Věčný optimista aneb Optimista obecný
- Snažení
- pegisek
- 18.09.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Rozhodla jsem se napsat také svůj deníček, jelikož musím přiznat, že mi to přináší úlevu… většinou to je jen takové čárání na papír a nakonec ta kupka papírů skončí ve skartovačce, ale teď jsem si řekla, proč něco nezveřejnit.
Budu se snažit popsat své období snažení (i když po těch týdnech tento termín upřímně řečeno nemám ráda, ale pro objasnění situace je výstižný…), některé věci budou nejspíš vytrženy z kontextu, proto moje výlevy berte z rezervou, přeci jen je to dost subjektivní.
Dnes je 16. 9. 2011 a je to tedy 835 dní, co neberu HA a snažíme se počít nějaké to štěstí. Bohužel v tomto období jsem si dělala nespočet těhotenských testů, některé z nich byly negativní, ovšem větší obavy a bolest mi způsobily ty testy pozitivní. Samozřejmě že za 835 dní jsem pociťovala a na 100 % rozpoznala jasné těhotenské příznaky, hlavně v dobách, kdy jsem těhotná rozhodně nebyla. JJ. Psychika je mocná čarodějka.
Už od toho června 2009 jsem věděla, že otěhotnění není v podstatě žádná věda a že se to samozřejmě nemusí podařit hned napoprvé, ale věděla jsem také, že to jednou musí přijít. A v podstatě je to můj názor doteď, dřív či později to vyjde (tedy teď je to spíš později), v podstatě jsem dost velký optimista, spíš hledím do budoucnosti, kde to bude jen a jen lepší a snažím se nehledět zpět. I když jsem ale optimista, tak některé věci bolí a to moc a přiznávám se bez mučení, když to na mne přijde, zalezu do peřin a nesnažím se to přemoci, ale naopak se vybrečet. Povětšinou to přebolí a jede se dál. Hurá do další bojů za lepší zítřky…
Za těch 835 dní jsem si vyslechla spoustu otázek a připomínek. Ze začátku jsem si říkala, jak jsem na ně alergická a teď se tomu jen musím smát, ale ty věty určitě znáte: „tak co kdy bude rodinka? Co miminko, nechcete? Pak přišli další rady jako: no jo, moc se na to upínáš, nesmíš na to tak myslet, …musíš tomu nechat volný průběh…, a dál: musíte jet na dovolenou nebo si udělat výlet. Bohužel jsem člověk, co rád hledá informace, takže jsem se po čase začala vzdělávat… ovulace, měření bazální teploty, ovulační testy jak z moči tak ze slin, jen jsem chtěla vědět vše o nepříteli pro lepší bojovou situaci, ale musím přiznat, že jsem to tehdy dost řešila a přišly i adekvátní odezvy. Že to řeším jsem slyšela snad na každém kroku.
Pak přišlo velké překvapení v podobě pozitivního testu, zachvátil mě pocit štěstí a radosti. Hned jsem to oznámila manželovi. Ovšem říkala jsem si, je to divné, byla jsem 16DC a mám pozitivní test? Nebyl to duch, čárky byly stejně silné… nakonec jsem mávla rukou, šla na KO a čekala mě první podpásovka, podezření na mimoděložní těhotenství, ani nevím, jak jsem se dostala domů, probrečela jsem celou cestu (a to normálně na veřejnosti nebrečím – i brečení před manželem jsem se musela naučit). Mimoděložní těhotenství se potvrdilo, bylo to po 8 měsících snažení. Chvilku jsem si pobrečela, pak se otřepala a řekla si, otěhotněli jsme jednou, povede se to podruhé. Měli jsme naordinovanou 3měsíční pauzu a já si to hezky malovala, jak tedy na konci června 2010 na to hupsnem a povede se to tak do tří měsíců.
