Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Depersonalizace u dítěte - léčba?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
9.11.22 07:13
Ahoj, sama mám občas podobné stavy. U mne je to teda nejprve závrať, motání hlavy někdy 3× denně, někdy 8× za hodinu, sem tam k tomu bolesti žaludku že nemohu jíst a bušení srdce. Občas dušnost. No a když se mi to stane když někam jdu, to motání hlavy, tak mám taky občas pocit jako bych doopravdy nebyla, jako by to nebyla realita. Nicméně já to řeším s praktickým lékařem. Byla jsem na odběrech krve, zrovna dnes půjdu na 24 hod EKG Holter a podle výsledků případně dál neurologické vyšetření a další. O psychologii jsem uvažovala (panocké ataky?) Ale nejprve chci vyloučit fyzické obtíže.
Tvoje dcera nemá motání hlavy a podobně?
Jinak moc držím palce, je to fakt nepříjemné.
- Citovat
- Upravit
Birds
9.11.22 07:46
A není to jen nějaké období takového typu fantazie, nebo nějakého způsobu hraní si s fantazií? Upřímně, taky si vybavuju, že jsem si jako malá představovala, že žiju ve filmu a nebylo to tak, že bych si to užívala, spíš jsem velmi pozorně sledovala, co se děje teď, co se asi bude dít za chvíli… Nebo jsem si říkala, že to, co se teď děje, není skutečné, že se mi všechno jen zdá a kladla jsem si otázku, jak poznám, že se to skutečně děje. Že vlastně maminka neexistuje, tenhle byt neexistuje… Nebo někdy jsem po příchodu ze školy dělala, že ten byt vlastně vůbec neznám.
Vím, že jsem tohle všechno dělala nebo zažívala několikrát, nebyla to záležitost na pár dní. Přesto jsem úplně normální 
Samozřejmě nevím, jaké je tvoje dítě. Ale pokud doposud bylo všechno vlastně ok, tak se opravdu může jednat o nějaké období, kdy dítě pomalu odchází ze světa jednoduché dětské fantazie a uvědomuje si skutečnost s náročnějšími prvky jako jsou povinnosti, názory, chování, motivace, nebo si naopak uvědomuje primitivnost skutečného světa, kde vlastně ta fantazie ubývá. A dcera mezi těmito světy přechází tam a zpět.
Osobně bych tomu nechala ještě nějaký čas a neváhala bych jí nekdy pustit před spaním naše staré dětské pohádky (ne ty zahraniční) a klidně bych jí večer v posteli ještě četla knížku, poobjímala, popusinkovala… Prostě naplnila její základní cit a to je ten, že je milována. Ona se určitě ještě několikrát vrátí do téhle fantazie, ale takové podobné zvyky bych zachovala, aby dítě mělo alespoň v něčem opravdové jistoty.
Pokud tvoje dcera nemá prokazatelně nějaké mentální poruchy (jakože to byste si už dávno všimli), tak bych se fakt nebála, že bude v osmnácti letech chodit a „připadat si jako ve snu“.
