Zázrak jménem Klárka
- Porod
- dolikovka23
- 13.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Co všechno se může stát za rok? Já jsem našla své štěstí. Byl únor 2012, bylo mi 21, měla jsem přítele a nastupovala jsem do nového zaměstnání.
poslední fotka, tady to byla ještě sranda :D
- 8
- 1
děda fotil...je dokonalá!
- 3
- 2
- 1
Byla to práce ve fabrice, takže jsem byla klasická dělnice, ale byla jsem moc ráda, že jsem práci vůbec měla. Všechno bylo v pohodě, celý únor utekl, pouze doma se mi to začalo kazit. Přítel, který byl typický gaučák, nechápal, jak to, že přijdu z práce a vážně nemám chuť jít s ním pít, nebo se jinak veselit. Začalo se nám to kazit a přítel začal být extrémně žárlivý. Nepouštěl mě na krok a hodně jsme se hádali.
Začala jsem si v práci brát hodně přesčasů, abych byla co nejméně doma. Našla jsem si tam nové přátele a byla jsem vážně spokojená. A poznala jsem Martina. 35letého chlapa, obyčejného, hodného, jen chodil pokaždé po práci na pivo, což mi dost vadilo. Slovo dalo slovo, a my se domluvili na srazu, na kávě a pokecu, samozřejmě jsem mu řekla, že mám přítele. Bavili jsme se a byl vážně strašně moc fajn. S ním jsem byla zase veselá a doma jsem byla za trest. Přemýšlela jsem, jak z toho ven. Se svým současným přítelem jsem se v polovině března rozešla.
Dali jsme se dohromady s Martinem. Nechtěla jsem na nic spěchat, on také ne, přece jen, oba jsme toho měli dost. Chtěli jsme začít pomalu a zvolna. No zvolna to zrovna nebylo 
Přestěhovala jsem se k němu, protože jsem neměla kam jít, když jsem bývalého přítele opustila. Všechno bylo tak strašně fajn a tak, jak to být mělo. Práce, přítel, zábava. Vážně jsem byla spokojená. O rodině jsme sice mluvili, ale zas tolik jsme pospíchat nechtěli. Jeden vaječník jsem neměla funkční, po spontánních potratech jsem měla i špatnou dělohu, takže na miminko jsem vůbec nemyslela, i když jsem ho moc chtěla. Přála jsem si holčičku a i jméno jsem měla. Klárka. Nádherné jméno pro nádhernou holčičku. Jenže příroda ví.
Menstruaci jsem měla 13. Dubna a strašně mě bolelo břicho, že jsem se ani postavit nemohla, takže jsem věděla, že tenhle měsíc to jde ze správného (zdravého) vaječníku. 23. dubna jsem měla ovulaci a další měsíc, seč mám menstruaci přesnou jako hodinky, nepřišla. Tak jsem si říkala, že je to ten špatný vaječník a budu muset k doktorovi. Kamarádka z práce mi řekla, že to není jen tak, ať si koupím test, že určitě budu těhotná. Tak jsem ji poslechla. 18. května koupila test a v sobotu 19. května v 5:15 jsem ho počurala (pamatuji si to proto, že to byla sobota a Martin šel na ranní do práce.)
Takže jsem na záchodě a místo do skleničky čurám rovnou na test, samozřejmě si přitom počurám ruku, kdo dokáže takhle brzo ráno zamířit Pak vstanu, test položím na umyvadlo, myju si ruce a tak nějak jsem v klidu, na testu se hned nic nedělo. Umyji si ruce, pohled mi padne na test a já si sednu na zadek, svítily dvě! Jako dálnice. Říkám si, to přece není možné a rychle čurám na druhý (kde se najednou vzala potřeba močit, netuším) a ono zase! Vybíhám ze záchodu a jdu do koupelny, kde je Martin, brečím a ukazuji mu test. Kouká na mě a brečí taky. Oba jsme měli hroznou radost! I když jsme spolu byli tak krátce, věděli jsme, že tohle je správné. Cítili jsme to!
Martin šel do práce a mě přišla po několika hodinách ta nejkrásnější SMS zpráva: Lásko, já vážně budu táta! Miluju tě! A já věděla a utvrdila jsem se v tom, že tohle je správné! Následovalo oznámení jeho rodičům a následně těm mým. Ale než jsme to řekli mým rodičům, Martin mě požádal o ruku. No vážně jsme na nic nespěchali Já souhlasila, a proč taky ne? Oba jsme to tak chtěli. A i když nás od toho někteří zrazovali a jiní nám věštili brzký konec, šli jsme do toho po hlavě, protože první pocit bývá většinou ten správný, no ne? Svatbu jsme naplánovali na 23. 6. A ten den jsme si vážně řekli své ano.
