Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dotaz na macechy
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
24.5.20 21:43
Neznám.. Ale říkám si, že je buď v pubertě nebo lehce po.. Takhle reaguje můj pubos 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.5.20 21:53
Vím ze je to prekerni situace, ale bohužel pro to dítě budeš vždycky ta vzadu… asi by to chtělo aby si táta s deckem promluvil o slušně chování ze nejsi hej počkej apod…( přeci jste spolu nějaký pátek ) ale mužů ti dat pohled na věc z mého dětství ( vždy jsem opovrhovala novou polovickou - ať už sjednalo o polovicku mámy nebo táty ) proste jsem měla mámu a tátu A zbytek byl pro mě cizi… teď to vezmu z pohledu moji dcery ( snažím ikdyz je to těžký, tak aby tolerovala Tátovu pritelkyni ) moje dcera není drza a zla ( je ji 11) tak stejně přijede a řekne ze ji nebude poslouchat a ze ji nebude radit a říkat ze já dělám spatne to a to…
Není to jednoduchá situace, ale ty proste nejsi máma - jsi jen tatova manželka
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.5.20 22:34
Znám tu situaci. Nevlastní dcera, 12 let, v pubertě. Respektuji, že má oba rodiče, takže já se stavím spíše do role dospělé kamarádky, kterou naštěstí nemá problém poslechnout. Do výchovy nezasahuji, pokud se mne bytostně netýká - v případě, že nějaké chování není úplně košer, dokážu jí říci, že takhle se u nás doma nikdo chovat nebude. Jen nastavuji hranice chování v rodině, v podstatě ale nevychovávám, není to má role. Snažím se nebrat si věci osobně, spíš se snažím působit neutrálně a pokud něco nevlastní dcera potřebuje a nemohu ji pomoci (když není rozhodnutí v mé kompentenci, např. prespani u kamarádky atd.), odkazuji na tátu. Nevadí mi to, věci řeší hlavně s ním a mne to nijak neirituje. Kolikrat jsem jen prostředník (“vyřid tátovi, ze jsem šla ven”), ale nijak si to fakt osobně neberu 
Nebudu soudit tvoje chování nebo postoj k nevlastním synovi, ale mám dojem, že by to chtělo více tolerance a méně vztahovačnosti. Good luck 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
PaníKadrnožková
24.5.20 22:44
Asi bys rada hrala hlavni roli, ale zbyla na tebe jen ta vedlejsi. To je fajn, ze si to synek s rodicema nenechaji rozryt. Kez by se to tak darilo i u nas 
meho synka vychovava macecha od 3 let a neustale si hraje na maminku, do vseho keca, ve vsem je ta hlavni. Doslo to tak daleko, ze ted v 8 letech uz ji sxnek nemuze vystat, protoze jsou kvuli ni porad jenom neprijemnosti. A protoze se dosadila do te hlavni role, tak se na ni svede i ten zbytek, za ktery ani nemuze. Fakt bys to takhle chtela?
- Citovat
- Upravit
24.5.20 22:57
Asi to nechceš slyšet, ale jemu fakt může být jedno, že do toho rozpočtu přispíváš i ty. Jednou je dítě svého otce, ten k němu má vyživovací a jiné povinnosti, zřejmě je plnit chce. Tohle si musíte vyřídit vy dva mezi sebou. Jinak sama za sebe řeknu, že nejsme dítě bohatých rodičů, nikdy jsme nic moc neměli. Rodiče se rozvedli v mých devíti letech a komunikace s tátou fungovala tak do 13 let. Pak to bylo asi tak na stejné úrovni, když jsem něco potřebovala, to jsem se ozvat uměla. Řekla bych, že je to v tomhle věku tak nějak normální a berete, tedy bereš si to hlavně ty, moc osobně. Dneska je mi přes třicet a klidně přiznám, že pro mě tátova partnerka prostě není člen rodiny. Respektuji ji, mám ji ráda i když s výhradami, ale prostě je pořád,, cizí ". A není to žena, kvůli které můj táta mámu opustil, podotýkám. Sama nevím, proč to tak cítím jinak ještě dodám, že má manžel 2 syny z předchozího vztahu a taky se ozvou jen, když něco potřebují. Neřeším to, beru to tak, že jsou prostě jeho. Manžel mi to jen oznámí, pošle peníze a neřešíme to. Já zas sem tam pomáhám finančně mojí mámě, nemám co mu vyčítat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.5.20 23:22
Syn mého manžela také většinu věcí řeší s tátou, ne se mnou a mě to vůbec nevadí, necítím se jako jeho máma, jsem ráda, že s ním nemám starosti. Podle mě si to bereš moc osobně, kluk je nejspíš pubertak a nedochozi mu, že by dělal něco špatně, nebo je mu to jedno, což není úplně neobvyklé v tomto věku se i vlastní děti chovají všelijak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.5.20 23:39
Ale to není, že by mi vadilo, že mu táta koupí nebo tak. Mě prostě mrzí, že se v těhle věcech chová, jak se chová. Ze všech stran to je jenom nesmíš dělat rozdíly mezi jeho a svýma, snažím se a myslím si, že je opravdu nedělám, ale když tohle vidím, jak mě to na jednu stranu strašně štve a na druhou hodně mrzí. Nechci si hrát na jeho mámu, to v žádném případě. Mámou chci být a budu jenom pro své děti, pro něj jsem se vždy snažila být jen dobrou kamarádkou a tak i chci, aby to zůstalo. Výchova je pouze věc rodičů a v tom se angažovat nehodlám, ale jen chci, aby když jde o něco co se týká naší domácnosti, financí a všeho kolem nešlo deset metrů kolem mě. Přitom ví, že jsem nikdy na nic neřekla ne. Nikdy ode mě neslyšel ne nekoupíme, ne nedáme, ne ten den nechoď. Vždy jsem řekla ano. Už mi pár lidí, kterým jsem si posteskla řeklo, tak řekni prostě ne. A když se budou divit, tak řekni, že tebe se nikdo neptal a postavili tě před hotovou věc, se kterou nesouhlasíš. Prostě teď to nekoupíme, dostaneš to příští měsíc k svátku a podobně. Ne, v sobotu na ten bazén nepůjdeme, máme v plánu něco jiného, tak buďto tam půjdeš s námi nebo přijď druhý den. Jenže tohle dělat nechci.