- Citovat
- Upravit
9.11.22 08:02
@Birds píše:
A není to jen nějaké období takového typu fantazie, nebo nějakého způsobu hraní si s fantazií? Upřímně, taky si vybavuju, že jsem si jako malá představovala, že žiju ve filmu a nebylo to tak, že bych si to užívala, spíš jsem velmi pozorně sledovala, co se děje teď, co se asi bude dít za chvíli… Nebo jsem si říkala, že to, co se teď děje, není skutečné, že se mi všechno jen zdá a kladla jsem si otázku, jak poznám, že se to skutečně děje. Že vlastně maminka neexistuje, tenhle byt neexistuje… Nebo někdy jsem po příchodu ze školy dělala, že ten byt vlastně vůbec neznám.Vím, že jsem tohle všechno dělala nebo zažívala několikrát, nebyla to záležitost na pár dní. Přesto jsem úplně normální
Samozřejmě nevím, jaké je tvoje dítě. Ale pokud doposud bylo všechno vlastně ok, tak se opravdu může jednat o nějaké období, kdy dítě pomalu odchází ze světa jednoduché dětské fantazie a uvědomuje si skutečnost s náročnějšími prvky jako jsou povinnosti, názory, chování, motivace, nebo si naopak uvědomuje primitivnost skutečného světa, kde vlastně ta fantazie ubývá. A dcera mezi těmito světy přechází tam a zpět.Osobně bych tomu nechala ještě nějaký čas a neváhala bych jí nekdy pustit před spaním naše staré dětské pohádky (ne ty zahraniční) a klidně bych jí večer v posteli ještě četla knížku, poobjímala, popusinkovala… Prostě naplnila její základní cit a to je ten, že je milována. Ona se určitě ještě několikrát vrátí do téhle fantazie, ale takové podobné zvyky bych zachovala, aby dítě mělo alespoň v něčem opravdové jistoty.
Pokud tvoje dcera nemá prokazatelně nějaké mentální poruchy (jakože to byste si už dávno všimli), tak bych se fakt nebála, že bude v osmnácti letech chodit a „připadat si jako ve snu“.
Přesně rak, taky jsem jako dítě premyslela, ze jsem ve filmu, ze každé rano vstanu a všichni hrají svět pro mě, proste mi existence světa jako takového přišla neuvěřitelná. Máme jsem se nesverila, možná vy mě taky někam hnala. Jo, a jsem úplně normální 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.11.22 08:23
Možná jsem asi byla jako dítě taky divná. Představovala jsem si, že lidé neexistují a že vše je jen něčí sen(někoho většího) nebo že jsme všichni loutky a nějakým způsobem nás ten někdo ovládá a třeba je taky sám ovládán někým větším. Takže mně tento vývoj přijde normální a k psychiatrovi bych hned dítě nehnala, maximálně k psychologovi, aby pomohl dítěti tímto projít. Protože znám někoho, kdo se kvůli tomu začal řezat, aby viděl krev a ujistil se, že je skutečný. Ale pochybovat o existenci čehokoliv je normální. Proč by nemohl někdo pochybovat o sobě samém? Jen bych taky chtěla vyšetření fyzického stavu. Protože třeba já v pubertě kolabovala a před kolapsem jsem vždy měla pocit, že jsem hrozně lehká a jako kdyby moje hlava byla nafukovací balónek a nesl mě nahoru.Pak se okolo mě otočila podlaha, pár vteřin černo a už jsem byla mimo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.11.22 08:24
Depersonalizace, pokud to je psychický, nikoliv neurologický problém, je součást úzkostných poruch. To jak velký podíl na tom má případné neurologické obtíže tak jako tak diagnostikuje dětský psychiatr.
Pokud si na to stěžuje každý den a trápí jí to, nejspíš to bude za hranicí běžného obranného mechanismu před běžnými dětskými strachy.
A u takhle malého dítěte je to nejefektivnější řešit v rámci rodinné psychoterapie. Ve skutečnosti je snazší pracovat s rodiči a sourozenci a obecně upravovat klima doma, protože sedmileté dítě má poměrně omezený rejstřík nástrojů k nějakému samostatnému zvládání úzkostných poruch.
adresář lidí co to umí najdeš tady http://www. soft-zs. cz/akreditace/terapeuti#
Jako první pomoc - začněte společně cvčiti jógu a věnovat se tzv. všímavost - tedy cílem je protáhnout a uvolnit tělo a kotvit pozornost na tady a teď, aby člověk nebyl utopený v nějakých myšlenkách a emocích, které jsou zrovna teď tak těžké, že to mozek v rámci obrany před bolestí odřízne - to je ta depersonalzace/derealizace. Obrana před bolestí co produkuje mozek.
https://www.youtube.com/watch?…
https://www.anahana.com/…ess-for-kids
Ono to bude mít dobrý vliv i na ty dospělé, co se k tomu přidají.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.11.22 08:26
Souhlasím s @Birds
Ty znáš svou dceru líp než my, ale opravdu to může být jen dětská fantazie. Taky jsem takové stavy mívala jako malá, kdy jsem si představovala, že je to jen film, a já hlavní hrdina dramatu, nebo sen, že se vzbudím a všechno bude jinak.
