(Z)ničí mě
- Psychické problémy
- Anonymní
- 11.12.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Někde jsem četla, že si ženy hledají takového muže, jako je jejich otec… i když nevědomky. Můj táta byl alkoholik a mou mámu psychicky i fyzicky týral. Tenkrát mi byly tři a dodneška vidím, jak po kuchyni létají sklenice. Teď mi je dvacet jedna a po včerejším výstupu mi to došlo… přítel je stejný jako otec.
Když jsme spolu začínali chodit, rodiče ho neměli rádi. Už tenkrát mi bylo řečeno, že mě s přítelem nečeká nic dobrého, že je to jen egoista a frajírek, který si myslí, že snědl veškerou moudrost světa, a že mu všichni padnou ke kolenou. S rodiči jsme vedli velké hádky, já si stála za svým, že přítel je prostě ten nej a ten pravý, a že prostě jen nedokážou překousnout, že jsem šťastná. V té době mi došlo, že láska je to nejdůležitější, co člověk může mít. Kam se hrabou peníze. Láska!
Jenže tahle naše lovestory se trošku zvrtla. Během našeho skoro pětiletého vztahu jsme si prošli snad vším. Začalo to psaním si s holkama a skončilo nevěrou. Všechno z jeho strany, bohužel. Když jsem se dozvěděla, že mě podvedl, měla jsem zrovna „svaťák“ a učila jsem se na maturitu. Byla to pro mě rána jako prase. Nevěděla jsem, co dělat. Jestli být na něj naštvaná a nebo to svézt na sebe, protože jsem se mu málo věnovala. Nakonec jsme si řekli, že na to zapomeneme, uděláme za tím vším tlustou čárou a pojedeme dál. Zrovna jsem se dostala na výšku, a jelikož doma vztahy nebyly taky úplně ideální, odstěhovali jsme se spolu do bytu a brali to jako nový začátek. Nový začátek toho všeho.
Ze začátku to bylo krásné. Přítel se snažil, byl pozorný, věnoval se mi, každý den mi opakoval, jak mě miluje, jak jsem to nejlepší, co ho v životě potkalo, a jak je vděčný, že s ním jsem, i přes to všechno, co mi udělal. Jenže pak začaly hádky. Jak jsme byli každý zvyklý na jiný styl života, nemohli jsme najít jakýsi kompromis, který by nám vyhovoval. Do dneška si pamatuji, jak se přítel opil, přišel domů, já byla (nečekaně) naštvaná a on po mně začal řvát, ať si vezmu věci a odstěhuji se, když se mi to nelíbí. Že byt je vlastně stejně napsaný na něj, takže se mám sebrat a táhnout. Tato slova mě velmi zasáhla. Po tom všem, co jsem mu odpustila se dočkám tohohle. Ihned jsem volala kamarádce, brečela jsem jí do telefonu, cítila jsem se trapně a poníženě… Kdybych ale tehdy jen věděla.
Vyhazování z bytu nastalo od té chvíle vždy, když jsme se hádali. Jakmile jsem chtěla do bytu něco koupit, on nechtěl, je to přeci jeho byt. Pořád mi dával najevo, že je byt psaný na něj, i když jsme do bytu šli s tím, že já prostě nebudu moct přispívat na bydlení takovou částkou jako on. Začínal mě ničit. A to psychicky.
Začátkem listopadu jsem odjela na víkend pryč. Než jsem odjížděla, ptala jsem se ho, co má v plánu. Prý nic. Na wellness pobytu jsme s kamarádkou zjistily, že u nás v bytě jsou nějaké ženské. Začal samozřejmě zapírat, pak se tedy přiznal. Prý to byly kolegyně z práce. V ten moment jsem si řekla, že to takhle nejde, že to musí skončit. Přijela jsem tenkrát domů a měla jakousi psychickou ataku – nepoznávala jsem se, ale všechno, na co ty ženské sáhly, jsem vyhodila, vyprala a umyla v savu. Fakt jsem se doma štítila a on po mně řval, že jsem psychicky labilní, ať se uklidním.
