Jsem sama, cítím se sama

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 30.09.18 18:13
jsem sama, cítím se sama

Dobrý den, jste tu některá, která to máte stejně? Odešla jsem za manželem 200 km daleko. Bohužel nás opustil (našel si mladší), přátelé, s kterými jsme se stýkali, byli jeho - takže utrum. Tcháni už nejsou, moji rodiče a bratr jsou 200 km daleko, bratr bydlí v jiném koutu republiky. Pracuju jako obchodní zástupce, takže hodně jezdím pryč a nikdy jsem tu nepracovala. Takže jsem se tu ocitla úplně sama, vpodstatě bez přátel, teď jsme se ještě museli přestěhovat.

Jak jste to řešily vy, co to máte podobné. Moc mi chybí přátelé, kamarádky, není jednoduché tu někoho najít – bydlíme na menším městě, všichni tu mají příbuzné, spolužáky a tak. Děkuji.

Stránka:  1 2 3 4 Další »
Reakce:
Božislava
Závislačka 3210 příspěvků 30.09.18 18:19

Pořiď si pejska. :potlesk:

Martina 94
Ukecaná baba ;) 1321 příspěvků 30.09.18 18:24

A nechceš jít zpátky tam, kde bydlí rodiče? Ať aspoň někoho máš?

jesterka001
Zasloužilá kecalka 626 příspěvků 30.09.18 18:36

No, ani nevíš, jak ti rozumím… Ale poradit neumím… :(

annasmyc
Zasloužilá kecalka 720 příspěvků 30.09.18 18:53

a co nějaká zájmová skupina? Cvičení s ženskými, šicí kroužek, keramika, jazykový…u nás při domu dětí a mládeže fungují i skupiny pro dospělé

Alkata
Zasloužilá kecalka 787 příspěvků 30.09.18 18:58

Zvednout zadek a jit se nekam seznámit? Ideálně při sportu, zájmovem cokoli. Nebo vecer bary kavárny. Domu za tebou nikdo nepřijde ;)

MartinaIrena
Extra třída :D 10886 příspěvků 30.09.18 19:04

Asi bych se odstehovala zpatky do stejneho mesta, kde bydli rodice a bratr. Rodinu nenahradis.

terien
Extra třída :D 11739 příspěvků 30.09.18 19:11

Vrátila bych se zpátky a už nikdy bych nevyměnila místo kde žiju kvůli chlapovi.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 30.09.18 19:27

Ahoj,
vratila bych se zpet za svou rodinou ;)

Pokud by me manzel opustil, byla bych na tom stejne jako Ty. Odstehovala jsem se kvuli nemu daleko od rodiny, nedrzi me tu ani prace, tu muzu vykonavat bez ohledu na to, kde bydlim.

Katka67
Povídálka 17 příspěvků 30.09.18 19:30

Vrátila bych se určitě zpět k rodině. ;)

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 30.09.18 19:47

Nenapsala jsem, žijeme tu již 16 let, děti tu chodí do školy, mají kamarády. Není to tak jednoduché. A já taky nemůžu jezdit jinou část republiky.

atominnka
Generální žvanilka 22270 příspěvků 30.09.18 20:09

Najdi si koníčky, přátele, podnikej toho víc s dětmi. Znám to, sice nejsem daleko od roidiny, ale rodina se na mě vykašlala, krom sestry, která je 200km jinde. víc toho podnikám s dětmi, zvažuji pořízení pejska, Bude líp, ale chvíli to potrvá, já se v tom plácám už rok

mrav
Vesmírná mluvilka 30063 příspěvků 30.09.18 21:47

Odkud jsi? Z Moravy, nebo z Čech? Jsem taky sám s malou holčičkou. Kdyby jsi chtěla, napiš mi SZ. :mavam:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 29.05.19 09:16

Ahoj,

cítím se sama, cítím obrovskou bolest. Nevím, jak se máj naučit žít, abych to vše zvládla. Mám dvě nádherné děti, syn půjde do školy, dcera chodí do školky. Žijeme ve velkém domě, celkem se máme fajn, nic nám nechybí.

Celý život jsem se snažila někomu zavděčit. Vyrůstala jsem v násilnické rodině, téměř denně u nás skutečně tekla krev. Všichni mě v tom nechali. Z dětství si pamatuji jen to zlé…to dobré jsem zažívala s prarodiči, kteří mě prakticky vychovali.

