Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Potrat... Jsem bezradná
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
ludmilaadamkova
23.4.21 21:19
Určitě to bude vše zase ok. Tohle není lehká situace, ale je fajn, že jsis odpověděla. To je hlavní. Teď víš, jak bys to chtěla. Ať už to máš vše za sebou. Drž se. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.4.21 21:58
Jdeš nato s rozumem. Dala sis PRO a PROTI. Proti převažuje více.
A rodině nemusíš říkat pravdu. Prostě jsi potratila a hotovo. Více jim sdělovat nemusíš. Bude to tak lepší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.4.21 22:46
Zakladatelko, nedávej si potrat za vinu
Jinak moje zkušenost..: v rámci praxe na SŠ jsem byla v denním stacionáři pro postižené a teda já bych tuto práci dělat nemohla a pro potrat bych se, s klidným svědomím, rozhodla také. Byla jsem dokonce i fyz. napadena dawnikem, a nebylo pak vůbec příjemné dále na praxi docházet..
Za mě nejsi sobec, ani slaboch!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.4.21 22:50
Ani bych se nerozhodovala, jednoznačně bych podstoupila přerušení ze všech důvodů, které zde byly uvedeny. Držím ti palce, ať se z toho brzy dostaneš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.4.21 23:08
Pracuji s postiženými skoro celý život a Downi jsou pro mě jedni z nejlepších postižených. Fakt sluníčkové děti. Je to náročné, ale podle mě daleko lepší než autisti. Znám několik rodin s Downy a všichni jsou hrozně fajn, otcové ty děti miluj a sourozenci takéí Kamarádka má sestru Downičku a miluje ji. Vůbec se za ni nestydí..
Výchova postiženého dítěte není jednoduchá, ale já mám ten pocit, že když nám ten nahoře/osud/karma (říkejme si tomu jak chceme) přinese do života problém, kterému se vyhneme, tak nás to pak smete jinak a z jiné strany.
Tak jen zas názor z druhé strany.
- Citovat
- Upravit
Janli
23.4.21 23:10
Ať uděláš, co uděláš, tak z téhle situace vždycky vyjdeš jako sobec. Buď se sobecky zachováš k tomu dítěti nebo se sobecky zachováš k sobě, ke svému synovi, manželovi…Bohužel tady neexistuje nesobecký rozhodnutí a nikdy z toho nevyjdeš jako vítěz. Nevolíš lepší variantu, volíš tu, která bude míň bolet. Je to kur.va těžký a nebudu ti lhát, ještě bude. Pokud to jen trochu půjde, domluv si v nemocnici návštěvu psychologa, budeš ho nejspíš potřebovat. Neboj se dát průchod emocím, brečet, nadávat, křičet. Máš na to nárok. Je tady skupina prázdná náruč, zkus se tam přidat. Věř mi, že budeš potřebovat to celý probrat s někým, kdo prošel stejnou situací, protože i když ti budou všichni okolo říkat, že tě chápou, ty budeš vědět, že to nejsou úplně schopní. Já brečela každý den ještě rok poté. Ne kvůli tomu rozhodnutí, to do dneška považuju za správný, ač se mi neustále nějaký články na netu snaží podsouvat něco jinýho, i tady teď jeden visí a bohužel ukazuje jen tu sluníčkovou část problému…, ale kvůli tomu, že se to stalo, že to postihlo právě mě a moje dítě. Je mi nesmírně líto, že to musí prožívat další žena…tohle by se nemělo stávat..
- Citovat
- Upravit
23.4.21 23:12
@Anonymní píše:Že to jsou sluníčkové děti asi nikdo nezpochybňuje. Ale děti to jsou prvních deset let. A potom?
Pracuji s postiženými skoro celý život a Downi jsou pro mě jedni z nejlepších postižených. Fakt sluníčkové děti. Je to náročné, ale podle mě daleko lepší než autisti. Znám několik rodin s Downy a všichni jsou hrozně fajn, otcové ty děti miluj a sourozenci takéí Kamarádka má sestru Downičku a miluje ji. Vůbec se za ni nestydí..
