Životní krok

O životě

Jak jsem už dřív napsala, s Erikem máme jednoho andílka. Jsem mladá, je mi 23 let, Erikovi 25. Řešíme, zda zůstat v Česku, nebo se odstěhovat do Ameriky. Jemu chybí rodina a mně by také chyběla. Ale je nám spolu krásně a kvůli rozdílným národnostem nechceme ukončit vztah.

Je to pár dní, co se mi ozvala paní Brownová, že čekají dalšího prcka, už 5. :D, a jestli bych se nechtěla vrátit. Možná bych kvůli nim byla ochotná vrátit se, tedy samozřejmě KVŮLI Erikovi, ale myslím to tak, že Brownovi jsou taková moje druhá rodina, i když tu MOJI nikdy nic nenahradí! Jak říkám, je mi 23 let a když vidím okolo sebe samé maminky, je mi líto, že já maminkou nejsem. Na jednu stranu bych moc chtěla, nebráním se a ani Erik ne, protože předchozí těhotenství a krátké mateřství jsme si oba moc užívali. Mám ale strašný strach z dalšího zklamání, i když je ta pravděpodobnost téměř nulová. Nejsem člověk, který by vymetal večírky a užíval si, právě život u Brownů mě naučil nějaké dospělosti a zodpovědnosti za své činy i za to, co se stane těm dětem.

Pokud bychom si miminko pořídili, nevím jak by to snášela moje rodina, vědět, že mají vnoučátko, které prakticky neznají. A když bychom zůstali tady v Česku, bylo by to přesně naopak :( Na druhou stranu si říkám, že bych mohla ještě na nějaký čas k Brownům, odchovat toho prcka, nasbírat další zkušenosti a až poté se usadit. Mám hlavu plnou otázek, co když je na miminko ještě brzy, co když se zase něco stane, co když miminko prozatím odložíme a třeba po 3 letech zjistíme, že je náš život prázdný, co když si ho naopak pořídíme právě teď a zjistíme, že ještě nejsme 100% usazení a miminko tím bude trpět, co když budeme mít miminko a budeme chtít každý žít jinak a miminko nebude mít oba rodiče. A těch otazníků je mnohem víc. Sužuje mě to už několik dní a i kyž je Erik statečný a silný můž, trápí ho to také. Momentálně bydlíme u Olomouce, v domě mých rodičů. Je to dům jako blázen, přestože bydlíme u rodičů, máme nahoře své soukromí, které rodiče respektují, každou návštěvu hlásí, za což jsem jim moc vděčná :) Trošku legrační je komunikace mezi Erikem a mými rodiči, protože rodiče anglicky neumí (teď už pár slovíček ano :)) a Erik už češtinu trošku ovládá, i když si pořád stěžuje, že je těžká :).

Chtěla jsem poprosit někoho, kdo má podobný životní osud, ať už s dvounárodnostním vztahem nebo je rodičem andílka a přemýšlí o dalším děťátku, ať napíše svůj názor, věřím, že mi alespoň trošku pomůže :)

Verča :)

Hodnotilo 0 lidí. Score 0.0.

Reklama


Reklama

 Váš příspěvek
 
xantipha
Kecalka 124 příspěvků 18.06.11 19:50

Ahoj. Nemám sice zkušenosti se vztahem, kde se míchají dvě národnosti, ale myslím, že ať se rozhodneš tak jako tak, bude to rozhodnutí správné.
Z tvého deníčku mám pocit, že jsi opravdu rozumná a přemýšlíš nad věcmi, nad kterými je přemýšlet třeba.
Ve finále bude rozhodnutí stejně jen na tobě a tvém partnerovi a názory ostatních nebudou hrát až takovou roli. Hodně štěstí do budoucnosti! :palec: :mavam:

 
SandraS
Závislačka 3017 příspěvků 19.06.11 04:36

Ahoj,

taky si myslim, ze takove veci si clovek musi vyresit sam se sebou, ja taky ziju s cizincem a nekdy mi pripada, ze mam s nim a jeho rodinou vic spolecneho nez s tou moji :think: . Taky jsem podle veku vzato mlada (letos 25), ale s tim rozdilem, ze nemame v planu se „vracet“ ani do jeho, ani do moji rodne zeme…sme spokojeni tady :dance: . Kdyz jsme nedavno zacali premyslet o mimi ( taky me drasa srdce videt vsude ty briska a mrnata ;-), snazim se frekventovanym mistum vyhybat :lol: , samozrejme mi prisly na mysl otazky typu: to bude s babickou mluvit pres skype ? to uvidi babicky a stryce jen treba jednou za rok ? to nebudu na materske 3 roky ? to budu muset pracovat tehotna ? atd atd… a na vsechno jsem si odpovedela, ze kdybych mela do toho vseho planovani jeste premyslet, kde budu rodit, jestli budu na materske v CR atd, tak si to mimi fakt neporidime nikdy ! A uplne nejdulezitejsi podle me je, aby sis odpovedela, v ktere zemi budete mit jako rodina lepsi zazemi a budoucnost.
Hodne stesti v rozhodovani ! :mavam:

 
lucie.t
Závislačka 4992 příspěvků 19.06.11 16:50

ahoj. my vychovavame dve deti v Anglii, druhe se narodilo tady. S moji mamou mluvime nekolikrat tydne na Skypu, moc ji mrzi, ze s malym nemuze byt a poradne ho pomuchlovat, styska se ji po te me starsi, byly na sebe hodne zvykle. Je tezke zit daleko od rodiny, manzel je uzasny, ale mama je mama.

 
Lotynka
Stálice 93 příspěvků 19.06.11 17:04

Nechci samozrejme radit, ale taky dam do plena svoji zkusenost. Moje sestra ma deti a zije blizko mych rodicu. Ja ziju v cizine a rodice tu nemame ani jeden. Situace je takova, ze mi rodice maji vnoucata od me sestry, vidi je kazdy den, pomahaji s hlidanim, zkratka tvori s moji sestrou trigeneracni rodinu. O moje dite zajem nemaji, ani behem nasich navstev Cech, k nam na navstevy nejezdi atp. Oni vnoucata maji, moje deti babicku a dedu ne - trpim tim ja, nikoli oni. Pokud by mi nekdo v detstvi polozil otazku, jak silne je moje pouto k rodicum, odpoved by byla - velmi silne, nerozlucitelne.
Pokud se odstehujete do USA, pobliz tchyne s tchanem, muzes budovat vztah tvych deti s prarodici i tak a budes mit od nich oporu. Ale tvuj vztah k vlastnim rodicum se podle mne vzdalenosti zmeni, podle mne internet proste oporu rodicu nenahradi.

 
Milounek
Stálice 90 příspěvků 19.06.11 20:16

Já jsem 2 roky žila v USA jako chůva a můj vztah s rodiči to hodně posílilo, vždy jsme spolu dobře vycházeli a teď když jsem byla pryč, uvědomili jsme si já i oni, že jsme si vzájemně strašně důležití. Je to fakt složitý rozhodnutí. Miluju přítele, miluji moji rodinu, on miluje mě a jeho rodinu. Po pravdě, než jsem odjela do USA měla jsem tu spoustu přátel, když jsem se vrátila nikdo si na mě nevzpomněl. V USA jsem si našla přátele a když jsem se tam vrátila, přijali mě s otevřenou náručí. Já pocházím s 5ti dětí, rodiče nás milují všechny, ale když bych odjela, zůstalo by jim pořád hodně radosti a navíc, navštěvovali by jsme je, za žádnou cenu bych nechtěla, aby maminka zapomněla, jak její Verunka vypadá :)

 
Lindusa
Ukecaná baba ;) 2346 příspěvků 19.06.11 20:38

Ziju mimo CR uz 7. rokem. Nekdy je to tezke, nekdy jsem rada :) . S manzelem mame 2 deti, nemame zadnou rodinu kolem, musime si vystacit sami. Nekdy bych si moc moc prala mit neci rodinu kolem, holt to nejde. Neberu to jako tragedii, je to proste fakt. Mozna pujdem nekdy do CR, na par let, ale vim, ze to nikdy nebude naporad. Nevim, jestli jsem pomohla, ale musim rict, ze bych toho sveho chlapa proste nevymenila a stoji mi to vsechno za to :) . Linda

Vložit nový komentář

Reklama

Všechny deníčky uživatele

A je to tady

Andílku, strašně nás to bolí


Reklama