Když jsem se osamostatnila, snažila jsem se matce pomoci. Ta nakonec odešla, ale upadla do depresí a hrozila sebevraždou. Sestra i matka svalovaly vinu na mě, že to já mámu přesvědčila ať odejde. Teď máma žije spokojený život, má přítele, skvělou práci…a už neřekne, omlouvám se, měla jsi pravdu, děkuju, teď jsem spokojená. Celé to trvalo 5 let, dávali jsme jí peníze, málem přišli o dům, stěhovali jí, podporovali. Všechno brala jako samozřejmost. Já chodila od narození syna na psychoterapii, vše na mě po porodu dolehlo - úzkosti, postrauma, sebepoškozování. Matka to vše věděla, ale nikdy nevyjádřila soucit, pochopení, podporu. Byla jsem čas na lécích a má matka v té době u mě fňukala a vyprávěla o tátovi, jakej byl zlej a co jí vše udělal - naprosto bezcitně, ale že já se pár měsíců před tím řezala do ruky, to jakoby neviděla.

Dala jsem se dohromady a začala studovat VŠ, studium mě naplňuje, jsem šťastná, když mohu být ve škole. Ten obor byl můj sen. Jenže bez hlídací babičky, s velkým domem, dvěma dětmi, se synem věčně po doktorech, cvičení logopedie, manžel pomáhá, ale taky už nestačí - měl zdravotní problémy…to prostě není dokonalé. Mám zkoušky, je to těžké, takže dělám jen to nejnutnější. Matka přijela, že mi pomůže, chtěla jsem, aby se postarala o zahradu a děti. Tak vyplela 2 záhony a na hodinku vzala děti na hřiště, vyžehlila košile a 1× udělala dětem snídani. Jinak ležela na sedačce a koukala do telefonu nebo telefonovala. Já vařila, lítala kolem dětí a do toho se učila na zkoušku. Pak jsme se pohádaly - opět předpokládala, že se všichni přetrhnem, tak jsem jí dala najevo, že to fakt ne. Odjela uražená skoro bez rozloučení. Řekla jsem jí, že mě mrzí některé věci, že mě srovnává se setrou, která má diametrálně odlišný život, za ní často jezdí, sestra se jí svěřuje, každou chvíli si volají. Mají ten vztah matka - dcera. Já ten vztah mám s babičkou a matka mi to vyčítá. Řekla jsem, že mě to mrzí a ona na základě toho usoudila, že jí nemám ráda - takže mám pocit totálního nepochopení. Děti babičku milují, ale ona je taková dost mimo - děti na ní mluví, ona nevnímá (bere antidepresiva).

Se sestrou si nevoláme. V podstatě mám strach s ní mluvit. Vídame se jen o narozeninách. Hodně dlouho mi vyčítala, že máma odešla kvůli mě, že je na tom špatně a že za to můžu já (já v té době byla pár týdnů po prvním porodu). Mám strach, co zase řekne, je nepředvídatelná…srandičky, srandičky a najednou jí něco přeskočí přes nos a začne mi vyčítat, že dávám tátovi každý rok fotky dětí k Vánocům (nestýkám se s ním, jen mu nechávám ve schránce obálku s fotkami), že proč to jako dělám, že máma kvůli mě trpěla.

Manželovi rodiče se nezajímají vůbec, jen když něco potřebují. Děti pohlídají, když je to akutní, ale mají psy a ti nesnáší děti, vyjíždějí na ně. Děti k nim dát nemůžu, syna jeden už málem kousnul a to mé děti se od psů drží dál. Oni s nimi spí, leží na sedačce, je to psí království. Dokonce i zarámované fotky dětí vyndali a dali si místo toho pejsky :roll:. Takže vycházíme, ale nic hlubšího.

Když jsem propadla úzkostem, omezila jsem kontakty s lidmi. Přišla jsem o hodně přátel. Neměla jsem náladu bavit se o běžných věcech, když já žila v úplně jiným světě. Hlavně přátele byli daleko, já se přestěhovala za manželem a nikoho tu neznala. Zůstala mi jen jedna kamarádka - také daleko, ale já se bojím se s ní vidět. Vždycky jsem byla nad věcí, veselá, vymýšlela blbiny…a teď je ze mě troska. V okolí mám dvě maminy, se kterými se vídám. Ta jedna má své starosti a když jsem se jí svěřila kdysi, řekla jen hm a mluvila o sobě. Druhá zas vyslechne, ale řekne mi, že mám úžasného manžela a že všude je něco - to mi moc teda nepomůže. Takže se svěřuji jen v rámci psychoterapie, na kterou docházím.

