Vitásek

Vše začalo v roce 2006, kdy jsem byla na studijním výměnném programu Erasmus na Sicilii. Bezhlavě jsem se tam zamilovala do mého současného manžela. Takový ten typický jižan s černými kukadly mě prostě učaroval …a tak tam i skončila má studia 

Vůbec jsem si neuměla představit, že bych se po roce studia měla vrátit do ČR bez mé lásky Ale ono se to vyřešilo samo, v březnu 2006 jsem zjistila, že jsem otěhotněla. Byl to trochu šok, ale nakonec jsme byli z toho šťastní. Jen jsme museli vyřešit, kde bydlet a jak začít 

Já dodělávala VŠ a manžel také. Ve všem nám strašně pomohli jeho rodiče, kteří
si nás k nim nastěhovali a starali se o mě jako o svou vlastní dceru. Je to naprosto jiná mentalita a u nich to takhle chodí (což jsem pochopila postupem času - a hlavně jsem musela tu svou mentalitu kompletně překonvertovat na tu jejich 

V květnu 2006 jsem musela složit své poslední zkoušky. Na ně mě doprovázel manžel na scooteru (Vespa) a já 22leté trdlo byla naprosto v poho. Nějaké to poskakování mě vůbec nerozhodilo, že… Ale to byl také bohužel konec našeho růžového závoje.

Ve 16. tt se mi protrhla placenta a já začala abondantně krvácet. Jeli jsme okamžitě do nemocnice. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že jsem o své mimi přišla, cítila jsem tak nějak divně prázdné břicho. Ale naštěstí po utz, který následoval po příjezdu, se ukázalo, že miminko žije. Sdělili mi, že mám natrženou placentu - 2 cm. Píchli mi nějakou injekci na zastavení krvácení a poslali mě domů s tím, že mám týden ležet a píchat si tyhle injekce… Jó, fakt bezva péče. Česká PA mi řekla, že jsem měla štěstí, že jsem to přežila.

Ale pak už se to s námi táhlo, po týdnu ležení jsem konečně vstala a začala lehce chodit. Stále jsem měla ale klidový režim. Začali jsme s přítelem – manželem plánovat naši svatbu. Termín jsme si vybrali na 24. 10. 2006. Museli jsme ale zaletět do ČR na úřady vyřídit povolení atd. Takže bylo na mé gynekoložce, aby rozhodla o tom, jestli tu cestu mohu zvládnout. Její odpověď zněla : „Placenta je zacelená, takže bez problémů…“. Já jako nezkušená těhule samozřejmě důvěřovala jejímu rozhodnutí.

Celá týdenní dovča v ČR byla bez komplikací. Jen jednou jsem měla dost silné bolesti v podbřišku, ale nebrala jsem to v potaz. (Dnes už vím, že to byly poslíčci). Odletěli jsme zpátky do Sicilie natěšeni na naši svatbu.

Pár dní po příletu mi začalo tvrdnout bříško a to prakticky 4× do hodiny. Vůbec jsem tomu nerozuměla a PA mi řekla, ať si dávám horké koupele na uvolnění nebo ať začnu chodit plavat, že se to uvolní (naprosto doktorské a moudré rozhodnutí – kikina). Ale já zase jako poslušná a nezkušená těhule poslechla a začala chodit do bazénu. Bylo to fajn a já si po každé ještě dopřávala dlouhé teplé sprchy – na radu PA. Ale tvrdnutí bříška neustupovalo a jen se stupňovalo. To už jsme také věděli, že čekáme chlapečka a bude se jmenovat Vito.

Byla jsem přesně ve 30. tt a asi ve 2 ráno, když jsem zase šla jako obvykle na malou (malý byl už měsíc hlavičkou dolů a pekelně tlačil na močák), jsem koukla na pyžamo a vidím, že se mi spustilo mléko. Prostě dva flíčky na prsou. Zdálo se mi to divné, ale nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Šla jsem spát.

