Život je boj :)
- Porod
- Terina24
- 26.06.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček tom, jak o vše se musí bojovat a hlavně nic nevzdat a odměna se vždycky dostaví. :) Zabrousím ze začátku trošku do minulosti. Před zhruba 8 lety, když mi bylo 15, jsme se s rodiči přestěhovali z bytu ve městě do baráku pár kilometrů od města.
Zhruba po roce, co jsme bydleli už konečně ve vysněném baráku, taťkovi zjistili rakovinu tlustého střeva v hodně pokročilém stádiu. Šlo to pak dost z kopce… Začali jsme taťku vozit ambulantně na chemoterapie, kdy první 3 roky docela šly. Bylo mu sice špatně, ale rakovina sama o sobě se nezhoršovala, tak nějak to stagnovalo, nebo spíš taťka to vždycky tvrdil.
Po těch 3 letech léčby naordinovali doktoři ozařování a přepálili taťkovi nerv v zádech a tím ty šílenosti vlastně začaly. Hrozně zeslábl, přestal mít chuť s tím vším bojovat a všechno se najednou hrozně táhlo.
Posledního půl roku byl absolutní ležák, ale s mamkou jsme se kously, že ho do nemocnice nedáme. Naposled na Velikonoce před dvěma lety byl venku, když šel vyprovodit bráchu s rodinou po víkendové návštěvě u nás, od té doby už nevstal z postele.
Dojížděla k nám 4× denně sestřička pro domácí péči a píchala mu morfium… půl roku.. Vydržel neuvěřitelný, doktoři nechápali, jak je možný, že je při smyslech, že vůbec žije… Proleženiny, mamka ho přebalovala, 24 hodin péče… Nedávala jsem to.
Denně koukat na svýho taťku, jak bezvládně leží, kouká na televizi a je z něj jen kost a kůže. Denně jsem odjížděla pryč, aspoň na pár hodin, načerpat energii na další den, kdy se člověk musel usmívat a být v pohodě. Posedávala jsem v baru a usrkávala Cuba Libre, procházela se po městě jen tak, hlavně nebýt aspoň chvilku doma.
V červenci 2014 jsem začala chodit se svým současným manželem. Najednou jako by mi svitla naděje na lepší život, v kterej jsem už nedoufala. Konečně někdo, kdo mě chápal, kdo mi dokázal dát naději a pomáhal mi zvládat to všechno… V obrovský zamilovanosti jsme se shodli, že bychom spolu chtěli miminko a šli do toho po hlavě.
V půlce srpna dostal odvahu a poprvé jel k nám. Představila jsem ho taťkovi a manžel byl asi jedinej člověk, se kterým se taťka bavil, jinak s nikým už moc komunikovat nechtěl. Líbil se mu. 
Dodnes manžel lituje, že mu neřekl, že si mě chce vzít, že ho nepožádal o mou ruku… Taťka zemřel 30. srpna, když s ním byla doma jen mamka, což bylo asi poprvé za celej půlrok. Asi to tak chtěl a věřím, že teď mu je daleko líp…
Pár dnů po pohřbu jsem zjistila, že naše snažení o miminko bylo úspěšný hned napoprvé. Smutek z toho všeho vystřídala neskutečná radost a těšení se na prcka.
V listopadu mě přítel požádal o ruku a já to vše snažila naplánovat tak, aby se skloubily termíny pro sál, kapelu apod. plus abych ještě neměla vražednej bachor. Svatba naplánovaná na půlku března, Vánoce za rohem, nálada byla skvělá.
Jasný, to zavání průšvihem. A taky že jo. 15. prosince při kontrole na gyndě doktor jen mlčí a pak mi vypisuje žádanku na druhý den na kyretáž. Prcek to vzdal, žádná srdeční akce, jen ta moje, a to sakra zvýšená… Byly to jedny z nejhorších Vánoc, co jsem si mohla představit. Bez taťky, po potratu, co jsme sakra komu udělali? :-/
Nebyl důvod ale rušit svatbu, a tak jsme se v březnu vzali a odjeli si odpočinout na pár dní do Alp. Všechno bylo prolitý Sluncem, začalo se vše zase vracet do původních kolejí.
V dubnu opět dvě čárky na testu, JUPÍ!! Teď už to prostě musí vyjít!
