Zážitek na celý život
- Porod
- martast
- 24.08.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dnes jsem se rozhodla napsat svůj první deníček. Je o mém druhém porodu, ze kterého mi páni doktoři udělali opravdu hrůzostrašný zážitek na celý život.
Celé těhotenství probíhalo absolutně bez problémů. Každé vyšetření dopadlo na jedničku. Jen jsme tak nějak tušili, že mimi bude trošku větší a i můj gynekolog říkal, že dle UTZ není brouček rozhodně malý. Už první syn měl při narození 4500 g a 54 cm, takže se to dalo očekávat.
Když mě v 36. týdnu symbolicky poplival a odeslal na další kontroly do porodnice, ještě jsem netušila, jak moc to jeho poplivání budu potřebovat. V tu dobu byl malý příčně a já si tak pro sebe říkala, že to třeba půjde císařem a nebudu muset macka na svět přivádět přirozenou cestou. Možná už tenkrát, čtyři týdny před termínem porodu mi podvědomí cosi šeptalo, ale já ho bohužel neposlechla. Když jsem si tedy vysloveně řekla o váhový odhad dítěte, provedla ho lékařka v 38. týdnu. Výsledek zněl: 3700 g. Dále dodala, že mimi v tomto období přibírá tak kolem 200 g týdně, tak ať si to prý spočítám. Ale že prý když jsem porodila 4500, tak prý porodím i 4800. Takže mi vyšlo, že i kdybych nepřenášela, bude mít přes čtyři kila. To mě asi mělo uklidnit. Chvíli jsem proto uvažovala i o změně porodnice, ale pak jsem si řekla, že přece nebudu hysterčit, že co by si v té jiné porodnici pomysleli.
Blížil se termín porodu a já už vypadala jako slonice, která nosí dvojčata. Ale paní doktorka mě stále ubezpečovala, že plodové vody je dostatek a placenta rozhodně nejeví známky dozrávání. Tak jsem si teda těhotněla ještě další týden.
Když jsem dorazila na další poradnu, byla jsem 41+1. Absolvovala jsem monitor a pak jsem se šla ukázat lékařce. Tentokrát tam byla jiná. Vypadala, jako by právě dokončila střední školu. No nic, vyškrábala jsem se na křeslo a první, co jsem se od ní dozvěděla, že do sebe potřebuji dostat spermie. A to prý alespoň dvakrát denně. Že prý je v nich látka stejná, jako v tabletách na vyvolání porodu. Vyvalila jsem na ni oči. O prostagladinu vím, ale že bych musela mít v 42. týdnu sex 2× denně se mi jevilo docela šílené. A že by tam toho prostagladinu bylo tolik? No, nevím. Taky ještě dodala, že to prý klidně manželovi řekne sama. A to rozhodně nebyl žert, tvářila se absolutně vážně. Když jsem na to cosi zablekotala, že jako sex tolikrát už ne, tak mi na to řekla: „Tak to je váš problém, ale budete trpět u vyvolávaného porodu.“ Pak mi jen suše oznámila, že chce přetočit monitor, jinak mě domů nepustí. Ale hned na to řekla, že nevidí plodovou vodu a že mě stejně hned přijme na oddělení. Ještě si na to zavolala stařšího lékaře a ten její názor posvětil s tím, že příští ráno začneme porod vyvolávat. Zkusila jsem ještě obehranou písničku o svém strachu z toho, že mimi bude veliké a že i to mé břicho je mega, ale řekla mi jen: „Copak já vím, jestli jste byla kus i před těhotenstvím?“ Odpoledne, už při vizitě na oddělení, mi pak ještě mezi dvěřmi jen tak řekla, že už jsem ty spermie nestihla. Málem jsem si sedla na zadek.