Dny, týdny i měsíce ubíhaly v celku rychle a u nás nebyla žádná změna, blížil se termín mého předpokládaného porodu, navíc podpořen mými kamarádkami, které zjistily těhotenství ve stejnou chvíli jako já. Upřímně řečeno, bylo to těžké období vidět rostoucí bříška, zjištění pohlaví, pohyby… kamarádky úspěšně porodily a u nás nic, co by stálo za zmínku. Přišel tedy na řadu CAR, v listopadu jsem volala, objednali nás na 10. prosince 2010.
8. prosince se měla dostavit MS a já si řekla, že by to byla sranda, kdyby třeba nepřišla, tak jsem si řekla, že si 10. 12 udělám test, ovšem ráno jsem si změřila teplotu a ta klesla, takže test jsem ani nedělala (dnes si možná říkám, že to byla chyba). MS přišla 10. 12. a byla první konzultace, ze které jsem byla nadšená… následoval HP, spermiogram, sledování ovulace. HP v pořádku, SPG na hranici, ale žádná katastrofa, ovulace probíhá. 21. 12. dle všeho proběhla, jelikož 23. byl ještě UTZ a folík tam už nebyl. Vánoce proběhly skvěle až na menší bolesti v podbříšku, nedalo mi to a 27. 12. jsem si udělala test a byl pozitivní, zmocnila se mě panika a bezmoc. Druhý den KO u MUDRy, kdy se to neskutečně vleklo. V mém úžasu se těhotenství potvrdilo, objeven gestační váček v děloze o velikosti 4 mm, paní doktorka řekla 4. tt a já vnesla pochybnosti, že to není možné (dle mého jsem musela být už po 6. tt), opět jsem nad tím mávla rukou a zas měla pocit štěstí, radosti… bohužel tato radost trvala 8 dní, začala jsem krvácet, kontrola proběhla na jednu stranu dobře, gestační váček v děloze není, test z krve negativní, není nutná revize.
V ten moment jsem byla naštvaná ne celý svět. Napadal mě nespočet otázek. Nejhorší byli komentáře ostatních typu: příště vám to vyjde, tu smůlu už jste si přeci vybrali …nakonec jsem se přes to přenesla a my si řekli, že půjdeme do inseminací. Prošla jsem si vyšetřením průchodnosti. Čekala jsem na MS a ta nepřicházela, byl pátek a já si udělala test a našla na něm ducha, byl to první duch a já si říkala, bezva, budu dělat testy ob den a budu mít sbírku. Sbírka se nekonala, ještě ten den jsem začala krvácet. Jen pro jistotu jsem test zopakovala za 3 dny byl negativní. Ani jsem nebrečela, vidina IUI mi asi dávala sílu a říkala jsem si, že to vyjde.
První IUI byla v březnu, po 12 dnech test negativní, čekala jsem tedy na MS a ta nikde, bolela mě hlava, tak jsem test jen pro jistotu zopakovala 15. den, chtěla jsem si vzít prášek, test byl pozitivní. Radost jsem měla a bolest hlavy zaspala. 17. den jsem test zopakovala a čárka slábla, počkala jsem tedy na 21. den od IUI na oficiální test, který byl už negativní, objednala se do CARu, na další IUI jsem měla dostat utrogestan. V dubnu 11. proběhla druhá IUI, zaváděla jsem utrougestan, vydržela jsem s testem až do 15. dne, test byl pozitivní, sice žádný duch, ale čárka se mi zdála slabá a ani jsem se nechtěla radovat. 17. den jsem test zopakovala a test byl silnější… oznámila jsem to manželovi. Test jsem si udělala 21. den, jak jsem měla a byl pozitivní, ovšem ta čárka byla pořád slabá a já jsem tedy šla jako samoplátce na krev. Hcg pozitivní, hodnota nízká… konsultace v CARu, biochemické těhotenství, to se prostě stává. Dohodli jsem se, že si před třetí IUI zažádáme o IVF, jelikož mám zvýšenou srážlivost krve (Leidenská mutace + mutace genu MTHFR), tak jsme řešili s trombocetrem hormonální léčbu. Nakonec jsme se domluvili, že i při poslední IUI si budu píchat Clexan. 19. den po IUI test negativní.
