IMG_6555.JPG
I když se zakladatelka už rozhodla, tak mi to nedá a musím reagovat na pár argumentů/tvrzení, které tu často zaznívají. - "postižené dítě bude mít mnohem více pozornosti a ostatní sourozenci tím budou trpět" - dítě s DS bude mít jen tolik pozornosti, kolik mu dáte ;-). Já mám čtyřletou dcerku s DS, 2,5 letého synka a 11 měsíčního benjamínka. Sourozenci byli to nejlepší, co jsme mohli Sárince (té s DS) dát. Děti s DS se totiž učí hlavně nápodobou. Milují společnost a druhé děti, Sárinka oba mladší sourozence opečovává už od miminka. Ano, se Sárinkou jsme chodili od mala na rehabilitace kvůli hypotonii (1x týdně - to ovšem chodíme teď i s tou nejmladší, ptž se narodila o 6 týdnů dříve), pak na plavání (to ale dnes chodí kdekdo), ale jinak to bylo úplně normální mimčo, jen jí trvá déle, než se věci naučí, takže to vyžaduje více trpělivosti (ale třeba bez plen už je též od 2 let atd). Jinak Sárinka chodí teď první rok na dopoledne do školky-stacíku (má tam denně rehabilitace, logo, ergo.. a miluje to tam - příští rok už půjde do běžné školky s asistentem), takže na ty dva malé mám více času. A i když jsou doma všichni tři, tak Sárinka je většinou ta nejméně náročná na pozornost, jen se ale snažím o cílenou práci s ní alespon chvíli každý den, to už je vše o time managementu.. - "pracuji s těmito lidmi v ústavu a proto jsem rozhodnuta, že bych si takové dítě nenechala, je to děsně náročné" - lidé s DS jsou neskutečně učenliví a tvární, víc než kohokoli jiného je ovlivňuje to, v jakém prostředí vyrůstají, jaké podněty dostávají atd. Můžou toho dokázat strašně moc, pokud ale od malička vyrůstají v ústavu, bez stimulů, podnětů a milujícího rodinného prostředí, stanou se z nich právě ti ústavní dauníci, které má většina z vás před očima - bez formy a stylu, s prázdným pohledem a naprosto nepoužitelní pro život. Ale tak to být nemusí, je třeba do nich více investovat (ale ne nutně na úkor ostatních sourozenců přeci - na hiporehabilitační pobyty jezdí celá rodina a milujeme to tam, do lázní se všemi dětmi a není žádný problém). - "nikdy nebude samostatné" - ale bude :-), minimálně tak, aby zvládlo nějaké společné (třeba chráněné) bydlení s dalšími mladými. Mrkněte třeba na tohodle borce: https://www.youtube.com/watch?v=TMuic9YJhfA&t=4s :-). - "co s nimi bude, až rodiče umřou?" - viz předchozí bod - v dnešní době je spousta možností pro mladé s hendikepem, společné bydlení, chráněné atd, znám i spoustu lidí s DS, co žijí sami s partnerem.. - "péči o takto nemocné dítě bych nezvládla" - Downův syndrom není nemoc, oni se prostě narodí s chromozomem navíc v každé buňce, ale to definuje hlavně to, jak vypadají a to, že jim jdou některé věci pomaleji. Naše čtyřletá Sárinka s DS je ale jinak nejzdravější ze všech dětí z okolí. Ano, k syndromu bývá (ale vůbec nemusí) často přidružena i vada srdce (ale v dnešní době už je 100% úspěšnost operace i u těch nejvíce závažných vad), nebo i další zdravotní komplikace (např. oční...). A ano, v dospívání třeba to může být náročnější, ale pokud člověk ví, jak dítě vést a kam se obrátit (což dnes už není žádný problém - na FB je nás obrovská komunita rodin s dítětem s DS, máme spolky, právní sdružení atd), tak se zvládne vše. - A nakonec - vím, jak psychicky náročný je pro maminky potrat, zvlášť u dětí jinak "chtěných". A vím, že jsou pěstouni a adoptivní rodiče, kteří by si miminko s DS rádi vzali - miminko můžete donosit, nezabít ho, ale dát mu život (věřte, vím stoprocentně, že si ten život bude neskutečně užívat :-)) a někdo jiný se vám o něj postará (klidně mě kontaktujte, i třeba přes můj blog o Sárince s DS www.sarinhlas.com, ráda pomůžu takové pěstouny přímo najít). Na závěr můj článek, který reflektuje toto téma a který obsahuje i svědectví maminky, která je po potratu s děťátkem s DS (článek má více jak 600 sdílení na FB, prý stojí za přečtení ;-)): https://sarinhlas.com/2021/03/10/jsem-vdecna-za-dite-s-ds/ Ups, nějak jsem se rozjela 8). No každopádně zdravé děti všem :-*.
- Autor: yvette77
- Vloženo: 25.04.21
Zobrazit diskuzní příspěvek ke kterému byla fotka přidána
