Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Stálo by to za to, ne že jsem si užila, ale že vím, že dokážu stát na vlastních nohou, nevisím na něm a vím, že bych to bez něj v pohodě přežila. Ne finančně a péčí o děti, to jsem věděla vždycky, že to zvládnu sama, ale co se týče té psychické závislosti. Že vím, že dokážu žít i sama, že jsem se odpoutala.
Navíc já jsem ho na to upozorňovala několikrát a on věděl, co riskuje, pokud si nepřestane zahrávat.
Kdo seje vítr, sklízí bouři.
Pokud někdo takto rozkopne mnohaletý funkční vztah, kdy tě ten druhý podporuje a pomáhá ti růst osobnostně i v kariéře, tak musí počítat pak se vším.
Jsou chudinky, co se do konce života litují a pak takové mrchy jak já, co mu to prostě vrátí s plnou parádou. To je život.
A vím že nevěra chutná z každé strany jinak, z jedné strany je hořká, z druhé sladká.
Marta.
Proč Mrcha? Ublížila jsi někomu - třeba milenci? A proč si myslíš, že je z té první strany sladká? Může velmi rychle zhořknout…
Možná jsi si z toho zapomněla vzít to nejdůležitější ![]()
Píšeš, že dokážeš stát na vlastních nohou - to je dobré, ale dokážeš si vybudovat nový trvalejší vztah? Nebo jsi na to rezignovala.
A to ti píše ten co spíš rezignoval ![]()
@Josef_t Co k tomu třeba vedlo mého muže? nevím, dokola opakuje, že já za to nemůžu, i dceři to povídal, že mamina za nic nemůže, nic neudělala špatně, že je to všechno jeho chyba. Doma měl milující manželku, která ho ve všem podporovala, uznávala. Finanční problémy žádné, s dětmi žádné, pracovní žádné. Jediné co, jeho tatínek bydlel přes celou republiku a byl nemocný, takže posledního půl roku pendloval mezi naším domovem a jeho tatínkem. Co dělala jeho manželka? Podporovala, držela hubu a krok, táhla doma děti, svoji práci, jeho firmu, protože to vypadalo tak, že byl u tatínka častěji než doma. Dokonce na Štědrý den přijel až v poledne a 30.12. chtěl znovu odjíždět. Neodjel, protože už plkaly děti, jel až 1.1. A manželka chápala, že má strach, že mu zemře tatínek, maminku už nemá, a tak ho podporovala i když to pro mě bylo velmi těžké. Říkala jsem si, jednou ocení, co jsi pro něj dělala. Byl podrážděný, x-krát jsem se ho ptala, proč, co je špatně, s čím můžu pomoct, co mám udělat ( jela jsem ne hranici svých možností, zatím co já se starla tady o druhého seniora závislého na péči, dělala svou práci, starala se o dům, děti a o jeho firmu a dělala i část jeho práce, tak on si tam seděl v křesle třeba týden v kuse, koukal na televizi četl si, jezdil si po návštěvých a výletech a večer si jel zašuk. at s jinou). Odpověď nic, nic se neděje, nic, nic, nic. Já blbka si ještě říkala, jak má těžké období, jak asi andropauza do toho, a studovala, co by mu mohlo pomoct a který přípravek by mu mohl ulevit a ještě jsem mu nakupovala progesteronový přípravek. A on mi lhal a podváděl mě. S ní šukal bez kondomu a pak ho bez mrknutí oka strčil bez kondomu do mě. Jí měl dle jeho slov plnou hlavu a táhlo ho to k ní, když já se s ním milovala, on se mnou spal jen proto, abych neměla podezření a myslel u toho na ní. A když to prasklo tak se slovy už to víš na mě hodil všechen ten kýbl hnoje. Jak můžu pochopit, co ho k tomu vedlo? Jak mu můžu věřit? Jak tohle můžu překonat a nezbláznit se?
