Zážitek na celý život
- Porod
- martast
- 24.08.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dnes jsem se rozhodla napsat svůj první deníček. Je o mém druhém porodu, ze kterého mi páni doktoři udělali opravdu hrůzostrašný zážitek na celý život.
Celé těhotenství probíhalo absolutně bez problémů. Každé vyšetření dopadlo na jedničku. Jen jsme tak nějak tušili, že mimi bude trošku větší a i můj gynekolog říkal, že dle UTZ není brouček rozhodně malý. Už první syn měl při narození 4500 g a 54 cm, takže se to dalo očekávat.
Když mě v 36. týdnu symbolicky poplival a odeslal na další kontroly do porodnice, ještě jsem netušila, jak moc to jeho poplivání budu potřebovat. V tu dobu byl malý příčně a já si tak pro sebe říkala, že to třeba půjde císařem a nebudu muset macka na svět přivádět přirozenou cestou. Možná už tenkrát, čtyři týdny před termínem porodu mi podvědomí cosi šeptalo, ale já ho bohužel neposlechla. Když jsem si tedy vysloveně řekla o váhový odhad dítěte, provedla ho lékařka v 38. týdnu. Výsledek zněl: 3700 g. Dále dodala, že mimi v tomto období přibírá tak kolem 200 g týdně, tak ať si to prý spočítám. Ale že prý když jsem porodila 4500, tak prý porodím i 4800. Takže mi vyšlo, že i kdybych nepřenášela, bude mít přes čtyři kila. To mě asi mělo uklidnit. Chvíli jsem proto uvažovala i o změně porodnice, ale pak jsem si řekla, že přece nebudu hysterčit, že co by si v té jiné porodnici pomysleli.
Blížil se termín porodu a já už vypadala jako slonice, která nosí dvojčata. Ale paní doktorka mě stále ubezpečovala, že plodové vody je dostatek a placenta rozhodně nejeví známky dozrávání. Tak jsem si teda těhotněla ještě další týden.
Když jsem dorazila na další poradnu, byla jsem 41+1. Absolvovala jsem monitor a pak jsem se šla ukázat lékařce. Tentokrát tam byla jiná. Vypadala, jako by právě dokončila střední školu. No nic, vyškrábala jsem se na křeslo a první, co jsem se od ní dozvěděla, že do sebe potřebuji dostat spermie. A to prý alespoň dvakrát denně. Že prý je v nich látka stejná, jako v tabletách na vyvolání porodu. Vyvalila jsem na ni oči. O prostagladinu vím, ale že bych musela mít v 42. týdnu sex 2× denně se mi jevilo docela šílené. A že by tam toho prostagladinu bylo tolik? No, nevím. Taky ještě dodala, že to prý klidně manželovi řekne sama. A to rozhodně nebyl žert, tvářila se absolutně vážně. Když jsem na to cosi zablekotala, že jako sex tolikrát už ne, tak mi na to řekla: „Tak to je váš problém, ale budete trpět u vyvolávaného porodu.“ Pak mi jen suše oznámila, že chce přetočit monitor, jinak mě domů nepustí. Ale hned na to řekla, že nevidí plodovou vodu a že mě stejně hned přijme na oddělení. Ještě si na to zavolala stařšího lékaře a ten její názor posvětil s tím, že příští ráno začneme porod vyvolávat. Zkusila jsem ještě obehranou písničku o svém strachu z toho, že mimi bude veliké a že i to mé břicho je mega, ale řekla mi jen: „Copak já vím, jestli jste byla kus i před těhotenstvím?“ Odpoledne, už při vizitě na oddělení, mi pak ještě mezi dvěřmi jen tak řekla, že už jsem ty spermie nestihla. Málem jsem si sedla na zadek.