Bohužel, podobně jako u předchozího miminka potrat v prvním trimestru, ovšem už díky bohu bez nutnosti kyretáže a tělo si poradilo samo. Už to nebyl takový šok, spíš začalo hlodat, co se děje.
Je snad někde alespoň u jednoho z nás problém? Dohodli jsme se na chvilku neřešit, užít si léto a nechat moje tělo si odpočinout. Můj gynekolog mi doporučil, ať při dalším pozitivním testu ihned přijdu.
V říjnu 2015 už na mě opět svítily dvě čárky na testu. Tak a teď se modlit, aby se to už neopakovalo. Přesně jak jsme se doktorem dohodli, v 5. těhotenském týdnu jsem naklusala do ordinace a po prohlídce jsem letěla do lékárny pro Utrogestan a rychle domů a klid.
Všechno zatím probíhalo skvěle, ve 12. těhotenském týdnu po prohlídce už jsem trošku povolovala z křeče a věřila, že teď už se to fakt povedlo, vždyť jsem přece překročila první trimestr! Ha, jsem naivní…
Na začátku prosince zvoní telefon a sestřička mi oznamuje, že z krve vyšla jedna zvýšená hodnota, že si mám přijít pro žádanku na ultrazvuk na genetiku. Druhý den s žádankou v ruce volám na genetiku a paní mi oznamuje termín návštěvy na 15. prosince. Projel mi mráz po zádech, do Vánoc poslední volný termín a zase to hrozný datum.
15. prosince přijíždíme na genetiku a celá v nervu čekám v čekárně, až mě doktor pozve dovnitř. Neuvěřitelný nervy, pořád se snažím sama sobě vsugerovat, že se ty výsledky z krve nějak pletou a bude vše v pohodě. Pan doktor na genetice byl ztělesněním něčeho příšerného - starý člověk, který trpěl nějakou pohybovou a mentální dysfunkcí už na první pohled a ultrazvuk od něj byl šíleně bolestivý a nepříjemný. Celou dobu jsem měla pocit, že mne buď začne osahávat, nebo na mě upadne.
Asi po minutě zběsilého ježdění sondou ze strany na stranu dal sondu z břicha pryč a s chladným pohledem mi oznámil, že to nemá smysl lámat přes koleno a že jsem mladá a udělám si jiné dítě. S manželem jsem na doktora nechápavě koukali. Jako proč??? Přivolali ke mně druhou doktorku a ta opět jezdila (ovšem už bezbolestně) sondou po mém břiše a u toho se mračila.
„Je mi to líto, ale miminko má gastroschízu, rozštěp břišní stěny, kdy je vedle pupečníku malinká díra a střevní kličky miminka jsou volně mimo bříško a plavou v plodové vodě. Jsou pro vás momentálně dvě varianty - buďto si miminko necháte, ale rodit je nutné v Motole a my vám teď musíme udělat ještě odběr plodové vody, anebo - a tuto variantu doporučuji - jděte na potrat.“
S pláčem a naprosto v šoku jsem souhlasila s odběrem plodovky a v podstatě ani netušila, co se kolem mě teď děje. Odebrali plodovou vodu, což byla šílenost, když pořád brečíte, ale nesmíte se u zákroku vůbec hýbat.
Po zákroku si mě doktor pozval s manželem do vedlejší místnosti a tam nám doslova nutil k podpisu na potrat a absolutně nechápal, že chceme jet domů a vše si promyslet a zjistit si celkově informace, co to vůbec ta gastroschíza je - v životě jsme to ani jeden neslyšeli. Jasně, člověk zná rozštěpy rtu, patra, páteře… ale břicha?
Doktorovi jsme se k jeho nepochopení vymanili a já se cestou domů objednala ještě na ten den ke svému doktorovi na konzultaci. Ten mi oznámil, že bohužel osobní zkušenost s gastroschízou nemá, ale ať si domluvím konzultaci v Motole a oni mi řeknou, co a jak.
Projížděli jsme internet, popravdě o téhle vývojové vadě toho moc na českých stránkách není, a tak jsme zavolali do Prahy a na začátek ledna se objednali na konzultaci. V Motole se úžasný pan doktor Vlk usmíval od ucha k uchu a dodal nám obrovskou naději.
