Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Asi žárlím, ale proč? Nechci!
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
5.6.17 09:57
A proč si nenajdete byt někde kousek za prahou nebo na okraji prahy?
Chvíli jsme žili v Měcholupech, tam je krasný lesopark, přehrada. Pak jsme bydleli v Úvalech a tam je krásně.
Jinak i kolem centra jsou přece parky, kam se da jít piknikovat. Na Parukářce jsou i grily, pokud si dobře vzpomínám.
Zkusit vymyslet nějaký program, Praha přece není jen betonová výheň.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 10:00
@Anonymní píše:
Holky, poraďte mi, nejlépe nějaké konkrétní věci a techniky jak si okamžitě vždycky přešlápnout, jak neřešit, jak si zvednout sebevědomí…mm partnera, má z předchozího vztahu moc krásného a hodného chlapečka. Je s námi na víkendy a potud je to vše moc fajn, s ex vycházejí dobře, jsem moc ráda.
Jenže poslední dobou, když přijede, hodně povídá o tom jak to mají doma atd, partner ho různě vyzvedává atd a já mívám z toho občas depky…
vysvětlím… s partnerem máme teď oba malou holčičku, má těžký autismus, pravděpodobně nebude nikdy schopná samostatného života, je to s ní občas hodně těžké, náročné…ale to neva, to je to nejmenší, je to naše zlto taky (zmiňuju to jen proto, kdybyste nám psali, že nejdůležitější je přece, že jsme všichni zdraví)
od děttví miluju přírodu, bohužel bydlíme v nájemním bytě, který není náš, já tam nemám ani balkon, máme obývák spojený s kuchyní a ložnicí, v ložnici spím všichni 4. To víte, Praha. Na větší byt to prostě v Praze pro mladou rodinu není.
Ala já bych si nestěžovala, měli bychom se dobře…jediné co mě rozhodí je když přijede syn přítele, který začne vyprávět…a jak tak vypráví, přede mnou se to odvíjí jako druhý film..protože on je naše rodina, tak vlastně je jeho život součástí naší rodiny, a je to pro mě prostě tak jiné a rozdílné..mívám z toho depky.
Ve zkratce - synova maminka si vzala nového partnera. Přestěhovali se kousek jižně od Prahy do domu se zahradou, takže já po celém týdnu vyšťavená z horkého centra a těšící se ke tchánovcům na chalupu (což za normálních okolností by bylo příjemné a je to muj život, který miluju), jsem propadla smutkům, když syn vypráví jak na zahradě každý večer v těhle vedrech koupou v bazénu, že jejich Jarda griluje kukuřici.
- když věším v obýváku na sušák prádlo, vypráví jak mámě to na sluníčku uschne hned, říká máma prej, že to prádlo pak hezky voní.
- takový ty řeči škoda že nemáte zahradu..nebo bysme mohli grilovat před barákem
- mají tam v satelitu rodiny podobného ražení a stačí zaběhnout do domku naproti, a má tam kamarády. Tady není, neznáme tu pomalu ani své vlastní sousedy z patra a to jsou bezdětné páry.
- říká jak má v pokojíku velký leho hrad a piráty. Já jsem vyrostla v komunistickém bytě a sdílela pokoj s bratrem a nebylo to dobré..on má samostatný pokoj a sourozence v druhém pokoji a tak mají dost soukromí, někdy bývají společně jeden pokoj, někdy je každý sám, jak chtějí. U nás ho občas budí malá..no připadám si tu jak v maringotce.
mají superb, jezdí každý rok na dvě dovolené, ale nejvíc nejvíc jim závidím ten kus zeleně doma a víc pokojů. Už jsem to s mužem řešila tisíckrát a jednoduché řešení bez kompromisů pro nás prostě neexistuje, ale co mě vadí nejvíc je ten princip - já VÍM!! jsem si tím jitá, že kdyby syn žil v paneláku na barrandově, já bych takovéto pocity méněcennosti nikdy neměla. Jako bych měla potřebu se tomu vyrovnat. Taky jsem mela strašný, ale naprosto příšerný strach, že naše malá to bude vnímat ty jeho nevinné věty (např. „včera jsme se celý den koupali na zahradě, mám tam houpačku a pískoviště a zahradní domeček a zrajou nám tam jahody!…“.atd) stejně jako je teĎ vnímám já a že si bude připadat méněcenná!!
