Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Potrat... Jsem bezradná
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
25.4.21 21:07
I když se zakladatelka už rozhodla, tak mi to nedá a musím reagovat na pár argumentů/tvrzení, které tu často zaznívají.
- „postižené dítě bude mít mnohem více pozornosti a ostatní sourozenci tím budou trpět“ - dítě s DS bude mít jen tolik pozornosti, kolik mu dáte
. Já mám čtyřletou dcerku s DS, 2,5 letého synka a 11 měsíčního benjamínka. Sourozenci byli to nejlepší, co jsme mohli Sárince (té s DS) dát. Děti s DS se totiž učí hlavně nápodobou. Milují společnost a druhé děti, Sárinka oba mladší sourozence opečovává už od miminka. Ano, se Sárinkou jsme chodili od mala na rehabilitace kvůli hypotonii (1× týdně - to ovšem chodíme teď i s tou nejmladší, ptž se narodila o 6 týdnů dříve), pak na plavání (to ale dnes chodí kdekdo), ale jinak to bylo úplně normální mimčo, jen jí trvá déle, než se věci naučí, takže to vyžaduje více trpělivosti (ale třeba bez plen už je též od 2 let atd). Jinak Sárinka chodí teď první rok na dopoledne do školky-stacíku (má tam denně rehabilitace, logo, ergo.. a miluje to tam - příští rok už půjde do běžné školky s asistentem), takže na ty dva malé mám více času. A i když jsou doma všichni tři, tak Sárinka je většinou ta nejméně náročná na pozornost, jen se ale snažím o cílenou práci s ní alespon chvíli každý den, to už je vše o time managementu.. - „pracuji s těmito lidmi v ústavu a proto jsem rozhodnuta, že bych si takové dítě nenechala, je to děsně náročné“ - lidé s DS jsou neskutečně učenliví a tvární, víc než kohokoli jiného je ovlivňuje to, v jakém prostředí vyrůstají, jaké podněty dostávají atd. Můžou toho dokázat strašně moc, pokud ale od malička vyrůstají v ústavu, bez stimulů, podnětů a milujícího rodinného prostředí, stanou se z nich právě ti ústavní dauníci, které má většina z vás před očima - bez formy a stylu, s prázdným pohledem a naprosto nepoužitelní pro život. Ale tak to být nemusí, je třeba do nich více investovat (ale ne nutně na úkor ostatních sourozenců přeci - na hiporehabilitační pobyty jezdí celá rodina a milujeme to tam, do lázní se všemi dětmi a není žádný problém).
- „nikdy nebude samostatné“ - ale bude
, minimálně tak, aby zvládlo nějaké společné (třeba chráněné) bydlení s dalšími mladými. Mrkněte třeba na tohodle borce: https://www.youtube.com/watch?… . - „co s nimi bude, až rodiče umřou?“ - viz předchozí bod - v dnešní době je spousta možností pro mladé s hendikepem, společné bydlení, chráněné atd, znám i spoustu lidí s DS, co žijí sami s partnerem..
- „péči o takto nemocné dítě bych nezvládla“ - Downův syndrom není nemoc, oni se prostě narodí s chromozomem navíc v každé buňce, ale to definuje hlavně to, jak vypadají a to, že jim jdou některé věci pomaleji. Naše čtyřletá Sárinka s DS je ale jinak nejzdravější ze všech dětí z okolí. Ano, k syndromu bývá (ale vůbec nemusí) často přidružena i vada srdce (ale v dnešní době už je 100% úspěšnost operace i u těch nejvíce závažných vad), nebo i další zdravotní komplikace (např. oční…). A ano, v dospívání třeba to může být náročnější, ale pokud člověk ví, jak dítě vést a kam se obrátit (což dnes už není žádný problém - na FB je nás obrovská komunita rodin s dítětem s DS, máme spolky, právní sdružení atd), tak se zvládne vše.
