Stal se zázrak
Vážíme si všeho, co máme?
Milý deníčku,
když jsem se dozvěděla, že jsem po druhé otěhotněla, byla jsem z té zprávy v šoku a strašně smutná. Věděla jsem, že moje tělo a hlavně já nejsem připravena po prvním porodu, při kterém byly komplikace a můj syn si zažil něco, co mu už nikdo nevrátí. Ale je to zdravé a šťastné dítě a to je pro mě nejvíc. To ostatní, co nás bude čekat, tak tomu se postavíme?
Ale teď dál, druhé miminko jsem nechtěla, ale můj nejúžasnější chlap, kterého mám po svém boku mi říká: „zlato, to zvládneme, nic našim dětem nebude chybět.“ Tak jsem si říkala, fajn budeme čtyři. Začala jsem se pomalu a jistě těšit. Na všechno jsem si dávala pozor, připravovala se na miminko… Nechali jsme si udělat všechny testy, zda je miminko v pořádku a hlavně zdravé. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku. V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná. To, že 100% čekám holčičku, byl ten zásadní zlom a já byla připravena, že budu dvojnásobná mamina.
Všechno bylo v pořádku do 7 měsíce, ale pak to začalo. Termín jsem měla v létě, takže mi počasí moc nepomáhalo a moje tělo bylo unavené. Z únavy se stalo, že jsem byla hospitalizována v nemocnici. Přes velké otoky jsem byla jak slon, který se valil maximálně na WC a zpět. Doktoři mi zjistili Preeklapsii, nevěděla jsem vůbec co tahle nemoc může obnášet a hlavně proč to zase potkalo mě?
Chtěli mi porod vyvolat ve 37 týdnu, ale bohužel nemoc si řekla o týden dříve. Cítila jsem, že je něco špatně a volala sestřičku, že rodím. Sestra mi říká: „nebojte, to jsou jen poslíčci.“ Nebylo to tak strašný, cítila jsem tlak a bolest a říkala si, že už je to asi tady, rodím a celé se to rozjede. Na to přišla lékařka a vzala mě na porodnici na ozvy. Musela jsem to vydržet 40 minut - stále jsem se dívala na přístroj a v duchu doufala, že za chvíli to bude za mnou a bude to fajn. Ale v tu chvíli jsem se podívala na lékařku a v jejich očích jsem poznala, že se něco děje.
Vzala telefon a jen připravovala sál, nevěděla jsem, co se děje. Lékařka mi říká, musíme akutně udělat císaře. Byla jsem v šoku, proč? Není čas! Musíme rychle… Proč? Proč? Proč? Byla to taková rychlost, jen si pamatuji hnusný výtah, ve kterém mě vezou a sál plný lidí… Pak si nepamatuji nic.. Jen bílé světlo, kde jsem já a malá holčička se kterou jdu po cestě, ale v půlce se zastavíme a říkám jí, že spolu nemůžeme dál. Ty budeš tam a já tady!
Druhý den jsem se probrala na JIP, nade mnou můj chlap a mnoho lidí, které neznám. Nevěděla jsem, co se děje, ale můj přítel začal a ptal se, jak mi je? Necítila jsem nohy, vůbec žádnou bolest a usnula jsem dál… Potom jsem se znovu probrala a všechno mi docházelo, kde je moje dítě? Volala jsem, kde je moje dítě? V tu chvíli přišla lékařka, ať se uklidním, vaše dcera je v jiné nemocnici na JIP. Koukla jsem se na ni a jen ptala se, jestli je v pořádku. Lékařka se koukla a řekla: „má 72 hodin na přežití, ale daří se jí zatím dobře, váš muž je s ní.“ Bylo dobře, že jsem věděla, že není sama. Že tatínek je s ní a i když já jsem tady přivázaná na lůžku…
Bylo to těžké, všechno mě bolelo, ale do týdne jsem se dala dohromady, abych za ní mohla jet. Doktoři mi říkali, ať neblázním, že musím opatrně, ale mě nic nezastavilo. Když přišel den, kdy jsem mohla jít za svou dcerou, hrozně jsem se bála v jakém stavu ji uvidím. Ležela v inkubátoru, byla hrozné malinká. Plakala jsem štěstím, že ji můžu chytit za ručičku, ten pocit byl pro mě neuvěřitelný. Moje malá bojovnice si po měsíci vybojovala možnost jít domů.
První 2 měsíce byly hrozně těžké, chodili jsme neustále k lékařům a hlavně mi všichni říkali, co se stalo… 10 minut nás resuscitovaly, ale vrátily jsme se mnohem silnější. U mě si mysleli, že mi vezmou dělohu, ale nestalo se. Zachránili mě i moji dceru.
