Stal se zázrak
Vážíme si všeho, co máme?
Milý deníčku,
když jsem se dozvěděla, že jsem po druhé otěhotněla, byla jsem z té zprávy v šoku a strašně smutná. Věděla jsem, že moje tělo a hlavně já nejsem připravena po prvním porodu, při kterém byly komplikace a můj syn si zažil něco, co mu už nikdo nevrátí. Ale je to zdravé a šťastné dítě a to je pro mě nejvíc. To ostatní, co nás bude čekat, tak tomu se postavíme?
Ale teď dál, druhé miminko jsem nechtěla, ale můj nejúžasnější chlap, kterého mám po svém boku mi říká: „zlato, to zvládneme, nic našim dětem nebude chybět.“ Tak jsem si říkala, fajn budeme čtyři. Začala jsem se pomalu a jistě těšit. Na všechno jsem si dávala pozor, připravovala se na miminko… Nechali jsme si udělat všechny testy, zda je miminko v pořádku a hlavně zdravé. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku. V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná. To, že 100% čekám holčičku, byl ten zásadní zlom a já byla připravena, že budu dvojnásobná mamina.
Všechno bylo v pořádku do 7 měsíce, ale pak to začalo. Termín jsem měla v létě, takže mi počasí moc nepomáhalo a moje tělo bylo unavené. Z únavy se stalo, že jsem byla hospitalizována v nemocnici. Přes velké otoky jsem byla jak slon, který se valil maximálně na WC a zpět. Doktoři mi zjistili Preeklapsii, nevěděla jsem vůbec co tahle nemoc může obnášet a hlavně proč to zase potkalo mě?
Chtěli mi porod vyvolat ve 37 týdnu, ale bohužel nemoc si řekla o týden dříve. Cítila jsem, že je něco špatně a volala sestřičku, že rodím. Sestra mi říká: „nebojte, to jsou jen poslíčci.“ Nebylo to tak strašný, cítila jsem tlak a bolest a říkala si, že už je to asi tady, rodím a celé se to rozjede. Na to přišla lékařka a vzala mě na porodnici na ozvy. Musela jsem to vydržet 40 minut - stále jsem se dívala na přístroj a v duchu doufala, že za chvíli to bude za mnou a bude to fajn. Ale v tu chvíli jsem se podívala na lékařku a v jejich očích jsem poznala, že se něco děje.
Vzala telefon a jen připravovala sál, nevěděla jsem, co se děje. Lékařka mi říká, musíme akutně udělat císaře. Byla jsem v šoku, proč? Není čas! Musíme rychle… Proč? Proč? Proč? Byla to taková rychlost, jen si pamatuji hnusný výtah, ve kterém mě vezou a sál plný lidí… Pak si nepamatuji nic.. Jen bílé světlo, kde jsem já a malá holčička se kterou jdu po cestě, ale v půlce se zastavíme a říkám jí, že spolu nemůžeme dál. Ty budeš tam a já tady!
Druhý den jsem se probrala na JIP, nade mnou můj chlap a mnoho lidí, které neznám. Nevěděla jsem, co se děje, ale můj přítel začal a ptal se, jak mi je? Necítila jsem nohy, vůbec žádnou bolest a usnula jsem dál… Potom jsem se znovu probrala a všechno mi docházelo, kde je moje dítě? Volala jsem, kde je moje dítě? V tu chvíli přišla lékařka, ať se uklidním, vaše dcera je v jiné nemocnici na JIP. Koukla jsem se na ni a jen ptala se, jestli je v pořádku. Lékařka se koukla a řekla: „má 72 hodin na přežití, ale daří se jí zatím dobře, váš muž je s ní.“ Bylo dobře, že jsem věděla, že není sama. Že tatínek je s ní a i když já jsem tady přivázaná na lůžku…
Bylo to těžké, všechno mě bolelo, ale do týdne jsem se dala dohromady, abych za ní mohla jet. Doktoři mi říkali, ať neblázním, že musím opatrně, ale mě nic nezastavilo. Když přišel den, kdy jsem mohla jít za svou dcerou, hrozně jsem se bála v jakém stavu ji uvidím. Ležela v inkubátoru, byla hrozné malinká. Plakala jsem štěstím, že ji můžu chytit za ručičku, ten pocit byl pro mě neuvěřitelný. Moje malá bojovnice si po měsíci vybojovala možnost jít domů.
První 2 měsíce byly hrozně těžké, chodili jsme neustále k lékařům a hlavně mi všichni říkali, co se stalo… 10 minut nás resuscitovaly, ale vrátily jsme se mnohem silnější. U mě si mysleli, že mi vezmou dělohu, ale nestalo se. Zachránili mě i moji dceru.