- Citovat
- Upravit
PaníKadrnožková
24.5.20 23:48
Me ted, jaks to psala, neco napadlo. Ty jsi vlastne ochotna a velkorysa (to myslim vazne), ale cekas za to vdek - za me celkem v poradku, malokdo by se rozdal, aniz by za to mel nejakou satisfakci, treba jeee, dekuju, to je mile. Neni mozna potom dusno?
Proto ti okoli radi, at odmitnes. Ty ustoupis, ale pak jsi dvojite nastvana- mas zkazene plany a dokonce ani to blby dekuju neslysis…
Taky si myslim, ze bys mohla obcas odmítnout, ne na truc, ale tam, kde ti o neco jde, procistil by se vzduch.
- Citovat
- Upravit
24.5.20 23:52
Máme dítě ještě menší, které takové věci nedomysli, ale asi bych mu sdělila, že nejsem tatínkova asistentka a jestli něco hce, ať to říká přímo jemu. A zablokovala číslo.
Ať komunikuji spolu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.20 00:00
@Venetia píše:
Máme dítě ještě menší, které takové věci nedomysli, ale asi bych mu sdělila, že nejsem tatínkova asistentka a jestli něco hce, ať to říká přímo jemu. A zablokovala číslo.
Ať komunikuji spolu.
To si asi nepochopila. Zakladatelka naopak chce, aby ji bral jako komunikačního partnera nikoliv jen jako posla…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.20 00:15
Myslím, že dokážu pochopit, co ti vadí, ale moc s tím nenaděláš. Ale je to puberťák, tak ho tak ber a neřeš. Mě by spíš vadil přístup tvého manžela. U vás je to taková daň za společný účet. My máme každý svůj a jsem za to ráda. O peníze na své první děti se manžel stará sám, jestli pošle něco na víc, je jeho věc. Vím, že by mě o tom informoval a to by mi úplně stačilo. A to vyzvedávání věcí…jestli má syn dost let na to, aby si to vyzvedl, tak ať přiloží ruku k dílu, když něco chce. Ale záleží jak to máte nastavené…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.20 00:20
Zcela jednoduše zakladatelko. Chyba je v komunikaci. Postezovani si na portálu snadná cesta, zjistíš, jak je to jinde, ale tvůj problém to nevyřeší. Sedni si s mužem a v klidu popis, co tě trápí a jak by jsi si to představovala ty, nastavte si nějaká pravidla. Akorát to v tobě roste a jednou můžeš bouchnout za kravinu, u který té muž nepochopí. Taky mám syna a muž má dvě děti. Do jeho výchovy se nemicham, ale dávám svůj pohled na věc, pomaham se školou, cesu účesy a snažím se být fajn ženská vedle táty, která vaří, stará se, hlídá, pomáhá, ale taky dokážu říct, že se za něco děkuje nebo prosí a že se něco samo neudělá a taky nejsem služka. Už ale na začátku jsme si nastavili komunikaci, jak to k dětem budeme mít. A když něco, jdu stylem „pokud té zajímá můj názor“ a ne „měl bys“.Peníze jsou citlivé, ale nemluvim do nich. Pokud vše finančně klape na obou stranách, tak není co řešit. Vše je vážně o komunikaci, partnerovi by jsi se nemela bát říct svůj názor, kam pak povede budoucnost?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.5.20 00:38
@PaníKadrnožková píše:
Me ted, jaks to psala, neco napadlo. Ty jsi vlastne ochotna a velkorysa (to myslim vazne), ale cekas za to vdek - za me celkem v poradku, malokdo by se rozdal, aniz by za to mel nejakou satisfakci, treba jeee, dekuju, to je mile. Neni mozna potom dusno?Proto ti okoli radi, at odmitnes. Ty ustoupis, ale pak jsi dvojite nastvana- mas zkazene plany a dokonce ani to blby dekuju neslysis…
Taky si myslim, ze bys mohla obcas odmítnout, ne na truc, ale tam, kde ti o neco jde, procistil by se vzduch.
