Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Dětství a dospívání v 80. a 90. letech
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
20.5.24 12:56
Jsem ročník 76, vyrostla jsem v Praze. Vím, že do jeslí jsem šla už ve 3 měsících. Moje máma měla práci, na které ji záleželo a jako žena to v té době neměla jednoduché, byla dlouho jediná žena v kolektivu. Už tehdy se o domácnost a o mě víc staral otec. Na tu dobu velký nezvyk, pamatuju si, jak si nás okolí dobíralo.
Moje rodina byla dlouho komunisticky orientovaná a relativně aktivní. Mělo to svoje plusy i mínusy. V kolektivu mi to zrovna po v 90tkách nepomáhalo.
Svoje dětství a dospívání považuji za neutrální.
Něco se povedlo, něco ne. Hodně času jsem trávila venku, bez dozoru. Měla jsem trochu netradiční výchovu na tu dobu, až příliš feministickou s důrazem na to, jak jsou muži k ničemu. Samozřejmě jsem nesměla mít kluka, aby mě neoplodnil a nezkazil mi život.
Nejčastěji jsem slýchala:”on tě živit nebude” “hlavně neotěhotni” “musíš být nezávislá”
Dnešní doba je mnohem lepší a své děti vychovávám laskavěji.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Janli
20.5.24 13:05
@Anonymní píše: Více
To je tvůj boj….. tvoje věc. Pro mě to je pro vývoj dětí hodně špatně. Ale o tom diskuze není.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.5.24 13:19
Jsem ročník 81, bydleli jsme v Praze, do mých 5 let s babičkou a dědou ve 2+1. Pak jsme se stěhovali do jiného bytu od města. U babičky byl důvr mezi baráky, kde jsme si hráli s kamarády. Pak na novém místě to bylo orpavdu centrum, zeleň skoro nikde. Takže tam jsme se spolužáky běhali prostě po ulicích, nebo seděli na lavičkách na náměsti. Vodila jsem bráchu do školky/školy, jsme o 5 let. Každý víkend jsme jezdili na chalupu, kde jsme pod vedení druhé babičky a dědy pracovali - neustálá rekonstukce, úpravy zahrady, zahrádky - pracovali všichni, i děti. Jinak jsme s bráchou měli doma povinnosti, nádobí, nákupy. V zahraniční jsme byli jednou, v Bulharsku, jiank všechny víkendy a volna a prázdinyny na chalupě. Jezdili jsme na tábor na 3 týdny. Táta byl v IT ve státním, máma účetní. Peníze jsme měli tak akorát, pak se máma vypracovala v soukromém sektoru a byla vždycky tou, co vydělávala víc. Táta byl volnomyšlenkář, věčně u PC, vychovávala nás máma. Vařečku používala celkem často, diskuze nepřipouštěla, povinnosti na prvním místě, vládla nám tvrdou rukou. Museli jsme všechno plnit včas, mít dobré známky, být slušní a poslušní. Byla jsem věčně ve vzdoru, takže na to nevzpomínám moc dobře. Když jsme plnili, co máma chtěla, tak byl klid. Šlo u toho i normálně existovat 
Trauma z toho nemám, ale svým dětem to nedělám. Respektuju jejich pocity, ale dávám jim hranice. Taky se jim více věnujeme, na úkor práce a povinností - ty si prostě vytváříme přiměřené, nikoliv vymyšlené (třeba 4 záhony jahod na vypletí, atd.). Děti se účastní domácích prací, prostě každý musí přispět do společného.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.5.24 13:26
Ročník 87, mám z toho ten pocit, že jsem byla vlastně bezproblémové dite, tudíž se mnou rodiče nějak nezabývali 
Do školky jsem chodila od dvou let, pak mě dali do jiné zs než spadove, takže jsem ztratila všechny kamarády ze školky a timpadem i ze sídliště a ven jsem si chodila hrát sama. I doma jsem si hrála sama, a se spolužáky z nové zs jsem taky nikam moc nechodila, protože jsem to měla daleko a oni bydleli všichni v tom okruhu a potkávali se proste venku na sídlišti, když tam byli, případně na sebe zvonili. Jak se to běžně dělalo. Když se rodiče rozvedli, musela jsem jezdit co druhy vikend k otci, který mě akorát prihodil do kupy k dalším dětem, které vyzenil, a vyhnali nas ven. Postupem času jsem si už pak vydupala aspoň to, ze s nimi nikam nejdu, a četla jsem si aspoň vevnitř v byte knížku. Čili defakto kdyby se mnou objel okruh tam a hned mě hodil zpatky domu, vyšlo by to co se množství kontaktu týká, úplně nastejno, protože jinde než v autě se mnou prakticky nemluvil. Dále jsem měla dvě babičky, jedna chlastala jak duha, druhá byla hodna.
