Zvládnu to podruhé?
- Porod
- janeee2
- 21.01.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Porod jsem si představovala všelijak. Ale to, jak proběhl, jsem fakt nečekala. Každopádně dopadl dobře a mně tady běhá 14měsíční mrňous, teda spíš obřík. :) Ovšem nad druhým těhotenstvím fakt váhám, mimo jiné i kvůli tomu porodu...
Dlouho jsem váhala, zda napsat o svém porodu deníček. Říkala jsem si, že nebudu zbytečně někoho strašit nebo naopak vyvolávat diskuze o tom, jak jsem to „vlastně měla v pohodě“. Jenže synovi je teď 14 měsíců, zvažujeme druhé mimčo a mně se stále nedaří se s prvním porodem vyrovnat. Pořád mám pocit, že jsem něco zanedbala, udělala špatně a podruhé to nebude jiné… Tak snad mi pomůže se z toho vypsat.
Těhotenství nebylo úplně plánované. Tedy, řekli jsme si s mužem, že to zkusíme, ale nebudeme to hrotit a necháme to osudu. Kolegyně, kamarádky, všechny kolem mě čekaly na mimčo několik měsíců, ne-li let, takže jsem očekávala, že to u nás nebude jiné. Ale zadařilo se na první pokus a my se těšili na mimčo.
Těhotenství jsem měla v pohodě, žádné zvracení, bolesti, nálady. Snažila jsem se žít úplně normálně - všude jsem chodila pěšky, pracovala, o víkendech jsme s manželem vyráželi na túry (jsme vášniví turisté). Veškerá vyšetření byla v pořádku.
Potíže, jestli se to tak dá vůbec nazvat, nastaly cca kolem 5-6. měsíce. Celkem často mi tvrdlo břicho. Doktor mi napsal magnézium a dál to neřešil. Ke konci těhotenství už jsem tvrdnutí břicha barala jako rutinu. Nevyspala jsem se, na výšlapech jsem občas musela zastavit a počkat, až se mrňous umravní a tvrdnutí pomine.
Když jsem začala chodit na natáčení monitoru, tak to taky nebyla žádná hitparáda. Ozvy se doktorovi často nelíbily. Když už se malýho povedlo v břiše vzbudit, tak měl podivné výpadky v době, kdy mi tvrdlo břicho. Tedy v té době jsem to nějak neřešila, pro mě to byla jen křivka na papíře, na kterou doktor chvíli koukal a pak buď řekl, že je to v poho, nebo že mám znovu přijít odpoledne, že se mu to nelíbí. Asi jsem se měla víc ptát, víc pátrat, studovat, nevím. Prostě jsem jim věřila, že dělají, co mají.
Termín porodu se blížil a pořád se nic nedělo. Doktor mi řekl, ať na kontrolu přijdu v pátek, pokud do té doby neporodím, a že mě pošle do porodnice na vyvolání. Néé, to jsem hrozně nechtěla. Tož jsme na to dle babských rad s mužem skočili a ejhle. Ve čtvrtek večer sex a v pátek ve 2 ráno se vzbudím divným mokrem. Vody ale bylo dost málo, nebyla jsem si jistá, tak jsem vstala, že půjdu na záchod. A pak se toho vyvalilo víc, tak jsem muže vzbudila, že už je to teda asi tady.
Dbalá rad z předporodního kurzu jsem zachovala klid a ještě si dala sprchu. Bolesti cca po 15 minutách. Ještě jsem dobalila tašku a vyrazili jsme. Po cestě z našeho 4. patra bez výtahu jsem už skučela jak kojot, bolesti co 10 minut. V autě (do porodnice to máme cca čtvrt hodinky) po sedmi minutách. Říkala jsem si, jak je to zvláštní, že jsem se předtím bála, že stahy nepoznám. Tohle ale fakt nešlo „přehlídnout“. Děsná bolest!
Auto jsme hrdinsky nechali na parkáči, že ten kousek do porodnice dojdu… ale po cestě mi rupla nějak víc ta voda a vyvalil se toho ze mě snad kýbl, takže jsem byla komplet mokrá. Ještě že byla noc a neměli jsme diváky. 
Na příjem jsme dorazili cca hodinu od 1. prasknutí vody.