@Anonymní píše:
@Josef_t Co k tomu třeba vedlo mého muže? nevím, dokola opakuje, že já za to nemůžu, i dceři to povídal, že mamina za nic nemůže, nic neudělala špatně, že je to všechno jeho chyba. Doma měl milující manželku, která ho ve všem podporovala, uznávala. Finanční problémy žádné, s dětmi žádné, pracovní žádné. Jediné co, jeho tatínek bydlel přes celou republiku a byl nemocný, takže posledního půl roku pendloval mezi naším domovem a jeho tatínkem. Co dělala jeho manželka? Podporovala, držela hubu a krok, táhla doma děti, svoji práci, jeho firmu, protože to vypadalo tak, že byl u tatínka častěji než doma. Dokonce na Štědrý den přijel až v poledne a 30.12. chtěl znovu odjíždět. Neodjel, protože už plkaly děti, jel až 1.1. A manželka chápala, že má strach, že mu zemře tatínek, maminku už nemá, a tak ho podporovala i když to pro mě bylo velmi těžké. Říkala jsem si, jednou ocení, co jsi pro něj dělala. Byl podrážděný, x-krát jsem se ho ptala, proč, co je špatně, s čím můžu pomoct, co mám udělat ( jela jsem ne hranici svých možností, zatím co já se starla tady o druhého seniora závislého na péči, dělala svou práci, starala se o dům, děti a o jeho firmu a dělala i část jeho práce, tak on si tam seděl v křesle třeba týden v kuse, koukal na televizi četl si, jezdil si po návštěvých a výletech a večer si jel zašuk. at s jinou). Odpověď nic, nic se neděje, nic, nic, nic. Já blbka si ještě říkala, jak má těžké období, jak asi andropauza do toho, a studovala, co by mu mohlo pomoct a který přípravek by mu mohl ulevit a ještě jsem mu nakupovala progesteronový přípravek. A on mi lhal a podváděl mě. S ní šukal bez kondomu a pak ho bez mrknutí oka strčil bez kondomu do mě. Jí měl dle jeho slov plnou hlavu a táhlo ho to k ní, když já se s ním milovala, on se mnou spal jen proto, abych neměla podezření a myslel u toho na ní. A když to prasklo tak se slovy už to víš na mě hodil všechen ten kýbl hnoje. Jak můžu pochopit, co ho k tomu vedlo? Jak mu můžu věřit? Jak tohle můžu překonat a nezbláznit se?
Nemůžeš a nedělej to. Nepokoušel se to překonávat, odpouštět ani věřit. Bude te to stát všechny síly a do konce života. Když ho necháš odejít, přežiješ půl roku v bolestech a pak přijde východ slunce, ty začneš čerpat novou energii a každý den bude lepe a lépe. Naučí a posune te to. Když zustaneš, budeš s tou bolesti bojovat pořád, každý den. Nevyrostes, zničí té to. Tohle už není něco, co se dá odpustit. Já si teď vyziram tu bolest, ale prostě vím, že zase jednou bude dobre. Chtěla jsem odpustit, ale vím, že budu ráda, že v tom nemusím žít. Moc ti držím pěsti. Jsi silná ženská, zvládneš to i bez něj. Ver mi, že ano ![]()
@Anonymní píše:
Nemůžeš a nedělej to. Nepokoušel se to překonávat, odpouštět ani věřit. Bude te to stát všechny síly a do konce života. Když ho necháš odejít, přežiješ půl roku v bolestech a pak přijde východ slunce, ty začneš čerpat novou energii a každý den bude lepe a lépe. Naučí a posune te to. Když zustaneš, budeš s tou bolesti bojovat pořád, každý den. Nevyrostes, zničí té to. Tohle už není něco, co se dá odpustit. Já si teď vyziram tu bolest, ale prostě vím, že zase jednou bude dobre. Chtěla jsem odpustit, ale vím, že budu ráda, že v tom nemusím žít. Moc ti držím pěsti. Jsi silná ženská, zvládneš to i bez něj. Ver mi, že ano
Pro mne je to momentálně nepředstavitelné. Cítím, že z toho pomalinku šílím, cítím, že ho budu muset opustit, ale zatím nemůžu. Miluju ho víc než sebe, jediné chvíle, kdy se můžu alespoň nadechnout jsou ty chvíle, kdy jsem u něj. Já sama to nechápu a nepobírám. Je to tak odlišné od toho, co jsem si myslela a vždycky hlásala, že bych v případě nevěry udělala. Nemůžu ho vyhodit, bytostně potřebuju být blízko u něj. Je to další aspekt té nevěry, nestačí mi být jen vedle něj, potřebovala bych na něm být nalepená, nestačí mi spát vedle něj a držet se s ním za ruku, potřebovala bych spát v jeho pevném objetí. A tak je to se vším. On se snaží, je milý, objímá mě, snaží se dělat vše tak, abych byla v pohodě. Jenže to nejde, nejsem, neumím být. Ale já nevím jestli jsem silná, kdysi jsem byla, kdysi jsem věděla, že jsem silná a všechnu zvládnu. Taky jsem vždycky zvládala a že jsem měla od života naloženo. Ale teď zpětně vidím, že moje síla pramenila z jeho lásky, z jistoty, kterou on pro mně byl. Najednou nemám nic a nejsem silná. Nedokážu ho vyhodit, jen ta myšlenka je horší než všechno co teď přožívám.
