Jsem strašná? - Nesnáším stereotyp.

Mám to asi víceméně dost podobně. Dcerám je 5 a 2. Sama cítím, že jsem doma už příliš dlouho, proto teď nastupuji na částečný úvazek do práce. Děti miluji, dýchala bych pro ně, bojím se o ně. Ale nebaví mě hry s panenkami, s barbínami, na různé postavy. Přežiju stavět duplo, ochutnávat imaginární jídlo a hru na doktora, u které jsem já pacient co jenom leží Starší je často dost urputná a snaží se mě do hry pořád zatáhnout, úplně rostu z jejího mami, ty budeš jako tady pani a já přijdu… doplň cokoli dál. Mladší se překvapivě zabaví lépe i sama. K tomu je to pořád dokola, stereotyp, žádné vybočení ze zaběhnutých kolejí. To mě asi ubíjí nejvíc. Teď v létě samozřejmě chodíme na zmrzku, mám kamarádky s dětmi, to je ten den hned lepší. Často jezdíme k rodičům na zahradu, kde má starší kamarádky. Ale to zase řve mladší, protože si chce hrát s nimi, ale starší o ni nestojí, chce mít kamarádky pro sebe. Radu nemám, ale pochopení jo.