HPO a vztahy
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Zajímavý, trpíš psychickými potížemi ale vrznout sis loni mohla. 
hele pokud budeš pořád fňukat, nikdo s tebou nebude. Chudinky opravdu nikoho nepřitahují. Musíš se sebrat a začít být šťastná a něco dělat, nèčemu se věnovat. Tak to prostě je. Nejsi první ani poslední.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lu66 zajímalo by, mě jak souvisí psychické problémy se sexem ve vztahu? To jako lidé s těmito nemocemi nemůžou s nikým spát? Neřeknu, kdybych spala s každým, ale že mi nevyšel 8 let vztah a pak jsem dala šanci nesprávnému a otěhotněla i přes to, že jsem brala prášky? Byla jsem šťastná, že jsem pak potkala někoho s kým jsem se jen bavila a pak jsme oba začali chtít něco víc. Omlouvám se tedy, že jako psychicky nemocný člověk nesedí tedy někde sama bez jakéhokoli kontaktu a nejlépe asi zavřená.
Když jsem byla s ním, tak jsem určitě nefnukala ani nedělala ze sebe chudinku. Cítila jsem se naopak milovaná, zvýšila jsem si ztracené sebevědomí a začala žít. Teď se cítím ztracená..
Musím se sebrat a být šťastná, že mě to nenapadlo dřív, že
Diskuze je mířená spíš lidem, kteří mají také HPO a kteří ví, jak se člověk v téhle situacích cítí, když ho jeho „oblíbený člověk“ opustí. Ale děkuji za odpověď.
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Zdravím, asi se potřebuji aspoň vypsat.. Prošla jsem si hodně zlým vztahem, skončila na psychiatrii, kde mi řekli, že mám hpo. Loni jsem neplánovaně otěhotněla a šla do toho se strachem, zda to zvládnu. V průběhu těhotenství jsem někoho potkala, kdo mi změnil život. Cítila jsem se neskutečně šťastná, pochopená, milovaná. Jelikož nemám žádné kamarády, jen rodiče, tak jsem se na něj asi až moc upla a teď když mě nechal, tak se z toho nějak nemůžu dostat. Malý má pár měsíců a já se snažím být silná pro něj, ale někdy si říkám, že mi docházejí síly. Nemůžu spát, jist, vrací se mi ty špatné stavy, které jsem měla i předtím.. Prošla jsem si špatnou zkušeností a doufala, že teď už to vyjde, ale vlastně nechápu, co se stalo. Vše bylo dokonale a pak skoro ze dne na den zvrat a přestal jezdit, skoro nepsal. Není den, kdy bych aspoň chvíli nebrecela. Kamkoli doma kouknu, tam vidím nás dva, jak jsme byli šťastní. Jsem sama jen s malým, nevim jak to zvládneme finančně, nevim, co s námi bude. Děsím se toho všeho a zase začínam ten život nenávidět. Zase se cítím nechtěná, naivní a ta prázdnota mě vnitřně ubiji. Syna miluji nadevše, je to moje malé štěstíčko, ale chci tak moc, když chci aby mě měl taky někdo rád? Chci tak moc, když chci aby mě lidi brali vážně a ne jen jako nějakou věc, kterou jen využijí a zradi v první možný moment? (Nemyslím jen partnery, to jsem měla pouze jeden několikaletý toxický vztah, pak jednoho, ze kterého se vyklubal úplný…a teď tenhle, o kterém jsem opravdu myslela, že to se mnou mysli vážně) myslim snad všechny, co potkám, rádoby kamarádky a tak.. Vždy si řeknu, že už nikomu nevěřím a pak se stejně spálím.. Ničí mě být pořád sama (jen se synem), pořád si říkám, jak špatný člověk musí být, aby zůstal úplně sám.. Přitom bych se pro ty, které mám ráda úplně rozkrajela zatímco na sebe kašlu.. Vždy do každého vztahu vkládám úplně všechno, snažím se, aby ten druhý (ať už partner, nebo kamarádka, kdokoli) byl šťastný, nechci je ztratit, ale stejně ztratím..
Blbe c je člověk, který dokola opakuje stále stejné věci a očekává rozdílné výsledky.
Už nevím co dělat.. Nevím jak docílit toho, aby se mnou chtěl zase být..Nevím jak docílit, aby vůbec někdo se mnou chtěl být.. Bojím se, že mě jednou ani můj syn nebude mít rád.. Ani já se nemám ráda, tak proč by někdo jiný měl..