Někdy sem si přesně jak píše Birds představovala, jak to bude dál, co bude za rohem, dokonce sem si bodovala, když jsem se trefila Když sem stihla napočítat do deseti než přijela tramvaj, šlapala/nešlapala na spáry a desítky jiných věcí.
Ona se s tebou o to jen podělila (já bych si to mámě nikdy říct nedovolila) 
Takže kdyby s tím přišlo moje dítě a hodně se tím trápilo, možná bych toho psychologa taky zvážila, ale do té návštěvy bych si s ním o tom ppovídala, třeba mu řekla, že je to celkem běžná součást, že to mívá více lidí v dětském věku, že jsem na tom byla podobně, že se není čeho bát, je to vývojem mozku i fantazie a o tom, že je to i tím, že si víc než malej prcek všímá věcí okolo sebe, snaží se zkoumat svůj vliv na ně atd.
Možná bych mu klidně i řekla, že na téhle tezi vznikají i filmy, jako fikce, že má někdo pocit, že žije ve snu (viz třeba Matrix, že jo - ten bych jí teda v týhle fázi nepouštěla!, jen by ji to mohlo poděsit). Ale že je to jako s optickým klamem, že nám někdy mozek říká něco jiného, než to doopravdy je (mozek mi říká, že jsem ve snu, ale je to ten „optický klam“), ujišťovala bych o o tom, že ho všichni máme rádi, jestli se mu třeba neděje něco, co se mu nelíbí, že pak ta hlava může takhle utéct
Prostě si o tom mile a v dobrém povídat, že se není čeho bát.
No a pak uvidíte, co bude dál, jestli za ty dva měsíce bude vůbec potřeba to řešit s odborníky, nebo to zase zmizí.
Možná bych zvážila měření tlaku, možná cukr, jestli tyhle pocity nemají fyzický základ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.11.22 08:50
Nejsem dětská psycholožka, takže se v tom zas až tolik nevyznám. Ale co vím, pokusím se napsat.
Nejdřív od nejhorších věcí - depersonalizace mohou být součástí psychotických onemocnění. Ale tam jsou důležitější jiné, mnohem závažnější příznaky. Kdyby jimi Vaše dcera trpěla, řešila by jste spíš je. Navíc v tom věku se psychózy tolik nevyskytují. Tuto vážnou oblast můžete vyloučit.
Depersonalizace jsou přítomné u úzkostných a depresivních poruch. To by jste na své dceři poznala tak, že celkově Vám přijde, že se trápí. Buď je smutná, nebo má strachy. Pokud to tak je, je blbé, že je nedostatek odborníků na dětskou psychiku a musíte čekat dva měsíce. A to je ještě docela dobrý termín, někde se čeká i půl roku. Co pro dceru můžete udělat, je být jí nablízku, víc se jí v hezkém věnovat.
Depersonalizace nemusí být až tak závažná - je to vlastně strategie odříznutí se od svých emocí, protože prožívat by bylo bolavé. Může jít o „drobnosti“ - je rozhádaná se svojí nejlepší kamarádkou. Těžko snáší, že v škole jsou učitelé zaměření jen na výkon a doma rodiče taky - nutí jí hodně se učit, a že se jí takto nežije dobře, nikoho nezajímá. Je ostýchavá a proto v kolektivu dětí bokem, neviditelná, i když touží po kamarádkách. Až po " větší" věci - reaguje tak na to, že se doma s manželem hodně hádáte, nebo je doma dusno. Někdo jí ubližuje - v kolektivu dětí nebo někdo dospělý..,
K depersonalizacím pomáhá naše kulturní nastavení, které je v některých rodinách dovedeno do dokonalosti. A to, že chceme mít jen hezké emoce a ty nehezké fakt ne. A ne jen, že nechceme mít vztek, cítit smutek, ale už vůbec je nemůžeme projevit! Takže pak všichni mají na sobě masku. Navíc, v některých rodinách, když negativní emoce se neukazují, není důležité na ně ani dbát. A tak se můžeme lehce dostat do situace, že žijeme hodně vzdáleně od toho, aby jsme mohli říct, že náš život nám chutná. Depersonalizace je jeden z nastrojů, jak to vydržet. Jak nepříjemné emoce od sebe oddělit.
