Zpověď
- Porod
- Nausika
- 07.07.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Už předem chci napsat, nečekejte nějaké hrůzy. Porod jsem měla celkem fajn, jen jsem plná emocí, které jsem ze sebe ani po roce nedostala...
Byl začátek srpna 2019 a já začínala být nervózní, protože se pomalu blížil termín porodu (podle UZ 12.8. podle MS 9.8.). Začínala jsem mít opravdu strach, protože jsem nevěděla, co mě čeká, a s tím strachem jsem i odjížděla do porodnice, když mi 3.8. po teplé vaně zhruba kolem 8. večer praskla voda a začaly kontrakce (když se teď zpětně ohlédnu, 2 dny předtím jsem měla poslíčky).
Každopádně jsme nejeli hned, protože mi voda neodtekla najednou, ale postupně a já si nebyla jistá, jestli jsem si náhodou neučůrla. Odjížděli jsme zhruba kolem 10. večer, kdy už jsem kontrakce cítila trochu víc, ale bylo to pořád ještě snesitelné, a celou dobu jsem manželovi říkala, že jsem určitě hysterka a že mě pošlou domů… neposlali. Natočili mi monitor a učili mě prodýchávat kontrakce, protože jsem podcenila přípravu a nezašla si ani na jediný kurz. Ale jelikož mi odtékala ta plodovka, už si mě tam nechali, jen manžela poslali domů, ať se trochu prospí, a mě zavedli na pokoj, ať se taky trochu prospím. Neusnula jsem ani já, ani manžel.
Ráno si mě odvedli na porodní sál, kde mi pak kolem 9. dopoledne dali klystýr… jsem asi cíťa, ale to bylo pro mě to nejhnusnější z celého porodu. Chodili mě kontrolovat na WC, protože jsem hulákala víc, jak při kontrakcích. Když jsem to měla za sebou, mohla jsem konečně zavolat manžela, který přijel zhruba kolem 10. dopoledne. Po tom klystýru byly kontrakce najednou ještě silnější a já začala prosit o něco na bolest. Nic mi nedali, ale nakonec jsem za to byla vděčná, jen mi poradili, ať si vlezu do sprchy. No… nepomohlo to a kontrakce byly zase silnější. Kolem 11:15 se byla doktorka kouknout, jak hodně jsem otevřená. Já už doufala, že budu připravená, protože ty bolesti jsem hodně špatně snášela… 5 až 6 cm a ještě tam prohodila něco o miminku, jen už jsem od bolesti moc nevnímala. A od tohoto vyšetření už to mělo rychlý spád.
Proběhly 2 kontrakce celkem rychle za sebou a já se rozhodla, že tohle musím jít rozchodit… už jsem se nepostavila. Překulila jsem se na bok a najednou se mi chtělo strašně tlačit a já si jen říkala, že to ještě nejde, že nejsem otevřená, že to půjdu rozchodit. Po dalších dvou nuceních na tlačení, zazvonil manžel na zvoneček, který nám tam nechali. Přiběhlo asi 5 lidí, ani se na nic neptali a začali to tam připravovat na porod. To jsem se jim snažila oponovat, že ještě nemůžu rodit, že nejsem otevřená. Doktorka jen řekla. „Nebojte se, maminko, to zvládneme. Hoďte nožky nahoru, chytněte se za kolena a můžete tlačit.“ 2 zatlačení a malá byla na světě (v 11:33).
Někde v průběhu toho tlačení mi něco píchli, že to prý pomůže vypuzení placenty. Nástřih jsem nepotřebovala, jen vevnitř jsem byla hodně potrhaná a ztratila jsem hodně krve. Dostala jsem kapačku na zastavení krvácení a injekci anestetika, která byla stejně k ničemu. Během šití měl probíhat bonding, kterého jsem ale nebyla schopná, protože v tu chvíli jsem svoji dceru nenáviděla za tu všechnu bolest, kterou mi způsobila (moc mě to mrzí, ale v tu chvíli jsem to tak cítila, neodsuďte mě za to, ale to je zase na jiný deníček). Chvilku ji měl pak manžel na sobě a pak nám ji odnesli, protože jí byla zima a museli ji zahřát (měla jen 2,5 kg). Přinesli nám ji pak ještě na půl hodiny, že vyzkoušíme přisátí, tak jsem odhalila prso a od sestřičky jsem jen slyšela: „Tak s tímhle kojit nebudete,“ což mě moc nepovzbudilo, ale kojím už skoro 11 měsíců.
Jestli je ten příběh trochu chaotický, tak se omlouvám, ale mám to pořád jak v mlze. Jen se ve mně perou ty emoce. Vyčítám si, že jsem ten porod mohla zvládnout lépe, že láska k dceři nepřišla hned… mám pocit, že jsem selhala.
Přečtěte si také
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 2208
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 3416
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 595
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 685
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 476
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 3162
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 1347
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
Syn nechce dávat babičce pusu. A ona je naštvaná, že ho k tomu nenutím
- Anonymní
- 15.09.26
- 826
Vždycky jsem si myslela, že dát babičce pusu na přivítanou je přece úplně normální. Jenže můj syn to tak necítí. A já jsem se kvůli tomu dostala do nepříjemné situace mezi ním a vlastní mámou.
Kamarádka mi děkovala, že jsem zachránila její manželství. Netušila ale proč
- Anonymní
- 15.09.26
- 1396
Když mi Klára před dvěma lety zavolala, že se její manžel Martin chce odstěhovat, byla jsem u ní během půl hodiny. Seděla na zemi v obýváku, plakala a nechápala, co se s jejich manželstvím stalo.
S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
- Anonymní
- 15.09.26
- 684
Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...
Pocity máme všechny po porodu všelijaké. Důležité je, že odezní, když si to všechno sedne. Tu hlášku s tím kojením znám. Mě to sice nikdo neřekl, ale slyšela jsem, že to jsou schopny takhle říct a nepochopím tenhle nedostatek empatie 
To ti v ti chvíli fakt pomůže 
Přeji hodně zdraví tobě i holčičce 
. To jen blběny typu Leichtová se snaží někomu nacpat do hlavy, že porod je nějaká bombice, kterou je potřeba si užít na plný pecky 
Hoď to zlé za hlavu 
. No a v neposlední řadě to všecko závisí na lidech, kteří ten porod vedou. Ona slova podpory a uklidnění jsou přeci jen trochu příjemnější, než hlášky typu:,,Nelehejte si tady, tady se neleží, ale rodí. Spát jste měla na gynekologii." Nebo:,,Paní magistro, tak jsem Vám ten Epidural napíchnul do krevního řečiště, takže nebude působit 
Na druhou stranu musím říct, že i když ta super mateřská láska se u mě taky dostavovala postupně, neměnila bych. Slušně rozjetou kariéru jsem nechala plavat a budu se synem doma až do jeho čtyř let.