Dneska jí je 7 měsíců, zatím všechny výsledky odpovídají, že je zdravá. Jen ouška nám nemohou naměřit, ale věřím, že všechno dopadne dobře. Koukám hodně dopředu, už nikdy dozadu. Moje dcerka mi dělá 7 měsíců radost, ukazuje mi, že života si musí člověk vážit, ať je jakýkoliv. Každá vteřina na tomhle světě je krásná. My jsem se díky této zkušenosti naučili milovat jeden druhého. Mám silné děti a oni mají silné rodiče, kteří pro ně budou bojovat dokud budou dýchat…
Přečtěte si také
Ze školky mi ho zase poslali domů s rýmou. V práci už nevím, co říct
- Anonymní
- 11.11.26
- 135
Syna jsem po týdnu doma odvedla do školky a za dvě hodiny si pro něj jela znovu. Chápu, že nemocné dítě do kolektivu nepatří. Jen už nevím, kdy je dost zdravý na návrat a jak mám další nepřítomnost...
“Macinka má pravdu,” rýpl si dneska manžel. Zapomněl, že jsem taky hrála hokej?
- Anonymní
- 11.11.26
- 104
Žijeme v době, kdy se o rovnoprávnosti a svobodě volby mluví na každém rohu, ale jakmile přijdete domů za zavřené dveře, často zjistíte, že pod moderním nátěrem se ukrývají názory staré jako...
„Mami, na řízení už jsi moc stará,“ slýchám od dětí. Chtějí mi vzít klíče
- Anonymní
- 11.11.26
- 138
„Mami, myslím, že bys už neměla řídit. V tvém věku je to nebezpečné.“ Tohle mi oznámil můj vlastní syn u nedělního oběda, jako by mi právě sděloval, že mám vysoký tlak. Je mi 67 let, řidičský...
Chtěla jsem pomoct dceři po rozvodu. Dnes bych nejraději vyhodila ji i psa
- Anonymní
- 11.11.26
- 180
„Jestli nám vezmeš Jonatána, už k tobě nikdy nepřijdu!“ vykřikla na mě moje jedenáctiletá vnučka a zabouchla dveře svého pokoje. Stála jsem na chodbě, pod nohama měla další chomáč psích chlupů a v...
Manžel chce pro syna gympl. Já hlavně chci, aby se nebál říct, co chce on
- Anonymní
- 11.11.26
- 111
Ještě jsme nenavštívili jedinou střední školu a už se kvůli jejich výběru doma hádáme. Manžel počítá s gymnáziem, já bych synovi ráda nechala prostor i pro průmyslovku, která ho zaujala. Jenže...
S podzimem mi docházejí síly. Manžel říká, že jsem jen líná
- Anonymní
- 10.11.26
- 1154
Ještě v září jsem po práci zvládala hřiště, nákup i večerní povídání. Teď odemykám byt a přemýšlím, co můžu odložit na zítřek, abych si mohla co nejdřív lehnout. Nevím přesně, co se se mnou děje....
Na Vánoce bude s manželkou. Já zase čekám, jestli mi vůbec napíše
- Anonymní
- 10.11.26
- 937
Čekají mě druhé Vánoce ve vztahu se ženatým mužem. Loni jsem si namlouvala, že ty další už prožiju jinak. Letos pro něj mám koupený dárek a znovu poslouchám, proč se přes svátky skoro neuvidíme....
Je mi 30, nikdy jsem netoužila po sexu. Jsem vadný kus?
- Anonymní
- 10.11.26
- 722
Je mi třicet, nemám partnera a sex mě nikdy nezajímal. Zatímco moje kamarádky už na střední škole řešily první kluky, líbání a později společné bydlení, já jsem přemýšlela úplně o jiných věcech....
Odmítli jsme dům, který nám tchyně vybrala. Vyhodila nás na dlažbu
- Anonymní
- 10.11.26
- 1298
Odstěhovat se k rodičům nebo prarodičům sice zní jako skvělý finanční plán, jak nastartovat rodinný rozpočet, ale málokdy to končí idylicky. Vlastní střecha nad hlavou a svoboda jsou sice k...
Vyhoření: Mám všechno, co jsem v životě chtěla. A nebo ne?
- Anonymní
- 10.11.26
- 622
Každý den žijeme v iluzi, že život má nějaký předepsaný scénář. Splníte položky na seznamu – fajn manžel, dvě děti, práce z domova – a čekáte, že se dostaví pocit naplnění a štěstí. Místo toho se...
a hodně štěstí a sil 
a hodne stesti a radosti z deti i dal, vam vsem! 
Victoria je jeden malý pamětní zazrák 99% neměla přežit.
