.
.
Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jak zvládáte strach?
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
13.6.26 07:12
Jak zvládate strach?
Tak, aby vam to v životě nebránilo hnout se, aspon o kousek. Ja mam hrozně nervní matku, žiju v zom celý život. Cely zivot mam stracg, ze budu mít nemocné, postižené dítě, a i když mam jedno malé. zdravé, a podvědomě citim, ze je v pořádku, chtěla bych jestě jedno, ale bojím se, abych to nepřivolala, aby se něco nestalo. Jestli to štěstí nepokoušim až moc…Nedokážu si pak nic ani užít…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
13.6.26 07:45
Když mám strach. Tak se snažím překonat sama sebe. Vyhecovat se. Klidně si sama sobě nadám, že mám zabrat a nefňukat jak malá. Beru to jako výzvu, že překonám sama sebe. Tak jsem to měla, když jsem po asi 15 letech sedla za volant. Začátek úplně komfortní nebyl. Chci být nezávislá, nechci být otrokem MHD a limitovaná časem nebo pomoci druhých, že mi budou dělat řidiče. Tak jsem si řekla, ale vzpamatuj se, mákni.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.6.26 08:21
Tak ještě včera jsi tvrdě razila, že není nic horšího než jedináček, tak nevím co řešíš 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.6.26 08:34
@Ella865305 píše: Více
Fakt pomáhá, teda asponˇmně, když sama sobě vynadám. Když se něčeho bojím, tak si řeknu že jsem fakt praštěná a není důvod se bát. No a pak zjistím, že sama sebe úplně zbytečně stresuju 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.6.26 09:21
Pokud se celý život bojíš, že něco přivoláš pouhou myšlenkou, že pokoušíš štěstí a nedokážeš si užít ani to, že máš zdravé dítě, tak bych řešila nejdřív sebe, ne další těhotenství. Terapie by podle mě byla užitečnější než debaty o sourozencích.
A upřímně je zajímavé, že v předchozí diskuzi o sourozenci jsi působila velmi sebejistě v tom, jak věci vidíš a teď z tebe leze obrovská nejistota a strach. 
Takže bych si nejdřív udělala pořádek sama v sobě a ve vztahu matka–dcera. Další dítě si zaslouží přijít do prostředí, kde ho nečeká máma a babička paralyzovaná katastrofickými scénáři a nevidí úzkosti všude, kam se člověk jen podívá. Nepořizuj si další dítě, když nejsi ok sama se sebou. Věnuj se nejdřív sobě a pracuj na sobě
Příspěvek upraven 13.06.26 v 09:23
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.6.26 10:39
Ja do té dvojky urcitě půjdu, uz jsem pochopila davno, ze jediny způsob jak se pohnout z mista je prekonat steach a prostě se pohnout, neni mi 20. Ale strasně to clověka obtěžuje. Nadavam si porad, vyzkousela jsem už kdeco. Nechtěla jsem, aby ten můj dotaz vyzněl az tak tragicky. Jenze my mame v širší rodině takové nešťastné případy. Dělala jsrm chvili v domově pro postižený, to taky člověku nepřidá. A matka se hodí na praktický věci a je to matka. Jinak bych s ní už ten kontakt taky radši omezila. Nedělá mi dobře. A ano, mit brachu nebo segru je rozhodně lepší než nemít. Ale ze by to bylo to nejdůlezitější v životě jsem nikde nepsala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.6.26 12:06
Ty prášky jsou sakra potřeba. Už jsem ti to psala v x jiných diskuzí. Naposledy včera.