- A nakonec - vím, jak psychicky náročný je pro maminky potrat, zvlášť u dětí jinak „chtěných“. A vím, že jsou pěstouni a adoptivní rodiče, kteří by si miminko s DS rádi vzali - miminko můžete donosit, nezabít ho, ale dát mu život (věřte, vím stoprocentně, že si ten život bude neskutečně užívat a někdo jiný se vám o něj postará (klidně mě kontaktujte, i třeba přes můj blog o Sárince s DS www.sarinhlas.com, ráda pomůžu takové pěstouny přímo najít).
Na závěr můj článek, který reflektuje toto téma a který obsahuje i svědectví maminky, která je po potratu s děťátkem s DS (článek má více jak 600 sdílení na FB, prý stojí za přečtení :
https://sarinhlas.com/…a-dite-s-ds/
Ups, nějak jsem se rozjela 
. No každopádně zdravé děti všem 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.4.21 22:49
@yvette77 Přeji vám jen to nejlepší a abyste měla vy se Sárinkou štěstí - ale při vší úctě, Sárince jsou teprve čtyři roky. Čtyři roky! Je maličká na to, abyste mohla říci, jak jste to všechno krásně zvládli, jak je Sárinka „nejzdravější ze všech dětí v okolí“ a jak dospívání krásně zvládnete, protože máte spolky. Ne, nechci vám brát iluze a z celého srdce vám přeji, aby to tak bylo, ale až to prožijete, teprve si tím budete moci být tak jistá, abyste o tom mohla přesvědčovat i ostatní. A ani v takovém případě to neznamená, že stejné štěstí mohou mít i ostatní. Hodně štěstí a klobouk dolů před vaší prací.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.21 00:44
Nedávno jsem se vrátila z lázní. Byly tam i děti s DS, jeden maličký asi 2, na něm to nešlo skoro poznat, druhý okatý, veselý chlapeček asi 3 a pak holčička, která měla asi 8.
Děti to byly živé a veselé. Matka holčičky ji zprvu po narození dala do kojeňáku, ale pak se vrátila.
Nevím jestli byla vůbec na nějaké kontrole, jelikož se to dozvěděla až po porodu.
Těžko říct jaké to dítě bude, nikdo to dopředu neví. Osobně mám i špatnou zkušenost z dětství, že mě lehce napadla holčička právě s DS.
Když jsem však viděla děti s DS a ty silné autisty, tak myslím, že ten DS je teda podle toho nic.
Osobně mi vyšel taky screening nic moc (špatná hodnota krve) ale nakonec byl malý v pořádku (krev špatně vyšla z důvodu špatných průtoků a možná i placenty).
Také jsem ale asi 3 týdny nevěděla jestli jít nebo nejít po potvrzení na potrat.
Už jsem miminko milovala, byla jsem ve stresu a kvůli zbytečným starostem jsem špatně jedla, spala a nakonec mi tyto rádoby rady doktorů málem přivodily potrat (porodila jsem dříve).
Ale myslím, že uvnitř jsem věděla, že jestli se potvrdí DS asi bych šla na potrat. 
Později jsem se proklínala, že možná mi to fakt chtěl osud vrátit, porodila jsem předčasně a z 3 týdnu strachu, jestli bude miminko zdravé jsou 2 roky strachu jestli maličký nebude mít nějaké následky.
Ale když ho vidím, jak krásné spinka a jak se vše (i když pomalu) stále zlepšuje. Už nevěřím na nějaké karmy atd.
Viděla jsem v lázních moc hodné maminky co se staraly o těžce postižené dítě, viděla jsem matky co by je nejraději tam nechaly.
Teta od mého muže je jedna z nejhodnějších žen a jedna dcera narozená zdravá, jako miminko dostala zánět mozkových blan a je hodně postižená, druhá dcera měla nádor na mozku a řekli že bude žít jen 2 roky, nakonec to zvládla.
