Bývalý odmítá platit jedinou korunu. Já těhotná. Nevím, jestli mám jít k soudu

Někdy mám pocit, že mě střídavka vyčerpává víc než samotné mateřství. Už druhým rokem fungujeme s bývalým partnerem podle naší písemné dohody — bez soudu, bez výživného, jen my dva a naše dobrá vůle. Na papíře to vypadá férově, v praxi… no, to je jiná kapitola.

Syn je s námi napůl, střídavá péče jako z učebnice. Ale ve chvílích, kdy jde o peníze navíc — narozeniny, výlety s kamarády, lyže, bruslení, nový bicykl, pobyty na horách, kroužky — stojím v první linii vždycky já. On nikdy. A ještě se mi směje, že prý „nemám na nic právo“, když jsme přece střídavka a na všem jsme se dohodli. Ta ironie, když mi to říká člověk, který je synovi přítomný spíš formálně než skutečně.

U právničky jsem slyšela nepříjemnou pravdu: ano, v rámci SP nemusí platit nic. Ale soud by k jeho minimálnímu zájmu přihlédl. Jenže já upřímně nevím, jestli na soud mám sílu. Myšlenka na OSPOD, tahanice, posudky, výpovědi… a hlavně představa, že by tím měl trpět syn, mě drtí.

Do toho v únoru čekám miminko. Můj nový začátek, moje radost. Ale zároveň tíha dalších starostí. A jako by to nestačilo, bývalý má teď doma další dítě — čtyřměsíčního chlapečka s partnerkou, která se u něj zabydlela hned po mém odchodu. Rok studovala, rok pracovala, a teď je téměř rok doma. On ji plně financuje — a já si to nechci brát osobně, je to jejich věc — ale upřímně? Bolí to. Protože zatímco pro ni umí otevřít peněženku dokořán, pro vlastní dítě slyším jen: „Mně taky nikdo nic neplatil.“ Je mu přes čtyřicet.

Mám dvě práce, abych zvládla náklady. Hypotéku mám trojnásobnou, protože jsem pořídila větší byt, aby syn měl normální pokoj a ne rohovou matraci v 1+1. On mezitím podniká na IČO, pobírá výsluhu přes dvacet tisíc, a přesto tvrdí synovi, že „maminka zaplatí, maminka má peněz dost“.

Právnička mi doporučila: „Pošlete mu návrh. Během vaší mateřské by měl přispívat alespoň 2 500 Kč. Pokud odmítne, dejte to k soudu.“

A já tu sedím a brečím nad klávesnicí. Ne proto, že bych těch 2 500 nepotřebovala. Ale protože jsem unavená. Unavená z jeho přehazování zodpovědnosti, unavená z bojů, unavená ze strachu, že syn bude mezi dvěma světy, kde jeden rodič musí prosit o samozřejmost.

Nevím, jestli do toho mám skutečně jít. V hlavě slyším rozum — že ano, mám. Ale srdce? To se bojí, že otevřu dveře, které už nepůjde zavřít. A mezi tím vším sedí můj malý kluk, který chce jen normální dětství.

Možná jsem zbabělec. Nebo jen máma, která se snaží ochránit svoje dítě, jak umí. Nevím.
Ale hrozně bych chtěla slyšet, že v tom nejsem sama.