Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Jak se smířit sama se sebou a svou nemocí/postižením?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
30.10.11 01:22
Jak se smířit sama se sebou a svou nemocí/postižením?
Asi se moc řeším a moc přemýšlím, ale nedokážu se smířit se svojí nemocí a svým postižením…
Vím, že musím být vděčná, ale pořád mě to nutí se ptát proč já a chci být jako dřív…ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli mému synovi.
Jak jste se vyrovnali s nemocí nebo s postižením?
Jde to nějak naučit?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
30.10.11 02:58
barique píše:
Asi se moc řeším a moc přemýšlím, ale nedokážu se smířit se svojí nemocí a svým postižením…
Vím, že musím být vděčná, ale pořád mě to nutí se ptát proč já a chci být jako dřív…ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli mému synovi.
Jak jste se vyrovnali s nemocí nebo s postižením?
Jde to nějak naučit?
prijde nato a oajyk druh postizeni se jedna 
ael ymslim ze kdyz je to na cely zivot tak nezbyva nic jine nez so zvyknout 
- Citovat
- Upravit
30.10.11 07:16
Barique určitě to jde se to naučit. Nevím o co se u tebe jedná.
Mě pomohlo přestat se ptát proč zrovna já. Načíst si o nemoci co možná nejvíc. A hlavně nemoc přijmout jako svoji součást. Nikdy jsem se nevzdala svých snů a přání a postupně jak to stav dovolí si je plním.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.10.11 07:20
Jde o to, o jaký druh postižení nebo nemoci se jedná.
Já mám srdeční vadu od narození. V dětství operovanou a pravděpodobně půjdu ještě na další operaci.
I přesto žiju celkem plnohodnotný život,jen s malými omezeními,mám dvě zdravé děti..
Za to nezbývá nic jiného, než DĚKUJI..
Ale strach mám samozdřejmě taky,hlavně z toho, co bude, co když se můj stav zhorší a nezvládnu se o ně sama starat..Až půjdu na tu operaci, co když ji třeba nepřežiju,co když nebudu mít už tolik tělesných sil jako teď..Musím se vyrovnávat hlavně s těmito otázkami. Beru to i z aspektu,že až dospějí,nechci jim být nemocná na krku. Prostě bych chtěla,aby založili vlastní rodiny a žili vlastní život a ne se starali o nemocnou matku.
Snažím se nad tím moc nepřemýšlet, bych se zbláznila. Věřím, že to dobře dopadne.
Co se týče smíření s onemocněním samým, protože je to nemoc, se kterou jsem se narodila, dá se říct, že jsem dávno smířená..
Možná je můj příspěvek úplně mimo, ale aby Ti někdo správně odpověděl, musela bys přiblížit, o co se jedná.
Přeji hodně sil
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
30.10.11 07:45
Anonymní píše:barique píše:prijde nato a oajyk druh postizeni se jedna
Asi se moc řeším a moc přemýšlím, ale nedokážu se smířit se svojí nemocí a svým postižením…
Vím, že musím být vděčná, ale pořád mě to nutí se ptát proč já a chci být jako dřív…ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli mému synovi.
Jak jste se vyrovnali s nemocí nebo s postižením?
Jde to nějak naučit?
ael ymslim ze kdyz je to na cely zivot tak nezbyva nic jine nez so zvyknout
Přesně tak. Je nás tu pár maminek s roztroušenou sklerozou a taky jsme si zvykly. Sdělení diagnozy je většinou šok, pak následuje pár různých fází, ale nakonec se s tím musíme smířit a fungovat normálně dál.
Mě v tom hodně pomohly děti. Nejdřív mě děsila myšlenka, že za pár let budu na vozíku nebo tu vůbec nebudu, po důkladném prostudování internetu 
jsem zjistila, že to nemusí být až tak strašně definitivní, ale jsou i mírnější stavy. Teď je pro mě priorita fungovat co nejlíp a co nejdýl, abych mohla svoje děti podporovat.
- Citovat
- Upravit
30.10.11 08:05
Ahoj, myslím, že to s odstupem času jde, naučit se s tím žít, vnímat to jako součást svého já, vědět, že jsem to stále já, i když třeba trochu „jiná“ než ostatní.
Nevím, jestli bych si o daném postižení četla, já trpím těžkou nedoslýchavostí (ztráta 86%), na obě uši, možná blbě mluvím, možná mluvím víc nahlas, ale nejvíc mě štve, že se to zhoršuje a za 5 let můžu být hluchá úplně, kvůli dětem.. A holky jsou zdravé a krásné.
Pokud je to od narození, tak si myslím, že se s tím člověk naučí žít a možná se nepitvá, co tomu řeknou ostatní, prostě to má v sobě, že je možná jiný, ale rozhodně ne nějaký obludný. A pokud postižení příjde později- v dětství, pubertě, je to horší, protože je to neznámá. Nevím, jak budou reagovat ostatní, jak mě budou brát, co tomu řeknou, spousta nejistých otázek.. Každopádně, ať se jedná o cokoliv, tak ti nejbližší- rodina, přátelé tě budou mít rádi tak či onak 
. Život je boj, hlavu vzhůru
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.10.11 09:09
Ahoj, hodně asi udělá čas. Ale nemužeš třeba najít nějaký združení s lidmi, které trpí tím čím ty? Kde by sis s nimi mohla psát, nebo si přečíst jejich zkušenosti?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.10.11 09:12
barique četla sem všechny tvé deníčky a myslím si že první krok se smířením je přestat se tak litovat.