IVF jsme měli schválený a já čekala na 21 DC, měla jsem na programu dlouhý protokol, dny vůbec neubíhaly, strašně se to vleklo, i když jsem pak zjistila, že dny se vlečou ještě více po transferu. 11. července to vypuklo, dostala jsem injekci a čekala na MS, ta byla tedy dost silná, říkala jsem si, že je poslední na dlouhou dobu, tak si to musím ještě užít. 25. 7. KO na UTZ, objevena cysta a stimulace odložena o týden. 1. 8. KO, cysta se zmenšila, můžeme začít, píchala jsem si tedy Gonal a Clexan. Cysta se nakonec vstřebala, ovšem úroda folíků nic moc, dostala jsem Menopur a připadala si jak malý chemik. Na KO jsem chodila každé tři dny a stimulaci mi prodloužili o 6 dní oproti plánu. Pak konečně přišel na řadu Ovetril a den punkce. Nemohli mě napíchnout, kam píchli, tak to prasklo… špatně se mi odhadoval čas, ale trvalo to dlouho. Nakonec se jim to povedlo a já si říkala, ha, problémy, dobře to dopadne. Nakonec jsem měla 6 krásných modřin.
Probudila jsem se na lůžku sice bolestí, ale hlavně že se povedlo. Pohovor s embryoložkou byl dost hrozný, i když byla velmi sympatická, oznámila nám, že nám odsáli 11 folikulů, ovšem jen 3 oocyty, najednou černo před očima a mne napadla jediná otázka, zdali je možnost zavedení těch tří? Pak jsem se zarazila a řekla si, co jsem to vypustila z pusy. Byl pátek, měli jsme si volat v pondělí, kdy bude ET. Poprvé přes ten víkend jsem ztratila optimismus a říkala si, nejspíš ani na ET nedojde Víkend byl dlouhý, v pondělí jsem se dozvěděla, že ET proběhne ten den, sice jsem nevěděla, kolik embryii, ale říkala jsem si, super zpráva a do žil mi zas proudil optimismus. Pohovor s embryoložkou už byl příjemnější, z těch 3 oocytů byly tedy zralé jen dvě, ale obě se oplodnily a krásně vyvíjely. Takže obě do bříška a pak jen ležet a ležet. První dny jsem jen ležela, občasné píchnutí v podbříšku jsem považovala za dobré znamení. Po týdnu jsem se cítila skvěle, tak jsem šla do práce. 12 den po ET jsem se rozhodla testovat.
Test byl pozitivní a čárka slabá, dle předchozích zkušeností jsem s ničím nepočítala. Snažila jsem se vše vypustit a test zopakovala za dva dny a čárka sílila. Říkala jsem si, hlavně nic neuspěchej a test za další dva dny zopakovala. Testovací čárka byla silná jako kontrolní, moc mě to uklidnilo, objednala jsem se tedy do CARu a do Trombocentra. Hladila si bříšana a těšila se na první UTZ. V pondělí, kdy měla proběhnout kontrola, jsem si udělala ještě ten poslední test a zjistila, že test sice pozitivní je, ALE… čárka slábne. Závěr: biochemické těhotenství.
Dnes je tedy pátek 16. 9. 2011 a před 7 dny jsem byla velmi přešťastná, před 5 dny jsem myslela, že je konec světa a probrečela skoro celý den a noc. A dnes spíš myslím na další dny s nadějí, že jednou to vyjít musí. V tuto chvíli jsem smířená s tím, že těch 835 dní se o dost navýší. Chci nejdřív podstoupit imunologii, genetiku a tajně doufám, že problém je tam. Pokud nebude, tak až pak se mi asi zhroutí celý svět, ale na špatné zprávy je přeci času dost.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1805
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1059
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1908
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 779
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 452
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21791
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2671
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2953
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2661
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1793
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
vím,jak se cítíš!!prožívám skoro to samé a ještě delší dobu
bohužel nám nezbývá nic jiného,než být trpělivé a určitě se dočkáme!!!
ale je to na palici
přeju hodně štěstí a síli na další boj!!určitě se už brzy dočkáš!