Dušičky - Halloween 2024 - věříte? Zažili jste něco?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Dušičky - Halloween 2024 - věříte ? zažili jste něco ?
Ahoj všem,
dnes jsem v jiném vláknu psala o svém zemřelým tátovi a úplně mne zamrazilo… jestli fakt nejsou dnes ty brány otevřený? na takové ty dny a noci a zatmění a tak..
věříte na to? já fakt nejsem blázen, nevěřím v konkrétního Boha, ani nic obdobného,
ale věřím v přírodu-narození a smrt - že končí léto-začíná zima…krátí se dny, je tma a zima… jak to nesete? zažili jste něco mimořádného v takové dny? a fakt se nevysmívám, jen se ptám… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Reakce:
Já mám z takových věcí respekt (vyvolávání duchu, duchové atd…) radši nic moc nepokouším 
zažila jsem celkem 2 nevysvětlitelné věci, které nikdo z rodiny nebyl nikdy schopny vysvětlit. Tak asi proto. O mrtvých vždy jen dobře 
Jinak vždy po smrti babiček/dědy se mi o nich zdálo, slyšela jsem jejich smích, cítila pohlazení… vždy jsem si říkala, že se přišli ještě rozloučit 😇
- Citovat
- Upravit
Jeden takový zázrak jsem zažila na Halloweena v roce 2005, kdy se mi narodila první dcera.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@zuzanka320 jj, já to mám právě taky
jsem hodně empatická a senzitivní, dokážu hodně věcí odtušit (spíš je to teda pracovní praxe, ale i tak..) a stalo se mi, že se otčím (vycházeli jsme skvěle) se fakt se mnou přišel rozloučit (řekl Ahoj, Luci a fakt mi zamával, ať si říká kdo chce, co chce, vím, co jsem viděla)… aktuálně se dívám s Donutilem na ten seriál, myslím, že tam už je to přehnaný, ale „něco“ být může a myslím, že i je…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lucy75 nevěřím, nikdy jsem nepřikládala váhu nějakým duchům, významům jmen, čakrám a podobným s prominutím kravinám.
Ale jeden zážitek vymykající se mému praktickému smýšlení mám. Jednou se mi zdálo že sedíme v bytě mých rodičů kde jsem vyrostla, já, máma a táta. A máma nám dvěma říkala že až umře tak chce být pohřbená v rodinném hrobě její rodiny, kde v tu dobu už spali věčný sen babička, děda a nejstarší matčin bratr. Přesně si pamatuju že řekla že chce do náruče maminky
Probudila jsem se a ještě si říkala že s těmi pohřebními řečmi nedá mamka pokoj ani ve snu. A zanedlouho přijel táta v šoku, že maminka v noci umřela.
Tak si dodnes říkám že mi snad máma přišla říct kam ji máme pochovat, protože jsem opravdu přemýšlela o tom, že ji pohřbíme tady u nás ve městě kde žiju. Ale nemohla jsem, nedalo mi to a poslechla jsem její poslední přání i když tam musíme dojíždět atd.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anna766 tak vidíš… 
já fakt nejsem žádný člen žádné sekty, ale prostě už se mi v životě (i profesním kvůli dost mrtvolám - tedy mrtvým lidem) stalo dost věcí, nebo jen krátkých „vidění, poznání“, abych se těmto věcem prostě nevysmívala…
Fakt jezdíme na místa mrtvol profesní tým a stejně se tam u okna zastavíme a vždy někdo řekne - jakoby sám pro sebe- a kdyby to neřekl on, řeknu to já - Můžeme otevřít okno?
je to i jistá pieta vůči zemřelému, můžeme tomu říkat, jak chceme, ale určitou sílu to má…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lucy75 o tom otevřeném okně to znám. Já se jinak nebojím ničeho co souvisí se smrtí. I jsem měla dost let doma urnu s popelem manželovy matky. Hodně lidí se tomu divilo že se nebojím, no nebojím. Jak říkávala moje babička - mrtvých se nebojte, živých byste se měli bát.
Jedné mé kamarádce zemřela maminka a ona se bála mít doma urnu do pohřbu, nesoudím, ale prostě se jí bála mít doma, tak jsem urnu měla doma já a donesla jsem ji kamarádce až na pohřeb k uložení do hrobu.
Tak takhle jsem to i myslela, vysmívat se tomu nehodlám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Když jsem byla malá a spala v pokojíku a rodiče v ložnici. Ráno jsem se vzbudila a na zemi ležel obrázek (byl pevěšený na stěně) sklem dolů. Táta ho zvedl a sklo ani rám nebyl porušený. A to bylo tak 1,80m vysoko určitě. Všichni jsem si říkali, že prostě asi povolil hřebík… no a u snídaně jsme si všimli, že klasické ručičkové hodiny, hodiny na troubě i mikrovlnce ukazovala stejný čas 2,30. Ikdyže už bylo dávno 8-9. A aby toho nebylo málo, tak jsem si pak v průběhu dne všimla, že na parapetu (obrázek byl u okna) je dírka - nejspíš od toho obrazu jak padal. Tata pak i zkoušel položit hranu obrazu na ten parapet a velikostně to sedělo…
Do teď tomu nikdo nerozumíme. A nemáme ani moc chuť to víc zkoumat…
Jen si na to vzpomenu a už mě mrazí 
- Citovat
- Upravit
Z vyvolavani duchu apod. mam respekt. Nikdy bych to nepokousela. Ale neverim v souvislost nejakych takovych jevu s konkretnim datem.