Je blbost hledat v tomto nějaké další příčiny a následky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.4.21 09:22
Tady zakladatelka
Tak jsem si přes víkend pročetla několikrát celou diskusi, pročetla facebook a našla jsem několik článků o výchově a životě dítěte s DS. A hlavně, celý víkend jsme s manželem řešili všechna pro a proti a i přesto jsem se utvrdila v mém rozhodnutí. Možná jsem sobec, možná jsem nevděčná, možná se mi to vrátí.. Kdo ví.. Ale já si to prostě opravdu nedokážu představit a nechci žít po zbytek života s tím, co hrozného se může stát s dítětem, manželstvím nebo taky se mnou. Jasně, hodně věcí se může stát i se zdravým dítětem, ale co si budeme povídat.. Postižené dítě je prostě extrémně náročné na celý život..To, že některé děti žijí život hodně podobný normálu.. Bydlí v chráněném bydlení, pracují, mají partnery.. To jsou všechno takové nejistoty.. Možná vám teď můj příspěvek přijde chladnější, ale u mě teď velí hlavně rozum, všechno jsem si v hlavě srovnala.. Srdce bolí.. Hodně.. Dnes ráno jsem udělala to, k čemu jsem se nemohla odhodlat.. Příští týden budu rodit.. Teď se snažím srovnat s tím, že po hodinách bolesti a nervů nebude na konci krásné živé miminko, ale jen bolest v srdci..
PS: Byl tady návrh, ať dítě donosim a pak ho dám do náhradní rodinné péče.. Ne to nejde.. Nebyla bych schopná žít s tím, že někde po světě běhá moje dítě.. Prostě to by por mě byla ta horší varianta..
- Citovat
- Upravit
26.4.21 09:52
Přečetla jsem si celou diskusi, radovala jsem se z toho, jaké rozumné názory se tu sešly, dokud jsem se nedostala do půlky… z toho, co jsou některé paní schopné vyplodit - no škoda mluvit.
Jen jsem chtěla napsat, že bych šla také na ukončení těhotenství. Je Ti 30, není Ti 40 a není to tvoje první dítě. Byla by nesmírná škoda připravit se o možnost mít druhé zdravé dítě na úkor péče o postižené. Nejsi sobecká a rozhodla jsi se správně, právě to rozhodnutí ukazuje, že jsi o tom všem přemýšlela a bereš v potaz jeho budoucí život.
Držím palce a myslím na Tebe, jsi moc statečná. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.21 10:25
@divine woman píše:
@zemanek A kolik let je tvé dceři? Už je dospělá?
Mé dceři je 9. Navštěvuje běžnou ZŠ, 2. třída.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.21 11:49
@zemanek Tak to tady nepopisuj tak moc sluníčkově. Ony se ty holčičky v pubertě dost změní. A spousta z nich pak zná jen ten sexuální pud. Což ti opravdu nepřeju. A pokud chodí do běžné ZŠ, tak má asi nejnižší stupeň postižení.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.21 12:35
@Anonymní píše:
Pracuji s postiženými skoro celý život a Downi jsou pro mě jedni z nejlepších postižených. Fakt sluníčkové děti. Je to náročné, ale podle mě daleko lepší než autisti. Znám několik rodin s Downy a všichni jsou hrozně fajn, otcové ty děti miluj a sourozenci takéí Kamarádka má sestru Downičku a miluje ji. Vůbec se za ni nestydí..
Výchova postiženého dítěte není jednoduchá, ale já mám ten pocit, že když nám ten nahoře/osud/karma (říkejme si tomu jak chceme) přinese do života problém, kterému se vyhneme, tak nás to pak smete jinak a z jiné strany.
Tak jen zas názor z druhé strany.
Máš pravdu, že Downův syndrom (DS) patří mezi ty méně závažnější chromozomální vady. Ale zdaleka to není život zalitý sluncem, jak tu píšeš. A to, že postižené dítě ovlivní život celé rodiny, to je fakt. A ne vždy pozitivně. Tvůj příspěvek spíše vyznívá, že je štěstí mít dítě s DS. Též se pohybuji v určitém prostředí a takhle optimistická bych tedy nebyla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.4.21 13:14
@divine woman píše:
@zemanek Tak to tady nepopisuj tak moc sluníčkově. Ony se ty holčičky v pubertě dost změní. A spousta z nich pak zná jen ten sexuální pud. Což ti opravdu nepřeju. A pokud chodí do běžné ZŠ, tak má asi nejnižší stupeň postižení.