@Anonymní píše:
Pro mne je to momentálně nepředstavitelné. Cítím, že z toho pomalinku šílím, cítím, že ho budu muset opustit, ale zatím nemůžu. Miluju ho víc než sebe, jediné chvíle, kdy se můžu alespoň nadechnout jsou ty chvíle, kdy jsem u něj. Já sama to nechápu a nepobírám. Je to tak odlišné od toho, co jsem si myslela a vždycky hlásala, že bych v případě nevěry udělala. Nemůžu ho vyhodit, bytostně potřebuju být blízko u něj. Je to další aspekt té nevěry, nestačí mi být jen vedle něj, potřebovala bych na něm být nalepená, nestačí mi spát vedle něj a držet se s ním za ruku, potřebovala bych spát v jeho pevném objetí. A tak je to se vším. On se snaží, je milý, objímá mě, snaží se dělat vše tak, abych byla v pohodě. Jenže to nejde, nejsem, neumím být. Ale já nevím jestli jsem silná, kdysi jsem byla, kdysi jsem věděla, že jsem silná a všechnu zvládnu. Taky jsem vždycky zvládala a že jsem měla od života naloženo. Ale teď zpětně vidím, že moje síla pramenila z jeho lásky, z jistoty, kterou on pro mně byl. Najednou nemám nic a nejsem silná. Nedokážu ho vyhodit, jen ta myšlenka je horší než všechno co teď přožívám. [/citPřipojím se k anonymní konvalince. Lepší hrozný konec než hrůza bez konce. Zdravě se naštvi, nic po rodině netutlej a s chlapem to ukonči. Stejně se mu časem zprotivíš, vždyť jsi bez sebeucty. Nejsi první podvedená manželka na světě a jsou i horší věci. Vždyť si takhle uženeš žaludeční vředy. Nebo něco horšího, pak budeš na nevěru vzpomínat, jako na obyčejnou lapálii.
@Josef_t píše:
Proč Mrcha? Ublížila jsi někomu - třeba milenci? A proč si myslíš, že je z té první strany sladká? Může velmi rychle zhořknout…Možná jsi si z toho zapomněla vzít to nejdůležitější
- pochopit co jeho k tomu vedlo a třeba mu zase začít trochu věřit,
- zjistit, že milenecký vztah a trvalý vztah jsou úplně jiné disciplíny.
Píšeš, že dokážeš stát na vlastních nohou - to je dobré, ale dokážeš si vybudovat nový trvalejší vztah? Nebo jsi na to rezignovala.
A to ti píše ten co spíš rezignoval
Josefe, neublížila jsem nikomu. S milencem to bylo od začátku racionální a jasně nastavené pravidla. Manžel o tom neví. Mrcha jsem proto, že jsem mu to vrátila, že jsem tiše doživotně netrpěla, jak bych asi měla. Sladká nevěra je z té milenecké pozice, to nezhořkne, pokud do toho nezamotáš city, ale vím, že málokdo to dokáže.
Ty k tomu pořád přistupuješ tak, že se to prolákne, že se to někdo dozví, že se zamiluješ, že ublížíš. Ne vždy to tak je, věř mi.