Výchova postiženého dítěte není jednoduchá, ale já mám ten pocit, že když nám ten nahoře/osud/karma (říkejme si tomu jak chceme) přinese do života problém, kterému se vyhneme, tak nás to pak smete jinak a z jiné strany.
Tak jen zas názor z druhé strany.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.4.21 23:21
@hanka.br. píše: Že to jsou sluníčkové děti asi nikdo nezpochybňuje. Ale děti to jsou prvních deset let. A potom?Život není procházka rájem a každý má naloženo jinak. Tyhle dospělí co znám, pracují v chráněných dílnách a bydlí doma. V rámci možností jsou samostatný, ale nejsou schopni samostatného života. Někdo se staré o nemocné rodiče, někdo o dítě po autonehodě, někdo řeší nevěrného manžela a jiný postižené dítě.
Já neříkám, že je to jednoduché, jen říkám, že ty rodiny, co znám já, jsou šťastnější, než plno jiných. Přijaly to s pokorou a láskou a mají ty hodnoty jiné. Já je za to neskutečně obdivuji, sama nevím jestli bych to zvládla.
Jen říkám, že když někdo chce, dá se to zvládnout a prožít hezký život i s Downikem.
- Citovat
- Upravit
23.4.21 23:28
@Anonymní píše: Život není procházka rájem a každý má naloženo jinak. Tyhle dospělí co znám, pracují v chráněných dílnách a bydlí doma. V rámci možností jsou samostatný, ale nejsou schopni samostatného života. Někdo se staré o nemocné rodiče, někdo o dítě po autonehodě, někdo řeší nevěrného manžela a jiný postižené dítě.
Já neříkám, že je to jednoduché, jen říkám, že ty rodiny, co znám já, jsou šťastnější, než plno jiných. Přijaly to s pokorou a láskou a mají ty hodnoty jiné. Já je za to neskutečně obdivuji, sama nevím jestli bych to zvládla.
Jen říkám, že když někdo chce, dá se to zvládnout a prožít hezký život i s Downikem.
A já jen říkám, že ty šťastné rodiny, o kterých mluvíte, mají doma děti. Děti jsou sluníčkové, ale jsou to pořád děti. O tom, že jsou ty rodiny šťastnější, silně pochybuji, rozhodně šťastnější nejsou, jen přijaly svůj úděl. Jak dalece budou tyto rodiny šťastné a jak dalece prožijí „hezký život s Downíkem“ nám můžete vyprávět, až ten život prožijí až do konce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Janli
23.4.21 23:43
@Anonymní píše: Život není procházka rájem a každý má naloženo jinak. Tyhle dospělí co znám, pracují v chráněných dílnách a bydlí doma. V rámci možností jsou samostatný, ale nejsou schopni samostatného života. Někdo se staré o nemocné rodiče, někdo o dítě po autonehodě, někdo řeší nevěrného manžela a jiný postižené dítě.
Já neříkám, že je to jednoduché, jen říkám, že ty rodiny, co znám já, jsou šťastnější, než plno jiných. Přijaly to s pokorou a láskou a mají ty hodnoty jiné. Já je za to neskutečně obdivuji, sama nevím jestli bych to zvládla.
Jen říkám, že když někdo chce, dá se to zvládnout a prožít hezký život i s Downikem.
Ano, ti dospělí, co znáš. Jenže to je jen část, ta šťastnější část. Pak jsou ti, které neznáš, ti kteří nejsou schopní ani práce, nejsou schopní života bez péče 24/7. Ty rodiny nejsou šťastnější než plno jiných. Vadí mi to polovičaté podávání tohoto problému, vadí mi to sluníčkování bez uvedení plné reality, která může nastat. Vadí mi ta prezentace, která to podává tak, že pokud člověk nemá downíka, neví co je skutečné štěstí…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.4.21 23:55
@Anonymní píše: Život není procházka rájem a každý má naloženo jinak. Tyhle dospělí co znám, pracují v chráněných dílnách a bydlí doma. V rámci možností jsou samostatný, ale nejsou schopni samostatného života. Někdo se staré o nemocné rodiče, někdo o dítě po autonehodě, někdo řeší nevěrného manžela a jiný postižené dítě.
