Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@hofka jo u nas to funguje podobne - delaji to zasadne jen v me pritomnosti, kdyz jsme sami!! - takze mi pak nikdo neveri, kdyz to licim
Ani manzel
Rikam tomu maminkovsky syndrom.
Jo mám načteno spousty (což neznamená, že se vším řídím), a stejně je to u nás stejný, teda vlastně ne, u nás je to naopak. Téměř čtyřletý se vzteká a téměř dvouletá fňuká. S nástupem do školky se to moc nezlepšilo, ba naopak, spíše to vygradovalo. Když pominu takové ty klasické důvody spočívající ve vývoji, jakože ještě neumí pořádně pracovat se svými emocemi, tak to pravděpodobně nějak souvisí s tím, že se na sebe snaží strhávat tímto způsobem pozornost. Až budu mít zase někdy čas na literaturu, musím se vrhnout na něco takového jako Sourozenci bez rivality.
@kokomo píše:
@hofka jo u nas to funguje podobne - delaji to zasadne jen v me pritomnosti, kdyz jsme sami!! - takze mi pak nikdo neveri, kdyz to licimAni manzel
Rikam tomu maminkovsky syndrom.
To mi dělají taky!
Okolí je pevně přesvědčeno, že prostřední je sladký andílek. Není!!! ![]()
@kokomo píše:
@hofka jo u nas to funguje podobne - delaji to zasadne jen v me pritomnosti, kdyz jsme sami!! - takze mi pak nikdo neveri, kdyz to licimAni manzel
Rikam tomu maminkovsky syndrom.
a my říkáme, že před ostatníma se předvádějí:-)
@kokomo tak naše nejvíc fňuká a je absolutně nesamostatná, když přijde domů tatínek. Ten jí to totiž víc žere, já se s ní tak nepářu, jako on. ![]()
@LadySi píše:
@Altche Mám to stejné akorát plus jedno navíc, skoro dvouletý první období vzdoru, skoro čtyřletá pořád ňáme, skoro šestiletý uhádaný, umíněný. Všechno to jsou období, které se prolínají jedno s druhým, přejde to, prý nejpozději v šesti letech, doporučuji předat na hlídání ochotným babičkám. Osobně zvažuji aspoň týdenní pobyt v Kroměříži
od sedmi začínají puberťačit a házet blbý ksichty ![]()
Tak u nás to školkou všechno začalo a ve škole? Teď se s ní nedomluví ani tatínek, na kterého vždy dala. Ale pro babičky a dedecky je to andílek. Taky mi to nikdo nevěří, že by snad mohla zlobit.
Starší osmiletý ve škole hodný až zakřiknutý, mladší 5,5 ve školce taky hodný. Doma se hádají, ječí, řvou, řežou, starší se mladšímu posmívá, mladší ho za to bije atd. atd. Obávám se, že to nepřejde nikdy. Známí nevěří, že by mohli být takoví.
U nás je taky ufňukaná s tatínkem.
Já to beru takhle - „úspěšné chování se posiluje, neúspěšné zaniká“. Takhle fungují všichni živí tvorové. Takže pokud fňuká a kňourá, nevyhovím, ale motivuju k normální komunikaci - a jakmile mi to podá aspoň trochu normálně, tak naslouchám co můžu a snažím se maximálně vyhovět. Dělá to zázraky.
Tak díky ženský, já si říkám, jaká bude za 1-2 roky lahoda, jak si děti hezky budou hrát a mě vlastně nebudou potřebovat (mimo zajištění fyziologických potřeb)…ale skoro se mi zdá, že tady naznačujete, že to tak není ![]()
Ale tohle je zábavná diskuse, tady se mi líbí
Třeba tu načerpám nějaké odpovědi na rádoby vtipné dotazy „kdy si pořídíme to druhé dítě“. Jinak to moje (3,5) je vztekloun a příležitostně nevypočitatelná v tom smyslu, že tichá voda, drobná, nenápadná, a pak jiné dítě pěkně rozmáchle sejme.
@terinka4444 píše:
od sedmi začínají puberťačit a házet blbý ksichty
Zrovna jsem to chtěla napsat!!!
U syna navíc agresivita zaměřená proti sourozencům i proti mně, ventiluje si svou neprůbojnou a tichou povahu ve škole. ![]()
U nás stejné… Furt si berou hračky, mladší demoluje staršímu, co si ten předtím postavil. Takže ve světlejších chvilkách ječí jeden (ten momentálně ukřivděný), ve slabších oba, v těch nejslabších a bohužel čím dál častějších tu ječíme všichni tři. Pak se na mě mladší pověsí a řve „pšóóó!“ a začne ze mě zuřivě strhávat oblečení a to je úplný konec. Ve školce (státní a soukromé) neječí, nezlobí… U ostatních (kromě mě a někdy tatínka) neječí a nezlobí…
@Lucie_Sx píše:Já to beru takhle - „úspěšné chování se posiluje, neúspěšné zaniká“. Takhle fungují všichni živí tvorové. Takže pokud fňuká a kňourá, nevyhovím, ale motivuju k normální komunikaci - a jakmile mi to podá aspoň trochu normálně, tak naslouchám co můžu a snažím se maximálně vyhovět. Dělá to zázraky.
Souhlas, tohle postupně pomohlo i u nás. Jakmile někdo kňučí a fňuká, má smůlu, nedostane, co chce. A když to pokračuje, už jsem i dost nepříjemná. Děti jsou celkem chápavé, ty starší už to té nejmladší vysvětlují samy. ![]()
Než se nadechnu, už od nich slyším: „Nebreč, takhle nic nedostaneš!“ „Takhle se to neříká!“ (I s tou stejnou intonací, jako to říkám já). ![]()
Po přečtení názvu diskuse jsem ji musela otevřít, už jen pro potěchu svého srdce. U nás je to podobné, akorát v mužském provedení, dvouleťák vzteklý jako prase, který ještě občas fňuká, starší 4,5letý, který fňuká kvůli každé kravině a do toho občas hodí vzteklý psychovýlev. Rozdíl máme v tom, že mi to leckdo v okolí věří, protože oni se snad před každou návštěvou chtějí ukázat v tom nejhorším světle, abych se s nimi náhodou nechlubila
. Řeším to občasnými útěky z domova, teda až když přijde domů manžel. Když se zdržím déle, najdu ho v podobném stavu, jako mívám já, ač on je o poznání trpělivější.