla jsem na pár pohovorech, ale souběžně počítala s doktorátem, protože to byl způsob, jak si nechat otevřená zadní vrátka (z nefunkčního vztahu, k možnosti ještě někdy vycestovat, viz. minulý deníček).

Jednoho dne, odpoledne jsem zrovna měla jet na další kolo jednoho pohovoru, mi zvonil telefon. Neznámé číslo: představila jsem se a na druhé straně slyšela angličtinu. První slova, která jsem pochopila po probrání se ze šoku, byla „huge mistake“ a „internship in Mitsubishi“, „In case you are still intersted.“ Samozřejmě, že jsem byla. Ukázalo se, že došlo k chybě, odmítnutí se týkalo jen jedné ze dvou pozic, ale na druhou jsem byla přijata. Ale protože ten rok kvůli Fukušimě hodně studentů přehazovalo, tak měli v papírech nějaký zmatek a poslali mi odmítnutí, ještě než se vyjádřila druhá firma.

Na další kolo toho pohovoru jsem už samozřejmě nejela, začal mi pěkný kolotoč. Za dva týdny měl být sraz všech účastníků v Bruselu, kde jsem měla mít pas, aby mi mohli zařídit vízum do Japonska. Bohužel rychlopas jsem mít nemohla, protože se jednalo o roční vízum na jeden vstup. Naštěstí se pas nakonec stihnul den před odletem do Bruselu i přesto, že byla zrovna největší špička těsně před letními prázdninami.

Výlet jsem zahájila stylově. Protože letadlo letělo hned ráno, vhodný spoj od nás do Prahy tak brzy nebyl a taxi nebo hotel byly nad moje tehdejší finanční možnosti. Přijela jsem tedy na letiště v 8 večer s batůžkem a 3 knihama, připravena strávit tam noc. Měl to být můj první let v životě, když nepočítám ty s padákem. Celou dobu mě držel šílený stres z toho, že tam jsem neprávem. Že mi řeknou, že se stal další omyl a že mezi těch 28 vybraných asi z dvou tisíc nepatřím. Beztak to budou samí intoušové. Nemohla jsem se mýlit víc. Každý úplně jiný, každý mluvil jiným jazykem (teda z některých zemí tam byli 2, z Polska dokonce 4 a za Česko jen já).

Společně jsme se domluvili anglicky, ale byla tam dokonce holčina, která anglicky nemluvila vůbec a její druhý jazyk byla rovnou japonština. V tu chvíli byla bez angličtiny trochu vyloučená z kolektivu, ale v následujícím roce to bude mít bezesporu jednodušší než my. Já ještě dobře rozuměla Polákům, bydlela jsem dřív blízko hranic a odmalička koukala na jejich televizi. Bohužel oni nerozuměli mně.
V Bruselu nás kromě seznámení čekal seminář s bývalými účastníky a nějaké základní informace. Fajn, odlet je za dva měsíce, do té doby musíte zvládnout základy japonštiny. Dostali jsme přístup do elearningu, základní dvě abecedy a pár kanji, dohromady asi 150 písmen, které v Japonsku běžně zvládají děti PŘED nástupem do první třídy… Naštěstí jsem během hledání práce už dala výpověď na brigádě, tak mě čekaly skoro 2 měsíce volna (které jsem studiem samozřejmě nestrávila). Ty utekly jako voda a nakonec jsem, jak je dodnes mým zvykem, hekticky balila až noc před odletem.

Balila jsem zároveň krabici, kterou mi pak přítel poslal lodí. Cesta lodí, jako nejlevnější možnost poslání věcí, trvala 3 měsíce, proto jsem do té krabice dala třeba oblečení na zimu, zásobu intimního mýdla a mých značek kosmetiky, které by tam mohl být problém sehnat. Limit do letadla byl naštěstí 30 kg, takže jsem i do kufru půjčeného od babičky nacpala celkem hodně. Do příručního zavazadla jsem musela nacpat vše na první tři dny, které jsme měli strávit společně na hotelu. Hlavní zavazadlo cestovalo z letiště přímo do místa, kde budeme později bydlet. Bohužel na první tři dny byla mimo jiné plánovaná formální recepce, takže jsem do příručního zavazadla musela vecpat formální oblečení včetně bot.

