Zázraky se dějí
- Těhotenství
- Sisi S
- 06.02.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
7.1.2007 jsem bojovala o svůj život. Rakovina mě chtěla sprovodit z tohoto krásného světa. 7.1.2015 se narodily naše dvojčátka. Zázrak? Ano. Už jsem tomu nevěřila, nevěřila jsem, že budu mít děti. Po rakovině, transplantaci jater, problémech s dělohou, čtyřech umělých oplodnění se pátý pokus podařil. Štěstí, které nás potkalo, bylo dvojnásobné...
Člověk musí v životě zažít hodně bolesti, aby později pochopil, co je pro něho vlastně důležité. Když jsem v roce 2007 bojovala o svůj život, modlila jsem se před každou chemoterapií, aby mi bylo líp, a věřila jsem v budoucnost. Bojovala jsem pro své děti.
Vydržela jsem ukrutné bolesti a sílu mi dávala naděje, že za pár let budu držet své vytoužené miminko v náručí. Byl to běh na dlouhou trať…
O rok později jsem podstoupila transplantaci jater. Ta mi zachránila vlastně život. Na jaterní tepně seděla metastáza, která čekala… Kdyby se tehda zakousla, stačilo málo a nebyla bych tady. Naštěstí jsem tady a jsem šťastná za svůj život.
Ten, kdo nezažije, nepochopí, co pro takového člověka znamená život. Probudit se, otevřít oči, nadechnout se a žít. Byl to dar.
Můj první dar - dostala jsem novou šanci na život.
V roce 2009 byla svatba. Úžasná pohádková svatba, kterou jsem si vysnila. Ano, i o té jsem snila v nemocnicích. Jen to snažení o miminko nabíralo na obrátkách a postupem času se stalo spíše problémem. Deprese, unavenost, psychická samota.
Při čtvrtém IVF jsme to vzdali. Zažádali jsme si o adopci.
Po pár měsících se nám ozvala sociální pracovnice, abychom se dostavili k nim na úřad. Byli jsme nadšení, že se něco děje. Bohužel nám na místě sdělila, že nám žádost zamítla posudková lékařka.
„Vzhledem k tomu, že paní má invalidní důchod a nedokáže se postarat sama o sebe, nedoporučuji adopci, takže se zamítá žádost.“
Samozřejmě jsem se z toho zhroutila a plakala jsem. Nikdo v okolí to nechápal, ani lékaři, přátelé. Dobré zázemí, touha po dítěti, miminko by se mělo jako v ráji. Po této nepříjemnosti jsme se tedy rozhodli pro páté, poslední IVF. Asi to tak mělo být.
Na klinice jsme se domluvili, že nemáme co ztratit, že chceme zavést rovnou dvě embryjka. Přes velké přemlouvání lékař povolil.
Na kontrolu jsem jela s pozitivním těhotenským testem. Nadšená, plná očekávání, ale i nervozní a stále nevěřící, že by to vyšlo. Po 6 letech? Už jsme nevěřili. Mohl to být poplach…
Když mi lékař ukázal ultrazvuk, nevěřila jsem svým očím.. „Paní X, tak je to tam… jedno embryjko zaniklo, ale druhé se rozdvojilo a čekáte jednovaječné dvojčátka.“
Byl to šok - velký. Jednovaječné dvojčátka? Takže jen jedno miminko je z umělého oplodnění? Druhé je vlastně tzv. přirozeně? Začaly se mi honit v hlavě myšlenky, že vlastně v rodině máme dvojčata i trojčata.
Manžel byl v práci, takže jsem mu volala telefonem. Jeho reakce byla úžasná. „Ty voe, to si děláš prdel“ a smích, velký krásný smích…
Od té chvíle se nám změnil život. Celých 8 měsíců ve strachu, opatrování se, aby se něco nezakřiklo. Těhotenství se z počátku tajilo, jsme pověrčiví. Později už jsme se těšili z častých ultrazvuků a mír našich drobečků.
7.1.2015 to přišlo. Narodili se naši překrásní jednovaječní kluci - Vojtíšek 2880 g a Jindříšek 3000 g. Plánovaný císař. První šel Vojtíšek, druhý Jindříšek. Jindříšek se jen jednou nadechl a…museli ho oživovat. Odnesli ho hned do inkubátoru. Tatínek ho viděl pár sekund. Vojtíška si tatínek pochoval, ale začal mít problémy s dýcháním, takže ho také odnesli do inkubátoru.
