Stal se zázrak

Vážíme si všeho, co máme?

*

Milý deníčku,

když jsem se dozvěděla, že jsem po druhé otěhotněla, byla jsem z té zprávy v šoku a strašně smutná. Věděla jsem, že moje tělo a hlavně já nejsem připravena po prvním porodu, při kterém byly komplikace a můj syn si zažil něco, co mu už nikdo nevrátí. Ale je to zdravé a šťastné dítě a to je pro mě nejvíc. To ostatní, co nás bude čekat, tak tomu se postavíme?

Ale teď dál, druhé miminko jsem nechtěla, ale můj nejúžasnější chlap, kterého mám po svém boku mi říká: „zlato, to zvládneme, nic našim dětem nebude chybět.“ Tak jsem si říkala, fajn budeme čtyři. Začala jsem se pomalu a jistě těšit. Na všechno jsem si dávala pozor, připravovala se na miminko… Nechali jsme si udělat všechny testy, zda je miminko v pořádku a hlavně zdravé. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku. V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná. To, že 100% čekám holčičku, byl ten zásadní zlom a já byla připravena, že budu dvojnásobná mamina.

Všechno bylo v pořádku do 7 měsíce, ale pak to začalo. Termín jsem měla v létě, takže mi počasí moc nepomáhalo a moje tělo bylo unavené. Z únavy se stalo, že jsem byla hospitalizována v nemocnici. Přes velké otoky jsem byla jak slon, který se valil maximálně na WC a zpět. Doktoři mi zjistili Preeklapsii, nevěděla jsem vůbec co tahle nemoc může obnášet a hlavně proč to zase potkalo mě?

Chtěli mi porod vyvolat ve 37 týdnu, ale bohužel nemoc si řekla o týden dříve. Cítila jsem, že je něco špatně a volala sestřičku, že rodím. Sestra mi říká: „nebojte, to jsou jen poslíčci.“ Nebylo to tak strašný, cítila jsem tlak a bolest a říkala si, že už je to asi tady, rodím a celé se to rozjede. Na to přišla lékařka a vzala mě na porodnici na ozvy. Musela jsem to vydržet 40 minut - stále jsem se dívala na přístroj a v duchu doufala, že za chvíli to bude za mnou a bude to fajn. Ale v tu chvíli jsem se podívala na lékařku a v jejich očích jsem poznala, že se něco děje.

Vzala telefon a jen připravovala sál, nevěděla jsem, co se děje. Lékařka mi říká, musíme akutně udělat císaře. Byla jsem v šoku, proč? Není čas! Musíme rychle… Proč? Proč? Proč? Byla to taková rychlost, jen si pamatuji hnusný výtah, ve kterém mě vezou a sál plný lidí… Pak si nepamatuji nic.. Jen bílé světlo, kde jsem já a malá holčička se kterou jdu po cestě, ale v půlce se zastavíme a říkám jí, že spolu nemůžeme dál. Ty budeš tam a já tady!

Druhý den jsem se probrala na JIP, nade mnou můj chlap a mnoho lidí, které neznám. Nevěděla jsem, co se děje, ale můj přítel začal a ptal se, jak mi je? Necítila jsem nohy, vůbec žádnou bolest a usnula jsem dál… Potom jsem se znovu probrala a všechno mi docházelo, kde je moje dítě? Volala jsem, kde je moje dítě? V tu chvíli přišla lékařka, ať se uklidním, vaše dcera je v jiné nemocnici na JIP. Koukla jsem se na ni a jen ptala se, jestli je v pořádku. Lékařka se koukla a řekla: „má 72 hodin na přežití, ale daří se jí zatím dobře, váš muž je s ní.“ Bylo dobře, že jsem věděla, že není sama. Že tatínek je s ní a i když já jsem tady přivázaná na lůžku…

Bylo to těžké, všechno mě bolelo, ale do týdne jsem se dala dohromady, abych za ní mohla jet. Doktoři mi říkali, ať neblázním, že musím opatrně, ale mě nic nezastavilo. Když přišel den, kdy jsem mohla jít za svou dcerou, hrozně jsem se bála v jakém stavu ji uvidím. Ležela v inkubátoru, byla hrozné malinká. Plakala jsem štěstím, že ji můžu chytit za ručičku, ten pocit byl pro mě neuvěřitelný. Moje malá bojovnice si po měsíci vybojovala možnost jít domů.