Těd se to tedy s dcerou moc nezlepšuje, netušíme kam se to bude vyvíjet, ale vnímání má dobré…je dost svá. Ale to tu řešit nechci.
mně je jasné, že na dceru to nepřenesu a ochráním ji od toho jen tím, že si to já sama srovnám v hlavě…ale jak! Poraďte mi jak!
oni jsou nadto i všichni zdraví, mají dobré vztahy s rodinou, zatímco my musíme být jak na špičkách před mými rodiči. Loni mi umřeli prarodiče a našli mi cystu..já už prostě si nedokážu vedle nich připadat že jsem šťastná. Nejde to.
Je to jako kdybyste celý život měli rádi hrachovou kaši, a moc. byli byste spokojení, dávali byste si na ni slaninu a povídali si s ostatními vašimi blízkými jak ozvláštnit ten recept, jak hrách nejlíp naložit..atd.
A pak by najednou každý víkend přišel někdo, kdo by si s sebou přinesl nadýchané tiramisu s jahodovou zmrzlinou, jedl ho před vámi a neustále vám o něm povídal. Jak je voňavé, sladké a hebké, jak se ta nadýchaná šlehačka rozplývá na jazyku. A vy byste před sebou měli pořád tu kaši, kterou jste doteĎ měli rádi. A to tiramisu si prostě neůžete dovolit. A takhle se to opakovalo týden co týden.Už jsem si časem na „tiramisu“ zvykla, snažím se vymýšlet si nové a nové důvody, proč je hrachová kaše super a proč se mi líbil život, jaký mám… ale ne vždy to jde a někdy to nezvládnu a hlavně při PMS pláču…
je fakt, že čas pomáhá - prostě si čloěk časem na to povídání kolik hraček má ve svém pokojíku, jak si hraje na zahradě, co všechno pěstují, a kdy byli na dovolené, zvykne a začne to brát trochu jako samozřejmost. Ale je to pro mě těžké. Za ty tři (cca) roky co to takhle máme, je to tedy rok od roku lepší, ale teď jak byly ta vedra a my se nedostali na chalupu kvůli tomu že jsem s malou v praze musela v pátek odpoledne () na vyšetření a je blbý to rušit, mně rozbrečelo už jen to, že syn přijel a říká - a nemůžeme si večer udělat piknik aspoň před barákem?
(a tam ty vajgly na chodníku, prostě…)
To je těžké. Pro kluka je to prostě jeho život. Nevidí, že tě to trápí. Zvláště, když je zvyklý být venku. Proto vás tahá na piknik před domem.
Já jsem jako dítě taky vyprávěla, že jsme byli na dovolené u moře a nehloubala jsem nad tím, zda si ten, komu to vyprávím může dovolit dovču u moře (tehdy bylo moře vzácnost).
Já taky přemýšlím nad tím, jak dceři vysvětlit, že to, co máme my, nemá každý. A nedaří se mi to. Ona to odkýve, ale pak se stejně na návštěvě podiví, že nemají zahradu.
Uvědomila jsem si to třeba na dovolené u severního moře. Vykládám dítěti, jak se nesmí zmáčet. pochopitelně upadla (a tam bylo bahno a kameny). Já jsem ji popadla v panice, že nastydne, a hnala se na promenádě do prvního krámu a komplet ji tam oblíkla. Od ponožek po bundu (a že to byla raketa). Pak jsem jí valila do hlavy to stálo hodně peněz a že takhle to nejde. Ona kývala hlavou.