Je mi dvacet jedna, mám já tohle zapotřebí? První dny byl uražený – že on vlastně nic neudělal, že já nemám důvod být naštvaná. Pak mu přítel od kamarádky řekl, ať se vzpamatuje, že to pos*al on, tak ať se podle toho chová. Nastal týden podlízání. Bylo mi z toho až špatně, ale pro klid v domácnosti jsem dělala, že je všechno ok. Jenže pak odjel na víkend k rodičům a mně vlastně došlo, že mi doma nechybí. Že mi je bez něj líp, a tak když přijel, v klidu jsem mu řekla, že bude lepší náš vztah ukončit, protože nejsem šťastná a psychicky mě ničí. Pomalu mi tam brečel, jak se změní, jak se mnou chce být, že mě miluje. A dokonce to fakt vypadalo, že to myslí vážně. Začali jsme spolu trávit víc času, když přišel z práce, tak jeho cesty nemířily do ložnice na PC, ale za mnou. Sedl si vedle mě, povídali jsme si, objímali se, dívali se na film. Takhle to ve vztahu chci, říkala jsem mu. Takhle se můžu cítit šťastná. On mi říkal to stejné.
Poslední kapka ale nastala včera – necelý týden po tom, co jsme měli vážnou konverzaci o konci. Byla jsem zrovna v práci, byl pátek, okolo šesté večer, kdy mi napsal na Messengeru, že jde do hospody. Nebyla jsem z toho nadšená, protože vím, jak se chová, když se opije. Domluvili jsme se, že teda půjde, ale pod podmínkou, že jak přijdu z práce, bude doma. Jeho odpověď zněla: „Ano, to mi přijde fér.“ Zrovna jsem šla do šatny, když mi psal, že už jde, že se nechce pohádat. Ještě mi psal, že se někde potkáme po cestě. Z práce domů to mám asi deset minut, celou cestu jsem se otáčela, jestli nejde, ale nikde jsme ho neviděla.
Přišla jsem domů, on nikde. Tak mu píšu, že kde je, že jsme měli nějakou úmluvu. Vylezlo z něj, že vlastně vůbec nejde, a začal mi vypisovat, jaká jsem fúrie, že se mám odstěhovat, že to je jeho byt… klasická ohraná pohádka. Jinou asi totiž nezná. Seděla jsem na gauči v obýváku a brečela. Brečela vzteky a ptala se ho, proč to všechno takhle ničí, že to bylo ten týden fajn, plánovali jsme společné plány na víkend. Byla jsem tak naštvaná, že jsem mu doma vylila všechna piva, co měl. Vůbec jsem se nepoznávala.
Za dvě hodiny přišel a řval po mně, že nemám důvod brečet, že on se hádat nechtěl, že si to všechno dělám sama. Vstala jsem, že jdu ven, že chci odejít, nebýt s ním v jednom bytě, v jedné místnosti. Stoupl si před dveře, zatarasil mi je a ironicky do mě rýpal, že jsem hysterka, že za to můžu sama. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vrazila jsem mu facku. Fakt nevím, co to bylo za zkrat, ale stalo se. Otočila jsem se a šla do obýváku. Hodil mě na gauč, chytil pod krkem a řval po mně, že se mám odstěhovat. Chtěla jsem se mu vysoukat, vzít telefon a zavolat pomoc. Byl agresivní, bála jsem se ho. Když už jsem konečně dosáhla na telefon, vytrhnul mi ho z ruky. Už ani nevím, jak jsem ten telefon dostala zpátky, ale vytočila jsem rychle číslo kamarádky, která bydlí o ulici vedle.
Sesypala jsem se. Ležela jsem na gauči, třepala se, nemohla mluvit, nemohla se nadechnout a on nade mnou stál, že si nemám vymýšlet a hrát divadlo. Nevím, co se to se mnou stalo. Ještě teď mám před očima ten mžik, kdy sedím na gauči a třepu se. Nemohla jsem udržet telefon u ucha, nemohla jsem nic. On na mě sáhl. Vztáhl na mě ruku, chtěl mi ublížit.