Tak to sis mě asi spletla! Já jsem o sluníčkových dětech nepsala, navíc se mi tohle označení také nelíbí, jelikož děti s DS obecně nemívají jen dobrou náladu, prostě stejně jako všechny ostatní děti. Ale když už ti odpovídám, myslím, že mám hodně zkušeností s dětmi s DS a jejich rodinami. Pokud jsou dobře vedeny právě v rodině, nenastávají většinou hrůzné scénáře, které se tady popisují. Nemusíš jimi strašit zakladatelku, která se již stejně rozhodla, potažmo další maminky, které se rozhodovat budou. Nemaluji nic na růžovo, předávám jen své zkušenosti a zkušenosti mnoha dalších rodičů.
A ještě k integraci dětí s DS do běžných škol. Stupeň postižení se u dětí s DS nerozlišuje, možná myslíš stupeň mentálního postižení, ten mívají většinou lehký. Ve skriptech pedagogické fakulty se uvádí, že děti s DS jsou pro integraci nejvhodnější. Učí se to dnes budoucí učitelé, praxi, která je ve vyspělých zemích zavedena již několik desetiletí.
Ať mají budoucí rodiče informace, rozhodnout se musí stejně sami. Ale ať je mají kompletní.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Cizinka 999
26.4.21 13:54
@Sany80s píše:
Já bych šla na potrat, bez váhání.
Za prvé to dítě nikdy nebude zcela samostatné, komu ho hodíš na krk, až ty nebudeš?
A za druhé, každý má představu, že down je pokud dje o povahu dítěte v pohodě. Může být, ale dost velká část těchto dětí je velmi agresivních, v docela vysokém věku není schopna komunikovat, naučit se základy hygieny.
Vědomě bych do toho nešla a nevidím nic pozitivního na člověku, který ano.
Tak jsou snad domovy pro postižené, v jednom takovém pracuji, já bych na potrat nešla, to jsem věděla vždy. To jsou jen keců o tom že by člověk nikdy tomu dítěti neudělal a ne přivedl na svět, je to spíš o tom že ty lidi si nechcou kazit svůj život.
- Citovat
- Upravit
Cizinka 999
26.4.21 14:01
@Anonymní píše:
Hele nebudeme si tu lhát do kapsy. Máš lepší a horší postižení. Švagrové je 25 bez pomoci si neutře ani zadek, nenamaze chleba, zasekla je ve 4 letech. Tchanovci nemůžou jet ani spolu na víkend, protože nemají „hlídání“. Tchyně je v podstatě celý život doma. Začátky byly brutální, ono postižené dítě je sakra nákladné, peníze na péči zvedali nedávno a důchod dostanou, až jako plnoleti. Vážím si tchána, že přesto všechno nebyl srab a od nich nikdy neutekl a stará se, jak může. Vůbec oba obdivuji, jak to zvládají, je to pro ně určitě moc těžký.
V ČR je asi problém, že pro tyhle postižené je málo dobrých domovů. Já v jednom pracuji v zahraničí, sedm postižených bydlí v jedno. Velkém bytě, každý má svůj pokoj, siäoc. Uzerizeni, velkou kuchyni s obyvakem, jeden další velký relaxační pokoj, plus velkou terasu. Pracuji hned vedle v dílně, nebo v kuchyni atd.do.u si je berou rodiny buď každý víkend, nebo 1ci 2 krát na víkend za měsíc. Ty lidi jsou tam stastni.
- Citovat
- Upravit
Cizinka 999
26.4.21 14:08
@yvette77 píše:
I když se zakladatelka už rozhodla, tak mi to nedá a musím reagovat na pár argumentů/tvrzení, které tu často zaznívají.