Co manžela k tomu vedlo asi vím, ale nebylo to nic zásadního, běžné problémy, které v životě přicházejí a dají se řešit různými způsoby, třeba tím, že se o tom mluví. Takže ne, opravdu nebudu hledat chybu u sebe. Jsem člověk s různými dobrými i špatnými vlastnostmi, nemyslím si, že bych byla méně snesitelná než ostatní.
Problém je pouze u něj, že o problémech a pocitech pak nebyl schopen mluvit se mnou a ventiloval si to u jiné.
Vím, že milenecký a trvalý vztah jsou jiné disciplíny, to mně nepovídej, zkusila jsem oboje. Jenže já nejsem taková blbka, abych do toho šla s emocemi a čekala motýly v břiše. Chtěla jsem jen trochu zase žít.
Trvalý vztah už budovat nechci. Zatím mám ten svůj už mnohomnoho letý a kdyby ten nebyl, tak nejsem cvok, abych hledala trvalý vztah. Užívala bych si radostí života včetně nezávazných vztahů (ideálně jednoho nezávazného
) a věnovala se dětem a sobě.
Nemyslím si, že člověk musí být šťastný pouze ve vztahu.
Pro zakladatelku. Ty pocity jsou normální. I to, že ho miluješ a nechceš pustit. Že potřebuješ důkazy lásky. To bude ještě dlouho. Ale strašně ti přeju, abys to dokázala přetrpět a pak ho pustit. Čím dřív, tím líp. S ním už ti po tom všem dobře nebude, věř mi.
S myšlenkou, že on je s tebou z povinnosti. Ze soucitu. Brrr. Nedělej to.
Už ti to tu psaly mockrát, ono je to teď nepředstavitelné, ale půjde to, uvidíš. Vrátí se ti zpět sebevědomí a hrdost. Jsi mladá, nemáš ještě ani 40. Nejsi ani v polovině života. Zkus se postavit na vlastní nohy. Dej si čas, zkuste si na čas oddělit bydlení a zkus to rozseknout. Po tom, co ti řekl, už by sis nikdy nemohla sebe vážit, kdybys s ním zůstala a stejně bys mu to vyčítala do konce života. Nebyli byste šťastní ani jeden.
Marta
Odpustila jsem, ale pořád jsem měla pochybnosti. Nakonec ten vztah stejně skončil.
@Anonymní píše:
@Josef_t Co k tomu třeba vedlo mého muže? nevím, dokola opakuje, že já za to nemůžu, i dceři to povídal, že mamina za nic nemůže, nic neudělala špatně, že je to všechno jeho chyba. Doma měl milující manželku, která ho ve všem podporovala, uznávala. Finanční problémy žádné, s dětmi žádné, pracovní žádné. Jediné co, jeho tatínek bydlel přes celou republiku a byl nemocný, takže posledního půl roku pendloval mezi naším domovem a jeho tatínkem. Co dělala jeho manželka? Podporovala, držela hubu a krok, táhla doma děti, svoji práci, jeho firmu, protože to vypadalo tak, že byl u tatínka častěji než doma. Dokonce na Štědrý den přijel až v poledne a 30.12. chtěl znovu odjíždět. Neodjel, protože už plkaly děti, jel až 1.1. A manželka chápala, že má strach, že mu zemře tatínek, maminku už nemá, a tak ho podporovala i když to pro mě bylo velmi těžké. Říkala jsem si, jednou ocení, co jsi pro něj dělala. Byl podrážděný, x-krát jsem se ho ptala, proč, co je špatně, s čím můžu pomoct, co mám udělat ( jela jsem ne hranici svých možností, zatím co já se starla tady o druhého seniora závislého na péči, dělala svou práci, starala se o dům, děti a o jeho firmu a dělala i část jeho práce, tak on si tam seděl v křesle třeba týden v kuse, koukal na televizi četl si, jezdil si po návštěvých a výletech a večer si jel zašuk. at s jinou). Odpověď nic, nic se neděje, nic, nic, nic. Já blbka si ještě říkala, jak má těžké období, jak asi andropauza do toho, a studovala, co by mu mohlo pomoct a který přípravek by mu mohl ulevit a ještě jsem mu nakupovala progesteronový přípravek. A on mi lhal a podváděl mě. S ní šukal bez kondomu a pak ho bez mrknutí oka strčil bez kondomu do mě. Jí měl dle jeho slov plnou hlavu a táhlo ho to k ní, když já se s ním milovala, on se mnou spal jen proto, abych neměla podezření a myslel u toho na ní. A když to prasklo tak se slovy už to víš na mě hodil všechen ten kýbl hnoje. Jak můžu pochopit, co ho k tomu vedlo? Jak mu můžu věřit? Jak tohle můžu překonat a nezbláznit se?