Příští ráno začali, jak slíbili. Dostala jsem jednu tabletu v půl osmé ráno a do deseti minut jsem měla kontrakce po třech minutách. Pak mi praskla voda a v půl třetí odpoledne mě brali na sál, protože kontrakce už byly po dvou minutách a já se stále neotvírala. Pan doktor mi ještě na pokoji řekl, že uvidíme, jak to bude postupovat a buď to půjde normálně nebo udělají díru do břicha. Fakt jsem trochu sázela na tu díru. Ale i tak jsem si řekla o epidural, protože kontrakce už přicházely jedna za druhou. Sice mě epidural stál 5700,–, ale za ty tři hodiny klidu to fakt stálo. Ale malý stále ne a ne sestoupit, takže šup na bok, epidurál utlumit, dali oxytocin a měla jsem si začít přitláček. To by ještě šlo, kdyby při každé kontrakci do mě ještě nehmátla sestra, aby mi pomohla se otvírat. To bylo peklo na zemi. Ani nevím, jak přesně dlouho tohle trvalo, protože jsem chvílemi myslela, že bolestí omdlím.
Když už jsem dostala požehnání k tomu, abych tlačila, byla jsem už tak vyčerpaná, že se mi chtělo tak maximálně zvracet a ne tlačit. Ale už se jaksi nedalo nic jiného dělat. Bohužel se mimi zaseklo na ramínkách, takže mi sestra a anesteziolog chytili nohy a začali mi s nima rozhazovat do stran a dopředu, aby malého dostali ven. Když byl malý venku, byla to neskutečná úleva. Bylo 20.52 hodin. Odnesli ho hned pryč za jednu nohu! Asi normál, ale mě to trochu vyděsilo, ale za chvíli jsem slyšela, jak křičí, tak jsem se uklidnila. Za pár minut se vrátil doktor, kouknl na mě a povídá: „Tohle jsem ještě neviděl.“ Po mém dotazu, co ještě neviděl, mi řekl: „Má 5350 g a 56 cm.“ Neustále jsem se ujišťovala, jestli mi říká pravdu. No, bylo to skutečně tak.
Za chvíli jsem se ale dozvěděla mnohem horší zprávu. Jak miminko tahali ven, poranili mu nervy v rameni a malý má tudíž nepohyblivou pravou ruku. Ale to se prý brzy rozcvičí. Cha cha. Později k tomu přidali zlomenou klíční kost a hematom na hlavě. UTZ hlavy, který malý podstoupil, je prý také standard, ačkoli jsem se později dozvěděla, že se dělá po komplikovaných porodech při podezření na krvácení do mozku. To se naštěstí nepotvrdilo.
Ale co se týče ramínka, až teď se dozvídám, jak vážné to je, kolik nás čeká cvičení, chození na neurologii, vyšetření na neurochirurgii a případná operace. Fůra měsíců cvičení Vojtovky a to vše s nejistým výsledkem. O traumatu z porodu a následném hojení se ani rozepisovat nebudu, to si každá maminka umí sama představit.
Nejhorší na tom všem je, že nic z toho se nemuselo stát. Jen kdyby se někdo z lékařů obtěžoval udělat ještě před porodem váhový odhad miminka a malý by šel ven císařem. Nechápu, jak je tohle ještě v 21. století možné.
A za to vše „děkuji“ lékařům Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči.
Přečtěte si také
Už aby byla pořádná zima. Sousedi konečně přestanou hulit na balkonech
- Anonymní
- 22.10.26
- 684
Bydlíme v přízemí a celoročně se potýkáme s jednou nepříjemnou věcí. Oba byty nad námi obývají kuřáci. Nejen, že nám věčně smrdí do oken, když si chce člověk trochu vyvětrat, ale když trochu...
Manžel se mnou už vůbec nespí. Mám se smířit s tím, že už mě nechce?
- Anonymní
- 22.10.26
- 748
Jsme spolu dvanáct let. Na začátku jsme se od sebe skoro nemohli odtrhnout. Stačil letmý dotek a oba jsme věděli, kam večer povede. Dnes si vedle sebe leháme, manžel mi dá pusu na dobrou noc, otočí...