Já neříkám, že je to jednoduché, jen říkám, že ty rodiny, co znám já, jsou šťastnější, než plno jiných. Přijaly to s pokorou a láskou a mají ty hodnoty jiné. Já je za to neskutečně obdivuji, sama nevím jestli bych to zvládla.
Jen říkám, že když někdo chce, dá se to zvládnout a prožít hezký život i s Downikem.
Hele nebudeme si tu lhát do kapsy. Máš lepší a horší postižení. Švagrové je 25 bez pomoci si neutře ani zadek, nenamaze chleba, zasekla je ve 4 letech. Tchanovci nemůžou jet ani spolu na víkend, protože nemají „hlídání“. Tchyně je v podstatě celý život doma. Začátky byly brutální, ono postižené dítě je sakra nákladné, peníze na péči zvedali nedávno a důchod dostanou, až jako plnoleti. Vážím si tchána, že přesto všechno nebyl srab a od nich nikdy neutekl a stará se, jak může. Vůbec oba obdivuji, jak to zvládají, je to pro ně určitě moc těžký.
- Citovat
- Upravit
24.4.21 00:19
Zakladatelko, je dobře že jsi se rozhodla, přeji Ti hodně sil 
Před několika lety jsem měla spolubydlící, která byla prostřední ze 3 dětí. Nejmladší bratr měl také Downa. Jednou se mi svěřila že tím se starším bráchou oba celé dětství trpěli. Veškerá pozornost rodičů byla upřená na péči o toho nejmladšího a na ně dva už holt nebyl čas a energie. Taky se jim děti smáli že mají postiženýho bráchu a i lidi na ulici na ně kolikrát blbě koukali, na což se jí taky nevzpomínalo lehce. Ona to sice rodičům nevyčítala, toho mladšího měla ráda, ale bolelo jí jak to s druhým bráchou odnesli. Já bych si asi hlavně z tohoto důvodu dítě s Downem nenechala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj holky,
na začátku Vám chci hrozně poděkovat za podporu a pochopení. Trochu jsem se bála odsuzujících komentářů.
Ptali jste se, jaká vyšetření mi to potvrdila. Podezření padlo na screeningu a odběr klků to potvrdil. Šance na to, že by byla nakonec zdravá je minimální.
Pak tu byl dotaz na věk.. Je mi 30, jsem zdravá, takže vím, že jsem ve věku, kdy to nemusí být poslední těhotenství.
Jak jsem tak pročitala všechny vaše názory, tak jsem se jen přistihla, jak se mi v hlavě honí myšlenka, že potrat je nejlepší řešení..Musím se přiznat, že k této variantě jsem nakloněná už dýl, jen mám prostě pořád nějaký blok na tu gyndu zavolat.
A ohledně manželství.. Nechtěla jsem to původně do toho zahrnovat, ale souhlasím s vámi, že chlapi jsou v tomhle víc citlivý a často to nedají. To je taky jedne z důvodů, proč jsem pro potrat. Manžela neskutečně miluju a moc by mě mrzelo, kdybych o něj přišla..
Jak teď tohle píšu, tak mi dochází, že jsme vlastně rozhodnuta.. Už mě vlastně nenapadá pádný důvod, proč si jí nechat.. Možná budu pro někoho sobec, ale já si chci později užívat klidnej život až děti odrostou..
Teď nevím, jestli říct už teď manželovi, že jsem se rozhodla.. Snad budu mít ráno odvahu zvednout telefon a zavolat doktorce..
Ještě jednou moc děkuju