Defakto se za mnou z dětství táhne takovy vnitřní pocit, ze o ničem nerozhoduju, na nic nemám vliv a nikoho moc nezajimam. A taková celková nespecifická ukrivdenost. Jedine co, tak mi bylo zdůrazňováno, ze nesmím byt rozmazlena, jenže já nebyla, nevím, ze bych měla nějaké požadavky na něco, oblečení jsem měla celkem malo a nejvýš od Vietnamců, do “značkových” obchodu mě rodiče nevzali, ač si tam sami nakupovali, no pro mě to byla Škoda, protože z toho přeci vyrostu. Dále jsem musela byt poslusna, což jsem byla a fungovala jako hodinky, a stejně to nikdo nijak neocenil, akorát jsem pak měla a mám problém se prosadit. Odstěhovala jsem se, jen co jsem mohla, střední s internátem byla super a rodiče mi zaplatili pobyt a přidali tisíc korun na měsíc na jídlo, oblečení a vše ostatní, co jsem potřebovala. Což po roce 2000 nebylo na nějaké velké vyskakovani, ale dala jsem to.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.5.24 13:29
Já jsem ročník 1983. Na ZŠ jsem začala chodit ještě za socialismu, po vánocích zrušili Jiskry a museli jsme se přeorientovat ze soudružky na paní učitelku. Byly nás 4 první třídy ( kde to dneska je?). Mamka mě měla ve skoro 35. Do dvou let se mnou byla doma, potom se vrátila učit do MŠ a já do jeslí. Ale byla to pakárna, tak si mě vzala k sobě do školky. Brácha byl v mých 4-6 letech na vojně. Potom se vrátil a začal pracovat na Nové Huti, tam je dodnes ( kauzy okolo Liberty známe všichni). Na dovolenou jsme jezdili vlakem, do chatek na Sázavě. Obrazeli jsme příbuzné a známé, někdy jsme 5-6 týdnů v kuse nebyly doma. Později jsme začaly jezdit s cestovkou ze školství, to vycházelo dobře finančně, autobusem. V 10 mě mamka poslala do Itálie s příbuznými. Spolu jsm jely na pár dnů na zájezd do Beneluxu, to jsem byla asi v 7-8 třídě. Jinak jsme nikde v cizině nebo u moře nebyly. Pokud nepočítám 2× Slovensko. O alimenty jsem se já nebo mamka musely věčně soudit. Otec odešel po mém narození, viděla jsem ho 3× v životě.
- Citovat
- Upravit
20.5.24 13:31
@Anonymní píše: Více
Taky tu kolem 4-5. hodiny nepotkavam partičky 4 letáků volne si hrajících v ulicích 
možná chodí na srazy až po šesté, sedmé to už venku nebývám tedy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.24 13:33
@Bubla Bůčková píše: Více
Já jo, máme tu partičku dětí kolem 5-6 let, co tu v parku lítají defacto celé odpoledne a jen chodí na střídačku prudit rodiče o jídlo a pití 
Mě se to líbí moc, připomíná mi to právě naše dětství na klepadle za barákem a mámy „veeečeeeřeee“ křičené z balkonu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.24 13:38
@unuděná píše: Více
Ono to bylo asi takové jediné hezké na co tak nějak většina vzpomíná 
Jinak mnohdy dnešní sídlištní Prazsti jsou na tom lépe než satelitnici, kteří dojedou z práce pozdě a max si pozvou 2 děti na zahradu. Takové ty řekněme 8+,to už člověk vídá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.24 13:43
Ročník 78, vesnický dům s babičkou a dědou, babička mě hlídala do mých 5 let, kdy jsme se stěhovali o 150km jinam, do taťkova rodiště, nejprve panelák, později RD.
Dětství jsem trávila v knihovně, na kole a u koní. Milovala jsem to a dnes si neumím představit, co bych dělala, kdybych to tehdy neměla.
Ségra měla partu, hráli si na indiány, později spali v lese, na krmelci a tak 
V létě jsme jezdili na týden obvykle do jižních Čech nejprve pod stan, potom chata se spřátelenou rodinou právě z j. Čech.
Nezapomenutelné výrazné vzpomínky. Stejně jako na babičky, které mě prostě bezmezně milovaly, i když jedna byla přísnější. Měla jsem moc ráda jejich vyprávění.
V dospělosti jsem si užila jak diskoték, kin, přehrady a koupání, tak výpravy do hor, výlety a túry.
Jinak máma účetní, táta technik a později živnostník. Nijak extra se nám nevěnovali, takový studený odchov. Ale já naprosto zbožňovala a zbožňuju vše, co jsem zažila.
Nebylo vše úplně typické u nás pro tehdejší dobu, např. máma se vdávala s dvouletým dítětem, babička byla rozvedená, později měla druhého muže o 10 let mladšího.