A pak nastala podobná situace u rybníka. Varuju ji a ona „to nevadí, mami, když tak si koupíme oblečení“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.6.17 10:14
@Rive píše:
A proč si nenajdete byt někde kousek za prahou nebo na okraji prahy?
Chvíli jsme žili v Měcholupech, tam je krasný lesopark, přehrada. Pak jsme bydleli v Úvalech a tam je krásně.
Jinak i kolem centra jsou přece parky, kam se da jít piknikovat. Na Parukářce jsou i grily, pokud si dobře vzpomínám.
Zkusit vymyslet nějaký program, Praha přece není jen betonová výheň.
není a já vím, že jsem tu spokojená…nebo byla bych. To mě nejvíc štve. Přes týden je to v pohodě a pěkně fungujeme, pak přijede syn a občas prostě řekne jak to mají doma (a já si to samozřejmě v hlavě mám tendence přibarvit hezčí než to je) a depka je tu. Přitom je to jen v mé hlavě! Já sama bych do žádného satelitu za Prahou nechtěla, město má spoustu výhod, takže vůbec nechápu prč ta depka a co se to se mnou děje 
- Citovat
- Upravit
5.6.17 10:17
@Anonymní píše:
není a já vím, že jsem tu spokojená…nebo byla bych. To mě nejvíc štve. Přes týden je to v pohodě a pěkně fungujeme, pak přijede syn a občas prostě řekne jak to mají doma (a já si to samozřejmě v hlavě mám tendence přibarvit hezčí než to je) a depka je tu. Přitom je to jen v mé hlavě! Já sama bych do žádného satelitu za Prahou nechtěla, město má spoustu výhod, takže vůbec nechápu prč ta depka a co se to se mnou děje
A když máte na víkend syna, tak na chalupu nejezdíte? Vždyť tam by byl taky v přírodě, mohli byste grilovat…
A nepřemýšlela jsi, že bys zašla k psychologovi? Nebo na kineziologii?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 10:20
Mno, ale když si spokojená a líbí se Ti, jak žijete, přeci nemůžeš chtít žít i jako životy dalších lidí, ke kterým máš blízko a které by se Ti líbily.. A co manžel?
@Anonymní píše:
není a já vím, že jsem tu spokojená…nebo byla bych. To mě nejvíc štve. Přes týden je to v pohodě a pěkně fungujeme, pak přijede syn a občas prostě řekne jak to mají doma (a já si to samozřejmě v hlavě mám tendence přibarvit hezčí než to je) a depka je tu. Přitom je to jen v mé hlavě! Já sama bych do žádného satelitu za Prahou nechtěla, město má spoustu výhod, takže vůbec nechápu prč ta depka a co se to se mnou děje
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.6.17 10:21
@Bábrdl píše:
To je těžké. Pro kluka je to prostě jeho život. Nevidí, že tě to trápí. Zvláště, když je zvyklý být venku. Proto vás tahá na piknik před domem.Já jsem jako dítě taky vyprávěla, že jsme byli na dovolené u moře a nehloubala jsem nad tím, zda si ten, komu to vyprávím může dovolit dovču u moře (tehdy bylo moře vzácnost).
Já taky přemýšlím nad tím, jak dceři vysvětlit, že to, co máme my, nemá každý. A nedaří se mi to. Ona to odkýve, ale pak se stejně na návštěvě podiví, že nemají zahradu.
Uvědomila jsem si to třeba na dovolené u severního moře. Vykládám dítěti, jak se nesmí zmáčet. pochopitelně upadla (a tam bylo bahno a kameny). Já jsem ji popadla v panice, že nastydne, a hnala se na promenádě do prvního krámu a komplet ji tam oblíkla. Od ponožek po bundu (a že to byla raketa). Pak jsem jí valila do hlavy to stálo hodně peněz a že takhle to nejde. Ona kývala hlavou.