Manžel je hodný, pracovitý, hodně mi pomáhá a dá se říct, že mi ho některé maminky i závidí. Umí mě nahradit, dělá sám od sebe i ženské práce, postará se o děti. Ale nezastane se mě. Moje matka totiž včera napsala mému manželovi, že je jí líto, v čem naše děti žijí, že nezvládám domácnost a že nechtěla spát v jedné místnosti kvůli chlupům od psa na koberci. Mě se to pochopitelně dotklo. Lítám tu jak blbec (dům 7+2), uklízím, vařím, starost kolem dětí a do toho škola a ona si tu vegetí a pak za 2 dny od odjezdu napíše manželovi tohle? Manžel to nechápal, že prý bordel nevidí. Očekávala bych, že na tu zprávu bude nějak reagovat, nereagoval. Místo toho mi řekl, že co jí na to bude jako psát, když s nikým nedokážu vycházet. Na to už jsem neměla co říct a odešla a vrátila se za 2,5 hodiny, bez telefonu, jen tak. Není to poprvé…můj manžel nemá rád konflikty a tak se mě nikdy nezastal, ani nikoho jiného, ale já bych tolik potřebovala vědět, že za mnou opravdu někdo stojí, rozumí mi, je mi oporou. Už jsem na tohle téma před pár měsíci s manželem mluvila, řekl že ho to mrzí a že se změní. Teď měl příležitost to ukázat, že to myslel vážně.

Je mi hrozně zle, pláču a všechno mě od pláče bolí. Kdybych neměla děti…,ale vím, jaké to je být bez rodičů a nedovedu si představit, že by mé děti byly bez mámy. Nejradši bych utekla, změnila identitu…nechci mít s původní rodinou nic společeného. Připadám si sama, nepochopená…pořád někomu pomáhám, zajímám se o druhé, jsem vrbou…ale sama jsem odkázaná na psychoterapii. Až psychoterapii ukončím, co bude dál? Kdo mě pochopí? S kým budu mluvit?

A vím, že až přestanu plakat, budu se za tento příspěvek stydět. Vždyť mám zdravé děti, hodného manžela, střechu nad hlavou… Už dlouho si představuji jak stojím v kolejích, slyším nákladní vlak, zhluboka se nadechnu a roztáhnu ruce…včera jsem se byla projít kolem trati, seděla jsem na břehu řeky a plakala. Hodně lidí mi už umřelo a brzy umře i moje milovaná babička. Už budu úplně sama, tenhle svět je tak veliký… Vím, že to neudělám a o to víc mě to bolí, že budu kvůli dětem dál trpět, protože je nepřipravím o mámu, nemám to srdce, své děti nadevše miluji.

Antidepresiva jsem nikdy nebrala. Ale kolem, mě je spousta lidí, která je bere. Změnili se k nepoznání - ať už vzhledem nebo chováním. Všichni mají od nasazení léku od 10-30kg navíc, jsou apatičtí, mám pocit jakoby nevnímali, přestali se stýkat s přáteli - a léky berou na deprese už několik let. Já mám pořád občas hezké chvilky a nechci se o ně připravit. Doteď jsem to zvládala bez nich a přeci se matkou nenechám zničit, abych dopadla jako ona!

Odpusťte mi ten výlev. A odpusťte chyby, skoro na klávesnici nevidím…

Uživatel je onlineM-A
Kecalka 417 příspěvků 29.05.19 09:29

Četla jsem, je to hrozný ale všechno je v tvé hlavě… Být na tvém místě, řekla bych si sr*t na vás na všechny, to nejdůležitější mám doma (manžel a děti), a neřešila. Hlídání řešila třeba nějakou slečnou na hlídání nebo paní duchodkyni, prostě někým koho si zaplatím a nemusím být „vděčná“… Taky jsem v blbý životní situaci, často jsem propadala v beznaděj, ale pak jsme si řekla že jsme zdraví a vlastně žijeme, máme kde spát a co jíst, že to je jen zkouška a bude líp. Taky studuju VŠ, tak si to protahnes no bože, to se nic neděje, taky jsem teď nešla ke státnicím. Mrzí mě to na jednu stranu, ale to není stredobod mého vesmíru teď.
Hlavně se nedoprosovat a neukazovat, že ty o ně stojíš když oni moc ne, tím si respekt a zájem neziskas.

Stránka:  1 2 3 4 Další »
Váš příspěvek
Reklama