Ten úžasný pocit, kdy mi mé chlapečky přivezli na pokoj, třetí den… Od té chvíle jsem nespala. Třetí den jsem se zhroutila. Malý se mi vypnul při
přebalování a já ve strachu, že se mu něco děje, šla za sestřičkou, kde jsem se zhroutila. Sestřičky si miminka vzaly k „čápovi“, jak se říkalo jejich pokojům,
kde maminka odkládaly miminka na hlídání, když se potřebovaly po porodech dospat, vysprchovat atd. Vyspala jsem se na pár hodin a když mi je přivezli, přešťastná jsem děkovala…
Od té chvíle nežiju jen pro sebe, ale žiju pro ně. Jsem jejich maminka, která je miluje.
Jsem šťastná, žiju a mám dvě nádherné a zdravé syny. Zázraky se dějí. Věřím tomu.
A jak řekl klasik: „Život je plamen, který stále dohořívá, ale pokaždé vzplane, když se narodí dítě.“
Přečtěte si také
Byla to chyba? Zjistila jsem, že nejlepší škola nemusí být ta nejprestižnější
- Anonymní
- 01.10.26
- 2874
S manželem máme oba celkem vysoké příjmy, takže když došlo na to, kam půjde naše dcera do školy, chtěli jsme pro ni to nejlepší. Soukromých škol je dnes už opravdu hodně a my měli štěstí, že za nás...
Tchyně mi tajně učí dítě říkat „mami“ jí. Nechci rozpoutat válku
- Anonymní
- 01.10.26
- 1762
Nejdřív to vypadalo jako nevinné babičkovské rozmazlování. Jenže pak jsem zaslechla, jak tchyně říká mojí dvouleté dceři, aby jí říkala „mami“. Manžel tvrdí, že to myslí ze srandy, ale já mám čím...
„To nezvládneš,“ řekla učitelka mému synovi. Kvůli jedné větě jsem se neudržela
- Anonymní
- 01.10.26
- 1497
Syn přišel ze školy a hned mezi dveřmi oznámil, že už nikdy nechce chodit na tělocvik. Nejdřív jsem si myslela, že se mu prostě nechce cvičit. Pak mi ale řekl proč.
Říkala jsem, že moje dítě nebude mít telefon. Stejně jsem ho koupila
- Anonymní
- 01.10.26
- 778
Dlouho jsem nechápala rodiče, kteří dávají dětem mobily pomalu ještě v porodnici. U nás doma byla jasná pravidla. Žádný telefon, dokud to nebude opravdu potřeba. Neviděla jsem jediný důvod, proč by...
Rozvod s násilníkem a boj o děti mi vzal veškeré iluze. Střídavá péče mě ničí
- Anonymní
- 01.10.26
- 697
Když jsem se do Petra zamilovala, nikdy by mě nenapadlo, že o pár let později od něj budu utíkat a bát se o život svůj i našich dětí. Petr se začal vybarvovat až po narození našich dvou dcer. Když...
Po obědě u tchána jsme skončili v nemocnici. O houbách nechce mluvit
- Anonymní
- 30.09.26
- 1706
Tchán nám k obědu připravil houbovou omáčku. Tvrdil, že houby dobře zná, a nikdo z nás neměl důvod mu nevěřit. O pár hodin později nám ale bylo zle a jeli jsme do nemocnice. Lékaři potřebovali...
Syn celé prázdniny ponocoval. Teď není schopný vstávat do školy a usíná v lavici
- Anonymní
- 30.09.26
- 951
Celé léto jsem bojovala s tím, že můj patnáctiletý puberťák ponocuje a spí minimálně do oběda. Jsem s ním sama a musela jsem chodit do práce, takže myslím, že mnohdy vstával i později. Jenže v noci...
Učitelka chce, abych dceru vyzvedávala dřív. Prý už odpolední družinu nezvládá
- Anonymní
- 30.09.26
- 10426
Dcera začala chodit do první třídy a dlouhé dny jsou pro ni náročné. Učitelka mi doporučila, abych ji vyzvedávala hned po obědě. Jenže já pracuji do pěti a nemám babičku ani chůvu. Kvůli její...
Dlouho jsem omlouvala manželovy lži. Pak mi došlo, že lžu hlavně sama sobě
- Anonymní
- 30.09.26
- 2522
Když mi kamarádka řekla, že si myslí, že mě manžel podvádí, skoro jsem se urazila. Ne proto, že by to nebyla pravda. Spíš proto, že jsem její slova vůbec nechtěla slyšet.
Chtěla jsem mít klidný večer, místo toho jsem do půlnoci šila kostým do školy
- Anonymní
- 30.09.26
- 1011
Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem se domů vracela s jedinou myšlenkou. Dostat děti do postele a konečně si na chvíli sednout. Chtěla jsem jen ticho, čaj a dvacet minut, během kterých po mně nikdo...