A pak nastala podobná situace u rybníka. Varuju ji a ona „to nevadí, mami, když tak si koupíme oblečení“.
já vím, že to zlatoušek nedělá schválně…a že to vůbec nechápe. Když jme mu říkali, že nesmí pokrábat ten stůl, že je pana domácího, tak to vůbec nechápal. A mě to strašně zraňuje. Vím, že ony ty děti neví, ale já si připadám jako chudinka v tu chvíli. Protože oni to říkají s tak normálním výrazem… to, že byt není náš to nepochopil vůbec. Myslel si že pan domácí je někde schovaný, že žije ve sklepě..akorát jsme ho tím vyděsili. Máme auto, které je partnerova otce. Partner říká "dědečkovo auto. To je jsné, že tuhle se zeptal : tati, a proč nemáš peníze na svoje auto, když chodíš do práce?
samozřejmě co 14 dní přijde v nových adidaskách, atd. A já koukám na tu naší cácorkuještěže to má v hlavince tak, že j jí to fuk..ale už se taky natahovala po bráškovo botách a možná že to časem přijde…tuhle přijel na nové koloběžce…mlá jen čučela. potřebuju se z toho dostat, jinak pk nezvládnu dceři vysvtlit, že je spoust lidí, kteří se mají stejně DOBŘE jako my. jen ona to nevidí, protože její zrcadlo je bohužel bráška, nejbližší. A je hrozně pitomý že je mezi náma - jakoby v podstatě v rámci jedné rodiny, takováhle propast. cožpak já se s tím smířím, ale jak to vysvětlit těm dětem..?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
5.6.17 10:28
@Magdaleeena píše:
Mno, ale když si spokojená a líbí se Ti, jak žijete, přeci nemůžeš chtít žít i jako životy dalších lidí, ke kterým máš blízko a které by se Ti líbily.. A co manžel?
manžel je spokojený s tím co máme naprosto, u nás v bytě se mu líbí (je pravda, že na to v jak fajn je lokalitě je tu za 2kk opravdu hodně nízký nájem)
navíc partner je městský typ, zahrada mu přijde jako zbytečná práce, balkon mu přijde jako rozmar a zbytečnost. A já už vlastně nevím co chci nebo nechci..kdyby nebylo syna tak si myslím, že jsem i spokojená. Byla jsem u kamarádky v paneláku na návštěvě a bylo mi tam TAK dobře…
pro partnera je důležitý aby to měl blízko o práce. je spokojený a já ho akorát nasírám, protože si připadá že mu dávám sežrat že furt něco chci a že pro nás nedělá dost. Ale já proboha nechci jezdit v superbu a mít bazén… jenže on i tu potřebu zahrady a dovolené vidí jako zhýralost a chci a chci (prot se s ex rozešli..ona taky pořád něco chtěla, kupovala si drahé věci a pak zjistila, že je to frustrace ze vztahu..tak odešla. taková paní bovary, no) - a on má nejspíš panickou hruzu že já budu taky taková, takže je na to dost alergickej. Ale koupí mi co chci… koupil by mi jakoukoli věc, kabelku, šaty…jenže já tyhle věci nechci, chci kus zeleně a napuštěný bazének v neděli odpoledne na balkon nebo terase - jenže to je v praze bohužel zhýralost největší, no. Domluvili jsme se že budu častěji jezdit na chalupu, jestli mi to pomůže. Uvidíme.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
5.6.17 10:32
Jinak jestli jste viděli Sex ve městě, tak my dva s partnerem jsme asi jako Carrie a Aidan… jak jí jednou vzal na tu chatu. Akorát že já jsem ten Aidan, který buduje, montuje, staví a zařizuje, nevadí mu nepohodlí, je rád v přírodě, blátě, posouchá šumění listí, a muj manžel je jako ta Carrie… nechce tam být, je tam nuda, bojí se klíšťat, veverek, ruší ho bubnování na střeše, vadí mu slunce i stín a celý víkend je zavřený se svým noťasem a hledá wifinu ale rozcházet se kvůli tomu přece nebudeme.