Těhotenství probíhalo asi tak jako každé jiné, nevolnosti, nechutenství. U mě bylo jiné v tom, že doktor mě varoval, že má děložní sliznice je pouze 4 mm a měla by být až 20 mm a ať se k těhotenství moc neupínám. A ono se udrželo! Bojovníček nebo bojovnice naše. Ve 20. tt nám doktor řekl, že to bude holčička. Moje štěstí neznalo mezí. A dodneška nezná. Začala jsem nakupovat růžové věci, i když jsem vždycky říkala, že malá růžovou nosit nebude. Měla jsem neskutečnou radost.
Týdny ubíhaly, já jsem se kulatila, manžílek mě obletoval, no idylka. A najednou přišel termín 22. 1. 2013 a ono se nic nedělo. Už jsem toho měla dost, poslíčky od 36. tt prakticky neustále a dost bolestivé, chodit jsem nemohla, manžílek mi říkal, že chodím jako tučňák Boty mi obouval on, čurat jsem chodila každých 5 minut, no vždyť to všechny maminky znáte a na poradně 26. 1. nám řekli, že máme zase ve středu přijít do poradny, a pokud do té doby neporodím, tak domluvíme termín na vyvolání.
Bylo pondělí 28. 1. a v 17:00 přijela kamarádka na pokec, náš rituál, jezdila vždy po práci a pak hned domů. Povídáme si a já říkám, že mám nějaké bolesti, ale že to asi budou zase poslíčky, na porod to rozhodně nevypadá. Přišla jsem domů, že si dám sprchu, ta to vždycky uklidnila. Jenže ouha, ono to nepřestalo a začalo to být pravidelné po 5 minutách. V 17:30 to byla ještě sranda. Povídala jsem si s maminou po Skypu, některé kontrakce už jsem musela prodýchávat, ale pořád jsem se smála a měla jsem skvělou náladu Nakonec se rozhodla, že tedy pojedeme, do porodnice do Rokycan to bylo 15 minut cesty.
Bohužel, tedy spíš naštěstí! se v Rokycanech malovalo, takže mi sice potvrdili, že rodím, ale nechat si mě tam nemohli. Dostala jsem strach a chtěla jsem jet domů, že to zaspím, kamarádka však nepovolila a odvezla mě do Plzně na Lochotín do nemocnice, kde si mě hned nechali i s manželem. Nález? Během převozu z Rokycan do Plzně jsem se otevřela ze 2 na 4 prsty. Pořád to byla sranda, pořád jsem se smála, ale už jsem měla strach.
O půlnoci přišel doktor, vyšetřil mě, píchl mi vodu a čekali jsme. Teď už kontrakce přestaly být sranda, já jsem visela na manželovi a prosila všechny svaté, ať už to skončí. To už kontrakce přicházely po minutě. Mezi kontrakcemi jsem usínala, při kontrakcích už jsem jen klepala nohama a brečela. Už jsem nemohla. Manžel schytal takových jmen a urážek, za které jsem se mu v mezerách mezi kontrakcemi horlivě omlouvala. Takhle to bylo až do 6 do rána. Pak jsem pochopila, že se něco děje, najednou bylo kolem nás strašně lidí, doktor sestry, asistentky, pediatr, přednosta, bylo jich moc a malá prý musí rychle ven.
Byla jsem na 8 prstů, doktor do mě sáhl a mimo kontrakci přetáhl malé branku přes hlavičku, aby jí pomohl ven a šlo se tlačit. Zatlačila jsem, ucítila injekci, aby mě nástřih tak nebolel, a mimo kontrakci nástřih, který teda bolel jako prase! A pořád jsem slyšela, tlačte, tlačte a já jsem tlačila, nic se nedělo, tak jsem křičela a brečela, že to nejde. Hysterka, já vím, ale v tu chvíli jsem nepřemýšlela. Doktor mě za tlačení chválil, že to dělám správně a já tlačila a tlačila a najednou mi dole praskl špunt, byl to pocit, jako když vyletí zátka z lahve a já se dívala na tmavé vlásky a krvavou hlavičku maličkou.
Doktor řekl, že už tlačit nemám a já jsem se dívala, jak ze mě jdou ramínka, ručičky, tělíčko a nožičky, jenže něco bylo špatně! Byla jako kus hadru, na hlavě měla bouli (až později jsem si všimla, že použili VEX) a nekřičela! Panebože, ona nekřičí! Hned mi ji vzali a odnesli na stůl, připravený pro ni a začali ji oživovat. Byla to pro mě neuvěřitelná muka, koukat, jak na tak malého drobečka musí použít masku na dýchání, a neuvěřitelný pocit bezmoci, když jí zvedali ruce a ty bezvládně padaly.
Řvala jsem na všechny, ať něco dělají, proč nepláče a proč mi nikdo nechce nic říci, co se sakra děje! A najednou zakřičela a já jsem se rozbrečela, podle manžela to bylo pár vteřin, pro mě dlouhé minuty. Dali mi ji na chvilku na břicho, abych se asi uklidnila. Pak jí zabalili a dali tatínkovi do náruče a tatínek se rozbrečel a děkoval mi. Pak mi doktor řekl, že se neodloučila placenta, takže mě uspí, placentu vezmou a mě zašijí, což taky udělali. Když jsem se probrala, mlela jsem manželovi cosi o piškvorkách Dali mi dvě konzervy krve a přinesli mi ukázat malou, což mě zase rozbrečelo. Suma sumárum, porod trval 13 hodin, až na tu šílenost s malou. Apgar skóre měla 5-8-9, což nakonec docela šlo.