„Vaše holčička musí být narozená u nás mezi 35. až 37. týdnem těhotenství a musí ihned na operaci - ovšem úspěšnost je obrovská a šance na normální život je zhruba 95 %.“
Od té doby jsme co 3 týdny dojížděli k panu Vlkovi na kontroly a kontrolovaly se průtoky a stav střívek maličké.
v 37. týdnu těhotenství mě v Motole přijali na oddělení rizikového těhotenství s nutností do 37. týdne vyvolat porod - miminko už je vyvinuté a už není bezpečné vzhledem k jeho stavu pokračovat v těhotenství. Byla jsem ale úplně zavřená.
V pátek 29. května mi byla zavedena tabletka na dozrání čípku. Do hodiny jsem začala cítit divné pocity, začalo to pěkně pracovat. Takhle mě to drželo do večera (slabounký menstruační bolesti v kuse) a přes noc už dobrý.
Ráno při vyšetření mi doktorka sděluje, že je to trošku lepší, ale že to chce dát další jen na dozrání, aby nedošlo k tomu, že budu zavřená a s jednou kontrakcí za druhou. To už bylo přes den trošku horší, tlak, bolest podbřišku. Večer to nepřecházelo, otevřená pro prst, tak jsem si řekla o prášek na spaní, protože mi bylo jasné, že v neděli už budeme rodit.
V neděli při vyšetření doktoři usoudili, že budou pokračovat (kdyby to nepostupovalo, nechali by to na přírodě pár dní, aby mě nezahltili tím hnusem proti vůli maličké). Dali mi už vyvolávací tabletku přímo do čípku, do hodiny začaly slaboulinký stahy cca po 7-8 minutách.
Na monitoru absolutní klid, ale i tak jsem povolala manžela, ať už radši přijede - bydlíme 200 km od nemocnice. Ve čtvrt na 2 na mě znovu doktorka koukla: „Paráda, jste na jeden a půl centimetru, zlepšuje se to, pošleme vás už na porodní pokoj.“
Ve 3/4 na 2 už jsme byli oba s manželem na pokoji. Měla jsem hrozný strach, že to bude jako továrna na děti a budu se někde prát o místo s jinou rodičkou, ale naopak. Bylo tam neskutečně příjemné prostředí, pustili jsme si rádio, sprchovala jsem se, chodila, houpala se na míči. Nařízeno hlavně neležet, malá musí sestoupit dolů. Do toho pravidelný slabounký kontrakce po 4 minutách. Udělali mi klystýr, v půl čtvrté mi praskli vodu.
Na monitoru začal malé hrozně stoupat tep na 170-180. Zjistili, že mám teplotu 37,8, a tak mi napíchli kanylu a začali dávat kapačkou ochlazovací roztok. Kontrakce nepravidelný - 3,9,13,5,7,3 minuty apod. Vzhledem k tomu, že malá stále byla hrozně nahoře, zkusili mi oxytocinem trochu pomoct. Do 6 hodin večer všechno super, kontrakce v pohodě, trosku už silnější, ale pořád jsme se smáli.
Od čtvrt na 7 začaly kontrakce po 2 minutách s větší parádou, kdy ve spojení s tou teplotou to začalo být celkem brutální. V půl sedmé už kontrakce po minutě a já drtila manželovi ruku a už začala padat únavou.
V 7 hodin přišla porodní asistentka s tím, že mě nenutí, ale že bych měla zvážit píchnutí epiduralu. Že přirozenou cestou to půjde takhle ještě 3 hodiny určitě, malá je stále hrozně nahoře, kontrakce silné co minutu. Odmítla jsem, ale po zhruba půl hodině jsem volala porodní asistentku a svolila na injekci, ale že si chci ještě zajít na záchod, tak ať mě odpojí z monitoru a kapačky.
Záchod, sprcha, mezitím několik kontrakcí. Vrátila jsem se zpátky, napojili mě zase na monitor a kapačku a už bylo půl osmé a na pokoj přišla anestezioložka s epiduralem. Měla jsem zrovna kontrakci, kontrakce skončila, začali mi vysvětlovat co a jak a že to musím podepsat a tak. BUM, další kontrakce. Sestra vykulila oči: „To má paní už takový bolesti, proč jste nevolali dřív?“
Volám na porodní asistentku, že cítím dole hrozný tlak, u toho funím jak pes a drtím všechno po ruce, protože manžel musel sedět na chodbě (vyhnali ho kvůli píchání epiduralu).