Až přejdeš ty fáze lítosti které u tebe trvají už dost dlouho tak ti bude lépe celkově.Drž se
A v tvém případě bych už navštívila psycholog kterého nabízí v každé nemocnici na smíření se ze závažnou nemocí.Nemusíš se stydět že to sama nezvládáš
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.10.11 10:42
Myslím, že psycholog je dobrý nápad. Za mnou v nemocnici psycholožka docházela na pokoj, ležela jsem 6 týdnů na JIP a po propuštění jsem chodila na sezení snad ještě 2-3 měsíce a je pravda, že mi to hodně pomohlo. Hlavně v nemocnici.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.10.11 13:04
Barique: já úplně souhlasím s Kamčou - taky jsem četla Tvoje deníčky i lecjakou diskusi a myslím, že by ses už měla poradit s odborníkem.
Nikdo Ti tady nemůže poradit, jak se s tím vyrovnat, jak se to naučit… Musíš sama sebe přijmout takovou, jaká jsi - a není ostuda přiznat si, že to sama nezvládnu.
Proč si myslíš, že k lidem po opravdu závažném úrazu, k lidem postiženým nějakou živelnou katastrofou nebo lidem prožívajícím jakoukoli nečekanou, zásadní životní změnu obvykle jako první přichází psycholog…?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.10.11 00:44
Holky dík 
včera to na mě zase padlo, dnes mi je trochu líp…
Kamčo, ano už to trvá dlouho a první krok asi opravdu bude se přestat litovat.
V úterý mám druhé sezení s psychologem.
Pro ty, co ptali, co se mi stalo - 2,5 měsíce po porodu našeho syna jsem nečekaně ochrnula od pasu dolů. Za 24 hodin mě operovali vyhřezlou plotýnku. V nemocnici jsem byla 3 měsíce a pořád tam jednou týdně jezdím na cvičení.
Pořád nedokážu pohnout pravou nohou od kotníku, ani prsty, prostě mi visí. Musím se cévkovat.
Můj problém je, že nemůžu najít nikoho, kdo by měl stejné postižení po vyhřezlé plotýnce.
Teď momentálně mi nejvíc dělá problém, že mám pořád bolesti, to se nelepší. Čěkám na další testy a možná i operaci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.10.11 09:04
To mě moc mrzí.. Přejeme hodně sil, a posíláme moře síly a trpělivosti! Jsi určitě silná ženská, popereš se s tím!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.11.11 14:35
Díky, Tobě přeju to samé. Každý má něco 
Lidi říkají, že jsem silná, ale já si myslím že jsem slaboch, že to tak nezvládám, přestože beru AD
BTW Tvoje dcera má krásný jméno - já jsem taky Bára 
misutka píše:
To mě moc mrzí.. Přejeme hodně sil, a posíláme moře síly a trpělivosti! Jsi určitě silná ženská, popereš se s tím!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.11.11 09:28
Děkuju, Baruška je krásný jméno . Je spousta krásných jmen, ale tolik dětí nehodlám mít .
Četla jsem tvé deníčky, chápu jaké musely být prvotní pocity a myslím, že lítost byla na místě, zachovala bych se stejně. Ovšem, po nějaké době, kdy už děláš pokroky, a je šance, že vše bude jako dřív, bych se neutápěla, i když rozumím tomu, že jeden den je to tak, druhý onak. Když jedu autobusem, lidi si mě prohlíží, co to mám v uších, kolikrát jim mám sto chutí říct, na co čumí, a stydím se, hlavně těch puberťáků a chlapů. Ale moje sestra mi jednou řekla, že jsem s tím jedinečná, zajímavá a pořád hezká, tak se nemám stydět. Je pravda, vždycky si na její slova vzpomenu a někdy se těm lidem usměju do obličeje. Nemůžu za to, stejně jako ty, ty máš šanci, že budeš zdravá, já nikoliv. Už to neberu tragicky, smířila jsem se s tím, je mi nepříjemné o tom mluvit, a jediné, co mi vadí, je, že se to zhoršuje, každým rokem mám horší audio. Spíš kvůli holkám. Barunka vždycky, když jí řeknu, že jí nerozumím, tak řekne: nemáš sluchátka? 
, zlatíčko, doufám, že se jednou za svojí mámu nebudou stydět .
Věřím, že to musí být těžké, ale když máš děláš takové pokroky, musíš mít radost, byť to jde pomalu a věřit, že to bude jen a jen lepší. Protože ono bude! Držím moc pěsti, zvládneš to..! Míša
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.11 16:19
Míšo, moc děkuju 
Tobě přeju, abys byla silná. Holky se za Tebe určitě stydět nebudou!!!
Viděla jsem v tv program o paní, která oslepla, když jejímu synovi bylo 18 měsíců a pak měla ještě další 2 holky. Všichni v rodině jsou slepí - ona, manžel, syn a jedna dcera. Jen druhá dcera je v pořádku…
A paní říkala, co by dala za to jen na minutu vidět jak vypadají její děti…
To jsme na tom ještě dobře viď?
Já nevím, jestli budu úplně v pořádku, ale musím se naučit s tím žít…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
