Jak se všechno stihnout doučit?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
@Anonymní píše:
Chci být jednou dobrá.
Zajímalo by mne - co to přesně znamená, „být jednou dobrá“?
Je to nějaká meta…? Nějaký cíl… ? Resp. jak konkrétně se pozná, že už nastalo „jednou“ a že ses stala tou „dobrou“?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Máme trochu podobnou povahu 
A řekla bych, že je to spíš v hlavě. Ty na sebe kladeš jen a jen samé povinnosti (i koníčky bereš jako povinnost, viď? 
). Neumíš odpočívat. Žiješ tím, jaká bys chtěla být, místo toho, abys žila tím, jaká jsi. Každý je nějaký a ty by ses měla mít ráda taková, jaká jsi. A zřejmě se na sebe díváš skrz jinou optiku než na druhé. Zkus trochu pozitivní psychologie. Já mám k tomuhle taky trochu tendence. Ale zjistila jsem toto: Když jsem se na gymplu učila, tak jsem se učila poctivě. Měla jsem dobré známky, ale zároveň jsem měla pocit, že jsem toho udělala strašně málo a že nic nezvládám, viděla jsem jen své neúspěchy a u ostatních jsem viděla, co všechno umí a za méně úsilí (i když jsem časem zjistila, že někteří jedinci své úsilí tají). Byla jsem na nervy. Dost mě štvala angličtina, nadřela jsem na ní, ale anglicky jsem pořádně neuměla (i přes dobré známky). Angličtině jsem se pak úspěšně vyhýbala, ale potom jsem začala koukat na seriály v AJ a najednou jsem zjistila, že umím bez jakékoliv snahy anglicky. Takže někdy se vyplatí se flákat (odpočívat) víc, než se nějak dřít. Protože jsem viděla, že se svým přístupem ničím, na VŠ jsem odcházela s tím, že cílem je si to tam užít a ne ji dodělat. Takže jsem se klidně i pomalu pitvala v tom, co mě bavilo a tím, co mě nebavilo, jsem se jen snažila proplout. Podle spolužáků jsem byla strašně chytrá, ale já si myslím, že jsem jen byla v pohodě, neztrácela hlavu a chodila na zkoušky s tím, že je potřeba mít i nějaké to štěstí a občas i dostatek drzosti. Jakmile jsem sklouzla do svého starého já, tak vždycky bylo zase hůř. Když se hodně učím, tak vždycky vím, co přesně jsem pořádně nezvládla a soustředím se na to a jsem z toho na nervy a pak je zle. Možná že ti lidé, které vidíš jako nadanější v oboru, jsou jen víc v pohodě, víc si věří, víc riskují. A taky možná maj jen nějakou oblast, která je baví, ve které jsou hodně dobří, to ty vidíš, ale už nevidíš, v čem všem plavou. Já jsem teď po porodu měla pocit, že jsem úplně strašná matka, že nic nezvládám. Porovnala jsem a ostatnimi a pořád jsem z toho vylejzala jako totální neschopa. Ale pak jsem byla v nemocnici a videla jsem tam za tu dobu dost maminek a najednou víc zblízka než do té doby. A uvědomila jsem si, že jsou věci, ve kterých skutečně dost pokulhávam, ale jsou i věci, kde jsem na tom spíš lépe než ostatní. A někdy se skutečně člověk vidí dost zkresleně. Třeba já sebe vidím jako strašného sociálního mamlase. Přesto jsem podle většiny lidí společenská, komunikativní, přátelská atd.