Porodní asistentka na mě mrkla a během 20 minut jsem se otevřela na maximum a malá sestoupila dolů. Vyhnali anestezioložku s epiduralem, zavolali manžela a ani jeden jsme nechápali: „No jdete rodit, miminko už je dole.“ První 3 kontrakce byly peklo - malá musela dorotovat a já kontrakce jen prodýchat a netlačit.
1. 5. 2016 v 19:53 se narodila Stella s mírami 44 cm a 2160 g, bez nástřihu, bez epiduralu, na 2 kontrakce a 3 zatlačení, jen jeden maličký kosmetický steh. Ve výsledku hladký krásný porod, jen na malou bylo brzy a držela se zuby nehty. Od porodní asistentky jsem dostala neskutečnou pochvalu za to, že jsem vstala na záchod a malá díky tomu sestoupila.
Stellinku zabalili do sterilní gázy, aby se střívka neinfikovaly a dali mi malou na pár minutek pochovat. Potom už ji převáželi do vedlejší budovy a po vyšetření šla ihned na sál a všechna střívka jí vrátili zpátky do bříška.
Ležela jsem zpátky na rizikovém oddělení, za malou docházela každý den a nosila pracně odsáté mlíčko, aby malá, až se začne dávat moje mlíčko, měla jen to nejlepší. Tři týdny jsme spolu bojovali na JIPce, z toho 2 týdny jsem neustále odsávala a snažila se o mléko nepřijít. Třetí týden už jsem Stellu začala kojit a na konci týdne nás pustili s úspěchem domů, že se malá hojí, jako by jí nic nebylo.
Dnes je nám 7 a půl týdne, máme za sebou první kontrolu po měsíci od propuštění v Motole, Stellinka má 3160 g a 50 cm, všechno je naprosto v pořádku a my jsme ti nejšťastnější, že jsme se rozhodli správně a malé dali šanci žít.
A vám děkuju, že jste to dočetli až sem.
Přečtěte si také
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 2688
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 3803
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 3035
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 3124
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 1749
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
Matka mého přítele ho v dětství ponižovala. Dnes se o ni stará a dává jí peníze
- Anonymní
- 13.05.26
- 1630
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě hodně trápí. Tři roky chodím s Jakubem, je to skvělý a moc hodný kluk. Jenže je hodný až moc. Na začátku našeho vztahu mi vyprávěl o svém těžkém dětství. Otec od...
Můj jediný syn se chce odstěhovat k otci. Nemůže vystát mého nového partnera
- Anonymní
- 13.05.26
- 1665
Můj syn Dominik je doslova vymodlený. Kdysi jsem ještě s prvním manželem Petrem nemohla otěhotnět. Absolvovali jsme několik cyklů umělého oplodnění, až se nám narodil náš vytoužený chlapeček. Od...
Nejsem hlídací služba zdarma. Nemůžu hlídat vnoučata kdykoliv si mladí vzpomenou
- Anonymní
- 13.05.26
- 1370
Dnešní doba je v mnoha ohledech jiná než ta, když jsem sama měla malé děti. Moje mamka sice chodila do práce, ale měla jsem ještě babičku, která pohlídala pravnoučata. Děti byly tak nějak méně...
Porodní plán jsem měla dokonalý. Realita? Totální chaos a slzy
- Anonymní
- 13.05.26
- 1126
Měla jsem to sepsané do posledního detailu. Kdy zavést klystýr ne, jaké polohy chci zkusit, že nechci zbytečné zásahy, že chci co nejvíc přirozený průběh a ideálně klidnou atmosféru. Porodní plán...
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 4307
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
take jsem v těhotenství zažila strašení, nastesti mě nikdo do ničeho natlačil..
Je nás více a Stellinku pozdravuju 
je hrozne silna 
az me trosku dojimate 
gratuluji ke zdravé holčičce 
Já se k němu nikdy nedostala, muj gyndař si dělá veškerá vyšetření sám. Ale na tu jeho kolegyni jsem slyšela jen chválu, pečlivá a empatická. No dobře, že ste se nedali 