Chtěla bych tímto strašně moc poděkovat panu doktoru Rušavému z Lochotínské nemocnice, za péči, přístup a za moji nádhernou holčičku, která se nakonec narodila 29. 1. 2013 v 6:27 s mírami 3120 g a 52 cm.
Dneska je mojí holčičce 10 dní a já ji neuvěřitelně moc miluji a děkuju za to, že ji mám a ničeho, co se v tomto roce stalo, nelituji, ona je dokonalá a můj manžel je skvělý! Moc vás oba miluji, <3 strašně moc a děkuju za to, že vás oba mám. <3
A děkuji také všem, kteří dočetli až sem.
Přečtěte si také
Milenec mi slíbil nový život. Pak jsem uviděla jeho těhotnou manželku
- Anonymní
- 11.10.26
- 1759
Tvrdil, že jeho manželství už dávno skončilo a čeká jen na správnou chvíli, kdy se odstěhuje. Věřila jsem mu a začala plánovat naši společnou budoucnost. Pak jsem na internetu našla fotografie,...
Dceřiny spolužačky chodí do školy jako lehké děvy. Proč jim to rodiče dovolí?
- Anonymní
- 11.10.26
- 1737
Ráno před školou je někdy zajímavější podívaná než módní přehlídka. Jen místo modelek postávají před vchodem holky, kterým ještě není ani patnáct. A já si čím dál častěji říkám, jestli jsem jediná,...
Manželka mě šokovala návrhem. Prý má nápad, jak oživit náš milostný život
- Anonymní
- 11.10.26
- 1003
S Lídou jsme spolu už nějaký ten pátek. A poslední roky je náš milostný život dost nudný. Před ní bych to neřekl, ale tuším, že to cítí podobně. Ani jeden jsme nějak nedokázali vymyslet, jak ho...
Občas s ním spím jen proto, aby byl doma klid. A začínám z toho mít špatný pocit
- Anonymní
- 11.10.26
- 763
Přiznat si to není zrovna příjemné. Někdy s přítelem spím, i když sama vůbec nemám chuť. Ne proto, že by mě nutil. On na mě netlačí tak, abych nemohla říct ne. Spíš tlačím sama na sebe a mám pocit,...
Máma chce, abych k ní jezdila častěji. Jenže mě pokaždé rozhodí
- Anonymní
- 11.10.26
- 1894
Moje máma si poslední dobou stěžuje, že k ní málo jezdím. A já vlastně chápu, že jí to může být líto. Jenže kdykoli se návštěva blíží, začínám mít trochu sevřený žaludek. Vím totiž, jak bude probíhat.
Vyhodili mě z volební místnosti kvůli plačícímu synovi. Mají na to právo?
- Anonymní
- 10.10.26
- 931
Dnes odpoledne jsem si říkala, že si jen na otočku odskočím k volbám. Otázka deseti minut. Vzala jsem s sebou svého čtyřletého syna Olivera – přece nebudu na takovou chvilku shánět hlídání, ani...
„Nesahejte na ni!“ bráním dceru v MHD. Jsem přecitlivělá?
- Anonymní
- 10.10.26
- 1805
Sedíme v tramvaji, kola rytmicky drkotají o kolejnice a moje pětiletá dcera Sofinka si prohlíží lidi kolem. Pak se nakloní blíže ke mně a polohlasem, s naprostou vážností v hlase, pronese větu, ze...
V manželově telefonu jsem našla zprávu: „Včera to bylo krásné. Děkuju.“
- Anonymní
- 10.10.26
- 3457
Včera večer byl manžel pryč. Říkal, že má něco pracovního. Já zůstala doma, uspávala děti a vlastně jsem se nad tím ani nepozastavila. Teď mi ale najednou všechno začalo dávat smysl. Neznámé číslo,...
Nejsem automat na sex. Když manžela odmítnu, tváří se, jako bych ho nemilovala
- Anonymní
- 10.10.26
- 892
Mám svého muže Adama ráda. Jenže někdy mi přijde, že kdybychom spolu týden nespali, začal by pochybovat o našem manželství. On totiž moji lásku vnímá podle toho, jestli se s ním mám chuť milovat,...
Na starostu kandiduje můj ex. S obcí to (možná) myslí dobře, mě ale okradl
- Anonymní
- 10.10.26
- 747
Kdybych ho znala jen jako souseda, možná bych mu svůj hlas dala. Zajímá se o dění v obci, má nápady a umí lidi přesvědčit, že mu na nich záleží. Jenže já za něj byla vdaná. A zatímco dnes mluví o...
Jsem ráda že všecko dobře dopadlo 
Gratuluji k malé Klárince a přeji mnoho úspěchů v životě! 