- „postižené dítě bude mít mnohem více pozornosti a ostatní sourozenci tím budou trpět“ - dítě s DS bude mít jen tolik pozornosti, kolik mu dáte
- „pracuji s těmito lidmi v ústavu a proto jsem rozhodnuta, že bych si takové dítě nenechala, je to děsně náročné“ - lidé s DS jsou neskutečně učenliví a tvární, víc než kohokoli jiného je ovlivňuje to, v jakém prostředí vyrůstají, jaké podněty dostávají atd. Můžou toho dokázat strašně moc, pokud ale od malička vyrůstají v ústavu, bez stimulů, podnětů a milujícího rodinného prostředí, stanou se z nich právě ti ústavní dauníci, které má většina z vás před očima - bez formy a stylu, s prázdným pohledem a naprosto nepoužitelní pro život. Ale tak to být nemusí, je třeba do nich více investovat (ale ne nutně na úkor ostatních sourozenců přeci - na hiporehabilitační pobyty jezdí celá rodina a milujeme to tam, do lázní se všemi dětmi a není žádný problém).
- „nikdy nebude samostatné“ - ale bude
- „co s nimi bude, až rodiče umřou?“ - viz předchozí bod - v dnešní době je spousta možností pro mladé s hendikepem, společné bydlení, chráněné atd, znám i spoustu lidí s DS, co žijí sami s partnerem..
- „péči o takto nemocné dítě bych nezvládla“ - Downův syndrom není nemoc, oni se prostě narodí s chromozomem navíc v každé buňce, ale to definuje hlavně to, jak vypadají a to, že jim jdou některé věci pomaleji. Naše čtyřletá Sárinka s DS je ale jinak nejzdravější ze všech dětí z okolí. Ano, k syndromu bývá (ale vůbec nemusí) často přidružena i vada srdce (ale v dnešní době už je 100% úspěšnost operace i u těch nejvíce závažných vad), nebo i další zdravotní komplikace (např. oční…). A ano, v dospívání třeba to může být náročnější, ale pokud člověk ví, jak dítě vést a kam se obrátit (což dnes už není žádný problém - na FB je nás obrovská komunita rodin s dítětem s DS, máme spolky, právní sdružení atd), tak se zvládne vše.
- A nakonec - vím, jak psychicky náročný je pro maminky potrat, zvlášť u dětí jinak „chtěných“. A vím, že jsou pěstouni a adoptivní rodiče, kteří by si miminko s DS rádi vzali - miminko můžete donosit, nezabít ho, ale dát mu život (věřte, vím stoprocentně, že si ten život bude neskutečně užívat
Na závěr můj článek, který reflektuje toto téma a který obsahuje i svědectví maminky, která je po potratu s děťátkem s DS (článek má více jak 600 sdílení na FB, prý stojí za přečtení
https://sarinhlas.com/…a-dite-s-ds/
Ups, nějak jsem se rozjela
Krasne
- Citovat
- Upravit
26.4.21 18:16
@zemanek Já osobní zkušenost mám také, ale spíš tu negativní a s už dospělými.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.21 08:32
Ahoj
jsem máma 3 synů a chci do pěstounské péče holčičku s DS. Já vlastně nevím proč. Mám kamaráda a ten má 26 syna s DS Matouše. A on mi jednou řekl " víš já nikdy nebudu muset řešit jak se moje dítě učí, jakou má pubertu, nebo jakou bude mít ženu. Bude to navždy můj kluk. A jsou úžasní, jsou to parťáci, velice se milují.
Při všech mých těhotenství jsem odmítala genetické testy. Já věděla, že nemám na to zabít své dítě. Nemohla bych pak spát. Já nikoho nesoudím, znám sebe. A to bych nedala. Vím že pisatelka to má těžké ale v životě každého jsou místa, křižovatky a tam se člověk musí rozhodnout kudy. Jestli furt nahoru nebo dolů. Bude to těžké ale rozhodně ne moc. Jsou horší věci, horší postižení a pokud máte zázemí máte poklad k nezaplacení a vaší rodinu to jedině posílí.
Hodně štěstí 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
