Život s řízeným dechem
- Rodičovství
- Anonymní
- 18.02.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát deníček s tímto příběhem! Naše trápení trvá devět měsíců, je to radost a bolest zároveň. Krásné období plné očekávání a radosti se dokázalo tak změnit v takový opak, že si to člověk ani nedovede představit!
Loni v dubnu jsem se radovala z očekávání druhého dítěte, a to holčičky, kterou jsem si moc přála. Ráno jsem se probudila a měla jsem trochu mokré pyžamo, zrovna jsem šla na kontrolu ke gynekoložce. Nikdy by mě nenapadlo, když jsem říkala synovi, že se na chvíli vrátím, že to tak vůbec nebude.
Doktorka udělala test na plodovou vodu a už jsem jela do nemocnice. Další den v jednu ráno jsem byla převezena do jiné nemocnice, kde se dokázali postarat o extrémně předčasně narozené děti, já jsem byla ve 26. týdnu.
Nesla jsem to hrozně, nevěděla jsem, jak budu dlouho v nemocnici, než porodím a pak ještě potom. Celé těhotenství jsem se bála, aby to dobře dopadlo! Jako bych to cítila, nebo jsem si to nakonec přivolala? O syna bylo postaráno, ale já jsem ty tři týdny, co jsem byla v nemocnici probrečela, bylo mi hrozně. Místo abychom byli všichni doma a čekali, až se nám narodí zdravá holčička, tak jsem ležela v nemocnici a čekala, co bude, jestli to zvládneme.
Utekly tři týdny a já šla na kontrolu, kde mi doktorka řekla, že tam je moc málo plodové vody, ale že kontrola za týden. S brekem jsem šla do pokoje. Ja tam může být malá bez vody? Za pár minut přišla ta doktorka, že musí malá ven, že se tvoří infekce. Tak jsem za pár hodin šla na sál.
Bála jsem se, jestli malá vůbec přežije a jestli i já to přežiju. Byl to hodně těžký císař, malá nešla ven, měla modrou ruku, ale jinak to vypadalo, že je to jediný problém. Malá si dýchala sama. Výsledky hlavy taky dobrý.
Ale za tři dny se vše začalo měnit. Malá přestala trávit, dostavila se žloutenka, léčila se infekce, ale za sedm dní malá přestala i dýchat! A v tu chvíli začalo peklo, které trvá dodnes!
Lékaři nevěděli, proč nedýchá. Udělali spoustu vyšetření a zjistili za pár týdnů, kdy my se strachem nevěděli, co bude a že se s tím nesetkali, aby dítě nedýchalo. Zjistili, že při porodu došlo k velkému krvácení do mozku! Ale že to není důvod, aby nedýchala.
Udělali magnetickou rezonanci centrálního mozečku a tam byla taky krev. Čas utíkal a stále nic. Malé dali léky, dokázala nějakou dobu dýchat, ale zase přišel na řadu přístroj, tracheostomie, peg. Lékaři říkali, že to nevypadá dobře, jak vývoj, tak i plíce, které jsou špatné a signály z mozku nejsou dobré, a tak neví, zda malá někdy bude sama dýchat a že na přístroji se nedá žít dlouho, cca půl roku!
To vše jsem prožívali čtyři měsíce. Přišlo na řadu ARO, kde jsme mysleli, že se to vše zlepší. Malá si začala přidechovat, nebyla tolik spavá, začala reagovat, sledovat hračky, smát se, chytat, hýbat… Ale i přes pět měsíců na Aru, jsme se nakonec dál nedostali, není to možné.
Ta bolest, kdy tak dlouho prožíváme nejistotu, strach a syn také musel nějak vše zvládat a díky mu za vše, za to jak nás dokázal rozveselit a odreagovat! Díky rodičům, kteří hlídali a podporovali nás ve všem a kdykoliv! Díky manželovi, který mě podporuje a drží mě a ukazuje mi, že to vše můžeme zvládnout!
Dnes tu sedím, je půl páté a já se střídám s manželem v hlídání malé, protože jsme se dostali s malou domů po zaškolení, jak se o malou starat. Hlídám ji, aby jí nevypadla hadička z tracheostomie, protože sama by to neudýchala a je závislá na přístroji. Bojíme se usnout, protože by mohla umřít, kdyby hadička vypadla a my ji nevrátili zpět.
Musíme ji dávát léky, odsávat. Pochování není tak jednoduché, protože musíme sledovat hadičky, nosit za sebou přístroje! Procházka s kočárkem je pro nás těžká, je potřeba větší kočárek, aby se tam vše vešlo! Malá je ale doma, kde si ji můžeme všímat, kde se můžeme snažit ji posunout dále.
Strašně to bolí, dívat se na malou a vědět, že to nebude nikdy tak, jak jsme si to představovali! Že nikdy se synem nebudou dělat to, co ostatní sourozenci, věci zcela samozřejmé jsou pro nás zázrakem. I teď to píšu s slzami v očích, ale asi se potřebuji vypsat a možná to dalším maminkám, které řeší blbosti, tak jak já kdysi, pomůže se nad těmi blbostmi povznést a radovat se z nich.
Nevíme, jak malá bude dlouho žít, jak jí plíce dovolí, jestli se někdy ventilátoru zbavíme! Malá mívá stavy, kdy se zatne a musíme ji prodýchávat a někdy se to prý nemusí podařit…
Ale my budeme věřit, že se to jednoho dnes zlepší, protože zázraky se dějí, jen si říkám, zda to vůbec zvládneme psychicky a fyzicky… Ale láska je silná, nedovedu si představit, že bychom malou dali pryč! snad se to nestane a my to budeme zvládat!
DĚKUJI TĚM, KTEŘÍ TO DOČETLI AŽ SEM A BUDU VDĚČNÁ ZA MODLITBY PRO MALOU!
Přečtěte si také
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 2339
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 3328
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 2646
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 2767
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 1515
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
Matka mého přítele ho v dětství ponižovala. Dnes se o ni stará a dává jí peníze
- Anonymní
- 13.05.26
- 1535
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě hodně trápí. Tři roky chodím s Jakubem, je to skvělý a moc hodný kluk. Jenže je hodný až moc. Na začátku našeho vztahu mi vyprávěl o svém těžkém dětství. Otec od...
Můj jediný syn se chce odstěhovat k otci. Nemůže vystát mého nového partnera
- Anonymní
- 13.05.26
- 1580
Můj syn Dominik je doslova vymodlený. Kdysi jsem ještě s prvním manželem Petrem nemohla otěhotnět. Absolvovali jsme několik cyklů umělého oplodnění, až se nám narodil náš vytoužený chlapeček. Od...
Nejsem hlídací služba zdarma. Nemůžu hlídat vnoučata kdykoliv si mladí vzpomenou
- Anonymní
- 13.05.26
- 1318
Dnešní doba je v mnoha ohledech jiná než ta, když jsem sama měla malé děti. Moje mamka sice chodila do práce, ale měla jsem ještě babičku, která pohlídala pravnoučata. Děti byly tak nějak méně...
Porodní plán jsem měla dokonalý. Realita? Totální chaos a slzy
- Anonymní
- 13.05.26
- 1065
Měla jsem to sepsané do posledního detailu. Kdy zavést klystýr ne, jaké polohy chci zkusit, že nechci zbytečné zásahy, že chci co nejvíc přirozený průběh a ideálně klidnou atmosféru. Porodní plán...
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 4239
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...