Ráno kolem 8 h jsem měla první kontrakci. Bylo tak nějak jasné, že je to rozlišné od toho tvrdnutí bříška, a tak jsem si lehla na záda s nohama nahoru. Čekala jsem marně, že to přejde. Hned po 4 minutách přišla další a pak zase další. Dosti jsem znervózněla a volala jsem své gynekoložce. Ona mi řekla, ať si vezmu čípek na spasmy a jsem v klidu. No opravdu korunovaná… Když už jsem měla kontrakce po 2 minutách, hupsli jsme do auta a jeli na soukromou kliniku, kde působila tato má gynekoložka.

Po vaginálním vyšetření mi sdělila: „Proboha, vy rodíte!“ Dali mě hned kapačky na tlumení kontrakcí a na monitor. Zmocnil se mě zvláštní pocit, nebyl to strach ani obavy, byl to naprosto prázdný pocit a nevěděla jsem, co mám očekávat. Nevěděla jsem hlavně jaké rizika s sebou nese předčasný porod. Byla jsem naprosto nezkušená.

Kontrakce se lehounce zmenšily, ale byly tu a já je hlavně cítila. Byla jsem otevřená na 4 cm a začal zdlouhavý boj. Na klinice jsem zůstala 4 dny. Stále na kapačkách a stále s kontrakcemi. Byly to pro mě muka! Nemohla jsem spát, nemohla jsem být v klidu, nemohla jsem nic. Všichni mí rodinní přísluníci okolo mě brečeli a nikdo mi nedodával odvahy.

Pátý den na večer se má býválá PA rozhodla přemístit mě do státní nemocnice, jelikož na jejich klinice neměli inkubátory. Přijela sanitka a převezli mě do nemocnice. Tam pokračovali ve stejné kúře jako na klinice a moc mi toho nesdělovali. Ale já už jsem byla v takovém tupém oparu bolestí, že už jsem ani tolik nevnímala. Kontrakce neustupovaly a já čekala.

Šestý den uběhl stejně a sedmý den se chýlil ke konci. Byla jsem na pokoji s dalšími 5 maminkami, které měly odrozeny své drobečky a já se vedle nich kroutila v bolestech. Nikdy jsem nepochopila tento nemocniční systém, ale bylo mi tam hrozně.

Kolem 23 h za mnou přišla sestra s tím, že jdeme na porodní sál. Cože?! Neměla jsem prasklou vodu, byla otevřená stále na 4 cm a stále kontrakce. Ale i přesto všechno jsem chtěla co nejdéle čekat, aby se malý narodil co nejpozději. Takže bylo 23:50 20. 10. 2006 a já byla na porodním sále. Musela jsem vyplnit nějaké formuláře, ale nevnímala jsem nic. Měla jsem hrozný strach, nikdo mi nic nevysvětlil a ani neřekl. Manžel nebyl také informovaný. Oznámili mi, že bude proveden císařský řez a píchnou mi epidural – děs běs!

Jakmile jsem přestala cítit nohy, začalo se s operací. Nikdo u mně nestál,
nikdo mi nic neříkal. Mně se třásly ruce jak ratlíkovi, vůbec to nešlo zastavit. Začala jsem křičet na sestru, ať mi je aspoň drží. Měla jsem takový strach! Pak jsem najednou uslyšela uááááááááááá a pochopila jsem, že se malý narodil. Ale pak už jsem neslyšela nic, jen hluboké ticho. Nevěděla jsem, jestli je Víťulka v pořádku, jestli je živý, jak vypadá. Křičela jsem: „Ukažte mi ho! Ukažte mi ho!“ Ale nikdo na mě nereagoval.

Poté co mě došili, se mě snažili přemístit na pojízdné lůžko, ale byly na mě dvě slabé sestřičky, které mě neunesli a prakticky jsem jim spadla během přemisťování. Ahhhh, ta bolest se nedala ani popsat. Naštěstí jsem dopadla již na to pojízdné lůžko a přesunuli mě na poporodní sál. Tam za mnou konečně přišel manžel. Byla jsem tak šťastná, že ho vidím, že mě drží konečně za ruku. Řekl mi, že viděl malého, když ho převáželi v inkubátoru na JIP. Řekl mi, že je maličkatý a je intubovaný, ale tak krásný. Byla jsem ráda, že žije.