jo, ono je to vsude stejne. ja neverila, ze to preziju. prezila, je mi to uz jedno, ex je cizi typek, kteremu nutim deti a mam se fajn.
jo, ted mi volal pritel, ze pritelkyne kamose je tehotna, ale ne s tim kamosem. deje se to napric populaci.
jedine negativni, co mi zustalo, ze uz se nechci vdat.
cela nevera je zbytecna a ta bolest, co zpusobi, je strasna.
@Anonymní píše:
Pro mne je to momentálně nepředstavitelné. Cítím, že z toho pomalinku šílím, cítím, že ho budu muset opustit, ale zatím nemůžu. Miluju ho víc než sebe, jediné chvíle, kdy se můžu alespoň nadechnout jsou ty chvíle, kdy jsem u něj. Já sama to nechápu a nepobírám. Je to tak odlišné od toho, co jsem si myslela a vždycky hlásala, že bych v případě nevěry udělala. Nemůžu ho vyhodit, bytostně potřebuju být blízko u něj. Je to další aspekt té nevěry, nestačí mi být jen vedle něj, potřebovala bych na něm být nalepená, nestačí mi spát vedle něj a držet se s ním za ruku, potřebovala bych spát v jeho pevném objetí. A tak je to se vším. On se snaží, je milý, objímá mě, snaží se dělat vše tak, abych byla v pohodě. Jenže to nejde, nejsem, neumím být. Ale já nevím jestli jsem silná, kdysi jsem byla, kdysi jsem věděla, že jsem silná a všechnu zvládnu. Taky jsem vždycky zvládala a že jsem měla od života naloženo. Ale teď zpětně vidím, že moje síla pramenila z jeho lásky, z jistoty, kterou on pro mně byl. Najednou nemám nic a nejsem silná. Nedokážu ho vyhodit, jen ta myšlenka je horší než všechno co teď přožívám.
Nepředstavitelné to je, ale ne nezvládnutelné. představy jsou vzdy horší, než realita.. Jenže uplně nejtěžší je udelat ten krok. Vsechno ostatní strašně bolí, ale zvládnout se to dá. A postupně uvidíš světlo na konci tunelu. Pokud s ním zustaneš, uvidíš jen tmu. Je to jako droga, na které je nekdo závislý. Ví, že ho ničí a zabije, ale presto si ji znovu dá. Je to závislost. Jenže se ti uleví jen pro tu danou chvíli. Na tak dlouho, než tě zničí. Já vím, že chceš slyšet štastný příbeh o tom, že se dá odpustit, vztah to naopak posilní a vy si budete ještě blíž. Já tomu taky chtěla věřit, že zrovna my to budeme… A pořád věřím, že nekde to takto fungovat muze. Promin, ale ve tvém případe tomu neveřím. TA zrada je příliš velká na to, aby tohle človek ustál. A na tobě je toho příliš moc, aby ses z toho nezhroutila. Držím pěsti, vím, že vsechny rady typu vykopni, jsou zbytečné, protože ta představa, že jsi bez nej je mnohem bolestivější. Jenže tohle vsechno je dávno za hranicí „zvládneme to“. Co bych byt tebou udelala jeste hned dnes, tak nasla kvalitního psychologa, jinak to taky muze dopadnout spatne
O mě je známo, ze jsem dobrák, dokonce velkej dobrák. Ale když se namíchnu, tak to lítá jak o leteckým dnů. Kdyby měl chlap milenku v rodině a ještě mi vykládal jak na ni při našem sexu myslí, tak udělám tóčo, na jaký se ještě za sto let bude vzpomínat. A to se nechvástám.