Musím uznat, že ač jsem na naši porodnici slyšela občas stížnosti, na příjmu byli moc milí. A byla jsem fakt ráda, že jsem to tam díky kurzu znala, takže už jsem věděla, kam si dát věci apod. Po převlečení a nezbytných formalitách mě píchli na monitor, samozřejmě vleže, a já trpěla jak zvíře. Bolesti gradovaly, byly častější. Po pěti minutách jsem tam hekala jak parní mašina, ale PA, která seděla ve vedlejší místnosti, se ozvala snad až po 20 minutách, jestli „nemám náhodou bolesti častější“. Říkám, že jo, nechtěla jsem si stěžovat, abych nebyla za hysterku. Popravdě jsem stejně celou dobu čuměla na ten papír s křivkou, co leze z monitoru. Už jsem se trochu naučila v tom orientovat, tak jsem se snažila vyčíst, zda je malej OK.
PA mrkla na papír a tož že jdeme na hekárnu a že zavolá doktorku. Vypadala, že je vše OK, tak jsem byla taky v klidu. Ještě jsem vyplnila s mužem nějaké papíry, to už jsem ale u stolu svíjela bolestí.
Od té doby mám vše jak v mlze. Přišla doktorka, shodou okolností taková trochu rodinná známá, takže mi tykala, což bylo fajn. Mrkla na křivku a asi se jí nezdála. Takže zas na monitor, ale v hekárně. A na to nikdy nezapomenu, jak jsem slyšela ty tóny dechu a najednou pííííp, dlouhý tón a děs v očích všech okolo - malej nedýchá. Najednou děsnej zmatek, můj sen o přirozeném postupném porodu se rozplynul.
Někdo na mě hučí, že mám pořádně dýchat, že mimčo potřebuje kyslík. Však já se snažím, ale ty bolesti jsou děsný, nejde to. Tak dostávám kyslík. Někdo i říká, ať zkusím zatlačit (nutkání na tlačení jsem sama o sobě vůbec neměla). Výsledek nevím, nikdo nic neřekne. Slyším doktorku, jak instruuje sestry, ať ihned zavolají primáře. Monitor opět pípá, malej nedýchá. Přijde primář, mrkne na křivku, mrkne na mě a už mě ženou na sál. Sotva jdu, ale popohání mě. Je mi jasné, že jde o vteřiny. Na kozu mě šupnou, ani nevím jak. Nějaké zaklesnutí noh do popruhů? Vůbec. Až z fotek jsem pak zjistila, že mi jedna noha visela úplně mimo, druhá více méně taky. Nebyl čas.
Vůbec nevím, co mi tam pak píchali, co mi šlo do žíly. Jen mi řekli, ať na kontrakci tlačím. Já ale byla v takovém stresu, že jsem si ani nebyla jistá, zda tu kontrakci poznám. Bolelo mě všechno tak nějak furt, takže jsem to vždycky zkusila trefit. Byla jsem jak v rauši. Manžela jsem nevnímala, ostatně ho stejně poslali do vedlejší místnosti, asi aby nepřekážel. V tu chvíli mi to stejně bylo fuk, kolem mě se motalo snad šest lidí a dle jejich pohledů a posunků jsem cítila, že to není OK. Pořád do mě valili, že musím dýchat, že miminko potřebuje kyslík. A ať nekřičím. Jenže já musela, to jinak nešlo, byla to děsná bolest.
Někdo mi skákal po břiše, zaslechla jsem slovo „kleště“, což mě dost vyděsilo, ale nakonec ho vytáhli vexem. Ve 4, tedy pouhé dvě hodiny od chvíle, kdy mi doma praskla voda.
Samozřejmě nástřih, který jsem původně taky, pokud možno, nechtěla. Okamžitě ho odnesli, ale já to fakt nevnímala. Dodnes nevím, co mi dali nebo jestli to zapříčinily hormony, ale byla jsem úplně mimo. Pak volali muže, ať si jde maýho popsat - to už jsme věděli, že je vše snad OK. Muž mi pak říkal, že dětská doktorka, co malýho kontrolovala, říkala s údivem v hlase: „Vždyť on je úplně v pořádku!“ Aagar skóre měl plný počet, což nikdo nechápal. Pupeční šňůru měl nadvakrát omotanou kolem krku. Doktorka říkala, že takhle dlouhej pupečník ještě neviděli… Měl 3920 g a 53 cm.
A tak si říkám - mohl tohle můj doktor poznat? Měly ho ty špatný ozvy varovat? Znamenalo to vynechávání dechu při tvrdnutí břicha, že se malý dusí? Jaké jsou vaše zkušenosti, názory?
Pak mě samozřejmě šili, a to byl horor. Možná horší než samotný porod. Dorvaná jsem byla nejen zvenku, ale i uvnitř. Bodejť, když se chudák musel dostat na svět tak nepřirozeně rychle. Vím, že jsem se všem omlouvala, že jsem křičela, ale oni mě uklidňovali, že se není čemu divit, že to bylo strašně rychlý, hektický…
Malýho mi pak přiložili. Sál od samýho počátku jak o život, což mu vydrželo.