Přemístili mě na stejný pokoj jako předtím. Ne na JIP, ale mezi 5 maminek s uplakanými dětmi. Noc byla naprosto probděná, protože novorozeňata se střídala v pláči po 2 h Neměla jsem žádné potuchy o tom, jak je mému malému Vitáskovi. Jestli je v pořádku, kolik váží a podobně…

Vitáska jsem viděla až po 2 dnech, kdy mě manžel zavezl na kolečkovém křesle na JIP pro nedonošence. Víťulka byl v místnosti plné přístrojů, které různě pípaly a skoro ani nebylo poznat, kde tam miminka jsou. Všechna byla strašně malinká a skoro stejná. Když mi manžel ukázal, který je náš syn, zmocnil se mě svíravý pocit u žaludku. Byl samá hadička, hubeňounký a měl strašně tmavou kůžičku. Chtělo se mi řvát na celé kolo, ale ta proradná jizva mi nic nedovolila. Konečně jsem odlapila i dětskou sestru a začala zkoumat, jak je našemu synovi a kolik váží. Sdělila mi, že utrpěl hypoxii a musel být intubován a váží 1770 g. Měla jsem o něj hrozný strach…

Čtvrtý den mě propustili domů s ještě stále krvácející jizvou a ta mi nepřestala krvácet i následujících 14 dní, auuuuuuu. Odstříkavala jsem si mlíčko a každý den jsme ho Vitáskovi vozili. Měl se dobře k světu a i dobře přibíral na váze. Nicméně nám ho vydali již za 19 dní s váhou 1990 g.

Doma jsme se na něj všichni moc těšili, hlavně já. Těšila jsem se, až si ho budu moci k sobě přivinout a nakojit ho. Ale vůbec jsem nevěděla, jak o něj pečovat. Byl hrozně drobounký a křehounký. Přesto byli jsme silní a všechno zvládli na jedničku.

Od 4. měsíce se mi ale nepozdával jeji motorický vývoj. Absolvovali jsme neurologické vyšetření, na kterém nám řekli, že je prý v pořádku. Když mu bylo 7. měsíců a stále jen hajal na zádíčkách, tak mi došla trpělivost. Říkala jsem si, že kdybychom byli v ČR určitě by se o nás lépe postarali. Vitáskův sicilský pediatr mi řekl, že jsem přehnaná matka a moc se na syna upírám.

Nakonec jsme se rozhodli, že se přestěhujeme k nám do ČR. Vitáskovi bylo 10 měsíců, když jsem se poprvé dozvěděla jeho diagnózu, ze které jsem se zhroutila. Maminko, Vaše dítě má dětskou mozkovou obrnu a musíte s ním začít okamžitě intenzivně rehabilitovat. Pak začal velký kolotoč po doktorech a rehabilitacích. A hlavně jsme si s manželem museli uvědomit, že náš syn není jako ostatní děti a nikdy nebude. Museli jsme se navzájem podporovat a být silní. Začátky byly opravdu tvrdé, ale já jsem se tenkrát zařekla, že Vitáska postavím na nohy a budu za něj bojovat.

Dnes jsou Víťulkovi 4,5 roku a začínáme pomalu ťapkat. Doma pro něj máme kompletní tělocvičnu a trénujeme každý den. Je to kouzelné a zlaté dítko, které mi dodává životní sílu. Je bilinguální a nesmírně chytrý a já jsem na něj moc moc pyšná. Teď v dubnu se mu narodí sestřička a už se na ni moc těší. Já si zase prozměnu počítám káždý den mého těhu a jsem za něj ráda. Už jsme to dotáhli na 33+2 tt 

Život nám přináší spoustu změn, na které nejsme nikdy připraveni, ale umění je jim čelit a porvat se s nimi. Děti jsou pro nás životní láskou, která nám dává sílu se o ně co neljépe starat a milovat je.

Touto mojí zkušeností bych chtěla dodat odvahy maminkám, které jsou v podobné situaci jako já a říci jim, že s pomocí mateřské lásky se zvládne všechno.