Dohnala mě psychika? Nevím co dál

Ahoj, asi to bude delší. Předem se omlouvám.
Vzdy jsem byla dost silná a i velké životní události, pohromy, tragédie ale i předurčené cíle jsem vždy zvládala hravě a s grácií. Samozřejmě sem tam emoce byly a jsou silnější než já. Ale ted toho je nějak moc a já se v sobe nevyznám.

Po narození děti se vse asi změnilo. Muj pohled na život, lidi i rodinu. Jsem z dětského domova a proto pro mě mít dítě není “bežné”. Myslím to v tom slova smyslu, ze si nejdřív člověk musí přehodnotit zda na dítě ma energii, čas, finance a zázemí.

Jenze po druhém dítěti nastala krize doma, byla jsem dlouho na deti sama. Poté s partnerem terapie a jeho léčba a vse se točí kolem něj.
Do toho jsem řešila dva roky jeho maminku, která mě nesnáší (nevim proč, každou jeho slečnu neměla ráda) ale ona je vyloženě zla a už bylo několik pokusů nás rozdělit. Nestane se to, ale ubližuje to. Manžel ji neumí odstřihnout (nechci to po něm) ale neumí ji ani nastavit hranice. Ale naučila jsem se to přijímat a akceptovat.
Bohužel za poslední rok mi život naložil i v podobě mých sourozenců, kdy se většina z nich otočila zády na úkor slov a výmyslů jiných osob. Nechci to tu rozvádět ale doslova přes 365 dni jsem se trápila a plakala. Rozhodla jsem se je odstřihnout, ono jim to stejne vyhovuje.
Přišla jsem i o hodně blízkých kamarádech. Byla jsem prvni co mela deti, naše životy se tim trochu rozešli (urcite víte, jak to myslim) neni to jako dřív.
Nejhorsi je, ze ja o ne prestala stat. Tak dlouho jsem bojovala za naše vztahy. Ale jen ja asi 

No a ted jsem v životní fázi kdy sem velmi podrážděná, umim se ovládat ale nekdy vyjedu zbytečně jsk na deti tak na chlapa. A neomlouvá me nic. Pak si to vyčítám a je to tak vlastně furt dokola. Ty výčitky mě ničí, a sama si myslim že je to už moc. Analyzuju každé svoje chování vůči dětem abych je nějak špatně neovlivnila do jejich život. Abych jim neudělala trauma, atp. Uz sama nevim kde je ta hranice, nekdy zvednu hlas a vim ze to jinak neslo i tak ale výčitky 

Návštěva odborníka je na místě a už mam termín. Jen chci vědět zda jsem si dle vas sama tak na**ala do gatí, nebo moje pocity zklamání z lidi je opraveny, nebo jsem špatná ja?
Mam pocit ze vsem se snažím porad pomáhat, vycházet vstříc. Ale ja nemam ani minutu času na sebe a kdyz mam, cekam kdo mi zas vyčte ze nedělám to co uz se ode mě očekává. Ta rychlost a efektivita každému pomoct. Jenze me to ted dohnalo. Nejradši bych vymazala 80% lidi ze svého života, i ty sourozence ale porad se bojim vnitřně takto radikální kroky udelat. Mele se ve me to, ze bud mi bude lepe nebo budu smutna jeste vic. Jak kdybych se bala zahodit neco, co me davno uz zahodilo ale i tak se bojim reakce ach boze. I se to stydím psat jak sama nerozumím sobě a bojim se ze dostanu jen kritiku