Kamarádka rychle přišla, seřvala ho, co dělá. Objala mě. Přítel se najednou uklidnil. Říkal, jak ví, že to pokazil on, jak si je toho vědom, jak mě ale miluje, že se nechce rozejít. Že nechce, abych se stěhovala. Požádala jsem ho, ať jde pryč, že ho nechci vidět. Souhlasil a odešel. Kamarádka mi nabídla, ať jdu přes noc k ní, ale jelikož tam měla rodinu a já mám doma kocoura, s díky jsem řekla, že to zvládnu doma. Uložila mě do postele, jemu odnesla peřiny do obýváku a odešla se slovy: „Kdyby cokoliv, volej! Jsem tu pro tebe.“ Se slzami v očích jsem usnula. Bylo mi trapně, že tohle viděla. Bylo mi trapně, že mě takhle ponížil, že jsem už asi úplně na dně. Co to ze mě udělal? Vždyť on mě pomalu, ale jistě (z)ničí.
Aktuálně je v obýváku, nekomunikuje se mnou. Nemá asi ani špatné svědomí, nechce se mi omluvit, vyřešit ten včerejší výstup. Já sedím v ložnici, jsem totálně v zadku a jediné, na co se zmůžu, je se z toho všeho vypsat…
Přečtěte si také
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 32
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 61
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Vezla jsem sousedku do města. V autě mě seřvala, že nemám děti
- Anonymní
- 05.06.26
- 134
Říká se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Minulý týden jsem se o pravdivosti tohoto přísloví přesvědčila na vlastní kůži a upřímně – pořád mi nad tím zůstává rozum stát. Že jsou lidé...
Koupili jsme chatu. Příbuzní si myslí, že u nás mohou trávit prázdniny zdarma
- Anonymní
- 05.06.26
- 137
Na chalupu jsme šetřili několik let. Žijeme v paneláku a byl to náš sen. Mít možnost vyrazit na víkend, o svátcích nebo během dovolené do vlastního místa obklopeného přírodou. Nedaleko je krásné...
Soused si pořídil venkovní udírnu. Od té doby nemůžeme v létě otevřít okna
- Anonymní
- 05.06.26
- 110
Když jsme před třemi lety koupili starší domek na kraji obce, byli jsme šťastní. Po letech v bytě jsme se těšili na zahradu, terasu a prostor pro děti. Nejvíc jsem se těšila na letní večery s...
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 2932
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
Manžel chce dát syna do lesní školky. Já se bojím bláta, klíšťat a nemocí
- Anonymní
- 04.06.26
- 903
S manželem se vůbec nemůžeme shodnout na tom, kam v září nastoupí náš čtyřletý Toníček. Nechávala jsem ho dlouho doma, protože jsem nemusela spěchat do práce. Jenže teď už nastal čas, aby se...
ChatGPT se stal třetím rodičem. Dcera se chodí raději radit za ním než za mnou
- Anonymní
- 04.06.26
- 481
Julie je v náročném pubertálním období a poslední dobou se mi čím dál víc vzdaluje. Přijde ze školy, hodí tašku do kouta a zavře se v pokoji. Snažím se s ní povídat, zajímat se o to, co prožívá,...
Syn odjel se školou do Itálie. Kvůli jedné hlouposti málem přišel o celý výlet
- Anonymní
- 04.06.26
- 1063
Lukáš je v deváté třídě. Po náročném školním roce, který se točil hlavně kolem přijímaček na střední, si konečně může užívat zasloužený odpočinek. Se školou nedávno vyrazil na týdenní pobyt do...
Chtěla jsem se vrátit do práce brzy po porodu. Na realitu jsem nebyla připravená
- Anonymní
- 04.06.26
- 847
Do práce jsem se chtěla vrátit sama. S mužem jsme se domluvili, že po šestinedělí nastoupí na rodičovskou on. Nebylo to rozhodnutí z nutnosti ani tlak zvenku, spíš jsem měla pocit, že mi to pomůže...
Děti nemáte, tak co resis? Rychle pryč, nebo tě opravdu zničí a, nebude to dlouho trvat! Přeju hodně sil a hlavně už znova nepodlehni tem jeho řečem, ze se zmeni, ze te miluje atd, jsou to jen kecy, i kdyby chtel, on se nezmeni,,tak vem nohy na ramena, nez si te tim ditetem bude chtit pojistit!
