Zázraky se dějí
- Těhotenství
- Sisi S
- 06.02.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
7.1.2007 jsem bojovala o svůj život. Rakovina mě chtěla sprovodit z tohoto krásného světa. 7.1.2015 se narodily naše dvojčátka. Zázrak? Ano. Už jsem tomu nevěřila, nevěřila jsem, že budu mít děti. Po rakovině, transplantaci jater, problémech s dělohou, čtyřech umělých oplodnění se pátý pokus podařil. Štěstí, které nás potkalo, bylo dvojnásobné...
Člověk musí v životě zažít hodně bolesti, aby později pochopil, co je pro něho vlastně důležité. Když jsem v roce 2007 bojovala o svůj život, modlila jsem se před každou chemoterapií, aby mi bylo líp, a věřila jsem v budoucnost. Bojovala jsem pro své děti.
Vydržela jsem ukrutné bolesti a sílu mi dávala naděje, že za pár let budu držet své vytoužené miminko v náručí. Byl to běh na dlouhou trať…
O rok později jsem podstoupila transplantaci jater. Ta mi zachránila vlastně život. Na jaterní tepně seděla metastáza, která čekala… Kdyby se tehda zakousla, stačilo málo a nebyla bych tady. Naštěstí jsem tady a jsem šťastná za svůj život.
Ten, kdo nezažije, nepochopí, co pro takového člověka znamená život. Probudit se, otevřít oči, nadechnout se a žít. Byl to dar.
Můj první dar - dostala jsem novou šanci na život.
V roce 2009 byla svatba. Úžasná pohádková svatba, kterou jsem si vysnila. Ano, i o té jsem snila v nemocnicích. Jen to snažení o miminko nabíralo na obrátkách a postupem času se stalo spíše problémem. Deprese, unavenost, psychická samota.
Při čtvrtém IVF jsme to vzdali. Zažádali jsme si o adopci.
Po pár měsících se nám ozvala sociální pracovnice, abychom se dostavili k nim na úřad. Byli jsme nadšení, že se něco děje. Bohužel nám na místě sdělila, že nám žádost zamítla posudková lékařka.
„Vzhledem k tomu, že paní má invalidní důchod a nedokáže se postarat sama o sebe, nedoporučuji adopci, takže se zamítá žádost.“
Samozřejmě jsem se z toho zhroutila a plakala jsem. Nikdo v okolí to nechápal, ani lékaři, přátelé. Dobré zázemí, touha po dítěti, miminko by se mělo jako v ráji. Po této nepříjemnosti jsme se tedy rozhodli pro páté, poslední IVF. Asi to tak mělo být.
Na klinice jsme se domluvili, že nemáme co ztratit, že chceme zavést rovnou dvě embryjka. Přes velké přemlouvání lékař povolil.
Na kontrolu jsem jela s pozitivním těhotenským testem. Nadšená, plná očekávání, ale i nervozní a stále nevěřící, že by to vyšlo. Po 6 letech? Už jsme nevěřili. Mohl to být poplach…
Když mi lékař ukázal ultrazvuk, nevěřila jsem svým očím.. „Paní X, tak je to tam… jedno embryjko zaniklo, ale druhé se rozdvojilo a čekáte jednovaječné dvojčátka.“
Byl to šok - velký. Jednovaječné dvojčátka? Takže jen jedno miminko je z umělého oplodnění? Druhé je vlastně tzv. přirozeně? Začaly se mi honit v hlavě myšlenky, že vlastně v rodině máme dvojčata i trojčata.
Manžel byl v práci, takže jsem mu volala telefonem. Jeho reakce byla úžasná. „Ty voe, to si děláš prdel“ a smích, velký krásný smích…
Od té chvíle se nám změnil život. Celých 8 měsíců ve strachu, opatrování se, aby se něco nezakřiklo. Těhotenství se z počátku tajilo, jsme pověrčiví. Později už jsme se těšili z častých ultrazvuků a mír našich drobečků.
7.1.2015 to přišlo. Narodili se naši překrásní jednovaječní kluci - Vojtíšek 2880 g a Jindříšek 3000 g. Plánovaný císař. První šel Vojtíšek, druhý Jindříšek. Jindříšek se jen jednou nadechl a…museli ho oživovat. Odnesli ho hned do inkubátoru. Tatínek ho viděl pár sekund. Vojtíška si tatínek pochoval, ale začal mít problémy s dýcháním, takže ho také odnesli do inkubátoru.
Ten úžasný pocit, kdy mi mé chlapečky přivezli na pokoj, třetí den… Od té chvíle jsem nespala. Třetí den jsem se zhroutila. Malý se mi vypnul při
přebalování a já ve strachu, že se mu něco děje, šla za sestřičkou, kde jsem se zhroutila. Sestřičky si miminka vzaly k „čápovi“, jak se říkalo jejich pokojům,
kde maminka odkládaly miminka na hlídání, když se potřebovaly po porodech dospat, vysprchovat atd. Vyspala jsem se na pár hodin a když mi je přivezli, přešťastná jsem děkovala…
Od té chvíle nežiju jen pro sebe, ale žiju pro ně. Jsem jejich maminka, která je miluje.
Jsem šťastná, žiju a mám dvě nádherné a zdravé syny. Zázraky se dějí. Věřím tomu.
A jak řekl klasik: „Život je plamen, který stále dohořívá, ale pokaždé vzplane, když se narodí dítě.“
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1306
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 768
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1338
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 563
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 339
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19377
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2541
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2782
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2505
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1681
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....