Pak už to bylo vše docela fajn, sestry na dětském byly moc hodný, já se dobře hojila… Z porodnice jsme odcházeli jako tamní přírustkoví rekordmani. No však jsem tu psala pár příspěvků, které souvisely s tím, jakej je syn macek.
Pořád je ve mně ten porod zafixovanej jako něco, co se událo blbě. I reakce manžela mě zklamala. Možná je to ode mne naivní, ale chtěla jsem podvědomě být „za hrdinku“ a aby mě na rukou nosil, vážil si mě apod. Přece jen, nerodí se každej den, že jo. Ale z jeho úst to vyznělo tak, že doktoři jsou super, že malýho včas vytáhli a že máme velký štěstí a že jsem to vlastně měla v poho, protože jsem trpěla jen dvě hodinky.
Jo, já si to uvědomuji, že jiný ženský rodí den, dva. Ale já bych asi radši den trpěla než zažít ten děsnej stres, kdy člověk slyší, jak jeho dítě nedýchá. Kdy neví, co se s ním děje, kdy z něj rvou dítě vexem, skáčou mu po břiše a hází na sebe oblieje, jež nevěstí nic dobrého…
A ještě, co mě dorazilo, byla moje dokumentace. Přiznám se, že jsem si ji přečetla tajně. Když jsme šly na vyšetření do jiné části nemocnice, zda je po porodu vše OK, tak jsme dostaly svoji složku. A já, baba zvědavá, do ní mrkla. To jsem neměla dělat! Byl tam spis i od PA, o které jsem, popravdě, od příjmu nic nevěděla, a to byl možná důvod, proč si tam namyslela x věcí, co nebyly pravda.
Většinu porodu byla úplně mimo, prim hráli doktoři. Tož, aby prokázala nějaký pracovní výkon, si tam vypsala takový bláboly, jakože poučila rodičku o průběhu porodu, jelikož ta byla „základních informací neznalá“ (myslím, že poučená jsem byla až až, ale i kdyby ne, na nějaké školení, čas tejně nebyl), že prý mě uklidňovala, neb jsem byla hysterická (což jsem nebyla, manžel naštěstí na rozdíl ode mne vnímal) apod.
Hodně mě to zklamalo i proto, že ta paní byla hodně milá. Ale zas… chápu to, musela prostě vykázat nějakou činnost.
Takže toť můj porod. Co na něj říkáte? Vím, že to bylo rychlé a kdekterá mi ho může závidět. Dítě zdravé, tak o co jde? Ale já si prostě neumím představit, že bych to samé dala podruhé! Nejde mi o bolest, ale ten stres, strach… Myslíte, že když byla má pupečníková šňůra extrémně dlouhá, je to něco, co se dá očekávat i příště? A tedy i zašmodrchaného, dusícího se prcka?
Díky, že jsem se mohla vypsat. Snad se tady na mě nikdo nesesype, že si stěžuju na dvouhodinový porod.
Přečtěte si také
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 46
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 37
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 41
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 35
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 41
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 2036
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 947
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 2141
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 605
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 570
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
myslím že teď už asi nezjistíš jak to bylo, ale pokud tě znepokojila dlouhá šňůra, to si nemyslím že by bylo něco, co by se mělo v dalším těhu opakovat.
a blahopřeji, hlavně že to dobře dopadlo. Jiní to štěstí třeba nemají.. Ten stres se dá nějakým způsobem odbourat, vím že je to těžký.. Jinak to že nedýchá mysleli asi tím, že je špatná srdeční akce? 
takze urcite to zmaknu I podruhe…a ty urcite taky. Jinak grstuluju ke zdravemu chlapeckovi
A z chlapa nebud zklamana-ja mela rychlovku na hodku a pul, ale bolest kontrakci me uplne ochromila a muj mi rika, ze by klidne rodil za me, kdyz to jde tak rychle 
Muselo to být děsný, vím co sis prožila, ale buď ráda, že malý byl v poho. Nás museli odvážet do olomouce na neuro, apgar měla 3,7,7 Teď mě to čeká znovu v květnu a už mám šííílený strach
. Prajem ti, nech v sebe nájdeš dostatok lásky a odvahy aj pre druhé dieťaťko.
dúfam, že ak sa rozhdneš skúsiť to druhý krát, bude všetko podľa tvojich predstáv 