Změna je život?
Před časem jsem psala deníček o svém nevydařeném životě. Nesetkala jsem se s pochopením a ani jsem to neočekávala. Život jde ale dál a píše nové příběhy… Pro teď raději opět anonymně…
Když mě a mou dceru opustil přítel a tatínek, hledala jsem všemožné způsoby, jak na něj zapomenout. Chtěla jsem vytlouci klín klínem, jak se říká. Nepodařilo se…
On ještě ten den začal přespávat u své „kamarádky“ a já se zaregistrovala na seznamce. Proběhlo pár nevydařených schůzek, než jsem narazila na toho, o kterém jsem si myslela, že bude za něco stát.
Zamilovaná jsem určitě nebyla, jezdil kamionem a o nás jevil zájem, o který jsem tolik stála. Kvůli složitější životní situaci jsem byla nucena prodat byt bývalému příteli, splatit hypotéku a opustit byt, ve kterém jsem s malou žila. Tento nový muž v mém životě, mi nabídl azyl a já neváhala a nabídku přijala. Nic mi nebránilo, každý mi říkal, jak je skvělý, že se s ním budeme mít dobře. Jenže…
Vše bylo fajn, dokud si nebyl jistý, že nás má v hrsti a my už mu neutečeme… Začal být vzteklý, zlý na mou dceru, urážlivý, bouchal dveřmi, házel věcmi… Tak jsem si říkala, co teď? Poprosila jsem tedy svou babičku, jestli bychom u ní prozatím nemohly s malou bydlet. Nadšená z toho moc nebyla, ale na ulici nás nechat nechtěla. Je to už starší, mírně nevrlá paní, chtěla mít svůj klid.
O mé situaci se dozvěděl můj bývalý přítel a dcery tatínek. Nabídl mi tedy svůj byt k dispozici. Přestěhoval nás zpět k sobě a šel za svou novou přítelkyní. Nabídl mi bydlení velice výhodně, proto jsem k němu šla.
Matky samoživitelky to jednoduché nemají a s malým příjmem se těžko hledá něco k pronájmu. Nečekám od něj nic, už o to ani nemám zájem. Jen mě tak napadá, že mi je 26 let, mám dvouletou dceru a životem se tak plácám ode zdi ke zdi. Kazím život sobě i své malé holčičce a je mi z toho velice smutno.
Co mám jako teď dělat? Kam mě zavede život dál? Proč se děje to, co se děje? Jsem tak strašně zklamaná z mužů ve svém životě. Jsem zklamaná sama ze sebe. Vždy jsem se snažila dělat to, co je správné. Vždy jsem se snažila všem zavděčit a asi vše dělám špatně.
Propadám mírným depresím a jsem z toho vyděšená. Co mě to občas napadá za hlouposti… Žádného chlapa už nechci, raději zemřu jako stará panna a až umřu, tak mě sežerou krysy nebo kočka, kterou si pořídím kolem 50. Ovšem jestli má dcera nebude blbá po mně, to by mi vysela na krku každou chvíli…
Už nechci další zklamání a dalšího chlapa. Na mém srdci je momentálně cedule: „Zákaz vstupu!“
Omlouvám se, jestli někoho můj „deníček“ pohoršil. Jen jsem se potřebovala někomu svěřit a na veřejnost se svým ne-problémy vyjít nechci. Bojím se, že by mě lidé odsoudili, tak jak to umí.
Přeji pěkný den a mnoho úspěchů v životě. 
Máš kde bydlet, jsi předpokládám zdravá,
máš zdravou dceru a to není málo! Já jsem sama s dcerou sedm let a proč?
Protože, jestli mě v životě někdo někdy pomohl, tak to byly jedině
ženské. Od chlapa jsem se nikdy ničeho hezkého nedočkala(kromě mojí
holčičky) Dá se žít hezky i bez nich…
… No… Jinak bych se zamyslela… O kolik jsi
na tom hůř, než ostatní.. Ona každá rodina, či rodič má třeba
problémy… U nás máme také problémy, že by ses z nich třeba
i sesypala, když se sypeš z tohoto.. Ale je třeba to umět řešit.. Ve
26letech bych myslela, že budeš už vědět, co od života chceš… Mi je
23 a vím, co od života čekat. Ale je třeba si vážit i maličkostí 