Okamžitě vyhledej psychiatra … 
Ani ta paměť není nejlepší, co?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.6.26 12:23
@Ella865305 vyhledej odborníka 
Strach z toho co bude nebo by mohlo být je nesmysl. Stejně jsou věci které nemůžeš ovlivnit a přeci nechceš aby tvé dítě žilo s matkou která je nervní a labilní.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.6.26 13:50
Vyrůstala jsem v podobném prostředí. Moje máma byla vždycky hrozně úzkostná, když měla udělat nějaké rozhodnutí, mělo se něco udělat jinak, než byla zvyklá, měla dělat něco poprvé atd. Její život vypadal tak, že jen seděla doma, zavřená před ostatními a nic nedělala. A snažila se k tomu donutit i zbytek rodiny. Já si do teď pamatuji, jak tím jejím strachem byl úplně nasáklý vzduch. A jak jsem jako malá měla ten samý strach. Nevěděla jsem, čeho se bojím a proč. Logicky jsem věděla, že není čeho se bát, ale ten naučený strach byl silnější. Přece když to tak moc děsí dospělou mámu, tak to musí být nebezpečné… Když v rodině není bezpečné a klidné prostředí, ve kterém dítě cítí, že se všechno zvládne, ale naopak vynervované prostředí, které vyvolává pocit, že hrozí nějaké nebezpečí, tak ty děti to nasáknou jako houby. Pamatuji si, že velkou část dětství a dospívání jsem měla snad každý strach, který měla moje máma. Vlastně ani jeden asi nebyl můj vlastní, který by byl vyvolaný nějakou osobní zkušeností - jinou než tou, že jsem to vnímala u mámy… Jak jsem se toho zbavila? Hodně mi pomohlo uvědomění, že to ve skutečnosti nejsou moje strachy, ale jenom něco naučeného. A že já nejsem moje máma. Nejtěžší nebylo dělat to, čeho jsem se takhle naučila bát, ale ten pocit samoty a provinění, který přišel, když jsem se opovážila nemít strach tam, kde jsem jako dítě vnímala, že je „správné“ ho mít - protože ho tam měla máma. U nás to totiž fungovalo tak, že abyste byla přijata, musela jste být jako moje máma. Musela jste mít stejné názory, musely se vám líbit stejné věci atd. Když ne, tak vytvořila odstup, který pro mě jako pro dítě byl defacto to samé jako odmítnutí a opuštění. Takže přiznat si, že nejsem jako moje máma a začít dělat věci jinak (třeba jen to, že se v životě budu jasně rozhodovat, namísto toho, abych deset let čekala na gauči, než mě někam donutí jít souhra okolností), bylo dost těžké. Protože to pro to dítě uvnitř mě znamenalo zvolit si být odpadlíkem rodiny. Bylo to doslova rozhodování mezi tím, zda si vyberu sebe, nebo loajalitu rodině. Moje dospělá já samozřejmě ví, že je to kravina a moje nynější máma mě neopustí jen proto, že udělám v životě rozhodnutí, která by ona neudělala. Ovšem na dětské strachy a bolesti reaguje vnitřní dítě, ne dospělý… Ve vás máma taky zasela místo pocitu bezpečí pocit ohrožení. A tak potom životem jdete s neustálým podprahovým strachem z toho, že se něco špatného stane. A když se dějou dobré věci, je vám to podezřelé a začnete se obávat, že to budete muset zaplatit nějakou špatnou… Ale život tak nefunguje. Špatné věci nejsou trestem za to, že jste se opovážila být šťastná nebo si něco užít. To je jenom to vnitřní přesvědčení, vnitřní strach… Bohužel asi neexistuje jeden návod, jak to překonat. Mě funguje věci přijímat a nebojovat s nimi… Ale terapie by se neztratila no. Třeba by tam trefili přesně ten přístup, co by vám pomohl…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.6.26 14:30
@andiedvorakova tak jako teměř v každé větě jak u nás, s jediným rozdílem, že matka nesedí na gauči. Ona naopak dělá docela odvážná rozhodnutí v podnikání, i když pak hysterčí jak to dopadne. Teď je autem sama 1300 km daleko v zahraničí, kde koupila barák. Jinak je to jak u vás přes kopírák. Ona tím strachem manipuluje, prostě to bylo tak že: ty čekej, až já to zařídím, ty radši nic nedělej, bratr ji na to dávno hodil vidle, a mně trvalo desítky let, než jsem to pochopila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.6.26 14:54
@Fitsun no asi to nemělo vyznít tak tragicky, jsem spíš ve stavu naštvanosti sama na sebe, a tato diskuze je tak trochu reakce na tu předchozí. Nemyslím že jsem působila sebevědomě, jen si prostě myslím, že je mnohem lepší sourozence mít. jen ty vztahy jsou křehké, a vyžadují péči. Ani jsem netvrdila, že by si měli rodiče pořizovat ještě jedno, jen kvůli tomu aby starší nebyl sám, to je samozřejmě blbost, pokud jiný důvod není, ale je to škoda, nevím o co vám jde, šmoulici neřeším, ta je sama psycho
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