A teď k tomu nejméně závažnému - dětem v prepubertě se výrazně rozvíjí schopnost sebereflexe - vnímání, jak se mám. Začínají být schopné abstrakce. A k tomu můžou patřit takovéto „hry“, které dítě fascinují i celé měsíce. Co když jsem jen vymyšlená filmová postava? Jak to poznám, že neexistuji? Co když žiju ve virtuální realitě, sice žiji, ale svět kolem mně ne? A ve skutečnosti žiji úplně jinak? Třeba připoutaná na přístrojích ( viz Matrix). Takovéto „hraní“ bych ale čekala u starších dětí kolem 11 - 13 let. Ale nikdo ve svém rozvoji přesně neplníme tabulky.
Váš strach jako matky mě spíš pudí myslet si, že jako matka cítíte, že Vaše dítě se nemá dobře. A že Vaše dcerka nejspíš depersonalizuje, aby se netrápila. Pokud dva měsíce nevydržíte, zkuste oslovit několik psychoterapeutů, třeba si některý z nich alespoň na pár sezení troufne pracovat i s devítiletou slečnou a její maminkou a bude mít čas dřív.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.11.22 10:23
Stalo se mi v dospívání a dobře si na ten pocit pamatuji. Byli jsme s otcem a mladsim bratrem na dovolené - máma zůstala doma s dalším sourozencem. A tata se k mému překvapení věnoval jen bratrovi. Mluvili spolu, při túrách byli daleko přede mnou. Překvapilo mě to od táty, byla jsem mladá „dáma“ a žádné ohledy. 
Pak jsem jednou na hřišti měla pocit, že vše existuje mimo mě. Svěřila jsem toto tatovi a on řekl, že je to normální, že se to stává. Zřejmě mě to uklidnilo a přešlo to.
Na té asi týdenní dovolene se stala ještě jiná věc - nevim, jestli předtím, nebo potom. Začala jsem najednou vidět tunelové, po stranách oči byly jakési hvězdičky. Myslím, že mě do toho začala bolet hlava, ale hlavně břicho okolo pupku. Bylo mi mimořádně zle. Prosila jsem tátu, ať mě vezme do města k doktorovi. Jenže byli jsme na horách, bez auta, podniková dovolená, asi by to pro něj bylo obtížne. Prostě s bratrem na celé odpoledne zmizeli. Naštěstí jsem tam znala jednu starší paní z dřívějška, svěřila jsem se jí na chodbě. Ze kdybych mohla zvracet, bylo by to lepsi, ale nešlo to. Nakonec jsem s tim stejně zůstala sama, v pokoji jsem přeprala a povesila svoje pradlo a šla ven za partou. Tam jsem si lehla do travy, kdosi mi dal tygři mastičku a me to do večera preslo. Bylo mi 16.
- Citovat
- Upravit
9.11.22 11:51
Mívala jsem jako dítě nevím přesně kdy, možná v období předpuberty/ puberty, stavy kdyse vše zda jako ve filmu (nemá to nic společného s fantazii, člověk vidí a slyší věci kolem sebe normálně, akorát je od nich jakoby dal, sám sebe vnímá jako součást te situace co vidí, ale vše se zda takové snové, nereálné). V dospělosti to přešlo, muže to prý byt spojené s únavou, možná s migrenami (ale to spekuluji, sama je mívám a dovedu si představit, ze to muže souviset). V tomto věku je toho na psychiku hodně, takže nemusí jít ani o nic vážného, ani pouhou fantazii, nicméně návštěva psychologa neuškodí. Dávala bych pozor jestli dost spí a nemá přes den až moc aktivit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.11.22 17:15
@Anonymní píše:
Začala jsem najednou vidět tunelově, po stranách oči byly jakési hvězdičky. Myslím, že mě do toho začala bolet hlava.