Dusit to v sobě je cesta do nemocnice, na protialkoholní nebo do blázince. A nakonec celá rodina uzná, ze ta divná, blaznivá ženská si tu nevěru zasloužila.
@Anonymní píše:
Pro mne je to momentálně nepředstavitelné. Cítím, že z toho pomalinku šílím, cítím, že ho budu muset opustit, ale zatím nemůžu. Miluju ho víc než sebe, jediné chvíle, kdy se můžu alespoň nadechnout jsou ty chvíle, kdy jsem u něj. Já sama to nechápu a nepobírám. Je to tak odlišné od toho, co jsem si myslela a vždycky hlásala, že bych v případě nevěry udělala. Nemůžu ho vyhodit, bytostně potřebuju být blízko u něj. Je to další aspekt té nevěry, nestačí mi být jen vedle něj, potřebovala bych na něm být nalepená, nestačí mi spát vedle něj a držet se s ním za ruku, potřebovala bych spát v jeho pevném objetí. A tak je to se vším. On se snaží, je milý, objímá mě, snaží se dělat vše tak, abych byla v pohodě. Jenže to nejde, nejsem, neumím být. Ale já nevím jestli jsem silná, kdysi jsem byla, kdysi jsem věděla, že jsem silná a všechnu zvládnu. Taky jsem vždycky zvládala a že jsem měla od života naloženo. Ale teď zpětně vidím, že moje síla pramenila z jeho lásky, z jistoty, kterou on pro mně byl. Najednou nemám nic a nejsem silná. Nedokážu ho vyhodit, jen ta myšlenka je horší než všechno co teď přožívám.
Tak to udělej, pošli ho za ní… Kdyby litoval, snažil se to ukončit a viděla jsi, že se v tom nějak plácá, ale snaží se… Ale on vyloženě nechce. Vím, bolí to, měla jsem to stejně. Měsíc byl doma a pak mi bouchly saze. Vyrazila jsem ho a mně se hrozně ulevilo. Nabrecela jsem se, to jo, ale byla to svým způsobem úleva. A vrátil se, já se snažím opět věřit a řeknu ti, je to sakra těžké, motam se v tom pořád dokola. Jediné, z čeho žiju je to, že jsem ho vykopla a on sám dolezl. To mě tak nějak drží trochu s sedle. Vědomí, že nechce, bych nedala. Možná to stejně celé nakonec nedám ![]()
Nejhorší pro mě byli první měsíce, než mi došlo, že rozpitvávat co se stalo nejen že nic nezmění, ale je mi pak stále hůř a sebevědomí klesá neuvěřitelnou rychlostí. Taky dlouho ve mě hlodalo, při měl zpoždění nebo když se s nějakou začal bavit a taky jsem mu to vpalovala. Jenže to po roce přestával zas rozdýchávat on, tak jsme se domluvili, že on chce zůstat se mnou a s dcerou, ale já nepřekousnu, kdyby mi lhal nebo dělal jakože nic s nikym neměl i když by měl, zatímco on už nedával moje narážky a rozčilování. Takže padla dohoda. Já se zaměřila víc na sebe a na to co chci, tím se zlepšilo i sebevědomí a po třech letech je to mezi námi lepší než kdykoli předtím. Taky jsme k sobě začali být víc otevření v tom kdo co potřebuje. Ale myslím si že je to dost individuální, jelikož jestli vztah bude nebo nebude fungovat je vždy minimálně o dvou.