- Citovat
- Upravit
5.6.17 10:45
Zakladatelko, pamatuj na jednu věc - sebevětší majetek nenahradí lásku, hezké vztahy v rodině, hezké vztahy s dětmi. Každý, ať už bohatý nebo méně majetný má stejnou šanci prožít šťastný život. Nenech si to kazit závistí, on i tobě nakonec může ten životní standart závidět zhruba tak 60% populace…
Prostě přemýšlej o věcech, které jsou pro život skutečně důležité.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 10:49
Není to žárlení, ale spíš pocit nespravedlnosti vyvěrající z nějaké dlouhodobé frustrace.
Je moc dobře že si to uvědomujete a že to chcete pročistit, protože bez ošetření by to vedlo nejspíše do depresivně-úzkostných stavů.
Jenže na to nebudou fungovat laciné triky, protože velmi pravděpodobně v hloubce bude potřeba srovnat se s docela těžkými věcmi, které prostě nejdou změnit a odtruchlit a smířit se se ztrátami, co jsou nezbytnou součástí.
Nejefektivnější cesta je vstoupit do dlouhodobé psychoterapie. Obecně vám to pomůže pečovat o sebe abyste zvládala postupně se zvyšující nároky péče o dceru.
Bez toho, aby člověk měl ošetřené svoje potřeby (a to teda není domek se zahradou), tak nemůže dlouhodově pečovat o postiženou osobu bez velmi těžkých následků.
než se odhodláte do procesu psychoterapie vstoupit, tak alespoň pár docela rozumných knih.
https://www.kosmas.cz/…anou-cestou/
https://www.kosmas.cz/…tni-hodnoty/
https://www.kosmas.cz/…nitrni-silu/
https://www.kosmas.cz/…-pecovatele/
DObrý nástroj je také nějaké kultivovaná spiritualita - ale spíše než konzumace new-age zážitků a propadnutí se do ezo-ducho byznysu spíše tradičnější přístupy, které neslibují takovou energetickou bombu za víkendový seminář, ale působí stabilně a dlouhodobě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 10:51
Mno, ale když čtu toto, tak máš asi jiné priority než manžel, ale protože chceš žít s ním, ustoupila jsi.. a teď vidíš toho malého a víš, že oni vlastně jako rodina žijí tak, jak by jsi chtěla Ty.. Já myslím, že nežárlíš, nezávidíš, ale připomíná Ti, že žiješ jinak, než by jsi chtěla.. „Dříve“ jsi žila jak?
@Anonymní píše:
Jinak jestli jste viděli Sex ve městě, tak my dva s partnerem jsme asi jako Carrie a Aidan… jak jí jednou vzal na tu chatu. Akorát že já jsem ten Aidan, který buduje, montuje, staví a zařizuje, nevadí mu nepohodlí, je rád v přírodě, blátě, posouchá šumění listí, a muj manžel je jako ta Carrie… nechce tam být, je tam nuda, bojí se klíšťat, veverek, ruší ho bubnování na střeše, vadí mu slunce i stín a celý víkend je zavřený se svým noťasem a hledá wifinu
@Anonymní píše:
manžel je spokojený s tím co máme naprosto, u nás v bytě se mu líbí (je pravda, že na to v jak fajn je lokalitě je tu za 2kk opravdu hodně nízký nájem)navíc partner je městský typ, zahrada mu přijde jako zbytečná práce, balkon mu přijde jako rozmar a zbytečnost. A já už vlastně nevím co chci nebo nechci..kdyby nebylo syna tak si myslím, že jsem i spokojená. Byla jsem u kamarádky v paneláku na návštěvě a bylo mi tam TAK dobře…
pro partnera je důležitý aby to měl blízko o práce. je spokojený a já ho akorát nasírám, protože si připadá že mu dávám sežrat že furt něco chci a že pro nás nedělá dost. Ale já proboha nechci jezdit v superbu a mít bazén… jenže on i tu potřebu zahrady a dovolené vidí jako zhýralost a chci a chci (prot se s ex rozešli..ona taky pořád něco chtěla, kupovala si drahé věci a pak zjistila, že je to frustrace ze vztahu..tak odešla. taková paní bovary, no) - a on má nejspíš panickou hruzu že já budu taky taková, takže je na to dost alergickej. Ale koupí mi co chci… koupil by mi jakoukoli věc, kabelku, šaty…jenže já tyhle věci nechci, chci kus zeleně a napuštěný bazének v neděli odpoledne na balkon nebo terase - jenže to je v praze bohužel zhýralost největší, no. Domluvili jsme se že budu častěji jezdit na chalupu, jestli mi to pomůže. Uvidíme.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 10:54
Ale jestli jde o tu zahradu - tak se přidejte do některé z komunitích zahrad.