Podobný stav jednou zažilo jedno moje dítě a podle lékařky to byl záchvat oční migrény.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.11.22 22:57
@pipa.k píše:
Podobný stav jednou zažilo jedno moje dítě a podle lékařky to byl záchvat oční migrény.
Děkuji. 
- Citovat
- Upravit
Psylocke
11.11.22 22:04
@Anonymní píše:
Stalo se mi v dospívání a dobře si na ten pocit pamatuji. Byli jsme s otcem a mladsim bratrem na dovolené - máma zůstala doma s dalším sourozencem. A tata se k mému překvapení věnoval jen bratrovi. Mluvili spolu, při túrách byli daleko přede mnou. Překvapilo mě to od táty, byla jsem mladá „dáma“ a žádné ohledy.
Na té asi týdenní dovolene se stala ještě jiná věc - nevim, jestli předtím, nebo potom. Začala jsem najednou vidět tunelové, po stranách oči byly jakési hvězdičky. Myslím, že mě do toho začala bolet hlava, ale hlavně břicho okolo pupku. Bylo mi mimořádně zle. Prosila jsem tátu, ať mě vezme do města k doktorovi. Jenže byli jsme na horách, bez auta, podniková dovolená, asi by to pro něj bylo obtížne. Prostě s bratrem na celé odpoledne zmizeli. Naštěstí jsem tam znala jednu starší paní z dřívějška, svěřila jsem se jí na chodbě. Ze kdybych mohla zvracet, bylo by to lepsi, ale nešlo to. Nakonec jsem s tim stejně zůstala sama, v pokoji jsem přeprala a povesila svoje pradlo a šla ven za partou. Tam jsem si lehla do travy, kdosi mi dal tygři mastičku a me to do večera preslo. Bylo mi 16.
Já jsem zažila něco podobného, co popisujete.To zvláštní tunelové vidění. Bylo to opravdu nepříjemné. Mám diagnostikovanou migrénu. Mívám někdy i oční aury. Depersonalizaci jsem také zažila v souvislosti s úzkostí.
- Citovat
- Upravit
Psylocke
11.11.22 22:14
@pipa.k píše:
Podobný stav jednou zažilo jedno moje dítě a podle lékařky to byl záchvat oční migrény.
Oční migrény jsem zažila vícekrát. Je to hrozně nepříjemné. Mívala jsem s oční aurou i takové stavy, kdy vám najednou jakoby klesne IQ. Nejste schopni chápat věci, kterým normálně rozumíte nebo nejste schopni mluvit. Jinak je mi moc líto, co dcera zažívá a přeji, aby jí to brzo přešlo. Není možné, že ve škole nebo někde zažívá nějaké trápení?
- Citovat
- Upravit
11.11.22 23:10
@Psylocke Ahoj, nejsem zakladatelkou diskuze, moje dítě mělo ten nepříjemný stav naštěstí jen jednou a asi v souvislosti se zánětem ucha.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Ahoj, mate tu někdo zkušenost s depersonalizací? Dcera 9 let si začala stěžovat, ze je jako ve snu, ze je pryč, ze je jako ve filmu a ze nic není skutecne. Stěžuje si na to každý den, hrozne mě to trápí. Objednala jsem ji k psychologovi a psychiatrovi, ale čekací lhůty 2 měsíce, tak zatím zjišťuji informace. Pediatr napsal doporučení, víc se nevyjadril. Jak ji pomoci? Jak se depersonalizace léčí? Děkuji předem za případně reakce a prosím o zachování anonymity.