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Milá zakladatelko, na mě tvůj příspěvek působí tak, že si v prvé řadě strašně, ale strašně neveříš a más tendenci všechno, co jsi zatím dokázala, shazovat a bagatelizovat. Ale podívej se na to z jiné strany - más VŠ vzdělání (to má u nás přibližně 30% lidí, takže co do míry získaného vzdělání patříš k nejlepší třetině). Titul jsi nedostala zadarmo - zkouškami jsi musela projít a i když jsi z nich zřejmě byla psychicky tak mimo, že ani „nevíš, jak jsi tím prošla“, tak objektivně jsi musela umět dost, když ti je tví vyučující dali a školu jsi dokončila. Máš školu technického směru - no páááni, to je výhra! Po pravdě dnes na technickou školu tolik lidí nechodí, všichni se bojí matiky atd. Takže jsi dost dobrá, když jsi to zvládla a uplatnění rozhodně najdeš. Jsi na doktorském studiu - no to samo o sobě znamená, že něco umíš a jsi schopná samostatné vědecké práce, na doktorské studium opravdu nepřijmou (případně v něm nenechají) někoho, kdo je neschopný, má nedostatečné vědomosti a vlastně tak nějak vůbec nic neumí… Nic si nenamlouvej, na školách si dávají pozor na to, koho si na doktorským studiu budou držet, protože to budou pravděpodobně jednou jejich kolegové a na jejich výsledcích bude záviset postavení celé školy, takže „nedouka“ tam zkrátka nechtějí, tomu věř, protože tak to opravdu chodí. Rozhodla ses odjet do zahraničí, aby sis zlepšila jazyky a rozšířila obzory ve svém oboru - fíha, jsi dobrá, ne každý k tomu najde odvahu, protože vědecky pracovat a studovat v cizím jazyce je něco safra jinýho než tam hlídat dítě nebo dělat ve fast foodu. A už to, že sis to zvládla celé zorganizovat a zařídit a opravdu jsi tam, je bomba! Možná máš pocit, že jsi na navazujícím studiu byla (alespoň zpočátku) pozadu. To je ale normální, když jsi přišla z jiného předcházejícího stupně - vybrala sis pro sebe totiž tu náročnější cestu, po které se ti opravdu méně zdatní nevydají, protože tuší, že to pro ně bude znamenat více dohánění a práce, než když pokračují ve stejném oboru, kde už mají základy. Ale ty jsi to dokázala, ne? Já opravdu nechápu, proč sama sebe vidíš tak strašně negativně. A ještě sis na sebe naložila obrovské břímě. Dělat doktorské studium v zahraničí ti přinese do budoucna obrovské bonusy v další práci, ale je prostě náročnější než ho dělat ve známém prostředí a zůstat třeba na své alma mater. A k tomu sis naložila úkol zvládnout perfektně dva cizí jazyky. Mimochodem proč? Je to sice chvályhodné, ale pochopitelné u lidí, kteří výuku cizích jazyků milují a jde jim to tak „nějak samo“ nebo kteří to potřebují z nutnosti. Ale tobě by jistě stačilo ovládnout dost dobře jen angličtinu, to je jazyk, ve kterém potřebuješ komunikovat a pracovat - a samozřejmě tu dnes potřebují vědci bez ohledu na to, kde studují, protože veškeré konference a spolupráce se zahraničím se vedou v angličtině, takže tu uplatníš v celém dalším profesním životě. Ale znalost druhého jazyka by už byla jen taková třešinka na dortu. Pokud ho nebudeš umět, tak ti to v práci nijak neuškodí (a takových lidí, co si ze školy z druhého jazyka houby pamatují, je! To nejsi žádná výjimka) . Já na tvém místě bych se momentálně zaměřila na to jinak si zorganizovat čas a vypustit vše, co aktuálně není nezbytně nutné. Podle příspěvku jsi v zahraničí asi teprve krátce a je přirozené, že ti bude nějakou dobu trvat, než se zaběhneš a zvykneš si a rozkoukáš se a zkrátka si vytvoříš svoje denní rituály, které ti budou vyhovovat. Pokud máš pocit, že potřebuješ na věci víc času, abys je mohla v klidu zvládnout, tak si ten čas dej. Nesrovnávej se s jinými! Každý se jinak adaptuje, má jinou životní energii, výdrž a přirozené tempo, jinou potřebu spánku atd. To tě nemusí zajímat, ty se zaměř na svoje