Příští ráno začali, jak slíbili. Dostala jsem jednu tabletu v půl osmé ráno a do deseti minut jsem měla kontrakce po třech minutách. Pak mi praskla voda a v půl třetí odpoledne mě brali na sál, protože kontrakce už byly po dvou minutách a já se stále neotvírala. Pan doktor mi ještě na pokoji řekl, že uvidíme, jak to bude postupovat a buď to půjde normálně nebo udělají díru do břicha. Fakt jsem trochu sázela na tu díru. Ale i tak jsem si řekla o epidural, protože kontrakce už přicházely jedna za druhou. Sice mě epidural stál 5700,–, ale za ty tři hodiny klidu to fakt stálo. Ale malý stále ne a ne sestoupit, takže šup na bok, epidurál utlumit, dali oxytocin a měla jsem si začít přitláček. To by ještě šlo, kdyby při každé kontrakci do mě ještě nehmátla sestra, aby mi pomohla se otvírat. To bylo peklo na zemi. Ani nevím, jak přesně dlouho tohle trvalo, protože jsem chvílemi myslela, že bolestí omdlím.
Když už jsem dostala požehnání k tomu, abych tlačila, byla jsem už tak vyčerpaná, že se mi chtělo tak maximálně zvracet a ne tlačit. Ale už se jaksi nedalo nic jiného dělat. Bohužel se mimi zaseklo na ramínkách, takže mi sestra a anesteziolog chytili nohy a začali mi s nima rozhazovat do stran a dopředu, aby malého dostali ven. Když byl malý venku, byla to neskutečná úleva. Bylo 20.52 hodin. Odnesli ho hned pryč za jednu nohu! Asi normál, ale mě to trochu vyděsilo, ale za chvíli jsem slyšela, jak křičí, tak jsem se uklidnila. Za pár minut se vrátil doktor, kouknl na mě a povídá: „Tohle jsem ještě neviděl.“ Po mém dotazu, co ještě neviděl, mi řekl: „Má 5350 g a 56 cm.“ Neustále jsem se ujišťovala, jestli mi říká pravdu. No, bylo to skutečně tak.
Za chvíli jsem se ale dozvěděla mnohem horší zprávu. Jak miminko tahali ven, poranili mu nervy v rameni a malý má tudíž nepohyblivou pravou ruku. Ale to se prý brzy rozcvičí. Cha cha. Později k tomu přidali zlomenou klíční kost a hematom na hlavě. UTZ hlavy, který malý podstoupil, je prý také standard, ačkoli jsem se později dozvěděla, že se dělá po komplikovaných porodech při podezření na krvácení do mozku. To se naštěstí nepotvrdilo.
Ale co se týče ramínka, až teď se dozvídám, jak vážné to je, kolik nás čeká cvičení, chození na neurologii, vyšetření na neurochirurgii a případná operace. Fůra měsíců cvičení Vojtovky a to vše s nejistým výsledkem. O traumatu z porodu a následném hojení se ani rozepisovat nebudu, to si každá maminka umí sama představit.
Nejhorší na tom všem je, že nic z toho se nemuselo stát. Jen kdyby se někdo z lékařů obtěžoval udělat ještě před porodem váhový odhad miminka a malý by šel ven císařem. Nechápu, jak je tohle ještě v 21. století možné.
A za to vše „děkuji“ lékařům Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči.
Přečtěte si také
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 2795
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1284
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 446
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1171
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 855
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 3217
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 3065
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1519
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 3091
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 2148
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
)) Já rodila v Podolí ale drobínka, měl 2,2 kg a 45 cm…
.
. Pochopila bych to, když ho vyndavají, ale pak se snad dá chytit lépe 
Slyším prvně mně oba kluky hned na bříško pak opatrně odnesli a za chvilku mi je hned přinesli zabalené…kdyby mi někdo odnášel dítě za jendu nohu tak byhc mu snad i tu ruku usekla!!!To je přístup fuj!
přeji aby byl malej brzo v pořádku a hlavně bez následků,držím pěstičky 
Já vždycky razila heslo, že doktorům do ničeho kecat nebudu, že oni musí nejlíp vědět, co mají dělat… Ale dle Tvého deníčku tomu tak rozhodně není! 