Zázraky se dějí
- Těhotenství
- Sisi S
- 06.02.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
7.1.2007 jsem bojovala o svůj život. Rakovina mě chtěla sprovodit z tohoto krásného světa. 7.1.2015 se narodily naše dvojčátka. Zázrak? Ano. Už jsem tomu nevěřila, nevěřila jsem, že budu mít děti. Po rakovině, transplantaci jater, problémech s dělohou, čtyřech umělých oplodnění se pátý pokus podařil. Štěstí, které nás potkalo, bylo dvojnásobné...
- 3
- 18
Člověk musí v životě zažít hodně bolesti, aby později pochopil, co je pro něho vlastně důležité. Když jsem v roce 2007 bojovala o svůj život, modlila jsem se před každou chemoterapií, aby mi bylo líp, a věřila jsem v budoucnost. Bojovala jsem pro své děti.
Vydržela jsem ukrutné bolesti a sílu mi dávala naděje, že za pár let budu držet své vytoužené miminko v náručí. Byl to běh na dlouhou trať…
O rok později jsem podstoupila transplantaci jater. Ta mi zachránila vlastně život. Na jaterní tepně seděla metastáza, která čekala… Kdyby se tehda zakousla, stačilo málo a nebyla bych tady. Naštěstí jsem tady a jsem šťastná za svůj život.
Ten, kdo nezažije, nepochopí, co pro takového člověka znamená život. Probudit se, otevřít oči, nadechnout se a žít. Byl to dar.
Můj první dar - dostala jsem novou šanci na život.
V roce 2009 byla svatba. Úžasná pohádková svatba, kterou jsem si vysnila. Ano, i o té jsem snila v nemocnicích. Jen to snažení o miminko nabíralo na obrátkách a postupem času se stalo spíše problémem. Deprese, unavenost, psychická samota.
Při čtvrtém IVF jsme to vzdali. Zažádali jsme si o adopci.
Po pár měsících se nám ozvala sociální pracovnice, abychom se dostavili k nim na úřad. Byli jsme nadšení, že se něco děje. Bohužel nám na místě sdělila, že nám žádost zamítla posudková lékařka.
„Vzhledem k tomu, že paní má invalidní důchod a nedokáže se postarat sama o sebe, nedoporučuji adopci, takže se zamítá žádost.“
Samozřejmě jsem se z toho zhroutila a plakala jsem. Nikdo v okolí to nechápal, ani lékaři, přátelé. Dobré zázemí, touha po dítěti, miminko by se mělo jako v ráji. Po této nepříjemnosti jsme se tedy rozhodli pro páté, poslední IVF. Asi to tak mělo být.
Na klinice jsme se domluvili, že nemáme co ztratit, že chceme zavést rovnou dvě embryjka. Přes velké přemlouvání lékař povolil.
Na kontrolu jsem jela s pozitivním těhotenským testem. Nadšená, plná očekávání, ale i nervozní a stále nevěřící, že by to vyšlo. Po 6 letech? Už jsme nevěřili. Mohl to být poplach…
Když mi lékař ukázal ultrazvuk, nevěřila jsem svým očím.. „Paní X, tak je to tam… jedno embryjko zaniklo, ale druhé se rozdvojilo a čekáte jednovaječné dvojčátka.“
Byl to šok - velký. Jednovaječné dvojčátka? Takže jen jedno miminko je z umělého oplodnění? Druhé je vlastně tzv. přirozeně? Začaly se mi honit v hlavě myšlenky, že vlastně v rodině máme dvojčata i trojčata.
Manžel byl v práci, takže jsem mu volala telefonem. Jeho reakce byla úžasná. „Ty voe, to si děláš prdel“ a smích, velký krásný smích…
Od té chvíle se nám změnil život. Celých 8 měsíců ve strachu, opatrování se, aby se něco nezakřiklo. Těhotenství se z počátku tajilo, jsme pověrčiví. Později už jsme se těšili z častých ultrazvuků a mír našich drobečků.