@Anonymní píše:
@Josef_t Co k tomu třeba vedlo mého muže? nevím, dokola opakuje, že já za to nemůžu, i dceři to povídal, že mamina za nic nemůže, nic neudělala špatně, že je to všechno jeho chyba. Doma měl milující manželku, která ho ve všem podporovala, uznávala. Finanční problémy žádné, s dětmi žádné, pracovní žádné. Jediné co, jeho tatínek bydlel přes celou republiku a byl nemocný, takže posledního půl roku pendloval mezi naším domovem a jeho tatínkem. Co dělala jeho manželka? Podporovala, držela hubu a krok, táhla doma děti, svoji práci, jeho firmu, protože to vypadalo tak, že byl u tatínka častěji než doma. Dokonce na Štědrý den přijel až v poledne a 30.12. chtěl znovu odjíždět. Neodjel, protože už plkaly děti, jel až 1.1. A manželka chápala, že má strach, že mu zemře tatínek, maminku už nemá, a tak ho podporovala i když to pro mě bylo velmi těžké. Říkala jsem si, jednou ocení, co jsi pro něj dělala. Byl podrážděný, x-krát jsem se ho ptala, proč, co je špatně, s čím můžu pomoct, co mám udělat ( jela jsem ne hranici svých možností, zatím co já se starla tady o druhého seniora závislého na péči, dělala svou práci, starala se o dům, děti a o jeho firmu a dělala i část jeho práce, tak on si tam seděl v křesle třeba týden v kuse, koukal na televizi četl si, jezdil si po návštěvých a výletech a večer si jel zašuk. at s jinou). Odpověď nic, nic se neděje, nic, nic, nic. Já blbka si ještě říkala, jak má těžké období, jak asi andropauza do toho, a studovala, co by mu mohlo pomoct a který přípravek by mu mohl ulevit a ještě jsem mu nakupovala progesteronový přípravek. A on mi lhal a podváděl mě. S ní šukal bez kondomu a pak ho bez mrknutí oka strčil bez kondomu do mě. Jí měl dle jeho slov plnou hlavu a táhlo ho to k ní, když já se s ním milovala, on se mnou spal jen proto, abych neměla podezření a myslel u toho na ní. A když to prasklo tak se slovy už to víš na mě hodil všechen ten kýbl hnoje. Jak můžu pochopit, co ho k tomu vedlo? Jak mu můžu věřit? Jak tohle můžu překonat a nezbláznit se?
Jedině tak, že s ním nebudeš. Nejtěžší je to rozhodnutí. Pak už se ti hrozně uleví. A před nikým bych ho nekryla, jen at to rodina klidně ví, nevím proč jim kvůli němu lhát. Každopádně víc a pryč.
Znovuobnovitelko diskuze, teď jsi plná emocí a nejsi schopna jednat racionálně. Naše rady jsou ti k ničemu, ty to teď ze sebe potřebuješ dostat.
Za nějaké 3 roky si tuto diskuzi najdi a pročti ještě jednou, uvidíš, že budeš mít jiný náhled a většině z nás dáš zapravdu.
Teď to ještě nejde, teď je v tom ta obrovská bolest, která se musí odžít a zároveň se nezbláznit. Dělej teď vše, co ti pomáhá, klidně plač, nech se od něj objímat a utěšovat, to časem přejde, uvidíš a získáš odstup.
Teď ti nepomůže nic, je dobře, že máš léky, snaž se myslet co nejvíc na sebe, i když je to těžké. Dělej si malé radosti. Vím, že teď tě netěší nic, nebaví tě život, vidíš jen černo a marnost nad marnost, obrovská sebelítost.
Pravda je jen jedna. Jednou to přejde. Nevěř že zrada nepřebolí, ten zázrak se už stokrát stal, ať se trápíš pro cokoli, život půjde dál ![]()
Marta
Stálo by to za to, ne že jsem si užila, ale že vím, že dokážu stát na vlastních nohou, nevisím na něm a vím, že bych to bez něj v pohodě přežila. Ne finančně a péčí o děti, to jsem věděla vždycky, že to zvládnu sama, ale co se týče té psychické závislosti. Že vím, že dokážu žít i sama, že jsem se odpoutala.
Navíc já jsem ho na to upozorňovala několikrát a on věděl, co riskuje, pokud si nepřestane zahrávat.
Kdo seje vítr, sklízí bouři.
Pokud někdo takto rozkopne mnohaletý funkční vztah, kdy tě ten druhý podporuje a pomáhá ti růst osobnostně i v kariéře, tak musí počítat pak se vším.
Jsou chudinky, co se do konce života litují a pak takové mrchy jak já, co mu to prostě vrátí s plnou parádou. To je život.
A vím že nevěra chutná z každé strany jinak, z jedné strany je hořká, z druhé sladká.
Marta.