Nejde mi o vděk, ale třeba situace… Něco mu koupím já osobně, on to ví, že je to ode mě a slyším díky tati… Nebo mi napíše je táta doma? Třeba není, tak napíšu ne, přijde až večer, potřebuješ něco? Nene nepotřebuju, já jen tak. A pak mi večer manžel řekne, že mu psal, že něco chce. A já si pak připadám jak úplný blb… Jsem mu i já sama říkala, že když bude něco chtít, nemusí čekat na tátu a může mi zavolat nebo napsat, ale pořád stejný. Jako neříkám, alespoň díky by mě potěšilo, to neříkám, že ne. Už kolikrát jak v duchu za tohle zuřím si říkám, že řeknu prostě ne. Ne neobjednám to, ne nepošlu žádné peníze nebo prostě nebudu měnit svůj program. Ale ono mi to prostě nedá to udělat. Naši byli taky rozvedení a od táty manželka… S ní jezdil a chodil po všech čertech a mě si nevzal ani na hřiště a když mi v pozdějším věku na něco dal, tak jí zrudly i uši, protože ubylo z rozpočtu pro její děti. A když jsem si našla muže s dítětem, tak jsem se zařekla, že nikdy nedovolím, aby se cítilo jako já tehdy bez ohledu na to, kolik budu mít vlastních dětí.
- Citovat
- Upravit
25.5.20 00:45
@Maartina7 píše:
To si asi nepochopila. Zakladatelka naopak chce, aby ji bral jako komunikačního partnera nikoliv jen jako posla…
No ale nebere, přece není vyrizovacka vzkazů
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Dobrý večer, ahoj. Mám manžela s dítětem. Jako zatím je vše fajn, nemám si ani nic moc na co stěžovat, ale je tu jedna věc, která mě už fakt štve. Vlastně dvě. První je obcházení mojí osoby. S jeho tátou jsem bezmála deset let, nikdy jsem neřekla na nic ne. Ale nehorázně mě štve, že mě vždycky úplně obejde, jako bych tu byla vzduch, který nemá do čeho co mluvit a že se tátovi ozve, jen když chce něco koupit. Nikdy se nestalo, že by přišla SMS tati, jak se máš nebo třeba zítra mám trénink, přijď se podívat. To ne. Ale třeba mě od něj pípne sms řekni tátovi, že jsem mu psal, nevím jestli není v práci. Manžel je třeba zrovna doma, tak mu říkám např. Honza mi píše, že ti psal. Tak manžel si to přečte a prý pošli např. Janě 300. Na můj dotaz proč, že výživné jsem poslala, tak jestli je nějaký problém mi řekne, že mu píše, že chce peníze na něco co viděl u kamaráda a máma řekla, že jestli to chce, tak ať o část peněz poprosí tátu. To mi jako nemůže napsat rovnou ahoj, potřeboval bych tolik a tolik? Já samozřejmě peníze ihned poslala, ale díky slyšel jen táta. Nejde mi o vděk, ale o to obcházení. Řekni tátovi, že jsem mu psal… Ani ahoj. Nebo mu něco společně dáme a jen díky tati. To samé, jak se domlouvá, kdy sem přijde. Nikdy ne přede mnou. Vždycky jak jsem třeba v kuchyni a pak mi to až manžel tlumočí, protože se přijde zeptat, jestli mi to vyhovuje. Vždycky řeknu ano i když jsem třeba chtěla ten den podniknout něco jiného. Přitom spolu vycházíme dobře… Ale prostě mám pocit, že mě bere jako někoho, kdo přece do toho co se týká domácnosti a peněz jeho táty nemá co mluvit. Ale já do toho tátova rozpočtu přispívám taky, není jen jeho, ale je náš společný, tak samo domácnost. Mrzí mě to. Už jsem o tom mluvila i s manželem a on mi jen řekl já s tím nic neudělám, nevím proč to tak dělá. Další věc že všechno je samozřejmost… Chce po nás, tedy po tátovi něco koupit. Ale jde to třeba jen objednat přes net, protože tu u nás to neseženeme. Od druhého dne nás oba začne bombardovat zpráváma, jestli už to máme a když ne tak kdy to bude. Když napíšu, že už to mám na poště, tak se mi dostane odpovědi tak mi to doneste tam a tam nebo kdy mi to jako odnesete. Teď jsme mu taky něco koupili a odpověď a jako kdy to budu mít. To už se manžel ale naštval a řekl, až si pro to přijde. Jsou to čtyři dny a ještě si pro to nebyl. Jinak nemám problém. Chová se ke mě i k našim dětem moc hezky, nejsou s ním žádné výchovné problémy, je slušný, uklidí si sám od sebe po sobě. Ale tohle mě prostě strašně štve a mrzí. Takže bych se ráda zeptala těch z vás, které máte také dlouhodobé partnery s dítětem, jestli je to u vás nějak podobně nebo se prostě takto obcházet nenecháte a dupnete si, že snad také máte nějaké slovo?