7.1.2015 to přišlo. Narodili se naši překrásní jednovaječní kluci - Vojtíšek 2880 g a Jindříšek 3000 g. Plánovaný císař. První šel Vojtíšek, druhý Jindříšek. Jindříšek se jen jednou nadechl a…museli ho oživovat. Odnesli ho hned do inkubátoru. Tatínek ho viděl pár sekund. Vojtíška si tatínek pochoval, ale začal mít problémy s dýcháním, takže ho také odnesli do inkubátoru.
Ten úžasný pocit, kdy mi mé chlapečky přivezli na pokoj, třetí den… Od té chvíle jsem nespala. Třetí den jsem se zhroutila. Malý se mi vypnul při
přebalování a já ve strachu, že se mu něco děje, šla za sestřičkou, kde jsem se zhroutila. Sestřičky si miminka vzaly k „čápovi“, jak se říkalo jejich pokojům,
kde maminka odkládaly miminka na hlídání, když se potřebovaly po porodech dospat, vysprchovat atd. Vyspala jsem se na pár hodin a když mi je přivezli, přešťastná jsem děkovala…
Od té chvíle nežiju jen pro sebe, ale žiju pro ně. Jsem jejich maminka, která je miluje.
Jsem šťastná, žiju a mám dvě nádherné a zdravé syny. Zázraky se dějí. Věřím tomu.
A jak řekl klasik: „Život je plamen, který stále dohořívá, ale pokaždé vzplane, když se narodí dítě.“
Přečtěte si také
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 256
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 157
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 185
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 222
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 230
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Asistentka ve škole šikanuje mého autistického syna: „Jsi neschopný,“ řekla mu
- Anonymní
- 29.05.26
- 2069
Můj syn Vilda je úžasný kluk. Je chytrý, ve škole mu to pálí a svět vidí s fascinující upřímností. Má ale lehkou poruchu autistického spektra. Nechápe sarkasmus, ironii ani to, že si z něj někdo...
Můj syn se ve škole trápí, systém nás nechal na holičkách. Rok čekáme na PPP
- Anonymní
- 29.05.26
- 2447
Mám tři děti. Se staršími dvěma šla škola skoro sama. Jasně, občas se nechtělo psát úkoly, ale základy naskočily přirozeně. Pak přišel Ondra. Můj nejmladší, veselý kluk, který je ale v učení o něco...
Přítel vydělává mnohem víc než já. Přesto chce, abychom platili všechno napůl
- Anonymní
- 29.05.26
- 3129
David vydělává přes sto tisíc. Má skvělý manažerský plat, zatímco já jako učitelka nemám ani polovinu. Přesto chce, abych platila všechno napůl. Ten rozdíl je obrovský. Každý máme svůj účet, jenže...
Pozvali jsme tchyni s tchánem na oběd. A oni si v kastrůlku přinesli svoje jídlo
- Anonymní
- 29.05.26
- 2209
Poslední „rodinný“ oběd mi bude ležet v žaludku ještě dlouho. Tchyni moje jídlo nikdy nebylo dost dobré, ale tohle byl vrchol. Celé dopoledne jsem strávila u plotny, abych se zavděčila. A výsledek?...
Sexuální obtěžování v MHD: Styděla jsem se tak, jako bych ten hnus páchala já
- Anonymní
- 29.05.26
- 1394
Venku už se vzduch tetelil horkem, letos máme ten květen fakt hodně teplý. V narvaném autobuse linky 204 bylo k zadušení. Seděla jsem u okénka a snažila se nevnímat ten upocený chaos kolem sebe....
silný příběh se šťastným pokračováním! Hodně zdravíčka vám vsem 
Krásné děti, ať vam dělají jen samou radost 
Cele tvoji rodine preji jen zdravi, nic dulezitejsiho pro me na svete neni 
