Život s řízeným dechem
- Rodičovství
- Anonymní
- 18.02.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát deníček s tímto příběhem! Naše trápení trvá devět měsíců, je to radost a bolest zároveň. Krásné období plné očekávání a radosti se dokázalo tak změnit v takový opak, že si to člověk ani nedovede představit!
Loni v dubnu jsem se radovala z očekávání druhého dítěte, a to holčičky, kterou jsem si moc přála. Ráno jsem se probudila a měla jsem trochu mokré pyžamo, zrovna jsem šla na kontrolu ke gynekoložce. Nikdy by mě nenapadlo, když jsem říkala synovi, že se na chvíli vrátím, že to tak vůbec nebude.
Doktorka udělala test na plodovou vodu a už jsem jela do nemocnice. Další den v jednu ráno jsem byla převezena do jiné nemocnice, kde se dokázali postarat o extrémně předčasně narozené děti, já jsem byla ve 26. týdnu.
Nesla jsem to hrozně, nevěděla jsem, jak budu dlouho v nemocnici, než porodím a pak ještě potom. Celé těhotenství jsem se bála, aby to dobře dopadlo! Jako bych to cítila, nebo jsem si to nakonec přivolala? O syna bylo postaráno, ale já jsem ty tři týdny, co jsem byla v nemocnici probrečela, bylo mi hrozně. Místo abychom byli všichni doma a čekali, až se nám narodí zdravá holčička, tak jsem ležela v nemocnici a čekala, co bude, jestli to zvládneme.
Utekly tři týdny a já šla na kontrolu, kde mi doktorka řekla, že tam je moc málo plodové vody, ale že kontrola za týden. S brekem jsem šla do pokoje. Ja tam může být malá bez vody? Za pár minut přišla ta doktorka, že musí malá ven, že se tvoří infekce. Tak jsem za pár hodin šla na sál.
Bála jsem se, jestli malá vůbec přežije a jestli i já to přežiju. Byl to hodně těžký císař, malá nešla ven, měla modrou ruku, ale jinak to vypadalo, že je to jediný problém. Malá si dýchala sama. Výsledky hlavy taky dobrý.
Ale za tři dny se vše začalo měnit. Malá přestala trávit, dostavila se žloutenka, léčila se infekce, ale za sedm dní malá přestala i dýchat! A v tu chvíli začalo peklo, které trvá dodnes!
Lékaři nevěděli, proč nedýchá. Udělali spoustu vyšetření a zjistili za pár týdnů, kdy my se strachem nevěděli, co bude a že se s tím nesetkali, aby dítě nedýchalo. Zjistili, že při porodu došlo k velkému krvácení do mozku! Ale že to není důvod, aby nedýchala.
Udělali magnetickou rezonanci centrálního mozečku a tam byla taky krev. Čas utíkal a stále nic. Malé dali léky, dokázala nějakou dobu dýchat, ale zase přišel na řadu přístroj, tracheostomie, peg. Lékaři říkali, že to nevypadá dobře, jak vývoj, tak i plíce, které jsou špatné a signály z mozku nejsou dobré, a tak neví, zda malá někdy bude sama dýchat a že na přístroji se nedá žít dlouho, cca půl roku!
To vše jsem prožívali čtyři měsíce. Přišlo na řadu ARO, kde jsme mysleli, že se to vše zlepší. Malá si začala přidechovat, nebyla tolik spavá, začala reagovat, sledovat hračky, smát se, chytat, hýbat… Ale i přes pět měsíců na Aru, jsme se nakonec dál nedostali, není to možné.
Ta bolest, kdy tak dlouho prožíváme nejistotu, strach a syn také musel nějak vše zvládat a díky mu za vše, za to jak nás dokázal rozveselit a odreagovat! Díky rodičům, kteří hlídali a podporovali nás ve všem a kdykoliv! Díky manželovi, který mě podporuje a drží mě a ukazuje mi, že to vše můžeme zvládnout!
Dnes tu sedím, je půl páté a já se střídám s manželem v hlídání malé, protože jsme se dostali s malou domů po zaškolení, jak se o malou starat. Hlídám ji, aby jí nevypadla hadička z tracheostomie, protože sama by to neudýchala a je závislá na přístroji. Bojíme se usnout, protože by mohla umřít, kdyby hadička vypadla a my ji nevrátili zpět.
Musíme ji dávát léky, odsávat. Pochování není tak jednoduché, protože musíme sledovat hadičky, nosit za sebou přístroje! Procházka s kočárkem je pro nás těžká, je potřeba větší kočárek, aby se tam vše vešlo! Malá je ale doma, kde si ji můžeme všímat, kde se můžeme snažit ji posunout dále.
Strašně to bolí, dívat se na malou a vědět, že to nebude nikdy tak, jak jsme si to představovali! Že nikdy se synem nebudou dělat to, co ostatní sourozenci, věci zcela samozřejmé jsou pro nás zázrakem. I teď to píšu s slzami v očích, ale asi se potřebuji vypsat a možná to dalším maminkám, které řeší blbosti, tak jak já kdysi, pomůže se nad těmi blbostmi povznést a radovat se z nich.
Nevíme, jak malá bude dlouho žít, jak jí plíce dovolí, jestli se někdy ventilátoru zbavíme! Malá mívá stavy, kdy se zatne a musíme ji prodýchávat a někdy se to prý nemusí podařit…
Ale my budeme věřit, že se to jednoho dnes zlepší, protože zázraky se dějí, jen si říkám, zda to vůbec zvládneme psychicky a fyzicky… Ale láska je silná, nedovedu si představit, že bychom malou dali pryč! snad se to nestane a my to budeme zvládat!
DĚKUJI TĚM, KTEŘÍ TO DOČETLI AŽ SEM A BUDU VDĚČNÁ ZA MODLITBY PRO MALOU!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1607
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 942
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1650
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 689
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 399
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20661
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2612
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2881
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2597
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1757
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....