„Mami, zamkla jsi domeček?“ Měla bych být pyšná, ale spíš mu kazím dětství
- Anonymní
- 22.10.26
- 485
Všude kolem sebe vídám mámy, které ráno napomínají své děti, kontrolují jim batůžky, třikrát připomínají rukavice a vedou je pomyslně za ruku po celý den. U nás je to přesně naopak. Já jsem totiž...
Rozplývám se nad Hemsworthem, kolegou i poslíčkem. Manžel mě nechává chladnou
- Anonymní
- 22.10.26
- 409
Je mi skoro čtyřicet a jsem nadržená. Cítím se tak už alespoň rok. Nevím, jestli je to nějaká známka přechodu, nebo mi jen po letech manželství definitivně přeskočilo, ale vzrušuje mě téměř každý...
Manžel mi tvrdil, že nemáme peníze. Pak jsem zjistila, kam mizí jeho výplata
- Anonymní
- 22.10.26
- 1528
Můj muž se vždycky tvářil jako velký šetřílek. A poté, co všechno neuvěřitelně zdražilo, neřeší prakticky nic jiného než peníze. Musela jsem nakupovat ve slevách, otáčet každou korunu, abychom...
Zalezli jsme do vířivky a syn nás zamkl. V županu jsme šli přes celou ves
- Anonymní
- 21.10.26
- 8997
Měl to být romantický podzimní večer, sklenička vína a příjemný relax v teplé vodě. Místo toho jsme zažili jedno z nejstresovějších dobrodružství našeho života, na které jen tak nezapomeneme.
„Kašle, přijďte si pro ni!“ Vrací mi dceru ze školky, protože jsem doma?
- Anonymní
- 21.10.26
- 1617
Pozoruji dceru, jak si spokojeně staví kostky na koberci. Zpívá si u toho písničku, směje se a vypadá jako to nejzdravější dítě na světě. Přesto jsem ještě před dvěma hodinami stála ve školce s...
Podzimní ranní špička jen pro otrlé. Každý den sklidím alespoň dvě výhružky
- Anonymní
- 21.10.26
- 805
Jsem z Prahy, jakmile začne být trochu sychravo a chladno, všichni Pražáci začnou okamžitě jezdit autem do práce. Mě bohužel nic jiného nezbývá. Děti musím rozvést do škol a rychlejší alternativa...
23 let jsem se tvářila, že se nic nestalo. Pak přišla zpráva, která vše změnila
- Anonymní
- 21.10.26
- 3244
Myslela jsem si, že některé věci je nejlepší nechat minulosti. Dnes je mi pětačtyřicet, mám hodného manžela, dospívajícího syna a spokojený život. Jenže před pár týdny se mi ozvala bývalá kamarádka...
Vibrátor do každé rodiny, říká tchyně. Ocenila bych, kdyby zůstala u ponožek
- Anonymní
- 21.10.26
- 1398
S manželem udržujeme celkem zdravý sexuální vztah, i když jsme spolu už přes patnáct let. Pravdou ale je, že už se člověk musí snažit. Nedávno manžel slavil narozeniny a moje tchyně mu popřála, aby...
)) Já rodila v Podolí ale drobínka, měl 2,2 kg a 45 cm…
.
. Pochopila bych to, když ho vyndavají, ale pak se snad dá chytit lépe 
Slyším prvně mně oba kluky hned na bříško pak opatrně odnesli a za chvilku mi je hned přinesli zabalené…kdyby mi někdo odnášel dítě za jendu nohu tak byhc mu snad i tu ruku usekla!!!To je přístup fuj!
přeji aby byl malej brzo v pořádku a hlavně bez následků,držím pěstičky 
Já vždycky razila heslo, že doktorům do ničeho kecat nebudu, že oni musí nejlíp vědět, co mají dělat… Ale dle Tvého deníčku tomu tak rozhodně není! 