Má to tu výhodu, že tam je daleko méně práce, než na pozemku ve „vlastní péči“. Plus tam potkáte společenství lidí, které vám může dost zpříjemnit a zjednodušit život.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 11:02
@Anonymní píše:
já vím, že to zlatoušek nedělá schválně…a že to vůbec nechápe. Když jme mu říkali, že nesmí pokrábat ten stůl, že je pana domácího, tak to vůbec nechápal. A mě to strašně zraňuje. Vím, že ony ty děti neví, ale já si připadám jako chudinka v tu chvíli. Protože oni to říkají s tak normálním výrazem… to, že byt není náš to nepochopil vůbec. Myslel si že pan domácí je někde schovaný, že žije ve sklepě..akorát jsme ho tím vyděsili. Máme auto, které je partnerova otce. Partner říká "dědečkovo auto. To je jsné, že tuhle se zeptal : tati, a proč nemáš peníze na svoje auto, když chodíš do práce?
Já tě chápu.
Představ si, že my máme veliký dům v Praze, tak velký, že ho ani neobýváme celý. Máme velikou zahradu. Peněz máme přiměřeně, abychom nemuseli řešit běžné výdaje, na nějakou tu rozumnou dovču all inklusive ročně vyděláme.
No a vedle máme sousedy, kteří si koupili sousední dům, už to jsou desítky mega. A pak si najali architekta a nechali ho komplet zrekonstruovat. Další desítky mega.
A já si taky řeknu, jaké by to bylo, kdybychom to nemuseli flikovat opravit tohle, pak támhleto a jak nádherný by ten barák mohl být.
Takže vždycky je na tom někdo líp. 
Nicméně chápu, že takhle pravidelně v rodině je to nepříjemné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.6.17 11:13
@Magdaleeena ano, dříve jsem žila jinak a asi byc, nemít manžela, jinak žila. Ne s drahým aute, ne s penězi, ale blíž přírodě ano.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Holky, poraďte mi, nejlépe nějaké konkrétní věci a techniky jak si okamžitě vždycky přešlápnout, jak neřešit, jak si zvednout sebevědomí…
mm partnera, má z předchozího vztahu moc krásného a hodného chlapečka. Je s námi na víkendy a potud je to vše moc fajn, s ex vycházejí dobře, jsem moc ráda.
Jenže poslední dobou, když přijede, hodně povídá o tom jak to mají doma atd, partner ho různě vyzvedává atd a já mívám z toho občas depky…
vysvětlím… s partnerem máme teď oba malou holčičku, má těžký autismus, pravděpodobně nebude nikdy schopná samostatného života, je to s ní občas hodně těžké, náročné…ale to neva, to je to nejmenší, je to naše zlto taky (zmiňuju to jen proto, kdybyste nám psali, že nejdůležitější je přece, že jsme všichni zdraví)
od děttví miluju přírodu, bohužel bydlíme v nájemním bytě, který není náš, já tam nemám ani balkon, máme obývák spojený s kuchyní a ložnicí, v ložnici spím všichni 4. To víte, Praha. Na větší byt to prostě v Praze pro mladou rodinu není.