První 2 měsíce byly hrozně těžké, chodili jsme neustále k lékařům a hlavně mi všichni říkali, co se stalo… 10 minut nás resuscitovaly, ale vrátily jsme se mnohem silnější. U mě si mysleli, že mi vezmou dělohu, ale nestalo se. Zachránili mě i moji dceru.

Dneska jí je 7 měsíců, zatím všechny výsledky odpovídají, že je zdravá. Jen ouška nám nemohou naměřit, ale věřím, že všechno dopadne dobře. Koukám hodně dopředu, už nikdy dozadu. Moje dcerka mi dělá 7 měsíců radost, ukazuje mi, že života si musí člověk vážit, ať je jakýkoliv. Každá vteřina na tomhle světě je krásná. My jsem se díky této zkušenosti naučili milovat jeden druhého. Mám silné děti a oni mají silné rodiče, kteří pro ně budou bojovat dokud budou dýchat…

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
9865
27.2.18 00:34

Krásný deníček :srdce: a hodně štěstí a sil :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
4596
27.2.18 04:57

Ty blaho, to byl tedy hodne dramaticky prichod na svet! Hlavne ze vsechno dobre dopadlo, pri popisu toho zazitku s bilym svetlem jsem se zacala bat, ze ne…a co se tedy presne stalo -proc dělali cisare, mala mela spatne ty ozvy? Nebo nejake komplikace i pri same operaci?
Každopádně je to za vami ;) a hodne stesti a radosti z deti i dal, vam vsem! :palec: :mavam:

Příspěvek upraven 27.02.18 v 04:59

  • Nahlásit
  • Zmínit
11262
27.2.18 08:17

Napínavý porod. Ono se říká (at už tomu někdo věří a někdo ne), že dítě si nejen vybírá rodiče, ale i svůj příchod na svět, kterým své rodiče a okolí něčemu přiučí). Podle závěru deníčku i tebe ten porod něčemu přiučil a znásobil lásku u vás doma. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
13400
27.2.18 08:46

Uf! Přeju už jen to dobré! :hug: :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
49
27.2.18 08:47

Pokud nemuzou namerit ouska, trvejte na vysetreni ssep a bera. Dela se to v Motole, ale urcite i jinde. Cim driv se pripadna sluchova vada odhali, tim lepe se rehabilituje. Vlastni zkusenost…

  • Nahlásit
  • Zmínit
211
27.2.18 09:02

Jste obě moc statečné, hlavně že vše dobře dopadlo. V deníčku píšeš, že i se synem byl komplikovaný porod, můžu se zeptat na ty komplikace u prvního porodu? Já totiž také měla svůj první porod dost komplikovaný a bojím se moc mít další dítě. Jinak deníček je moc hezky napsaný. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
21537
27.2.18 10:46

@chs.jasmin
Ono se říká, že dítě si nejen vybírá rodiče, ale i svůj příchod na svět, kterým své rodiče a okolí něčemu přiučí

Něco na tom bude. Mě tyhle věci přimněly k hodně hlubokým - i bolestným - úvahám. Ale výsledkem je posun a poznání, ke kterému bych třeba jinak nedošla.
Zakladatelko, jsi silná žena a ten těžký zážitek tě posílí :palec: At už je jen dobře :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
571
27.2.18 11:42

Moc krásný deníček. Na začátku jste si to zlé všechno vybrali a teď bude už jen dobře :) :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
sk8girl
27.2.18 15:55

Jde po mě úplně mráz, a ne protože je dnes šílená zima. Ale proto že jste si prožili takové drama, které naštěstí dopadlo dobře. Přeji už jen samé dobré zážitky

  • Upravit
17
28.2.18 00:03

@Adun v Motole dělají vyšetření bera v narkóze, na foniatrické klinice v Žitné v přirozeném spánku.

  • Nahlásit
  • Zmínit
49
28.2.18 05:13

@Moncakm tak to nevim. My jsme byli pred peti lety a o Zitne nam ani nerikali. To je dobre, ze je tedy i moznost bez narkozy.

  • Nahlásit
  • Zmínit
23.10.19 23:53

Moc všem děkuji za krásné zpětné komentaře :four_leaf_clover:

Dopadlo to tak že 2 roky jsem dělala maximum, mame středně těžkou nedoslýchavost ale to přeci není nemoc aspoň ne pro mojí Viky velmi inteligentní děvče které vše dohnalo a kdyby neměla tento problem tak nikdo nikdy nepozná že měla tak šíleny minuty života :pray: :andel: Victoria je jeden malý pamětní zazrák 99% neměla přežit.

  • Nahlásit
  • Zmínit