asi tak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Zdravím, asi se potřebuji aspoň vypsat.. Prošla jsem si hodně zlým vztahem, skončila na psychiatrii, kde mi řekli, že mám hpo. Loni jsem neplánovaně otěhotněla a šla do toho se strachem, zda to zvládnu. V průběhu těhotenství jsem někoho potkala, kdo mi změnil život. Cítila jsem se neskutečně šťastná, pochopená, milovaná. Jelikož nemám žádné kamarády, jen rodiče, tak jsem se na něj asi až moc upla a teď když mě nechal, tak se z toho nějak nemůžu dostat. Malý má pár měsíců a já se snažím být silná pro něj, ale někdy si říkám, že mi docházejí síly. Nemůžu spát, jist, vrací se mi ty špatné stavy, které jsem měla i předtím.. Prošla jsem si špatnou zkušeností a doufala, že teď už to vyjde, ale vlastně nechápu, co se stalo. Vše bylo dokonale a pak skoro ze dne na den zvrat a přestal jezdit, skoro nepsal. Není den, kdy bych aspoň chvíli nebrecela. Kamkoli doma kouknu, tam vidím nás dva, jak jsme byli šťastní. Jsem sama jen s malým, nevim jak to zvládneme finančně, nevim, co s námi bude. Děsím se toho všeho a zase začínam ten život nenávidět. Zase se cítím nechtěná, naivní a ta prázdnota mě vnitřně ubiji. Syna miluji nadevše, je to moje malé štěstíčko, ale chci tak moc, když chci aby mě měl taky někdo rád? Chci tak moc, když chci aby mě lidi brali vážně a ne jen jako nějakou věc, kterou jen využijí a zradi v první možný moment? (Nemyslím jen partnery, to jsem měla pouze jeden několikaletý toxický vztah, pak jednoho, ze kterého se vyklubal úplný…a teď tenhle, o kterém jsem opravdu myslela, že to se mnou mysli vážně) myslim snad všechny, co potkám, rádoby kamarádky a tak.. Vždy si řeknu, že už nikomu nevěřím a pak se stejně spálím.. Ničí mě být pořád sama (jen se synem), pořád si říkám, jak špatný člověk musí být, aby zůstal úplně sám.. Přitom bych se pro ty, které mám ráda úplně rozkrajela zatímco na sebe kašlu.. Vždy do každého vztahu vkládám úplně všechno, snažím se, aby ten druhý (ať už partner, nebo kamarádka, kdokoli) byl šťastný, nechci je ztratit, ale stejně ztratím.. Už nevím co dělat.. Nevím jak docílit toho, aby se mnou chtěl zase být..Nevím jak docílit, aby vůbec někdo se mnou chtěl být.. Bojím se, že mě jednou ani můj syn nebude mít rád.. Ani já se nemám ráda, tak proč by někdo jiný měl..
Také mam HPO, tak pokud chceš tak mi klidně napiš SZ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zdravím, asi se potřebuji aspoň vypsat.. Prošla jsem si hodně zlým vztahem, skončila na psychiatrii, kde mi řekli, že mám hpo. Loni jsem neplánovaně otěhotněla a šla do toho se strachem, zda to zvládnu. V průběhu těhotenství jsem někoho potkala, kdo mi změnil život. Cítila jsem se neskutečně šťastná, pochopená, milovaná. Jelikož nemám žádné kamarády, jen rodiče, tak jsem se na něj asi až moc upla a teď když mě nechal, tak se z toho nějak nemůžu dostat. Malý má pár měsíců a já se snažím být silná pro něj, ale někdy si říkám, že mi docházejí síly. Nemůžu spát, jist, vrací se mi ty špatné stavy, které jsem měla i předtím.. Prošla jsem si špatnou zkušeností a doufala, že teď už to vyjde, ale vlastně nechápu, co se stalo. Vše bylo dokonale a pak skoro ze dne na den zvrat a přestal jezdit, skoro nepsal. Není den, kdy bych aspoň chvíli nebrecela. Kamkoli doma kouknu, tam vidím nás dva, jak jsme byli šťastní. Jsem sama jen s malým, nevim jak to zvládneme finančně, nevim, co s námi bude. Děsím se toho všeho a zase začínam ten život nenávidět. Zase se cítím nechtěná, naivní a ta prázdnota mě vnitřně ubiji. Syna miluji nadevše, je to moje malé štěstíčko, ale chci tak moc, když chci aby mě měl taky někdo rád? Chci tak moc, když chci aby mě lidi brali vážně a ne jen jako nějakou věc, kterou jen využijí a zradi v první možný moment? (Nemyslím jen partnery, to jsem měla pouze jeden několikaletý toxický vztah, pak jednoho, ze kterého se vyklubal úplný…a teď tenhle, o kterém jsem opravdu myslela, že to se mnou mysli vážně) myslim snad všechny, co potkám, rádoby kamarádky a tak.. Vždy si řeknu, že už nikomu nevěřím a pak se stejně spálím.. Ničí mě být pořád sama (jen se synem), pořád si říkám, jak špatný člověk musí být, aby zůstal úplně sám.. Přitom bych se pro ty, které mám ráda úplně rozkrajela zatímco na sebe kašlu.. Vždy do každého vztahu vkládám úplně všechno, snažím se, aby ten druhý (ať už partner, nebo kamarádka, kdokoli) byl šťastný, nechci je ztratit, ale stejně ztratím.. Už nevím co dělat.. Nevím jak docílit toho, aby se mnou chtěl zase být..Nevím jak docílit, aby vůbec někdo se mnou chtěl být.. Bojím se, že mě jednou ani můj syn nebude mít rád.. Ani já se nemám ráda, tak proč by někdo jiný měl..