Dneska jí je 7 měsíců, zatím všechny výsledky odpovídají, že je zdravá. Jen ouška nám nemohou naměřit, ale věřím, že všechno dopadne dobře. Koukám hodně dopředu, už nikdy dozadu. Moje dcerka mi dělá 7 měsíců radost, ukazuje mi, že života si musí člověk vážit, ať je jakýkoliv. Každá vteřina na tomhle světě je krásná. My jsem se díky této zkušenosti naučili milovat jeden druhého. Mám silné děti a oni mají silné rodiče, kteří pro ně budou bojovat dokud budou dýchat…
Přečtěte si také
Nechala jsem děti manželovi a odjela. Reakce mojí mámy mě zarazila
- Anonymní
- 24.09.26
- 1960
Mám dvě skvělé děti a musím říct, že na nedostatek pomoci si stěžovat nemůžu. Moje máma hlídala odjakživa velmi pravidelně a já jí za to byla vděčná. Jenže se postupně stal zvykem vzorec, který mě...
Chtěla jsem si přivydělat pronájmem pokoje. Spolubydlící si spletl byt s hotelem
- Anonymní
- 24.09.26
- 2634
Když mi letos zvedli nájem, začala jsem přemýšlet, jak si trochu ulevit. Bydlím sama ve větším bytě a jeden pokoj jsem stejně používala jen jako skladiště. Řekla jsem si, že ho nabídnu někomu, kdo...
Kroužky nám měly zpříjemnit podzim. Místo toho máme každý den závody s časem
- Anonymní
- 24.09.26
- 2655
Když se mě někdo v létě zeptal, na jaké kroužky budou děti chodit, měla jsem z toho ještě docela radost. Připadalo mi to jako hezká součást podzimu. Děti budou mít nějaké aktivity, najdou si...
Doma se pořád hádáme o peníze. Manžel prý jen vydělává a já na rodičáku utrácím
- Anonymní
- 24.09.26
- 913
Dokud jsme neměli Anežku a já chodila do práce, peníze jsme nikdy moc neřešili. Každý jsme měli svůj účet a bylo to v pohodě. Jenže na rodičovské jsem přišla o svůj příjem a co si budeme povídat,...
Pořád si stěžuju, že mi je zima. Manžel už mě prý nemůže poslouchat
- Anonymní
- 24.09.26
- 978
V poslední době je mi pořád zima. Stačí, aby se venku trochu ochladilo, a já už vytahuju mikinu. Ráno mám studené ruce, večer si beru ponožky a když sedím delší dobu na gauči, nejraději se zabalím...
Jsem organizovaná, ale iritují mě ženy, co přesypávají mouku do krabiček
- Anonymní
- 23.09.26
- 9337
Občas mám pocit, že bych potřebovala mít život víc pod kontrolou. Pak otevřu sociální sítě a vidím kuchyň, kde má někdo přesypanou mouku do nádoby s popiskem FLOUR, a okamžitě chuť organizovat svůj...
Odmítla jsem opilého šéfa. Od té doby mám v práci peklo a přemýšlím o výpovědi
- Anonymní
- 23.09.26
- 2048
Pracuji v jedné marketingové agentuře. Jsem tu už pár let a vždycky to bylo fajn. Můj šéf je sice trochu zvláštní člověk, ale vždycky jsem s ním tak nějak vycházela. A pak jsme jeli na...
Myslela jsem, že manžel chodí jen s kamarády na pivo. Pak jsem zjistila pravdu
- Anonymní
- 23.09.26
- 3060
Manžel mi roky říkal, že když jde večer ven, sedí s kamarády v hospodě. Nikdy jsem to neřešila. Máme děti, práci, hypotéku a každý občas potřebuje vypadnout z domu.
Měli jsme se nastěhovat k sobě. Po jeho návrhu uvažuji spíše o rozchodu
- Anonymní
- 23.09.26
- 12177
S přítelem jsme spolu dva roky a náš vztah fungoval do teď skvěle. Když přišla řeč na společné bydlení, přišlo mi to jako přirozený posun. Dohodli jsme se, že se přítel nastěhuje ke mně i se svým...
Zjistila jsem, že moje děti mají úplně jinou představu o tom, co je drahé
- Anonymní
- 23.09.26
- 2144
Věta „Mami, kup mi to, stojí to jen dvě stovky“ mi nedávno doslova vyrazila dech. Vlastně jsem si do té doby ani moc neuvědomovala, že moje děti žijí v naprosté nevědomosti. Tak nějak jsem myslela,...
a hodně štěstí a sil 
a hodne stesti a radosti z deti i dal, vam vsem! 
Victoria je jeden malý pamětní zazrák 99% neměla přežit.