Ala já bych si nestěžovala, měli bychom se dobře…jediné co mě rozhodí je když přijede syn přítele, který začne vyprávět…
a jak tak vypráví, přede mnou se to odvíjí jako druhý film..protože on je naše rodina, tak vlastně je jeho život součástí naší rodiny, a je to pro mě prostě tak jiné a rozdílné..mívám z toho depky.
Ve zkratce - synova maminka si vzala nového partnera. Přestěhovali se kousek jižně od Prahy do domu se zahradou, takže já po celém týdnu vyšťavená z horkého centra a těšící se ke tchánovcům na chalupu (což za normálních okolností by bylo příjemné a je to muj život, který miluju), jsem propadla smutkům, když syn vypráví jak na zahradě každý večer v těhle vedrech koupou v bazénu, že jejich Jarda griluje kukuřici.
mají superb, jezdí každý rok na dvě dovolené, ale nejvíc nejvíc jim závidím ten kus zeleně doma a víc pokojů. Už jsem to s mužem řešila tisíckrát a jednoduché řešení bez kompromisů pro nás prostě neexistuje, ale co mě vadí nejvíc je ten princip - já VÍM!! jsem si tím jitá, že kdyby syn žil v paneláku na barrandově, já bych takovéto pocity méněcennosti nikdy neměla. Jako bych měla potřebu se tomu vyrovnat. Taky jsem mela strašný, ale naprosto příšerný strach, že naše malá to bude vnímat ty jeho nevinné věty (např. „včera jsme se celý den koupali na zahradě, mám tam houpačku a pískoviště a zahradní domeček a zrajou nám tam jahody!…“.atd) stejně jako je teĎ vnímám já a že si bude připadat méněcenná!!
Těd se to tedy s dcerou moc nezlepšuje, netušíme kam se to bude vyvíjet, ale vnímání má dobré…je dost svá. Ale to tu řešit nechci.
mně je jasné, že na dceru to nepřenesu a ochráním ji od toho jen tím, že si to já sama srovnám v hlavě…ale jak! Poraďte mi jak!
oni jsou nadto i všichni zdraví, mají dobré vztahy s rodinou, zatímco my musíme být jak na špičkách před mými rodiči. Loni mi umřeli prarodiče a našli mi cystu..já už prostě si nedokážu vedle nich připadat že jsem šťastná. Nejde to.
Je to jako kdybyste celý život měli rádi hrachovou kaši, a moc. byli byste spokojení, dávali byste si na ni slaninu a povídali si s ostatními vašimi blízkými jak ozvláštnit ten recept, jak hrách nejlíp naložit..atd.
A pak by najednou každý víkend přišel někdo, kdo by si s sebou přinesl nadýchané tiramisu s jahodovou zmrzlinou, jedl ho před vámi a neustále vám o něm povídal. Jak je voňavé, sladké a hebké, jak se ta nadýchaná šlehačka rozplývá na jazyku. A vy byste před sebou měli pořád tu kaši, kterou jste doteĎ měli rádi. A to tiramisu si prostě neůžete dovolit. A takhle se to opakovalo týden co týden.
Už jsem si časem na „tiramisu“ zvykla, snažím se vymýšlet si nové a nové důvody, proč je hrachová kaše super a proč se mi líbil život, jaký mám… ale ne vždy to jde a někdy to nezvládnu a hlavně při PMS pláču…
je fakt, že čas pomáhá - prostě si čloěk časem na to povídání kolik hraček má ve svém pokojíku, jak si hraje na zahradě, co všechno pěstují, a kdy byli na dovolené, zvykne a začne to brát trochu jako samozřejmost. Ale je to pro mě těžké. Za ty tři (cca) roky co to takhle máme, je to tedy rok od roku lepší, ale teď jak byly ta vedra a my se nedostali na chalupu kvůli tomu že jsem s malou v praze musela v pátek odpoledne (
) na vyšetření a je blbý to rušit, mně rozbrečelo už jen to, že syn přijel a říká - a nemůžeme si večer udělat piknik aspoň před barákem? 
(a tam ty vajgly na chodníku, prostě…)