A jinak jsem tu uz parkrat psala o tom nesmyslnem opakujicim se snu, ktery prepovedel nehodu moji dcery.
Příspěvek upraven 01.11.24 v 15:19
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Verim, ze neco mezi Zemi a nebem je a asi v to verim cely zivot. Jen jsem si to v dospelosti uvedomila. Zazila jsem tri velmi zvlastni situace, kazdou jinou. Vsechny mimo tohle dusickove obdobi. U jedne jsem citila varujici? mrazeni, u tech dalsich klid a pokoru. A zvlastni je, ze vnimam, ze o nich nemam uz mluvit a jakobych - zejmena na tu poslední - mela i zapomenout.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Všechno tady popisovat nebudu, stejně byste mi nevěřili. Tak jen pár. Přímo na Dušičky teda nic, ale jinak…
Když jsem jezdila v noci přes jeden les, občas jsem na silnici viděla temnou postavu, vypadala jako by měla klobouk nebo helmu a dlouhý plášť. Když jsem ale přijela na místo, kde byla, nebyl tam nikdo. Blázen nejsem, jednou jel se mnou kamarád a povídá - bacha, máš tam chlapa. A já na to, to není chlap, to je duch, až tam přijedem, už tam nebude…no, nebyl. Byla tam za války sudetská hranice a sklad munice, tak možná mrtvý voják. Doma jsem pořád slyšela v noci ostrý kovový zvuky, jako když kov narazí na kov, trvalo to spoustu let. Pak umřela babička a když jsme vyklízeli její dům, našli jsme ve skříni urnu s naší tetičkou. Teta umřela, babička krátce poté dostala stařeckou demenci a zapomněla ji ve skříni… Tak jsme tetu uložili na hřbitově a cinkání přestalo. Až za nějakou dobu mi máma říkala, že ten hmoždíř, co u nás stál na krbu, jsme měli od té tetičky. Když jsem uhodila tloukem o hradu hmoždíře, ozval se ten kovový zvuk.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lucy75 píše: Více
Neřekla bych, že se mi to děje na dušičky, ale tak nějak v průběhu roka. Když někdo z rodiny umře, většinou se mi o něm zdá a já si s ním vědomě povídám. Začalo to, když mi bylo 9 a umřel mi milovaný děda, povidali sjme si na mole, kde nebyla voda, ale mlha, velmi hutná a hustá mlha - děda neměl tělo, byl jakoby energie, která se lehce zhmotnovala a já naprosto věděla, že to je on, nemluvil, ale naprosto jasně a zřetelně jsem jeho hlas slyšela v hlavě. Velmi ho mrzelo, že musel odejít (rok umíral na rakovinu plic, loučili jsme se v nemocnici, bylo to velmi těžké, na pohřbu jsem jako dítě málem omdlela, poprvé jsem zažila smutek jakože fakt smutek), ptala jsem se ho kde je a co se bude dál dít…
Podruhé jsem nadpřirozeno zažila s bratrem. Spáchal sebevraždu skokem pod vlak den před 22narozeninama. V tu dobu, kdy umřel jsem zrovna byla s kočákem venku a naprosto jasně si vzpomínám, že proti nám jelo auto, zvláště jasně svítilo, jako kdyby dálkovým světlem a já jsem se zastavila a civěla do těch světel až mě bolely oči… Následující den jsem se přihlašovala a mail (měla jsem nový notas) a najednou mi tam skočila cizí mailová adresa s vyplněným heslem (přísahám), nikdy jsem neslyšela, že by si tak brácha říkal, ale věděla jsem, že to je jeho… nick „kkura“ a v hlavě mi zase znělo „najdi odpovědi ségra“ - bylo to strašně silné, takže jsem se díky tomu mailu nabourala bráchovi do FB a našli jsme tam konverzaci, že se s ním rozešla jeho holka (oni se scházeli a rozcházeli a poslední rok tajil, že s ní je - paní byla o 20let starší)… Policii jsme vše předali, nevěřili nám a řekli mamce, že vzhledem k žalu nebudou řešit jakého hackera jsme si na to najali a tím porušili nějaké zákony nic jsme neporušili, brácha nám to dal.
Mamka třeba do jeho pohřbu na všech pokladnách pípala 
A mě se o něm zdálo - byli jsme ve studni a on plakal, že se bojí želvy a musím mu pomoct. Zjištovala jsem to i tady v diskuzích a nakonec jsem se dopátrala (i přes farnost a to věřící nejsem), že želva je symbolem nekonečného života - dlouhověkosti a bojí se tedy věčného zatracení. Takže jsme se měli za něj modli, zapalovat svíčky a hlavně - odpustit mu. Asi za dva měsíce se mi o něm zdálo, že je nám zase 12, jedeme k moři a jsme strašně štastní, smál se, byl štastný…
Možná je to jen moje mysl, moje hlava, moje zpracování si traumatu… Ale ten mail s heslem na notasu, který on nikdy nepoužil, to prostě nevysvětlíš.
Jo a 17.9. nám umřel pejsek - měli jsme ho 13 let a jmenoval se Fredy po Fredym Mercurym a víte holky co? Asi 14dní kdykoli jsme nastartovali auto, tak hráli Queeny. Několikrát jsme s mužem v autě brečeli - jeli jsme na nákup a slzeli jsme 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