potřeby. Teď asi nejvíc potřebuješ řešit pracovní věci ve škole (mimochodem víš, že doktorské studium je vlastně už práce? Takže vidíš, svou první práci už máš a stydět se za ni, ani za sebe nemusíš!) a angličtinu, aby tě nebrzdila a neznervózňovala jazyková bariéra. Zapomeň na druhý jazyk, ten je teď druhořadý a může na něj přijít řada, až se plně zaběháš ve své práci a ovládneš angličtinu dost na to, aby ti nezabíralo její studium moc času. Neřeš domácnost. Vůbec. zatím si můžeš dovolit ten přepych dělat z domácích prací jen to, co chceš nebo nezbytně nutně potřebuješ (vyprat si, až ti dojde oblečení apod.). Nemáš zatím doma děti, kvůli kterým musíš leccos doma dělat, asi nemáš ani manžela, kterému bys chtěla podstrojovat 
Teď si můžeš vyhovět jen sama sobě a dělej to. Ukliď si, když budeš mít chuť a chvíli volna a nedělej si z toho povinnost (nebo nedejbože pravidelný bod každodenního programu). Nakup si na víc dnů dopředu, uvař si něco rychlého a jednoduchého, co máš za chvilku hotové (pro samotnou ženskou to není problém, my zvládnem těstoviny stokrát jinak a neofrňovat se, ne?) a koníčky - no, to jsou jen koníčky, ne? Něco, čemu se věnujeme, když máme čas a náladu a chuť a ne něco, co si dáváme do programu a jakýchsi předsevzetí, že teď se musíme věnovat koníčkům. Když na ně čas nebude, tak se na ně budem těšit, až ten čas přijde (třeba ty matky od malých dětí mají zřídkakdy čas na vlastní koníčky a to dokonce po řadu let, ale kvůli tomu se člověk nehroutí). Najednou se ti tvůj plán smrskne na dva body - škola a s tím související trénink v angličitně. Vaření a úklid měj jako něco malýho na okraji, co ti moc času nezabere a dá se to různě přizpůsobovat aktuální situaci (když člověk fakt nestíhá, tak ho ani obloženej rohlík k obědu nezabije - asi to bude pro tělo menší zlo, než se psychicky sesypat z přemíry úkolů). No a dva body programu nevypadají už tak hrozivě.
Promin za předlouhé psaní, ale tak nějak mi tě přišlo strašně líto, že jsi určitě šikovná a chytrá holka a takhle se trápíš… držím ti palce, ať to tam všechno zvládneš a snaž se nestresovat!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@kacakaca děkuji za tip, to chválení na hlas vyzkouším, vím, že mám malé sebevědomí a tohle by mohlo pomoct
- Citovat
- Upravit
@Nimie děkuji moc za příspěvek. Moc mi tohle dá, jen si to uvědomit a nesrovnávat se, jak to pořád dělám. Opravdu děkuji Zakladatelka
- Citovat
- Upravit
@BohunkaP pro mě to znamená asi to, že budu dělat něco smysluplného, něco co lidi ocení a v čem si jednoduše budu jistá. Nejde ani o peníze, jde o uznání. Zakladatelka
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
@Nimie děkuji moc za příspěvek. Moc mi tohle dá, jen si to uvědomit a nesrovnávat se, jak to pořád dělám. Opravdu děkuji
Budu držet palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Hlaholice Jo! teď si to docela vystihla! Všichni mi říkají, že moc stresuju a moc to řeším a oni jsou více v pohodě a všechno jde lépe. Možná jsou chytřejší, ale možná je to i tímto přístupem. Takže být víc v klidu a nehrotit to tolik. Jenže to se lehce řekne s tímhle budu muset zabojovat. Vždycky se snažím dělat to nejlepší, ale moc dobře vím, že to nestačí..chtěl bych mít tu povahu, kdy si řeknu „však co, o nic nejde“..budu se to muset naučit! Děkuji za příspěvek, zakladatelka
- Citovat
- Upravit