Já prostě nemůžu být stádní, ne a nikdy ne. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.24 13:44
@Anonymní píše: Více
U nas se treba deti venku samy prakticky nepohybuji, predmesti vetsiho mesta a vede tu frekventovana silnice 1.tridy, na hristi jsem krom ukrajinskych deti nikdy zadne jine nevidela. Moji rodice to minimalne v tomto ohledu meli jednodussi, my travili kazdou volnou chvili na sidlisti s vrstevniky a na prazdniny nas posilali k babicce na vesnici. Ja musim svemu diteti veskerou zabavu a kontakt s vrstevniky zajistovat sama. Jinak bych rekla, ze obecne dnesni doba klade na rodice vetsi naroky, nez se kladlo na nase rodice. Syn ma treba po mne vrozeny oslabeny stred tela a valgozni kotniky, zatimco me honi od jeho narozeni po fyzio a poctive s nim uz roky cvicim, nosi specialni barefoot obuv, kde jeden par vyjde na 2tis a on z toho co 2-3 mesice vyroste, takze kupujeme nove porad dokola, u me se to v 90. letech absolutne neresilo, z pohledu tehdejsi mediciny jsem byla bezne zdrave dite, specialni obuv ani nikoho nenapadlo resit, takze jsem nosila boty z trznice. Bohuzel nasledky toho resim dnes velmi drahou fyzioterapii a dennim cvicenim, takze jsem rada, ze muj syn muze v tomto dostat jiny pristup, nez se dostalo mne.
Co se tyce tebou zminovaneho obleceni z trznice, popravde nevidim zadny rozdil mezi tehdejsimi nakupy u Vietnamcu a dnesnimi nakupy v Pepcu a podobnych obchodech, je to uplne stejny odpad.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.24 13:45
Je mi dnešních dětí líto - na jednu stranu stranu vrtulníkoví rodiče, na druhou stranu totální nezájem.
Rodiče nalepení na mobilech, ale nedopřejí dětem samostatnost - vozí je do školy, případně je tam každý den doprovázejí, ze školy a družiny dtto.
Doma jim jakoby věnují péči, výchovu, kojí do puberty, ale ve výsledku pak tyhle děti v pěti letech neumí mluvit, nosí pleny atp.
Větší děti si také legrace moc neužijí, všude kamery, fotopasti, v šílených resortech a novovsích nemají kam jít, protože kolem pidipozemku jsou jen pole. Že by dítě mělo být týden pryč mimo rodinu, někde ve stanu, v přírodě, bez mobilu, totální utopie.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.24 13:45
@Bubla Bůčková píše: Více
Já celkem zírám, jak tu mnozí popisují to dětství a jak na ně rodiče kašlali. Myslela jsem si, že jsem měla celkem „normální“ rodiče, ale teď koukám, že bych jim měla znovu poděkovat za super dětství Máš pravdu s těmi „přílepáky“, tam se tohle asi moc nepěstuje, každý na své zahradě, maximálně souseda si pozveš. Já na sídlišti vyrostla a teď se na něj defacto vrátila a v mnoha ohledech je to podobné. Jak nám tu zaprší a udělá se v parku louže, je tam snad celé široké okolí a rejpou do toho, patlají se v blátě a dělají vodní bitvy
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.24 14:07
@unuděná píše: Více
Studený odchov bych já obecně tipla u 70 procent lidí. A kolik lidí tu píše o vylozenem týrání matkou, to jsem třeba čuměla teprv, zlatá varecka…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.5.24 14:10
@Bubla Bůčková píše: Více
To jo. Je to celkem zajímavá diskuze a náhled do generace, která vychovává současné děti zatížená takovým dětstvím. Přestávám se divit všem těm alternativním způsobům výchovy. To, co mě třeba přijde normální (respekt k potřebám dítěte, šetrné ale důrazné nastavení hranic a dostatek podnětů k rozvoji), na to jiní potřebují příručky, kurzy a webináře. Hodně zajímavé, jak nás ta výchova ovlivňuje..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.5.24 14:24
@unuděná Vidíš, to mě třeba nikdy nenapadlo, že dnešní tlak na to být skvělým, nejlepším, úžasným rodičem může být odrazem smutného dětství. Popravdě se já snažím dělat úplný opak toho, co dělali naši. Jak jsem psala dětem se věnujeme co to jen jde, dopřáváme kroužky, materiálně nestrádají (zatím jsou malé, věřím, že časem to budeme muset nějak rozumně ohraničit), ale především jim dáváme to, co jsem neměla u našich…ten pocit, že dítě je taky osobnost, ne doplněk domácnosti, o který je nutné se v rámci nutnosti postarat. Probírám s oběma jejich pocity, nebagatelizuju jejich trápení, když chtějí ráda poradím, když chtějí, ráda pomůžu, když chtějí pomoct oni mě, snažím se je neodhánět, ale dát jim pocit užitečnosti. To je asi tak to, co se mi v dětství vůbec nedostávalo. Moje trápení byly malichernosti nad kterým se rodiče akorát tak zasmáli, když jsem potřebovala poradit, tak nikdy nikdo neměl čas, nebo jsem slyšela „tvoje starosti bych chtěla mít“, když přišla návštěva musela jsem z obýváku, protože „tady jsou dospělí“…Proto je možná dnešní generace rodičů z dětí tak „poprděná“.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