1. 9. 2011: Kvůli vízu jsme museli všichni přiletět v tento den, prý ani o hodinu dříve nebo později. Zdůrazňovali to na semináři alespoň 100×. Jinak nás prý do země nepustí. Při koupi letenky jsem se několikrát ujišťovala, že tuhle podmínku splním. Nepočítala jsem ale s jednou věcí.
Slečna, která nás měla na letišti uvítat, dát nám základní informace a dovézt nás do hotelu, mi jako správná Japonka oznámila, že bohužel přílet 17:35 je příliš pozdě, její pracovní doba končí v 17:00. Byla jsem docela vzteklá, že nemůže jediný den udělat výjimku, ale tohle je japonská mentalita. Stejně jako se vsadím, že seděla na letišti přesně do 17:00, přestože věděla, že mezi 13:50 a 17:00 už nikdo nepřiletí. Štvalo mě tehdy, že mohla přivítat skupinku 6 lidí, kteří přiletěli souběžně stejným letadlem, znali se a 2 z nich už v Japonsku dřív byli a plynně se domluvili.

Litovala jsem se a panikařila. Nakonec jsem se rozhodla pro konzervativní řešení, čekala jsem na letišti až do 22 hodin, kdy přiletěla další holčina. Němka, která japonsky trošku uměla, a byla tam před rokem s rodiči. Dnes bych asi byla schopná jiného řešení, ale když zvážím své tehdejší možnosti a schopnosti, bylo to asi to nejlepší, co jsem mohla udělat. Připojila jsem se na netbooku na e-mail, abych dala vědět rodině, že jsem přiletěla v pořádku. Evropská sim karta tady nefunguje. Při letu jsem nečekaně o týden dřív dostala menstruaci. Svíjela jsem se tam v bolestech a kalhotky si vycpala kapesníčky, protože moje příruční zavazadlo vložky neobsahovalo, ani na letišti jsem je nebyla schopna koupit. I v tomhle mi Niki pomohla. Vlála jsem za ní jako ocásek, když jsme se proplétaly chodbami metra, abychom stihly poslední noční spoj. Obdivně jsem zírala, jak ve spleti linek a označení japonskými písmeny ví, kam nastoupit. Nevěřila jsem, že za pár dní to bude rutina i pro mě.

Po krátké noci na hotelu jsme se konečně zase sešli. Nemůžu ale napsat všichni, protože nás čekalo překvapení, které se prý za ty léta fungování programu ještě nikdy nestalo: Jeden člověk chyběl. Telefon samozřejmě hluchý. Ozval se za pár hodin z letiště. Vysmátý pohodář černoch Luis nechápal, proč ho nechtějí pustit do země. Myslel si, že je 1. 9.. Posun času si spočítal, ale prý opačným směrem. Na to, jak nás strašili, že musíme přiletět jedině prvního, se vlastně nic nestalo. Alespoň z mého pohledu. Slečna, co nás měla na starosti, chvíli telefonovala a druhý den už se k nám připojil.

Moje první výprava do japonské obchodu byla rovnou pro vložky. V těch barevných obalech popsaných znaky jsem se vůbec nevyznala a tak jsem se zkusila zeptat paní vedle mě. Použila jsem trik, který nás učili už na schůzce v Bruselu: Začít první větu japonsky a poté nenápadně přejít do angličtiny. Pokud byste začali anglicky rovnou, nebo se nedej bože zeptali: Do you speak english? většina Japonců uteče se slovy: No, no english. Což většinou umí výborně, ale stydí se, že jejich výslovnost a gramatika není perfektní. Paní mi poradila svůj oblíbený tip vložek, který jsem za celý rok nezkoušela změnit. Dokonce jsem si vezla do Čech několik balení, protože byly fakt nejlepší, co jsem kdy zkusila. A naučila mě nové slovíčko: fuwa fuwa, což je prý hebce měkoučký.

Poté se se mnou nemohla rozloučit, stále se ptala, co ještě potřebuji, měla jsem pocit, že by mi je nejradši pomohla i nasadit. Později jsem zjistila, že takoví zkrátka jsou, neskutečně ochotní. Jakmile se s vámi zastaví, neutečou a rozhodnou se pomoct, jsou schopni si nechat ujet vlak a cestovat půl hodiny s vámi, aby vám ukázali cestu a ujistili se, že vše zvládnete.